Donald Trump podobná slova v rámci své předvolební kampaně opravdu pronesl. Onou Evropou byly myšleny evropské státy NATO. Donald Trump apeluje především na to, aby všichni členové NATO přispívali do rozpočtu aliance. Tento názor jasně přednesl (0:45–2:00) na první předvolební debatě prezidentských voleb, ve které se utkal s Hillary Clinton.

„Za prvé - mnoho z 28 zemí NATO neplatí svůj náležitý podíl. Za druhé - a to mi vadí - bráníme je, ale měli by platit alespoň to, co dle dohody a smlouvy platit mají,“ pronesl Donald Trump na předvolební debatě.

Donald Trump také prohlásil, že Amerika bude plnit své závazky pouze v případě, že své závazky vůči Americe budou plnit ostatní členové NATO. Tedy pokud budou platit svůj podíl. Podle Trumpa je plní pouze 5 zemí z 28.

Trump ze svého požadavku po zvolení americkým prezidentem neustoupil. Jednal již dokonce s generálním tajemníkem Severoatlantické aliance Stoltenbergem. Shodli se na tom, že bylo dosaženo kroku ke spravedlivějšímu sdílení zátěže, ale že je třeba udělat více.

V červnu 2012 vydalo ministerstvo financí pod vedením Miroslava Kalouska korunové dluhopisy, které byly zamýšleny jako možnost nákupu pro domácnosti nebo fyzické osoby. Jak popisuje web ČT24, téměř polovinu mezi právnickými osobami činily obce, zapojeny byly rovněž odborové organizace.

Nejen církve, ale i nadace, občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti a v roce 2012 nově také kraje, města či veřejné vysoké školy si mohly korunové státní dluhopisy koupit.

Nepodařilo se nám ovšem dohledat konkrétní objemy nákupů podle různých aktérů.

S žádostí o poskytnutí informací a zdrojů, ze kterých čerpal ministr Babiš, jsme se obrátili na tiskové oddělení ministerstva financí. Do doby publikování výstupu žádná odpověď nedorazila. V návaznosti na možnou budoucí odpověď bude výrok upraven.

Plánovanou výstavbu radaru zastavila v roce 2009 svým rozhodnutím administrativa demokratického prezidenta Baracka Obamy. Sociální demokraté v čele s tehdejším předsedou Jiřím Paroubkem a stínovým ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem se proti projektu vymezovali.

Česká republika v letech 2007–2009 jednala se Spojenými státy o možnosti zřídit ve středočeských Brdech vojenský radar, který by byl součástí protiraketové architektury USA v Evropě. V sousedním Polsku pak měla být vybudována raketová základna sloužící jako obrana proti raketám dlouhého doletu z Íránu. Tento projekt byl dojednáván během administrativy republikánského prezidenta George Walkera Bushe, po nástupu Baracka Obamy však v září 2009 došlo k jeho zrušení.

Výstavbu radaru podporovala především koaliční vláda Mirka Topolánka (ODS), která smlouvu o výstavbě a provozu radaru schválila v květnu 2008.

ČSSD v průběhu jednání o výstavbě zaujala pozici vymezující se proti americkému radaru na českém území, tehdejší předseda sociálních demokratů vyzýval k vypsání referenda, aby o osudu vojenského komplexu rozhodli občané. Představitelé sociální demokracie často podporovali akce namířené proti výstavbě radaru, šlo např. o protestní pochody nebo hladovky, jednu z nich podpořil i Lubomír Zaorálek (ČSSD). Sám Zaorálek se vyjádřil, že radar Evropě „neprospěje“ a veřejně vystupoval proti projektu.

Dle výstupů výzkumů CVVM (. pdf str. 1) byla česká společnost proti výstavbě amerického radaru. V červnu 2008 25 % dotázaných označilo svůj postoj k radaru jako „spíše nesouhlasí“ a 41 % jako „rozhodně nesouhlasí“. O rok později byla čísla velmi podobná, 25 % dotázaných opět označilo svůj postoj k radaru jako „spíše nesouhlasí“ a 42 % jako „rozhodně nesouhlasí“.

