Sdružení ANO 2011 bylo založeno v listopadu 2011 Andrej Babišem, původně jako sdružení pod názvem Akce nespokojených občanů. V květnu 2012 bylo sdružení registrováno jako politické hnutí a v rámci této registrace sepsalo základní programové body.

Poslední dostupné údaje z 11. dubna 2019 uvádí 3 150 členů ve hnutí. Dále má hnutí ANO 2011 264 místních organizací, 97 oblastních organizací a 14 krajských organizací.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož poslední dostupné údaje odpovídají, s akceptovatelnou odchylkou, výroku Andreje Babiše.

Adrianu Krnáčovou vláda do pozice velvyslankyně v Aténách nejmenovala, informoval 1. července 2019 časopis Respekt. Mělo by jít konkrétně o vládní usnesení č. 478 Návrh na změny ve funkcích vedoucích zastupitelských úřadů v hodnostech mimořádných a zplnomocněných velvyslanců České republiky čj. V192/2019, který se nám však nepodařilo dohledat. Dle popisu procedury jmenování velvyslanců ministerstva zahraničí se pak jméno nově jmenovaného velvyslance zveřejňuje až po dokončení jmenovacího procesu. Stránka velvyslance na webu ambasády v Aténách je ke dni 5. března 2020 prázdná.

Trafikou či politickou trafikou se rozumí praxe nakládání zejména s lukrativními posty ve veřejné správě či křesly v dozorčích radách a představenstvech státních nebo městských firem (pro jejich vysoké odměny) jako se strategickou komoditou v zájmu politického uskupení. Touto komoditou se mají odměňovat straničtí kolegové či osoby stranám blízké; a to nezávisle na jejich odborné způsobilosti k vykonávání daného postu.

Účel politické trafiky se nedá ve většině případů prokázat. Jako příklad politické trafiky mohou být uvedeny ty, které údajně měli dostat poslanci Šnajdr, Fuksa a Tluchoř za složení poslaneckého mandátu od tehdejšího premiéra Petra Nečase za ODS.

Další kauza známých trafik se týkala například bývalé místopředsedkyně hnutí ANO 2011 Radmily Kleslové, která byla 27. listopadu 2014 zvolena za ANO starostkou Prahy 10 po vítězství hnutí ANO 2011 ve zdejších komunálních volbách. Radmila Kleslová byla od 24. června 2015 do 10. prosince 2015 předsedkyní dozorčí rady společnosti Pražská energetika, a. s., ve které mělo v roce 2015 hlavní město Praha 58,05% podíl (.pdf, strana 54) skrze společnost Pražská energetika Holding, a. s.. Dále od 12. června 2015 do 26. prosince 2015 byla také členkou představenstva Pražské teplárenské, a. s., ve které měla společnost Pražská teplárenská Holding, a. s. (.pdf, strana 19) ovládaná městem Prahou 47,42% podíl (v roce 2015).

Web Neovlívní zveřejnil 21. října 2015 informace Pirátů, kteří zjistili nepřiměřené odměny v těchto firmách pro Radmilu Kleslovou. Je nutné zdůraznit, že toto nelze považovat za primární zdroj. Po těchto odhaleních oznámila 23. října 2015 Radmila Kleslová konec svého angažmá v městských firmách.

Druhým těžištěm kauzy Kleslová bylo její angažmá ve společnosti ČEZ, a. s., v níž Česká republika v roce 2015 držela 69,78% podíl (.pdf, strana 14) a ve Správě železniční dopravní cesty (SŽDC), ve které si měla Radmila Kleslová přijít dle investigativců iRozhlasu na odměny ve výši 100 tisíc Kč, resp. 135 tisíc Kč měsíčně.

Je pravdou, že ani popsané působení Radmily Kleslové nemůžeme autoritativně označit za politickou trafiku, její působení v městských či státních firmách se však této definici blíží. Zároveň však z veřejných zdrojů nelze prokazatelně označit za politické trafiky ani působení politiků ČSSD. Pokud však premiér Babiš tyto dvě roviny porovnává tak, že některé politiky ČSSD označuje za trafikanty a naopak hnutí ANO za trafik zcela prosté, je to zjevně zavádějící.

Výrok odkazuje na slib zmíněný (str. 18) v programovém prohlášení vlády, který se týkal rozpočtu na obranu České republiky.

