První část z výroku předsedy poslaneckého klubu ANO Faltýnka se nám bohužel nepodařilo ověřit, záznamy z jednání poslaneckých klubů totiž ve veřejných zdrojích k nalezení nejsou.

Výstupem z jednání předsednictva je příspěvek na facebookových stránkách hnutí, ve kterém se jeho vedení od zmiňovaného návrhu distancuje. O odmítavém stanovisku předsednictva informovala také ČTK.

Nepodařilo se nám také naleznout, jaký postoj zaujalo hnutí k poslancům, kteří zákon podepsali. Svůj podpis po prohlášení předsednictva však podle České televize stáhl poslanec ANO Stanislav Pfléger, plánuje jej také odvolat jeho souputník Bronislav Schwarz a o stejném kroku uvažuje i Vlastimil Vozka.

Je tedy pravdou, že předsednictvo hnutí ANO s návrhem na obnovení trestného činu hanobení prezidenta republiky nesouhlasí, další části Faltýnkova výroku však nelze ověřit.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, ačkoliv upozorňujeme, že Pavel Blažek zaměňuje a spojuje dvě aféry: tzv. Zemanovy kufříky (které se také týkaly bezpečnostních služeb) a s tím nesouvisející bamberskou aféru.

Blažek popisuje situaci, kdy Miloš Zeman v minulosti opakovaně veřejně uvedl údaje, které se týkaly bezpečnostní či zpravodajské problematiky a které se následně ukázaly jako nepravdivé nebo nepotvrzené. Jeho argumentem je, že Zeman si tak počíná dlouhodobě a v politické kariéře jej to neohrožuje, neboť i přes to, že zejména některá Zemanova tvrzení se ukázala jako zcela nepodložená, nijak jej to ve volebních kláních nediskredituje.

Tento popis je korektní. Zeman v minulosti skutečně takto postupoval, když mluvil např. o teroristovi Attovi v Praze nebo o tzv. kufřících. Byť se tyto kauzy ukázaly jako nepodložené, Zemana reálně nezdiskreditovaly. Blažek tedy popisuje výrok korektně, používá ovšem špatný příklad, neboť tzv. bamberská aféra se netýkala této věci. Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý, neboť faktické jádro je popsáno správně.

Miloš Zeman v rozhovoru pro Český rozhlas PLUS 11. ledna 2017 uvedl: „Podívejte se, já jsem zrovna teď přečetl čtyři šifry. Podle jedné se na našem území potlouká jistý člověk z Magrebu, nesmím uvést jeho jméno, který je důvodně podezřelý ze spolupráce s teroristickými islámskými organizacemi.“

Tuto informaci nepotvrdil kromě Miloše Zemana nikdo. Ani předseda vlády, ministr vnitra či ředitelé zpravodajských služeb. Tento aktuální případ ovšem není u prezidenta unikátní. V minulosti skutečně Miloš Zeman veřejně publikoval informace, které se později ukázaly jako nepravdivé nebo se nikdy nepotvrdily a které se opět týkaly bezpečnosti a zpravodajských informací.

Předně šlo o tzv. Zemanovy kufříky. Jednalo se o dva případy z roku 1996 a 1998. V prvním z nich Zeman jako opoziční politik přišel s tvrzením, že ministr vnitra Ruml a BIS plánují změnit Českou republiku v policejní stát, což měla dokládat řada dokumentů. To se později ukázalo jako podvrh, jenž se k Zemanovi dostal od recidivisty, který se vydával za agenta BIS.

Druhý „kufřík“ Miloše Zemana se odehrál v roce 1998, kdy předseda ČSSD přišel s obviněním z chystaného útoku tajných služeb na sociální demokracii a ODS. Tento krok měl být inspirován zahraničím, nikdy se však nepotvrdil.

V neposlední řadě pak Miloš Zeman jako premiér veřejně během návštěvy USA v roce 2001 uvedl v CNN, že terorista Muhammad Atta, který byl zapojen do útoků 9/11, plánoval bombový útok v Praze na sídlo Rádia Svobodná Evropa. Tato informace o tzv. pražské stopě se ukázala jako nepravdivá a nepotvrdila se.

Miloš Zeman tedy v průběhu své politické kariéry skutečně přicházel veřejně s poměrně zásadními prohlášeními týkajícími se bezpečnosti a zpravodajských informací, které se následně ukázaly jako zcela nepravdivé. V postupu politickými funkcemi mu to nebránilo.

