Střet zájmů je skutečně upravován v právních řádech různých evropských zemí. V některých z nich pak fungují také pravidla, která upravují podnikání politiků během období jejich mandátu.

Pokud však k porovnání vezmeme schválenou českou předlohu zákona o střetu zájmů a především omezení členů vlády, jde v Evropě o poměrně neobvyklý instrument. Výrok je z tohoto důvodu hodnocen jako zavádějící. Dodejme ovšem, že v zemích s vysokou politickou kulturou pro řešení podobných otázek stačí nepsaná pravidla, proto nemusí právní řády definovat střet zájmů tak detailně a hluboce.

Zákon o střetu zájmů je v různých podobách zaveden v některých evropských zemích. Příklady uvádí Institut pro politiku a veřejnost. V Portugalsku je nutné podávat prohlášení o soukromých zájmech vzhledem k veřejným zakázkám, a to až tři roky zpět. V Británii pak podobné prohlášení podávají také rodinní příslušníci.

Ve Francii, Lotyšsku, Portugalsku, Španělsku a Spojeném království pak platí omezení možnosti osobního a rodinného držení pozic v soukromých firmách. V Polsku se toto omezení vztahuje pouze na lokální politickou úroveň a v Itálii pouze na Evropský parlament.

Možný střet zájmů řešil také současný americký prezident Donald Trump. Přestože americký prezident ani viceprezident nejsou podle zákona povinni (na rozdíl od členů vlády) vzdát se svých firem a majetku, tradičně to dělají. Trump již v průběhu své předvolební kampaně uvedl, že v případě vítězství ve volbách předá vedení firem svým dětem.

Snad mezi nejznámější osobnosti, kterých se případy vlastnictví médií u politiků týkají, patří bývalý italský premiér Silvio Berlusconi. Ten byl pro střet zájmů kritizován již v roce 1994 při nástupu to premiérského křesla kvůli vlastnictví médií. V roce 2001 přislíbil, že svůj konflikt zájmů vyřeší. V roce 2004 pak parlament schválil zákon o střetu zájmů, podle kterého je v tomto střetu politik, který vlastní mediální podnik a zároveň je v jeho čele. Tomuto zákonu se ale Berlusconi vyhnul.

Vlastnictví médií je regulováno v řadě evropských zemí. Ve Velké Británii, Německu a Rakousku není možné, aby politické strany získaly licenci na provozování celoplošného rozhlasového nebo televizního vysílání.

Podle mediálního odborníka Václava Štětky je v Evropské unii unikátní, pokud zákon přímo zakazuje členům vlády vlastnit média. Podobný zákon platí pouze v Řecku s tím rozdílem, že se vztahuje na poslance a europoslance.

Petr Fiala zastával funkci ministra školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) ve vládě Petra Nečase v období od května 2012 do července 2013. Začátkem února 2013 představil ministr Fiala program2X5 kroků ke zkvalitnění školství (.pdf).

Jedním z první pětice kroků, které se týkají předškolního vzdělávání i základního a středního školství je „snížit administrativní zátěž ředitelů škol prostřednictvím revize podzákonných norem“. Podle tiskové zprávy MŠMT, jež o spuštění programu informuje, došlo na začátku roku 2013 k zahájení prací na analýze, která měla vést k odstranění duplicit a zpřehlednění podzákonných norem, jimiž se školy řídí.

V tiskové zprávě z 29. 1. 2013 MŠMT informuje o tom, že proběhlo první jednání resortní pracovní skupiny, která se má zabývat snižováním administrativní zátěže škol a školských zařízení. Tuto skupinu zřídil tehdejší první náměstek ministra školství Nantl v souladu s procesem debyrokratizace resortu, již zahájil ministr Fiala. Členy resortní pracovní skupiny byli zástupci ministra školství, zástupci krajů, Česká školní inspekce (ČŠI), Národní ústav pro vzdělávání (NÚV), zástupci Magistrátu hl. m. Prahy a zástupci Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT).