V říjnu 2009 (. pdf str. 2) pak 48 % dotázaných odpovědělo, že jsou s rozhodnutím Obamovy administrativy ustoupit od výstavby radaru „rozhodně spokojeni“, 32 % pak bylo „spíše spokojeno“.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s ohledem na shodné parametry obou radarů a korektní popis lokalit. V tomto případě tedy hodnotíme technické parametry radaru, který funguje v Tichém oceánu a radaru, který měl vzniknout na území České republiky. Hodnocení tedy nepokrývá logiku toho, nakolik je výhodné, popřípadě bezpečné, budovat protiraketovou obranu na našem území a zda je to žádoucí, neboť jde o otázku politického rozhodnutí.

Jednání o možnosti vybudování amerického radaru na území České republiky začala v roce 2007. Radar, který měl vzniknout na americké základně v Brdech, měl být na první pohled k nerozeznání od toho, který funguje na atolu Kwajalein na Marshallových ostrovech v Tichém oceánu. Právě tento radar měl být „přestěhován“ do České republiky.

V případě protiraketového radaru, který měl vzniknout v Brdech, se jednalo o radar typu X-band, který používá přesně zamířený paprsek. Radar měl být koncipován tak, že většinu času by byl v pasivním stavu, aktivován by byl pouze v případě, že by americké družice zjistily vystřelení nepřátelské rakety. Následně by radar sledoval dráhu nepřátelské rakety a naváděl by na ni antiraketu, která by byla vyslána ze základny v Polsku. Radarová stanice měla být podle předběžných plánů zprovozněna v roce 2011 nebo 2012.

Tehdejší zástupce tiskového oddělení ministerstva obrany Jan Pejšek uvedl, že hlavní změna mezi těmito dvěma radary by měla být v ovládacím počítačovém programu radiolokační stanice. Tyto změny měly vyplývat z obecného vývoje programových technologií.

Zástupci českého ministerstva obrany, zdravotnictví a dvojice nezávislých vědců v roce 2007 navštívili radarovou základnu v Tichém oceánu, aby zjistili, jaký vliv by radar mohl mít na své okolí. Podle jejich závěrů a měření měl mít radar menší, respektive téměř žádné, negativní dopady na své okolí.

Protiraketový radar měl být vybudován na kopci Břízkovec v Brdech, který je od Prahy vzdálen asi 90 kilometrů.

Americký protiraketový radar se nachází na atolu Kwajalein na Marshallových ostrovech uprostřed Tichého oceánu.

Zdroj map: Google Maps

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, nelze totiž doložit, odkud a jak Babiš za dluhopisy platil. Stejně tak nelze doložit příjmy ministra financí. Ten ovšem sám veřejně slíbil na začátku březn 2017 doložit audit svého majetku.

Vlády všech tří zmíněných zemí se od ledna 2017 chystají zvýšit minimální mzdu. Na Slovensku na 435 € (cca 11 760 Kč), v Maďarsku na 407 € (cca 11 000 Kč) a v Polsku na 449 € (cca 12 125 Kč). Pro srovnání, minimální mzda v České republice bude od 1. ledna 2017 činit 11 000 Kč.

Tabulka: Vývoj růstu minimálních mezd na Slovensku, v Maďarsku a Polsku.

zeměleden 2014leden 2015leden 2016leden 2017Slovensko352 € (9510 Kč)380 € (10 242 Kč)405 € (10 950 Kč)435 € (11 760 Kč) Maďarsko322 € (8 700 Kč)333 € (9 000 Kč)353 € (9 541 Kč)407 € (11 000 Kč)Polsko390 € (10 540 Kč)407 € (10 970 Kč)430 € (11 620 Kč)449 € (12 135 Kč) zdroj: Eurofund

Meziroční vývoj bilančního salda rozpočtu města Teplice ukazuje rostoucí trend, což znamená, že od roku 2013 končí hospodaření v přebytku. Vzhledem k tomu, že přebytek salda se meziročně zvyšuje, lze konstatovat, že město může mít problémy s využitím těchto prostředků.

Zamítnutí ze strany památkářů se týká např. opravy budovy Hadích lázní. Tato budova je však v majetku firmy JTH, která ji chtěla rekonstruovat. Nejedná se tedy o investici ze strany města, ale o soukromý projekt společnosti JTH.

V komentáři k Rozboru hospodaření (.xls) pro rok 2015 město uvádí seznam nerealizovaných akcí. Z významnějších investic tak nedošlo např. k 50 mil. opravě základní školy z důvodu napadení výběrového řízení a časového hlediska pro zdárné čerpání dotace na komplexní zateplení (.doc,str. 8). Tato investice bude realizována (.pdf) v roce 2017. Role památkářů nebo hasičů bránících ve výstavbě a realizaci investic tak není zjevná. Dalším příkladem může být pozdržená stavba parkoviště z důvodu výskytu chráněných ptáků.

