Ministr hovoří o změnách, které jeho úřad plánuje: základní odborná příprava má být prodloužena na dobu dvanácti měsíců. Když tedy říká "v minulosti byla devět měsíců", popisuje současný stav.

Dnes přitom (dle webu Policie ČR) nově nastupující policisté, jsou-li poprvé zařazeni k některé ze služeb Policie ČR, absolvují teoretickou přípravu "v rozsahu cca 6 měsíců" a tři měsíce řízené praxe. Výjimkou je cizinecká policie, pro kterou je celková doba základní odborné přípravy delší, pravidlem však zůstává ministrem uvedených devět měsíců.

Jak uvádí Dopravní podnik hlavního města Prahy na svých webových stránkách, opravdu je stoprocentně vlastněn hlavním městem Prahou.

Výrok je na základě dostupných zpráv o volbě členů Rady ÚSTR v Senátu hodnocen jako pravdivý.

Na úvod poznamenáváme, že nakolik "je signifikantní" nezvolení Jiřího Lišky do Rady ÚSTR, není součástí hodnocení. Soustředíme se pouze na fakta, která jsou ve výroku senátory Jirsy obsažena.

Jiří Liška, bývalý místopředseda Senátu, byl kandidátem do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, kterého nominovala Poslanecká sněmovna. Nicméně zvolen nebyl, jak dokládají mediální výstupy (ČT) z této volby, tak i stenozáznam (vystoupení senátorky Hany Doupovcové) z jednání Senátu, kdy výsledky volby, které se Liška účastnil, oznámila senátorka Doupovcová:

"...Druhá volba. První volba, druhé kolo – návrh Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR do Rady ÚSTR. Počet vydaných lístků 65, počet odevzdaných platných i neplatných lístků 65. Z toho neplatných lístků 5. Pro Jiřího Lišku bylo odevzdáno 23 hlasů. V druhém kole I. volby nebyl pan Jiří Liška zvolen. Děkuji." Tomáš Jirsa také zmiňuje politické aktivity Jiřího Lišky. Ten je skutečně bývalým senátorem (do roku 2010) a současným starostou Jičína.

Role Lišky při vzniku ÚSTR je taková, že byl jedním z předkladatelů zákona o Ústavu paměti národa (.pdf - 1. snahy o založení podobné instituce), tento návrh také v Senátu obhajoval. Informace o dalším vývoji, který směřoval k založení ÚSTR, lze dohledat na webu této instituce (chronologie vzniku), a to včetně podílu tehdejšího senátora Lišky.

Nebyla nalezena žádná studie či analýza, která by potvrzovala nebo vyvracela tento výrok. Požádali jsme o vyjádření profesora Fialu a níže citujme jeho odpověď: "... výrok je založen na podkladech poskytnutých Českou školní inspekcí, která podle ustanovení školského zákona mj. pravidelně zjišťuje a hodnotí průběh, podmínky a výsledky vzdělávání. Na základě analýzy inspekčních výstupů a příslušných datových záznamů sledovaných škol z období 18. 10. 2012 - 17. 12. 2012 nabízí podle tvrzení České školní inspekce 82% škol výuku druhého jazyka. Toto číslo potvrzuje trend zjištěný Českou školní inspekcí v roce 2011/2012, kdy výuku druhého cizího jazyka nabízelo 79% subjektů poskytujících základní vzdělání...." I přes toto ujištění se nám nepovedlo dohledat příslušnou analýzu a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Přidáváme odkaz na nejaktuálnější výroční zprávu (.pdf) České školní inspekce, ve které se nám na tohle téma podařilo najít pouze tuto informaci: " K navýšení minimální časové dotace výuky cizích jazyků využilo disponibilních hodin 77,5 % škol, 22,5 % škol této možnosti nevyužilo a disponibilní hodiny využilo pro posílení výuky jiných předmětů. " Z této formulace ovšem nevyplývá, jestli školy posilují výuku o další cizí jazyk, nebo rozšiřují výuku prvního cizího jazyka.