Ve výše zmíněné tiskové zprávě se lze také dočíst, že výsledky pracovní skupiny budou do jednotlivých šetření promítnuty v roce 2014. Ve veřejných zdrojích však nelze dohledat výsledky práce na snižování administrativní zátěže škol a školských zařízení, což pravděpodobně souvisí mimo jiné s demisí Nečasovy vlády (a tedy i ministra Fialy) v létě 2013.

Vzhledem k tomu je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Sněmovní rozpočtový výbor 7. prosince 2016 zaujal negativní stanovisko k pozměňovacímu návrhu ministra Babiše. Ten se týkal výjimek z EET.

Z usnesení č. 570 (.pdf) rozpočtového výboru lze vyčíst, že výbor nedoporučuje pozměňovací návrhy obsahující změny zákona o evidenci tržeb.

Babiš navrhuje výjimky pro e-shopy, v nichž se platí kartou, a pro živnostníky s ročními příjmy do 250 000 korun, kteří mají možnost platit daně paušálem.

Tyto změny měly být prosazeny v podobě tzv. vládního daňového balíčku. Měly se tedy dotýkat zákonů v oblasti daní, nikoli přímo zákona o elektronické evidenci tržeb.

S návrhem změn přišel za KDU-ČSL poslanec Klaška. První návrh (.pdf, str. 2) se týkal drobných podnikatelů, kteří mají z provozované vedlejší činnosti nízké zisky a EET by je nadměrně zatížila. Další návrh prosazovat výjimky (.pdf) pro farmářské trhy.

Niedermayer zřejmě mluví o novele zákona o dluhopisech z roku 2012. Právě tou ministerstvo zamýšlelo zjednodušit proces registrace dluhopisů, respektive procedury schvalování Českou národní bankou. Na tvorbě zákona však ČNB spolupracovala a ve fázi projednávání ve vládě poskytla k návrhu zásadní připomínky (.doc). V každém případě tato novela nebyla „startérem“ vlny emitování korunových dluhopisů.

Klíčový je § 3. Z důvodové zprávy (.pdf) uvádíme: „Zrušuje se omezení, stanovené v dosavadním § 3 odst. 1, a umožňuje se tak, aby dluhopisy mohla vydávat jakákoli osoba, včetně osoby fyzické. Dále se odstraňuje dvojitá povinnost týkající se dokumentů, které musejí (být) schváleny Českou národní bankou při vydávání a veřejném nabízení dluhopisů.“

Podíváme-li se na celý proces, zjistíme, že prezident zákon podepsal 4. května 2012 a v účinnost vstoupil až 14. srpna 2012. Ani jedno z dat rozhodujících pro vydání zákona však výrazně neovlivnilo emisi korunových dluhopisů. Podle serveru Kurzy.cz byl stát prvním emitentem takových papírů, a to v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí. Právě to spustilo vlnu dalších emisí, zejména ze strany soukromých subjektů. Vzestup na konci roku 2011 následovalo markantní vyvrcholení na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6) legislativním návrhem z pera MPO.

Lze tedy říci, že stát svou praxí "posvětil" takovýto postup a umožnil firmám jej bez obav z porušení daňového systému následovat, to byl tedy pravý startér.

Co se týče dodržování Minské dohody z proruské strany, situace je velice podobná. Stejně jako v případě ukrajinské vlády platí, že podle Alexandra Huga z OBSE porušily obě stany několik bodů tím, že nestáhly těžké zbraně (bod č. 2), nepropustily či nevyměnily rukojmí (bod č. 6) a že pozorovatelé OBSE stále disponují pouze omezeným přístupem na území separatistů (bod č. 3, a tím pádem i bod č. 10). Obě strany zároveň ani nezačaly vést dialog o způsobu provedení voleb v bojových zónách, který by byl v souladu s ukrajinským právním řádem (bod č. 4).