V programovém prohlášení vlády je uvedeno: „Postupně navýšíme rozpočet na obranu s cílem dosáhnout podílu 1,4 % na HDP do konce volebního období, tedy do roku 2021.“

Počet smluv a jejich celkový objem se nám nepodařilo zjistit ve veřejně dostupných zdrojích, obrátili jsme se tedy na Ministerstvo obrany, které nám údaje ve výroku potvrdilo.

Zmiňovaný počet smluv a jejich hodnota se týká uzavřených smluv a investic resortu Ministerstva obrany do rozhodujících modernizačních programů armády za roky 2018 a 2019. V roce 2018 se konkrétně jednalo o 284 smluv v hodnotě 26 430 799 tis. Kč a v roce 2019 o 259 smluv v ˆhodnotě 43 168 666 tis. Kč. Celkem tedy bylo uzavřeno 543 smluv v hodnotě 69 599 465 000 Kč, které s minimální odchylkou odpovídají výroku premiéra Babiše.

Dle Přehledu hlavních zdrojů výzbroje a techniky (.pdf) disponuje Armáda České republiky 17 bojovými vrtulníky, výhradně modely Mi-24 a jejich vylepšené verze Mi-35. Bojový vrtulník Mil Mi-24 je ruské výroby a do výzbroje byl u nás zaveden v roce 1976.

Armáda České republiky hodlá vyměnit několik typů radarů. Jedná se o radary P-37, výškoměry PRV-17, radiolokátory RL-4AS a mobilní třídimenzionální radar ST-68U CZ. Všechny tyto radary má armáda od 70. a 80. let, často však prošly modernizací. V současné době je tendr na jejich nástupce u konce, mají být nahrazeny izraelskými radary MADR EL/M-2084 za 3,5 miliardy korun, jejichž koupi v prosinci 2019 potvrdil ministr obrany Metnar.

Česká republika má jako člen NATO závazek ke kolektivní obraně na základě 5. článku Washingtonské smlouvy.

Pro plnění svých základních úkolů, tj. zejména pro případné vedení operací, potřebuje Severoatlantická aliance odpovídající škálu schopností. Odpověď na otázku, které schopnosti to jsou a v jakém množství jsou zapotřebí, poskytuje tzv. proces obranného plánování NATO (NDPP – NATO Defence Planning Process).

Tento proces pak určí cíle a požadavky schopností pro jednotlivé členské země na dané období, které jsou pak schváleny Severoatlantickou radou. Přijetím se členské země a jejich vlády zavazují zapracovat požadavky do svých strategických obranných dokumentů.

V případě České republiky a jejích aktuálních strategických dokumentů – Obranná strategie 2017 (pdf., str. 12), Dlouhodobý výhled pro obranu 2035 (pdf., str. 7) a Koncepce výstavby Armády ČR 2030 (pdf., str. 17) – pak všechny reflektují závazek vytvoření a poskytnutí jedné mechanizované brigády těžkého typu pro účel kolektivní obrany dle článku 5 Washingtonské smlouvy.

V rámci Armády ČR se počítá s přezbrojením 7. mechanizované brigády do stavu schopného plnění výše zmíněného závazku vůči NATO.

Samotná 7. mechanizovaná brigáda je v současnosti tvořena třemi mechanizovanými prapory a jedním praporem tankovým. V rámci modernizace se počítá s celkovou výměnou zastaralých vozidel pěchoty u všech třech mechanizovaných praporů (56 vozidel na prapor) s celkovým počtem 210 kusů. Ku příkladu 71. mechanizovaný prapor bude jen pro bojovou část potřebovat minimálně 36 vozidel (pokud dojde k přijetí konceptu čtyř – 4 vozidla na bojovou mechanizovanou četu). Samozřejmostí je počítat i s dalšími vozidly pro velitelské a další role.

U tankového praporu by mělo dojít k modernizaci všech jeho 33 kusů tanku T-72 M4CZ (27 bojových, 3 velitelských a 3 vyprošťovacích). Pokud jde o další detaily v počtech techniky a mužstva, jsou údaje neověřitelné.

Plných operačních schopností by měla 7. mechanizovaná brigáda dosáhnout do konce roku 2025. V roce 2020 resort obrany tedy plánuje nakoupit 210 pásových bojových vozidel pěchoty za více než 50 mld. Kč a modernizovat 33 kusů tanků T-72 za 1,8 mld. Kč.