Systém fakultních nemocnic byl dvakrát oddlužen během, a to během jejich převodu na krajské úřady v letech 2003 a 2004. Ze státního rozpočtu bylo na tyto transakce vládou vyčleněno celkem 3,4 miliardy korun. V roce 2006 bylo do oddlužení fakultních nemocnic investováno dalších 1,6 miliardy korun, polovinu této částky zaplatilo ministerstvo zdravotnictví a druhou polovinu ministerstvo financí. Posledním případem oddlužení fakultních nemocnic, bylo oddlužení dvou pražských nemocnic(nemocnice v Motole a Všeobecné fakultní nemocnice) v roce 2008, které vyšlo na 1,2 miliardy korun.

V odůvodnění předchozího výroku je také dohledatelné, že část závazků nemocnic stát vypořádal již v roce 1998.

Oddlužení systému fakultních nemocnic (nebo dílčích částí) proběhlo čtyřikrát a celkem do něj bylo investováno 6,2 miliardy korun.

Nepodařilo se nám najít studie, které by jasně poukazovaly ekonomické přínosy zákazu kouření pro restauratéry.

Předkládáme tedy čtenářům malý přehled názorů na toto téma, které se v debatě na toto téma objevujů.

Při prohledávání dostupných studií se nedá nalezt dostatečná shoda na tom zda zákaz kouření restauraterům ekonomicky pomáhá, ale většina studií potvrzuje, že jim ekonomicky neškodí.

Ve shrnutí (pdf. str.1-2) evropské studie organizace Smoke free partnership se například dozvíme:

• Zkoumání bezmála stovky studií provedených před 31. srpnem 2002 v Kanadě, Spojeném království, USA, Austrálii, Novém Zélandu, Jižní Africe, Španělsku a Hong Kongu na základě objektivního a spolehlivého měření – jako je například kontrola daňových dokladů, porovnání údajů za několik let před a po zavedení nekuřácké politiky, sledování změn v ekonomických podmínkách a statistické hodnocení trendu a kolísání údajů – totiž nezjistilo žádný negativní dopad ani pozitivní vliv.

• Ještě aktuálnější informace o účinku zákazu kouření v New Yorku, Britské Kolumbii, Irsku, Norsku nebo na Novém Zélandu ukázaly, že negativní dopad na tržby v pohostinství nenastal.

K obdobným závěrům dospívá i tato americká studie z roku 2003..

http://en.wikipedia.org/wiki/Smoking_ban

To, že by zakaz kouření měl negativní dopady na tržby potvrzuje i tento článek.

Další text (pdf.str.2) k tomuto tématu ovšem upozrňuje na nutnost rozlišovaní mezi dopady na provozovatele barů oproti provozovatelům restaruací. Kouření je totiž výhradně spojené s pitím alkoholu, ale ne s jídlem - u obou zařízení tedy může mít zákaz opačný efekt.

Posuzování kvality je často velmi subjektivní, skutečností ovšem je, že nově zvolení ústavní soudci, o nichž Milan Štech hovoří, konkrétně tedy o Miladě Tomkové, Vladimíru Sládečkovi, Janu Filipovi a Jaroslavu Fenykovi, jsou mnohými kompetentními osobami považováni za uznávané odborníky. Jak uvádí zpravodajský server idnes.cz, tři noví soudci jsou také dlouhodobými profesory na českých vysokých školách:

Vladimír Sládeček je od roku 1991 profesorem na katedře správního práva a správní vědy Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Jan Filip je také profesorem a od roku 1995 vedoucím katedry ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jaroslav Fenyk ve svém životopisu na stránkách vlastní advokátní kanceláře také uvádí, že od roku 1997 působí jako vysokoškolský profesor, a to na Právnické fakultě Karlovy univerzity v Praze, Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, Fakultě práva Panevropské vysoké školy v Bratislavě a na maďarské Univerzitě Miskolc.

Co se týče renomé jednotlivých nových soudců, tak pozitivně se o jejich kvalitách vyjadřuje například Eliška Wágnerová, česká senátorka, právnička, bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu a bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu. Na základě informací ze zpravodajského serveru Aktuálně.cz například hovoří o Miladě Tomkové a Jaroslavovi Fenykovi jako o "osobnostech mezi soudci". O celkové vysoké kvalitě navržených kandidátů ucházejících se o post ústavních soudců se vyjadřuje také na své internetové stránce.