Stejně jako ukrajinské straně se i té proruské daří částečně plnit bod č. 1. Podle nejnovějších zpráv speciální monitorovací mise OBSE na Ukrajině však stále pokračují boje okolo doněckého letiště. I v tomto případě tedy hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť ve veřejných zdrojích - médiích ani tiskových zprávách KDU-ČSL či hnutí ANO - není žádná zmínka o tom, že by se Andrej Babiš zúčastnil jednání poslaneckého klubu KDU-ČSL, ani o tom, že by se jednání zmíněného poslaneckého klubu zúčastnil s cílem projednání problematiky EET.

Ministerstvo financí řízené Andrejem Babišem jakékoliv výjimky ze systému EET odmítalo, na konci srpna však přišlo s výjimkou, která z první fáze EET vyňala stánkový prodej občerstvení. Další změny pak Babiš navrhl 23. listopadu 2016, tedy pouhý týden před spuštěním první vlny EET (dodejme, že daná výjimka se nevztahuje primárně na první vlnu EET).

Babiš změny v EET předložil Poslanecké sněmovně jako poslanec, ČSSD však již uvedla, že jeho návrh nepodpoří. Marian Jurečka (KDU-ČSL) uvedl, že KDU-ČSL s Babišem navrženými změnami souhlasí, neboť do jisté míry reflektují změny, které KDU-ČSL navrhuje déle než rok.

KDU-ČSL se na konci listopadu rozhodla, že Poslanecké sněmovně předloží vlastní (viz návrhy poslance Klašky) verzi změn v systému EET.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Miloš Zeman sice skutečně inklinuje podle svých knih spíše k tzv. varovné prognostice, ve které upozorňuje na možná rizika, ale tuto svou volbu nepopisuje jako win-win strategii (tedy jako strategii vedoucí jen k dobrým výsledkům pro prognostika), jak říká Pelikán.

Zeman naopak uvádí, že cílem této prognostiky je upozornit na problém a odvrátit jej tím, že se změní podmínky tak, aby se této pohromy nedosáhlo (tedy adresáti prognózy přijmou patřičná protiopatření). Explicitně pak uvádí, že nepřijde-li pohroma, před kterou prognostik varoval, „bude na vás pohlíženo s podezřením a vaše důvěryhodnost klesne“.

Miloš Zeman je autorem několika knih. V některých z nich se skutečně zabývá prognostikou, popisuje i svůj vztah k ní. V knize Jak jsem se mýlil v politice z roku 2005 současný prezident uvádí:

„Popisujete-li žádoucí budoucnost, bezesporu někoho stimulujete. Stejně tak však můžete stimulovat popisem (či spíše analýzou) nežádoucí budoucnosti. Ve veřejnosti tím vyvoláváte obrannou protireakci, která se snaží této nežádoucí alternativě zabránit. Robert Merton v této souvislosti psal o ‚ sebevyvracejících se proroctvích ' (self-defeating prophecies), která se vyslovují právě proto, aby se neuskutečnila. Postupně jsem se tak propracovával k teorii varovných prognóz, na niž jsem se v budoucích letech specializoval.Přiznejme si, že varovné předpovědi mají mimo jiné i ten půvab, že jsou atraktivní. I Dante ve své Božské komedii sugestivně popisuje peklo, méně sugestivně očistec a jeho ráj je jen nudná selanka. Druhá strana mince zahrnuje riziko, že varovný prognostik se ze své neuskutečněné předpovědi může vylhat tvrzením, že právě on zabránil její realizaci. Do určité míry do této skupiny patřily práce Hermana Kahna, jako je Přemýšlení o nemyslitelném nebo popisy možných variant třetí světové války.“ Uvádí také (str. 61–62) : „Z hlediska varovné prognostiky je daleko užitečnější – a také daleko nebezpečnější – upozorňovat politika na rizika, která se v budoucnosti rýsují, než mu malovat růžové vize. Říkal jsem tomu Kassandřin syndrom: Kassandra byla bohy nadána schopností proroctví, ale současně odsouzena k tomu, aby jí nikdo nevěřil, takže přes její varování Trojané vtáhli koně do města.Naproti tomu Pýthie poté, co se nafetovala kouřem z vonných bylin, pronášela dvojznačná proroctví (překročíš-li řeku Halys, zničíš velikou říši, ale už neřekla, že to může být i říše vlastní) a byla v obecné oblibě. Chtěl jsem být spíše Kassandrou, ovšem bez jejího prokletí, a vůbec se mi nelíbilo být Pýthií.“