Dodejme, že tzv. bamberská aféra z roku 1998 je v tomto případě Blažkem zmíněna mylně. Nešlo v ní o „kufříky“ s informacemi, o kterých píšeme výše. V bamberské aféře se jednalo o to, že Miloš Zeman se jako předseda ČSSD měl spolu s místopředsedou Machovcem setkat v roce 1995 v německém městě Bamberg s čechošvýcarským podnikatelem Janem Vízkem. Ten měl nabídnout ČSSD velkou finanční podporu a kompromitující materiály na tehdejší vládní politiky výměnou za budoucí možnost ovlivnit personální složení vlády. Zeman tvrdil, že s Vízkem vyrazil dveře, Česká televize ovšem zjistila, že schůzek bylo celkem pět. Obsah schůzek a dohody se nikdy nepodařilo potvrdit.

Pokud budeme vycházet z údajů ČSÚ, tak je počet zaměstnaných osob v ČR ke čtvrtému čtvrtletí 2016 5,186 tisíc.

Na základě údajů Českého rozhlasu, který vycházel z dat MPSV (z roku 2015), má cca 58,58 % zaměstnanců mzdu méně než 27 tisíc korun. To je asi 3,038 tisíc osob. Podíl zaměstnanců s platem do 50 tisíc korun by podle těchto dat měl být 89,9 %, tedy cca 4,663 tisíc osob.

Dle zadaných údajů jsou čísla lidí spadajících do kategorií s příjmem do 27 tisíc a 50 tisíc korun vyšší. V prvním případě více než o milion a ve druhém o cca 663 tisíc. Jen pro srovnání, samotné MPSV (. xslx, záložka CR-M6p) řeší situaci pouze u zaměstnanců v roce 2015. Těch bylo 3,567 tisíc, z toho 93,4 % nedosáhlo na mzdu nad 50 tisíc korun.

Aktuálnější data bohužel nejsou dostupná a vzhledem k tomu, že v posledních letech mzdy rostou, počty lidí vydělávajících v různých relacích se mění. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný především z důvodu nedostupnosti čerstvých dat. Pokusili jsme se rovněž oslovit autory daných sociálnědemokratických návrhů s prosbou o poskytnutí jejich analýz a vstupních dat k danému výroku.

Další významný faktor dosaženého přebytku představovaly prostředky přijaté z EU. Ty převýšily rozpočtovanou výši o 64,8 mld. Kč.

Od roku 2014, kdy se hnutí ANO podílí na tvorbě rozpočtu, skutečně došlo k navýšení investic v roce 2015 v důsledku dočerpání dotací z předchozích let. Ty byly v konečném důsledku sníženy o 26 miliard korun, v čemž má Babiš (ANO) s drobnou odchylkou pravdu. Stejně tak mu musíme dát za pravdu, že čerpání dotací se v posledním roce jednotlivým ministerstvům (zejména zdravotnictví) příliš nedaří.

Rozpočet na rok 2014 schválila úřednická vláda Jiřího Rusnoka. Andrej Babiš se tak začal podílet až na sestavování rozpočtu pro rok 2015. V něm byly zahrnuty i předpokládané příjmy z EU, které činily 86,7 mld. korun. Za rok 2014 nebylo dočerpáno asi 85 miliard, konečný stav ke konci roku 2015 byl asi 6,8 miliard.

Současně má ministr Babiš pravdu, že za jeho působení došlo při dočerpávání ke snížení alokace (.pdf, str. 15) o 26 miliard, tedy nedočerpané částky za rok 2013 (.pdf, str. 3) a 2014. Rok 2015 tak byl posledním, kdy bylo možné tyto dotace dočerpat.

Zdroj: ministerstvo pro místní rozvoj

To se skutečně podařilo, ovšem s pomocí zvýšení investic. Za rok 2015 se kapitálové výdaje oproti předešlému roku zvýšily o 64,7 mld. korun, přičemž investice do programů spolufinancovaných EU se zvedly o 57,5 mld. korun.

Vláda tak skutečně koncem roku 2015 investovala více.

„Na meziročně nižší výdaje v samotném prosinci o 41,2 mld. Kč mělo vliv zejména mimořádně vysoké čerpání výdajů na společné programy EU a ČR v závěru roku 2015.“ - ministerstvo financí

Zdroj: Ondřej Kokeš

Od roku 2014 se tak rozjel nový dotační program, díky němuž obdrží Česká republika do roku 2020 asi 648,5 mld. korun.