Stručné představení kvalit nových zvolených ústavních soudců přináší na svých stránkách Česká televize. Vedle jejich krátkých profesních životopisů se ke kandidátům i na těchto stránkách kladně vyjadřuje řada osobností – například ministr spravedlnosti Pavel Blažek označil Jana Filipa za jednoho z nejlepších expertů na ústavní právo v Česku, dle Jana Wintra z Právnické fakulty Univerzity Karlovy je zase například Vladimír Sládeček považován za "kapacitu v oblasti správního práva".

Na základě výše nalezených informací o nových ústavních soudcích tak považujeme výrok Milana Štěcha za pravdivý.

Výrok je pronesený v kontextu rozhovoru ohledně odstoupení Borise Šťastného z pozice pražského zastupitele.

Výrok odpovídá tvrzením Bohuslava Svobody a poslance Šťastného v médiích.

Primátor Svoboda v rozhovoru pro Ihned.cz na otázku, zda není odchod Šťastného s Richterem spíše signálem pro to, že se jim v zastupitelstvu nedostávalo dostatek prostoru, odpověděl: "Teď (zastupitelský, pozn.) klub hlasuje ve dvaceti lidech poměrem patnácti šestnácti proti čtyřem, což se opakuje. To je jistě pro Borise Šťastného i Milana Richtera signál, že se síly posunuly jinam. Určitě to mělo vliv na jejich rozhodování. (...) Kdyby nebyla taková převaha, hlasová a lidská, pro variantu politiky, kterou oni nezastávají, pak by se nevzdávali."

V podobném duchu hovoří ve zmiňovaném rozhovoru i sám Šťastný. Na otázku, proč se rozhodl složit mandát, odpověděl: "Dlouhou dobu jsem se (...) pokoušel na tyto věci (údajnou nekompetentnost a nedůslednost zastupitelů, pozn.) poukazovat, bohužel marně. Za stávajícího rozložení hlasů nemám možnost, jak tyto věci změnit. (...) Většina má jiný názor a já odmítám nést osobní politickou odpovědnost za věci, se kterými zásadně nesouhlasím a jsem přesvědčený, že nelze dlouhodobě opouštět hlasování, neboť jsem nucen hlasovat proti návrhům vlastní strany."

Ač to nemůžeme tvrdit s jistotou, z uvedeného vyplývá, že Šťastného vedly k rezignaci spíše vnitřní poměry na zastupitelstvu (především pak jemu nevyhovující rozložení politických sil), nikoliv tlak ze strany primátora. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Nepodařilo se nám bohužel dohledat, jakou kampaň měl ministr Heger na mysli, Dánsko je nicméně dáváno za příklad země s nejnižší kazivostí zubů u malých dětí. Velký vliv na tom patrně mají povinné pravidelné preventivní prohlídky a bezplatná péče pro děti do 18 let.

Na zubní péči pro dopělé pak stát přispívá jen minimálně. Používání běžných amalgánových plomb, o kterých byla řeč, Dánsko úplně zakázalo v roce 2008, pacienti tedy nemůžou volit tuto levnější variantu.

Co se počtu zubařů týká, podle Eurostatu (.pdf) mírně klesl počet praktikujících zubařů v poměru k celkové populaci (z necelých 85 zubařů na 100 tisíc obyvatel v roce 1992 na téměř 78 v roce 2009). I přesto v Dánsku na 100 tisíc obyvatel připadá více zubařů než v České republice. V naší zemi připadlo v roce 2009 67,6 praktikujích zubařů na 100 tisíc obyvatel (strana 2). V absolutních číslech se počet zubařů v Dánsku od roku 1992 prakticky nezměnil (strana 1).

Z této statistiky ovšem nelze dovozovat vytíženosti či počet zákroků zubních lékařů.

Kvůli nedostatku dostupných relevantních informací hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Všichni členové lichtenštejnského Landtagu jsou poslanci "na částečný úvazek", tedy mají politickou funkci, ale dál vykonávají své povolání. Dostávají odměnu CHF 20 000 tedy asi 415 000 korun ročně a v době zasedání denní dávky 300 CHF (6 200 korun). Kromě toho obdrží stejnou částku také za přípravné práce ke každému dni zasedání.

Poslanci tedy vykonávají vedle mandátu i své povolání, není jim však vyplácená pouze náhrada ušlé mzdy.