V další Zemanově knize Varovná prognostika z roku 1991, která vyšla v roce 1998, se autor opět vyznává ze své náklonnosti ke Kassandře. Kromě toho uvádí (str. 18–19):

„V této knížce nás však bude zajímat opačný případ, sebezničující prognóza či proroctví. Upozorníte-li někoho, že přijde orkán a odnese mu střechu, a jestliže vám příjemce této prognostické informace dostatečně věří, začne střechu připevňovat tak, aby obstála. Tím prognó­za vyvolala novou aktivitu, v jejímž důsledku se nesplní, i když orkán přijde. Pokud se ovšem orkán nedostaví, bude na vás pohlíženo s podezřením a vaše důvěryhodnost klesne.Sebezničující, varovná prognóza zapíná zpětnou vazbu, spojující důsledky s ovlivnitelnou částí předpokladů, a to zpravidla nikoli prostřednictvím prognostika samého, ale prostřednictvím adresáta prognostické informace. Zpětná vazba vede ke změně vektoru předpokladů (v naší ilustraci například předpokladu nedostatečně zajištěné střechy, zatímco orkán je předpoklad neovlivnitelný), tím ke změně důsledků. Prognóza se sama ruší, ničí.“

Spojené státy opravdu disponují 17 zpravodajskými službami, vedoucím úřadem dozorujícím nad ostatními 16 je Úřad ředitele národních zpravodajských služeb. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Společenství zpravodajských služeb Spojených států, které má 17 členů, bylo založeno nařízením 12333 z roku 1984. Podle něj má společenství za úkol 6 základních cílů: 1. sběr informací pro prezidenta a ostatní výkonné orgány, které jsou potřebné pro výkon činností těchto orgánů, 2. vyhodnocování a analýza takových informací, 3. sběr informací a výkon činností potřebných k ochraně proti zpravodajským činnostem namířeným proti USA, mezinárodním teroristickým a drogovým činnostem a dalším nepřátelským aktivitám namířeným proti USA, 4. výkon speciálních činností, 5. poskytování administrativních a koordinačních činnosti potřebných pro výkon schválených činností na území USA i v zahraničí, 6. výkon dalších zpravodajských činností podle potřeb prezidenta.

Ze 17 zpravodajských služeb 5 vykonává služby pro složky ozbrojených sil (vojenské zpravodajství, zpravodajská služba leteckých sil, zpravodajská služba pobřežní stráže, zpravodajská služba námořní pěchoty, zpravodajská služba námořnictví) a 10 zpravodajských služeb spadá pod jednotlivá ministerstva (4 pod ministerstvo obrany (.pdf), 2 pod ministerstvo spravedlnosti (FBI a DEA) a jednou službou disponují ministerstva energetiky, vnitřní bezpečnosti, zahraničí a financí).

Samotná pak stojí CIA, jejíž ředitel až do roku 2005 řídil všechny ostatní zpravodajské služby. Nyní je však i CIA podřízena stejně jako všechny ostatní zpravodajské služby Úřadu ředitele národních zpravodajských služeb, zřízenému na základě zákona (.pdf, str. 7, titulek A) z roku 2004 o reformě zpravodajských služeb a ochraně před terorismem. Tento úřad dohlíží a řídí provádění Národního zpravodajského programu a zároveň slouží jako poradce prezidenta a Bezpečnostní rady státu.