V roce 2016 obdržel náš stát z Evropské unie 92,9 mld. korun (.pdf, str. 6), přičemž 88 mld. ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti. Z této částky vyčerpala země podle ministryně pro místní rozvoj Karly Šlechtové (ČSSD) pouze 86,6 miliard.

Letošní (.pdf) rok je předpokládaný obnos z EU o 3,9 miliardy vyšší, předpokládá se 96,8 miliard. Současně má Babiš pravdu, že čerpání dotací je u některých ministerstev problematické a předpokládá se, že dojde v následujících letech k poklesům ekonomiky.

Jak vyplývá z výsledku rozpočtu 2016, který skončil přebytkem, kromě nižších kapitálových výdajů se na něm výrazně podílely právě evropské peníze. Jak uvádí zpráva ministerstva financí:

„Další významný faktor dosaženého přebytku představovaly prostředky přijaté z EU. Ty převýšily rozpočtovanou výši o 64,8 mld. Kč.“

Je tedy zjevné, že tento indikátor je pro státní rozpočet zásadní. Nicméně lze jen těžko predikovat v únoru 2017, jaká konkrétní výše peněz z EU do českého rozpočtu zasáhne. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, vzhledem k tomu, že samotná identifikace migrantů byla problematická, nepodařilo se nám dohledat zdroj dat, který by uváděnou míru dokládal.

V podstatě do roku 2015 nebyla nějak zásadně organizována ze strany EU a byla čistě v gesci přijímajících států jako je Itálie či Řecko, které neměli kapacity na alespoň základní kontrolu. Problematické jsou taky snahy migrantů obcházet tento systém (.pdf, s 10–11) tím, že neuváděli pravdivé údaje, měli nedostatečné doklady či se přímo vyhýbali prvotní kontrole. V září 2015 sice citovala agentura Reuters německého představitele ministerstva vnitra, který tvrdil, že odhadem má až 30 % žadatelů se syrským pasem jinou národnost.

Přesto nelze tvrdit, že necelých 30 % lidí, kteří prošlo Evropu a skončilo v Dánsku nebo Švédsku, prošlo kontrolou. Jedná se o obecné počty migrantů. Navíc ani jedna zmiňovaná země neuvádí v dostupných statistikách žadatelů o azyl (rok 2015) - Dánsko (.pdf, s.12) 21 tisíc a Švédsko 162 tisíc, zda a jak byli žadatelé prověřeni.

Graf: Počty prvožadatelů o azyl v rámci EU (2015–2016)

zdroj: Eurostat

Systém ověřování uprchlíků, žadatelů o azyl, kteří vstoupili na území států EU lze rozdělit do dvou období. Na příchozí do konce roku 2015, kdy systém v podstatě neexistoval, či byl přetížen množstvím žadatelů. V tomto období byla kontrola migrantů minimální. Zlepšení ohledně screeningu žadatelů nastalo, až se zavedením systému tzv. hotspotů od konce roku 2015. Tento systém spočíval ve vytvoření center, přes které by přicházející uprchlíky bylo možno kontrolovat se zapojením expertů agentur EU zabývajících se migrací (EASO), bezpečností (Europol, Eurojust) a kontrolou hranic (Frontex). Kontrolaby měla probíhat tak, že bude proveden vstupní pohovor, kontrola dokladů, sběr otisků a registrace uchazeče, který následně pokud bude potvrzen, dostane krátkodobý doklad umožnující mu omezený pohyb v rámci EU.

Možným ukazatelem tristní situace v oblasti monitoringu migrantů v roce 2015 a jeho zlepšení zavedením systému hotspotů je míra zajištění otisků prstů. V případě Řecka stoupla z pouhých 8 % v září 2015 na 78 % v lednu 2016 a v případě Itálie z 36 % v září 2015 na 100 % v lednu 2016. Tlak na odebírání otisků byl na druhé straně i kritizován nevládními organizacemi, jak ukazuje zpráva Amnesty International z roku 2016. Jedná se o obecné počty migrantů.

Program schůzky s ministrem Ťokem nebyl publikován, proto výrok hodnotíme jako neověřitelný. Je však pravdou, že si starostka Prackovic dlouhodobě stěžuje, že není informována o postupu stavby dálnice.

Oficiální program bilanční schůzky s ministrem dopravy Ťokem nikde zveřejněn nebyl a ani jeden z aktérů se o údajně probírané obci nezmínil na tiskové konferenci. V prioritách v oblasti dopravy, které ministrovi premiér stanovil, se hovoří jen o samotném dokončení dálnice D8. Nedozvídáme se však, zda byly projednávány problémy této konkrétní obce. První část výroku tedy pokládáme za neověřitelnou.