Do roku 2025 Ministerstvo obrany nakoupí 52 nových děl za 4 miliardy korun a počítá se také s nákupem 60 kusů nových samohybných minometů za 7,5 miliardy Kč.

„Splníme tak závazky v NATO, ke kterým jsme se historicky zavázali. Budeme mít perfektně vybavenou a vycvičenou těžkou brigádu, v našem slangu jí říkáme nejtěžší klacek,“ řekl nový velitel pozemních sil brigádní generál Josef Kopecký.

Předseda vlády Andrej Babiš zde hovoří o zakázkách Ministerstva obrany na nákup nových rušiček a radarů pro Armádu ČR, jejichž skutečná cena nakonec překročila původní návrh – v jednom případě přibližně o 50 %, ve druhém dokonce o více než 90 %.

Konkrétně se jednalo o nákup osmi mobilních rušiček STARKOM, které měly původně stát 960 milionů. S touto cenou Ministerstvo obrany, vedené Lubomírem Metnarem, seznámilo 13. listopadu 2019 sněmovní výbor pro obranu. O den později už však kolegium ministra schválilo tuto zakázku v celkové hodnotě 1,453 miliardy korun. Jak uvedl tiskový mluvčí ministerstva obrany, výboru byla v listopadu „prezentována data ke 31. červenci 2019“ a poslanci byli na možnou vyšší cenu upozorněni. Ke zvýšení výsledné částky podle něj také došlo kvůli nárůstu cen „oproti kalkulaci ve specifikaci Armády České republiky z roku 2016“.

Druhý případ, ve kterém se tentokrát skutečná cena zvýšila téměř na dvojnásobek, se týkal pořízení dvou nových pasivních sledovacích systémů Věra NG. Tyto radarové komplety mělo původně Ministerstvo obrany získat od české firmy ERA, která spadá pod zbrojařskou skupinu Omnipol, za 780 milionů korun. Nakonec ale cena stoupla na 1,5 miliardy. Ministr obrany Lubomír Metnar změnu konečné částky zdůvodňoval tím, že původní odhadovaná cena „vycházela z marketingového průzkumu z let 2014 a 2015 a neodpovídala reálné ceně v místě a čase obvyklé“.

Kvůli nesprávnému posudku na cenu radarů nakonec 12. února 2020 rezignoval náměstek ministra obrany pro vyzbrojování Filip Říha. Podle serveru iROZHLAS také celou zakázku na nákup radarových systémů začala prověřovat vojenská policie.

17. února pak Ministerstvo obrany uvedlo, že objevilo další dva případy, v nichž je „ve vládních materiálech uvedena neodpovídající předpokládaná hodnota“. Konkrétně se jedná o rozpracované zakázky na modernizaci 33 tanků a 15 vrtulníků, které by měly provést státní podniky VOP CZ a LOM Praha. K celé situaci se Lubomír Metnar vyjádřil takto: „Přijal jsem jednoznačná opatření, aby se neopakovaly takové chyby. A kontrolní mechanismy zafungovaly. U rozběhnutých zakázek na modernizaci tanků a transportních vrtulníků zatím nedošlo k podpisu smluv. A nestane se tak, dokud nebude známá a zdůvodněná reálná cena. Žádné velké navýšení cen nebudu tolerovat.“

Premiér ve výroku odpovídá na otázku, zda je opravdu nutné věnovat velké množství financí tradičním oblastem bezpečnosti (nákup vrtulníků), zda není skutečné nebezpečí právě v oblasti kyberbezpečnosti. Ve výroku uvádí, že je nutné věnovat pozornost oběma oblastem, protože dle expertů existuje ze strany Čínské lidové republiky hrozba špionáže a ze strany Ruské federace hrozba fyzického napadení.

Výroční Zpráva o stavu kyberbezpečnosti 2018 (ze září 2019) (.pdf) uvádí k Číně a Ruské federaci toto:

„Nejvýznamnějším aktérem kybernetických hrozeb jsou z hlediska státu vzhledem k dostupným lidským, finančním a časovým prostředkům státní aktéři. Jejich snahou je povětšinou získat strategické informace cestou špionážních operací v kyberprostoru a následně je využít ve svůj prospěch. V případě České republiky jsou to podle informací, které má NÚKIB k dispozici, konkrétně operace aktérů napojených na Ruskou federaci a Čínskou lidovou republiku.“ (.pdf, str. 1).