USA opravdu disponují 17 zpravodajskými službami, které jsou součástí Společenství zpravodajských služeb. Jejich činnost řídí a dozoruje Úřad ředitele národních zpravodajských služeb, který je zpravodajskou službou. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Hospodářský výbor, jehož je poslanec Birke členem, projednal 21. a 22. května 2014 novelu návrhu zákona 127/2005 Sb, tedy zákona o elektronických komunikacích. Birke, jak vyplývá ze zápisu z tohoto jednání (.pdf, str. 22), skutečně načetl zmíněný návrh.

„V PN (pozměňovací návrh - pozn. Demagog.cz) pana poslance Birke stanovisko rozdělil (zástupce MPO - pozn. Demagog.cz) : 1. MPO souhlasí s tím, že omezení výše vypořádání závazku při předčasném ukončení smlouvy bude vztaženo pouze na spotřebitele.“

Slovo „účastník“, což je podle § 2 písm. a) každý, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb, je tak nahrazeno pojmem „spotřebitel“, tedy § 2 písm. d) každou fyzickou osobou, která využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací pro účely mimo rámec její podnikatelské činnosti.

Změny podmínek pro živnostníky popisuje např. server Lupa.cz, který informuje o tom, že operátor O2 využil novinky a v den účinnosti zákona ihned změnil obchodní podmínky v neprospěch živnostníků.

Zpravodajské služby předávají svá zjištění prezidentovi a vládě. Platí to i pro Bezpečnostní informační službu (BIS), která vyhodnocuje informace důležité pro bezpečnost ČR se zvláštním zaměřením na boj proti terorismu. Usnesení vlády 1060/2006 dále ukládá řediteli BIS poskytovat tyto informace neprodleně předsedovi vlády. BIS může informovat i ostatní členy vlády, nicméně to neplatí, jestliže by poskytnutí informace ohrozilo důležité zájmy (například sledování podezřelého).

Ministerstvo spravedlnosti tak skutečně nemuselo obdržet informaci o podezřelém člověku. Hlavním příjemcem takových zpráv je premiér, ostatní členové vlády včetně prezidenta je mohou získat na vyžádání. Státní a policejní orgány také mohou získat informace, které spadají do oboru jejich působnosti.

Boj s terorismem není agendou ministerstva spravedlnosti, ale spíše ministerstva vnitra a obrany. Je tedy nepravděpodobné, že by BIS Pelikánův úřad o této záležitosti informovala. Upozorňujeme však, že to nelze vyloučit.

Předávání informací zpravodajských služeb České republiky včetně BIS upravuje § 8 zákona 153/1994 o zpravodajských službách. V zákoně je uvedeno:

„(1) Zpravodajské služby podávají prezidentu republiky a vládě jednou za rok a kdykoliv o to požádají zprávy o své činnosti.

(2) Zpravodajské služby předávají prezidentu republiky, předsedovi vlády a příslušným členům vlády v případech zjištění, která nesnesou odkladu, informace bezprostředně.

(3) Zpravodajské služby předávají státním orgánům a policejním orgánům informace o zjištěních, která náleží do oboru jejich působnosti; to neplatí, jestliže by poskytnutí ohrozilo důležitý zájem sledovaný příslušnou zpravodajskou službou.

(4) Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády.

(5) Podávání zpráv, předávání informací a ukládání úkolů podle odstavců 1 až 4 se u Bezpečnostní informační služby uskutečňuje prostřednictvím ředitele této služby a u Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství prostřednictvím příslušných ministrů. Při předávání informací podle odstavců 2 a 3 se tak může stát i jen s vědomím ředitele Bezpečnostní informační služby nebo příslušného ministra.“

Výrok ministra Pelikána hodnotíme jako pravdivý, protože BIS neměla důvod ministerstvo spravedlnosti o podezřelém člověku informovat. Upozorňujeme však, že ministerstvo spravedlnosti by takovou informaci mohlo získat, pokud by o to BIS požádalo, případně pokud by se to týkalo oboru jeho působnosti.