Radnice v severočeských Prackovicích řeší problémy se zdvihající se podzemní vodou. Problémy pravděpodobně způsobily nešetrný postup stavebních prací během dokončení dálnice D8. V obci popraskala místní komunikace, v havarijním stavu se nachází vodovod a nefunguje ani čistička odpadních vod. Starostka Andrea Svobodová Křešová odhaduje výši škod na 30 milionů korun.

V elektronických médiích proběhly články o osudu obce povětšinou v minulých dvou měsících. Například pro Deník Křešová řekla: „Od začátku je celý problém v komunikaci. Kdyby za námi někdo přišel a sdělil nám, že hodlají dešťovou vodu vést naší kanalizací, jistě bychom našli lepší řešení a celá věc nemusela dojít tak daleko. Bohužel se s námi nikdo nebaví.“ (Zdroj: http://www.denik.cz/z_domova/znicena-kanalizace-voda-v-domech-prackovice-trapi-d8-20161102.html). Starostka na tento problém upozorňuje dlouhodobě, stěžovala si na něj už v roce 2014.

Dodejme, že se ministr Ťok plánuje setkat se starostkou obce v pondělí 12. prosince.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, je totiž problematické popsat, jak velkou část území Libye kontroluje „centrální vláda“. Její vyjádření o rozstřílení všeho, co tam má přijet, je rovněž nedohledatelné.

Dne 3. února 2017 se vrcholní představitelé a představitelé vlád EU sešli na Maltě k neformálnímu setkání. Hlavní témata byla dvě - nelegální migrace z Libye a příprava na oslavu 60. výročí uzavření Římských dohod.

Téma nelegální migrace bylo zásadnější. Evropští představitelé se dohodli na tom, že v nejbližší budoucnosti je třeba uzavřít a kontrolovat středomořskou migrační trasu. Cíle a prostředky definovalo společné memorandum, ve kterém byla akcentována nutnost aktivněji se podílet na stabilizaci Libye skrze spolupráci s Prezidentskou radou a OSN podporovanou vládou národní jednoty (GNA).

Bohužel zaznívá kritika o schopnostech mezinárodně uznávané vlády GNA, která má velké problémy zajistit si podporu významných libyjských politických a vojenských sil. Především se jedná o rozpory s „de facto“ vládou na východě (Tobruk) - sněmovnou zastupitelů (HOR) v čele s předsedou Salehem Issou a jí loajálními vojenskými jednotkami. Zde se především jedná o semiautonomní Libyjskou národní armádu (LNA) pod velením generála Haftara. Mapa ukazuje vojenskou situaci na konci roku 2016. Zelená barva zobrazuje jednotky loajální GNA, červená barva patří jednotkám LNA a HOR.

Současná vláda GNA má problém dosáhnout důvodu svého vzniku, a to být jednotným vládním orgánem celé Libye. Obecně je ale nadále považována mezinárodním společenstvím za představitele Libye. Jak dokazuje i nedávná smlouva s Itálií, jednání mohou fungovat zcela standardně, tedy v rámci zmíněného maltského memoranda.

Jedním z nejvíce kritizovaných témat v kampani Donalda Trumpa byla skutečně íránská dohoda, do které podle Trumpa USA darovaly kolem 150 bilionů dolarů. Výrok Alexandra Vondry je tedy pravdivý.

Donald Trump ve své prezidentské kampani ostře kritizoval dohodu s Íránem, kterou inicioval Barack Obama. Ten se snažil o zabránění Íránu získat jaderné zbraně prostřednictvím mezinárodní dohody JCPOA.

Trump se veřejně vymezoval zejména vůči „financování“, respektive sankčním úlevám, a často dohodu označoval za pohromu. Na svém webu dokonce vydal článek o tom, že sankční úlevy podporují ve skutečnosti teroristy.

Americký Politifact zjistil, že zmíněných 150 bilionů dolarů však patří Íránu už od začátku. Jedná se o peníze, které byly zemi zmrazeny na základě ekonomických sankcích z předchozích let. Řada z nich se týkala dodávek ropy. Jen v rámci tzv. Omezení íránských aktiv bylo podrženo 1,9 bilionů dolarů. Podle odborníků činí všechna držená íránská aktiva kolem 100 bilionů dolarů (150 bilionů je údajně nadhodnocená částka), které na základě dostatečného omezení jaderného programu v Íránu dostává země pozvolna zpět.

