Výrok hodnotíme prozatím jako neověřitelný, protože konkrétní dobu trvání u jednotlivých případů nelze zjistit a to ať už z dřívější doby či z doby nynější, oslovili jsme však Ministerstvo vnitra a čekáme na jejich reakci.

Helena Válková svoje tvrzení uvádí v souvislosti s procesem vyhošťovacího řízení, které mělo být pomalé, když Českou republikou procházeli nelegální migranti, kteří se chtěli přesunout do jiných zemí.

V tomto případě je proces vyhošťování započat samotným zajištěním takové osoby, které musí podle zákona o policii trvat nejdéle 48 hodin a do této doby musí policie rozhodnout o správním vyhoštění, anebo o umístění do zařízení pro zajištění cizinců, jinak je cizinec propuštěn.

Helena Válková pak má nejspíše na mysli právě institut správního vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců, kde doba zajištění musí trvat maximálně 180 dní, tedy 6 měsíců, u rodin s dětmi či nezletilých je to však 90 dní. Tato doba pak může být kvůli uvádění nepravdivých údajů či maření výkonu prodloužena až na 545 dní.

Aby však mohl být cizinec takto zajištěn, musí být splněna některá z podmínek, kterou tento zákon stanovuje. Tou nejběžnější je nebezpečí ohrožení veřejného pořádku závažným způsobem.

Stejná lhůta pak platí u institutu zajíštění za účelem vycestování, který se uplatňuje například po nevycestování po pravomocném rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany.

Pokud se během zajištění rozhodne o vyhoštění cizince, je mu udělena lhůta 7 - 60 dnů, kdy musí zemi opustit. Ta však může být prodlužována a to až na 180 dní.

Že by se však tato lhůta v souvislosti se současným děním nějak měnila není možno zjistit. Ministerstvo vnitra tyto lhůty potvrzuje v sekci "často kladené dotazy" ohledně migrace, stejně jako ve zprávě (.ppt) ze září 2015 k situaci v oblasti nelegální migrace.

Konkrétní příklady o době trvání zajištění a o celkové době trvání vyhoštění však není možné dohledat a to ani z dřívější doby ani za aktuální situace.

Výrok je proto prozatím hodnocen jako neověřitelný. V souvislosti se změnou praxe a případným zrychlením procesu správního vyhošťování po zajištění cizinců jsme zaslali dotaz na Ministerstvo vnitra, které by nám mohlo tvrzení Heleny Válkové pomoci ověřit.

Vláda může do 30. června změnit výši vyměřovacího základu pro státní pojištěnce pro další rok.

Podle zákona č. 592/1992 Sb., Zákon České národní rady o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění:

§ 3c

" (2) Částku vyměřovacího základu uvedenou v odstavci 1 může vláda vždy do 30. června změnit svým nařízením, a to s účinností k 1. lednu roku následujícího; přihlíží přitom k vývoji průměrné mzdy zveřejňované Českým statistickým úřadem, k možnostem státního rozpočtu a k vývoji finanční bilance veřejného zdravotního pojištění. "

Výstavbu obchvatu Pacov–Lukavec blokoval výkup pozemků od soukromých vlastníků. První uzavřenou smlouvou týkající se obchvatu (.pdf, str. 1) byl prodej pozemků městyse Lukavec investorovi projektu, Kraji Vysočina. Zastupitelstvo schválilo (.pdf) prodej pozemků kraji v lednu 2015. Následovat mělo jednání se všemi vlastníky pozemků pod stavbou a uzavírání smluv o výkupu.

V září 2015 informovala média o tom, že plán výstavby obchvatu je stále ve fázi připrav. Kraj přitom potvrdil, že proces blokuje právě výkup pozemků. Starosta Lukavce odhadl, že s výstavbou se začne až v roce 2017.

Problému s výkupem pozemku čelí i výstavba obchvatu kolem Havlíčkova Brodu. Tam blokuje výstavbu jeden vlastník pozemku. Možnost vyvlastnění potvrdila Havlíčkobrodskému deníku ředitelka jihlavského Ředitelství silnic a dálnic Marie Tesařová. „Čekáme na stavební úřad, tedy na pravomocné rozhodnutí o vyvlastnění,“ uvedla Tesařová.