Kromě samotné špionáže se ve zprávě v souvislosti s Ruskou federací objevuje i možná hrozba fyzické destrukce určitých zařízení pomocí kyberútoku. Konkrétně jde o škodlivý kód Malware Triton útočící na bezpečnostní systémy:

„Vzhledem k důležitosti kritické infrastruktury a existujícím zájmům různých aktérů nelze podobné útoky vyloučit ani v budoucnu (...) Bezpečnostní systém nakažený malwarem by krizovou situaci (přetlak, přehřátí) nemusel vyhodnotit jako nebezpečí a mohlo by tak dojít k havárii a následně materiálním škodám nebo ztrátám na životech.“ (.pdf, str. 29).

Špionážní aktivity ze strany Ruska a Číny pak potvrzuje i Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby (.pdf, str. 5):

„V souladu s vládou stanovenými prioritami, mírou ohrožení zájmů České republiky a kapacitami a možnostmi BIS byly v roce 2018 prioritními cíli zpravodajského rozpracování aktivity ruské a čínské státní moci ohrožující bezpečnost a další klíčové zájmy ČR. Ruské a čínské zpravodajské aktivity zasahovaly do oblastí politiky, diplomacie, špionáže, ekonomiky i informačního boje.

„V případě Ruska není hlavní hrozbou některá ze složek zpravodajských či para-zpravodajských aktivit, ale nekonvenční (tzv. hybridní) charakter ruských operací, které jsou cíleny na nepřítele, jehož Rusko chápe jako hlavní vojenskou hrozbu pro svou bezpečnost: NATO a jeho členské státy, tj. i ČR.“

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, neboť není pravda, jak naznačuje premiér Babiš, že by se kybernetické akce Čínské strany soustředily pouze na informace a Rusko naopak na destrukci. Naopak, cílem Ruska je jak destrukce, tak i získávání informací, jak potvrzuje ředitel BIS Koudelka, který zpravodajské aktivity Ruska považuje za největší hrozbu pro Českou republiku.

Takzvaná digitální daň, o které premiér Babiš mluví, spočívá ve zdanění některých digitálních služeb. Dle samotného návrhu (.pdf, str. 1, § 1) se jedná např. o cílení reklamní kampaně či poskytování dat o uživatelích.

Předkladatelem zákona, který má skutečně zavést 7 % zdanění (.pdf, str. 9, § 33) výše zmíněných služeb, je Ministerstvo financí, které zákon 5. září 2019 předložilo vládě. Vláda pak návrh dne 18. listopadu 2019 schválila (.pdf) a dne 27. listopadu 2019 jej předložila Poslanecké sněmovně.

Ve sněmovně pak proběhlo dne 22. ledna 2020 první čtení a návrh zákona byl přikázán k projednání (.pdf) rozpočtovým výborem, který však o návrhu dosud nerozhodl.

Česká republika patří mezi země, které mají svůj parlament rozdělený na dvě komory. U nás se tedy skládá z Poslanecké sněmovny a Senátu. Obě tyto komory jsou stěžejní v procesu navrhování a následného schvalování zákonů.

Pokud je zákon po 3. čtení schválen Poslaneckou sněmovnou, přesouvá se diskuze o zákonu do Senátu. Ten se pak musí zachovat podle ústavního článku 46:

„(1) Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do třiceti dnů od jeho postoupení.

(2) Senát svým usnesením návrh zákona schválí nebo zamítne nebo vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy anebo vyjádří vůli nezabývat se jím.

(3) Jestliže se Senát nevyjádří ve lhůtě podle odstavce 1, platí, že je návrh zákona přijat.“

Jak vidíme podle druhého odstavce článku 46, Senát opravdu může upravovat projednávané zákony.

Svoje funkce Senát také uvádí na svých webových stránkách, kde mimo jiné zmiňuje, že „hlavním posláním Senátu je činnost zákonodárná. Senát projednává návrhy zákonů postoupené Poslaneckou sněmovnou, které může zejména schválit, zamítnout či vrátit dolní parlamentní komoře s pozměňovacími návrhy“.