S plánováním investic ve městě není spokojená opozice. Přestože se jich plánuje při sestavování rozpočtu mnoho, realita v závěru roku je jiná a realizace investic se odsouvá do let následujících.

Pravidelně od roku 2012 město plánuje výdaje vyšší, než jaké se potom uskuteční. Tento vývoj skutečně ukazuje na možné problémy - to však může být způsobeno nejen neočekávanými skutečnostmi (kterými můžou být právě zamítnutí památkářů a hasičů či výskyt chráněných zvířat), kvůli nimž je nutno investice pozastavit, ale i chybným odhadem a plánováním při sestavování rozpočtu. RokPlánované výdaje (na začátku roku)Skutečné výdaje (ke konci roku)20121 017 195809 1312013900 467709 4052014898 524740 7322015

974 525734 625Údaje jsou v tis. Kč, zdroj dat: Monitor-státní pokladna

Podle oficiálních dokumentů vydávaných Ministerstvem práce a sociálních věcí byla za rok 2015 vyplacená částka na podporu v hmotné nouzi 10 518 mil Kč. Tato částka činila 90,6% ze schváleného rozpočtu - ministerstvo tedy za rok 2015 ušetřilo 1 096,9 mil Kč oproti rozpočtu.

V letošním roce MPSV vyčerpalo zatím od ledna do října (nejnovější údaje) částku 7 770,5 mil Kč z celkových sválených 10 516,3 mil Kč. Prozatím MPSV zbývá 2 745,8 mil Kč.

Vyčerpaná částka Schválená částka pro daný rokRozdíl mezi schválenou a vyčerpanou částkou2016 (leden až říjen)7 770,5 mil Kč10 516,3 mil Kč2 745,8 mil Kč2015 10 518,0 mil Kč11 614,9 mil Kč1 096,9 mil Kč

Pokud budeme počítat s tím, že tempo vyplácení za listopad a prosinec bude srovnatelné s průměrem ostatních měsíců, vyjde nám, že na konci roku by se měla výplata dávek v hmotné nouzi reálně pohybovat někde okolo 9 a čtvrt miliardy korun. Tedy případný rozdíl mezi rozpočtovanou částkou a reálnou výplatou se bude pohybovat někde okolo jedné a půl miliardy.

Reálně tak rozpočtovaná částka na dávky v hmotné nouzi v porovnání s finální výplatou v posledních 2 letech dosáhne zhruba na úroveň 2,5 miliardy. Není sice možné bez dat za listopad a prosinec tohoto roku vyčíslit zcela konkrétní výši, rámcově však data potvrzují Sobotkův výrok. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Je pravdou, že v případě výše daňových odvodů z celkové ceny práce se ČR umísťuje na předních příčkách ve statistikách obou sledovaných organizací, a to z velké části především kvůli vysokým odvodům zaměstnavatele za zaměstnance. Přesto je třeba připomenout, že ČR má i tak poměrně nízkou hodnotu ceny práce ve srovnání s ostatními zeměmi OECD a EU.

Hodnocení ceny práce a její porovnávání je značně komplexní záležitost vzhledem k tomu, že EU i OECD používají trochu jiné hodnoty při jejím popisování. Obě organizace ale do porovnávání počítají s tím kolik % z ceny práce zabírají daňové odvody či náklady.

Statistiky OECD počítají cenu práce jako celkovou roční sumu v dolarech přepočtenou na kupní sílu dané země. OECD ukazuje, že v porovnání s ostatními zeměmi má ČR vysoký podíl zdanění, který platí za zaměstnance zaměstnavatel. Jak ukazuje následující graf poměru odvodů z celkové ceny práce, je ČR na vysokém osmém místě.

Graf 1: Podíl odvodů na ceně práce v %.

Zdroj: OECD (str. 20)

Pokud se ale podíváme na cenu práce jako celek, v pravidelném výstupu Zdanění příjmů 2016 ji v ČR OECD odhaduje sumou 32 825 dolarů za rok, což zdaleka není nejvyšší cena práce v zemích dané organizace, ba právě naopak, je osmá nejnižší.

V případě evropské organizace Eurostat je cena práce počítána v množství eur za jednu hodinu. Zde vychází průměrná cena práce v ČR v roce 2015 na 9,9 eur. Průměrná mzda v EU je ve výši 25,03 eur.