9. června zaslali vedoucí útvarů a expozitur z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu otevřený dopis ministru vnitra Chovancovi. V něm mimo dalšího píší:

"Žádáme Vás, pane ministře, abyste pozastavil tuto nelogickou a práci ohrožující organizační změnu. Zveme Vás na náš útvar k diskusi na toto téma a jsme připraveni Vám předložit věcné argumenty proti stávajícímu návrhu a alternativní způsoby řešení boje s organizovaným zločinem. Nebráníme se změnám, bráníme se znásilňování." Tento dopis byl zaslán jako otevřený dopis, byl tedy zaslán kromě adresáta i médiím, která jej zveřejňovala. Jedním ze serverů, který tento dopis publikoval, byly i Lidovky.cz, které spadají do skupiny MAFRA, jíž vlastní ministr financí. Nicméně kromě tohoto serveru jej publikovaly např. i Novinky.cz nebo Týden.cz (ani jeden z nich nepatří Babišovi), tito dopis přebírali, jak je z odkazu patrné, ze zpravodajství veřejnoprávní České tiskové kanceláře. O zprávě informovaly i další servery.

Chovanec má sice pravdu, že Lidovky referovaly o znění dopisu, jehož byl adresátem, den před tím, než jej teoreticky mohl klasickou poštovní formou dostat, nicméně zavádí v tom, že se objevil v médiu patřící Andreji Babišovi. Neuvádí totiž, že šlo o otevřený dopis ve znění, který logicky média publikují, navíc Lidovky.cz nebyly jediným serverem, který by dopis v daný den publikoval. Naznačuje, že Lidové noviny (tedy spíše Lidovky.cz) měly svého druhu exkluzivní přístup k tomuto dopisu, což objektivně není pravda.

Předně je třeba říci, že neexistuje univerzálně platný a zavazující výčet základních lidských práv. Jakkoliv v České republice vycházíme primárně z Listiny základních práv a svobod (čl. 43), potažmo zákon o azylu, s oporou ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (.pdf) a několik dalších dokumentů (viz např. níže,) které se často překrývají, v jiných regionech světa řadí mezi základní lidská práva jiná práva, některá námi uznávaná neuznávají a podobně. Mezinárodní společenství se však (s různou mírou podpory) shoduje na některých právech, která jsou obecně přijatá jako "jádro" lidských práv.

Jde například o zákaz mučení, otroctví a také tzv. princip non-refoulement, Podle něj:

„Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“

Jde o zásadu mezinárodního obyčejového práva, tedy je závazný pro všechny státy světa, přestože nejsou signatáři Ženevské úmluvy z r. 1951, kde je v článku 33 zakotven. Státy by jej rovněž měly promítnout do znění svých zákonů a mezinárodních úmluv, i bez toho jsou však povinovány jej dodržovat. Zásadu dále rozvíjí tzv. Dublinský systém (platný jen pro omezený okruh evropských států), který vytváří systém přerozdělování žadatelů o azyl, na základě něhož mohou být uprchlíci "vráceni" do první z těchto zemí, do které po opuštění své domoviny vkročili. Na základě toho pak právo požádat o azyl lze zařadit mezi základní lidská práva, přestože ne vždy jej musíme v mezinárodních dokumentech najít explicitně.

Pokud bychom však měli zhodnotit uznání práva na azyl napříč mezinárodními úmluvami, shledáme, že:

Všeobecná deklarace lidských práv (nezávazný dokument OSN) jej přiznává ve čl. 14. Charta základních práv EU (součást závazného primárního práva EU, nicméně pouze s působností ve státech EU) jej přiznává v čl. 18, potažmo 19. Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků (1951) a navazující Newyorský protokol (1967, příloha 2) jsou základními dokumenty azylového práva.Další dokumenty evropského práva najdete například zde, EU se k jejich přijetí zavázala již Smlouvou o ES (čl. 61-63, konsolidovaná verze).

Právo na azyl dnes ale v různých modifikacích uznává přibližně 140 států světa, zpravidla na základě Ženevské úmluvy o postavení uprchlíků (1951) a navazujícího Newyorského protokolu (1967).

K tomu, zda jde o výsledek druhé světové války: Všeobecná deklarace lidských práv (1948) i navazující Newyorský protokol (1967, příloha 2) i Charta OSN (1945), na jejichž hodnoty odkazuje Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků (1951), pochází shodně z iniciativy OSN. Ta vznikla z podnětu amerického prezidenta Roosevelta již během druhé světové války Deklarací Spojených národů z popela neúspěšné Společnosti národů, která selhala tím, že nezabránila právě druhé světové válce (viz například dokument ČT). V preambuli Charty (nikoli zakládajícího, avšak jednoho ze základních dokumentů OSN) pak stojí: " My, lid Spojených národů, jsouce odhodláni uchránit budoucí pokolení metly války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti... " Základní dokumenty azylového práva tedy opravdu vznikly v důsledku situace po druhé světové válce.