Trump tuto skutečnost ve svých projevech nezmiňuje a pouze tvrdí, že USA sponzorují Írán a nic z toho nemají, čímž opomíjí hlavní myšlenu celého programu - zabránit výrobě jaderných zbraní a jejich použití.

Íránská dohoda o jaderných zbraních, oficiálně označena JCPOA (.pdf), vstoupila v platnost v roce 2015. Shodla se na ní šestice velmocí (.pdf, str. 3 i.) s Íránem. Izrael měl vůči této dohodě pochybnosti, USA se proto zavázaly mu v případě útoků pomoci.

Cílem (.pdf, str. 4) Obamova programu je odříznutí všech „cest“ k jaderným zbraním, zavedení transparentních opatření a případných kontrol včetně sankcí za porušení dohody. Reálně jde o zvýšení doby pro dodání materiálů na zbraně ze 2–3 měsíců na jeden rok, snížení zásob uranu a instalovaných odstředivek a předcházení výrobě zbraní z plutonia. Írán podle této dohody nemůže mít jaderný program zaměřený na zbraně (.pdf, str. 10, třetí otázka).

Přestože některá blokovací opatření (.pdf, str. 18) končí za 10–15 let, ta klíčová vydrží 20–25 let a některá jsou permanentní. Ministr obrany James Mattis zvolený Trumpem však považuje JCPOA program za pouhé oddálení výroby zbraní.

Evropská unie odhaduje (.pdf, str. 1) počet migrantů v Turecku na více než tři miliony. Prosincové statistiky UNHCR uvádějí, že se v Turecku nachází až 2,8 milionů Syřanů. Ministr Zaorálek má tedy v počtu migrantů pravdu.

Tvrzení, že Turci mu sdělili, že „řada Syřanů se chce vrátit zpátky, takže tím, že je tam drží, vytvářejí pro to podmínky“, však nemůžeme ověřit. Český ministr zahraničí naposledy navštívil Turecko 13. prosince, nejsou ale dostupné informace o tom, co konkrétně turečtí představitelé českému protějšku sdělili. Nelze ani doložit, kolik Syřanů se chce vrátit zpět domů.

Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Upozorňujeme však, že podle šetření Amnesty International Turecko vracelo až 100 migrantů denně zpět do Sýrie, čímž porušovalo mezinárodní právo. Je to rovněž v rozporu s tvrzením, že Turecko Syřany udržuje na svém území, aby se mohli později vrátit zpět do Sýrie.

Počátkem minulého roku byla schválenanovela vysokoškolského zákona, ke které podal (.pdf) pozměňovací návrh i Petr Fiala. Šlo o paragrafy věnující se jmenování profesorů. Tento návrh (.pdf, D1 a D2) byl při hlasování zamítnut, pro jeho přijetí hlasovali vesměs poslanci za ODS.

Výbor pro evropské záležitosti, jehož je Fiala členem a místopředsedou, na návrhu nespolupracoval. Nedá se ovšem vyloučit, že Fiala na obsahu návrhu spolupracoval v jiné části jeho vzniku, mimo Poslaneckou sněmovnu, nebo například v jiném volebním období, když byl dříve ministrem školství.

K jednotné institucionální akreditaci, která má zajistit standard učitelství, říká důvodová zpráva (.pdf, str. 135, 138, 166) toto:

„Zavádí se systém institucionální akreditace, systematicky se upravují podmínky pro výkon činnosti zahraničních vysokých škol a jejich poboček v České republice. (...)Vláda je zmocněna stanovit svým nařízením standardy pro institucionální akreditaci. (...)Institucionální akreditace bude udělena na základě žádosti vysoké škole, která prokáže odpovídající nastavení vnitřních procesů hodnocení a zajišťování kvality.(...)Institucionální akreditace se uděluje pro určitou oblast vzdělávání a v jejím rámci pro příslušný typ studijních programů.V případě, že vysoké škole bude udělena institucionální akreditace, může v rámci této oblasti vzdělávání vytvářet a uskutečňovat určené typy studijních programů autonomně bez nutnosti akreditace takových studijních programů.“

Jde tedy o jakousi akreditaci „vyššího stupně“, jež na základě kvalitního vnitřního nastavení vysoké školy umožňuje autonomně působit v určitém okruhu studijních programů, pokud tuto akreditaci školy získají. Ministryně Valachová tedy změnu vysvětluje správně.