Pokud jde o daňové odvody Eurostat jen v hodnocení zmiňuje, že ČR má šesté nejvyšší nepříjmové náklady (daně, sociální a zdravotní pojištění) hned za Francií, Švédskem, Itálií, Belgií a Litvou. V následujícím grafu jsou odvody zahrnuty do oranžové části sloupců, vidíme tedy proporcionální srovnání s modrou částí (platy, mzdy). I zde je vidět, že v porovnání se mzdami tvoří další náklady velkou sumu.

Graf 2: Cena práce v eurech za hodinu (EU)

Zdroj: Eurostat

Ministr Herman reaguje ve výroku na vyjádření Vojtěcha Filipa, které srovnává polský a český přístup vůči svým hranicím s Německem, resp. jejich smluvní ošetření. Herman popisuje korektně, že narozdíl od Polska, které získalo po 2. světové válce na úkor tehdejšího Německa území, Československo zůstalo v předmnichovských hranicích. Resp. v hranicích, které mu vytýčila Versailleská smlouva (kromě postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu). Popisuje tak rozdíly korektně, uvádí rovněž výjimku při okleštění hranic, kterou ale popisuje správně co do nulitního aktu. Smluvní otázka hranic s Německem je řešena v předchozím výroku.

Prvně je třeba podotknout, že debata se týkala českoněmeckých vztahů. Tento výrok je proto hodnocen zejména z pohledu hranic Česka a Německa. Pro hodnocení je též relevantní pouze období od roku 1918, kdy vznikl samostatný československý stát („stoletá hranice“).

Právně relevantní vytyčení hranic s Německem pochází z Versailleské mírové smlouvy, podepsané v r. 1919. S určitou mírou tolerance se dá potvrdit, že současné hranice ČR souhlasí s hranicí tehdejší českou částí ČSR. Jedná se tedy o hranici stoletou.

Po většinu doby své existence se první Československá republika ve své české části měla teritoriálními rozpory s Rakouskem (Sudetenland, Deutschböhmen, Böhmenwaldgau, Deutschsüdmähren), Německem (Sudetenland), tak Polskem (Těšínsko). Ve slovenské části to byly územní nároky Maďarska. Ze států, které měly s ČSR hranice, to byl pouze Sovětský svaz a Rumunsko, kdo plně respektoval územní celistvost Československé republiky. (cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 318-322).

Jen pro úplnost, Mnichovská dohoda (a následné vytvoření protektorátu) byla markantní změnou českých hranic. Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku (tamtéž, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).

Diskuze se točila kolem poválečných hranic, v tomto konkrétním výroku šlo o smluvní nastavení mezi ČR a znovusjednoceným Německem. Zde je mu třeba dát za pravdu v tom, že o českých hranicích nebylo dále diskutováno. V průběhu května 1945 byly obnoveny hranice ČSR ke stavu před Mnichovskou dohodu (tamtéž, s. 371) a tak již zůstaly.

Vývoj hranic Polska je odlišný od vývoje českých hranic. Hranice moderního Polska mají původ v r. 1918, kdy byla ustanovena Prozatimní lidová vláda Polské republiky. Na základě Versailleské smlouvy sahaly východní hranice Polska až k městům Tarnopol, Lachva a Vilnius. Na počátku druhé světové války bylo Polsko napadeno Německem a Sovětským svazem a r. 1939 přestalo existovat. Polsko bylo rozděleno na dvě části, a to podél tzv. Curzonovy linie (cit. ve SCHELLE, Karel, Právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 786). Je třeba podotknout, že „Curzonova linie“ poměrně věrně kopíruje současnou východní hranici Polska.

Zde je zároveň třeba dát za souhlas tvrzení, že „polská státnost měla být vygumována“. Zatímco u českého národa byla vytvořena alespoň iluze samostatného státu, tedy Protektorátu Čechy a Morava, u polska zvolili Němci přístup „vygumování státnosti“. Část území byla připojena k Německu, na zbylé části byl vytvořen tzv. Generální gouvernement. Karel Schelle k tomu uvádí: „[generální gouvernement] byl jakousi zemědělskou kolonií Říše, dočasná rezervace polského národa…“ Po válce nedošlo k obnovení původních hranic Polské republiky. Namísto toho byla západní hranice posunuta na západ, a to až k řece Odře. Polsko od Německa též obdržela jižní část Východního Pruska.