Na základě těchto informací pak hodnotíme Svobodův výrok jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Z veřejně dostupných zdrojů není možné najít žádnou informaci o zmiňovaném garančním fondu Jihomoravského kraje, jenž by měl plnit stejnou či podobnou funkci jako fond, o kterém mluví Pavel Talíř.

Zmíněný garanční fond definuje Pavel Talíř takto: „Kraj by ručil za obec, obec by převzala odpovědnost a dala k dispozici stavební parcelu, na které by ta mladá rodina stavěla, jedná se samozřejmě o bytové domy a kraj, aby se obce nezatěžovaly, by ručil, aby byl velký celek pro půjčky, pro banky, aby mohly čerpat peníze.“

Jak již bylo řečeno, podobný plán na podporu bydlení v Jihomoravském kraji není možno dohledat. Kromě toho není dostupná ani žádná informace o tom, že by obce v Jihomoravském kraji takovou možnost ručení krajem svým občanům nabízely.

Ani v rozpočtech za roky 2012, 2013, 2014, 2015 a 2016, kde jsou uvedeny fondy, které kraj zřizuje a ke kterým jsou připojeny informace, kvůli čemu je každý z nich zřízen a jaká je tedy jeho funkce, není možno podřadit tento fond pod žádný z nich. Výrok je tedy nepravdivý.

V pátek 10. června Janek Kroupa prohlásil ve vysílání ČRo Radiožurnál (17:06 Dvacítka Radiožurnálu; přepis rozhovoru zde), že " Andrej Babiš má dlouhou, dlouhou zkušenost se spoluprací s ÚOOZ. On, on původně byl jedním z jejích informátorů v tom, že jim dodával, dodával různé tipy. To bylo někdy v roce 2006 to začalo. Mimochodem spolupracoval s těmi detektivy, kteří, které dnes vlastně brání, čili on je, on je jaksi dlouhodobě zná z druhé strany. "

Pokud jde o texty Jaroslava Kmenty, lze poukázat např. na text Šlachta neukočíroval vztah k Babišovi. V něm je psáno, že si pan Kmenta umí " představit zatajený dech některých detektivů ÚOOZ, jak žádostivě poslouchali „zasvěcené informace“ (pozn. pana Babiše) o tom, jak to chodí mezi politiky a politickými podnikateli, kdo „dělá“ s Topolánkem, Bémem nebo Nečasem. Nebo kdy odlétá Janoušek do ciziny pro peníze, či s kým se zrovna sešel Rittig, aby domluvil „kšefty Na Homolce“. " Podobně mluvil i v pořadu ČT Interview ČT24.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý. Podle článku 41 Ústavy ČR může návrh zákona podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku - tedy kraje (podle článku 99 Ústavy ČR).

Zastupitelstvo kraje podá návrh zákona do Poslanecké sněmovny ČR. Návrh zákona je po schválení PSP poslán do Senátu. Zde se opět projednává - pokud není schválen, vrací se do PSP. Pokud schválen je, je poslán prezidentovi republiky, který opět zákon posoudí, případně podepíše.

Podrobněji vysvětlený zákonodárný proces zde.

Studii o benefitech přinášených smlouvou TTIP pro jednotlivé členské země Evropské unie zpracoval World Trade Institute (WTI) při Univerzitě v Bernu.

V kapitole zabývající se Českou republikou studieodhaduje (pdf, str. 38), že v oblasti makroekonomických změn dojde v oblasti investic ze strany Spojených států k poklesu o 0,2 %.

Nejedná se tedy o studii americké Obchodní komory, s touto malou výhradou ale výrok hodnotíme jako pravdivý.

zdroj: WTI

Povinná volební účast je atribut volebního systému, kterým státy řeší dlouhodobě klesající volební účast. V současnosti existují povinné volby v určité formě ve 28 státech světa a ve státě Georgia v USA. Ve Francii jde pouze o volby do senátu, ve Švýcarsku takto volí do jednoho z kantonů. Států, které uznávají volební povinnost ve všech volbách, je tedy 26, což tvoří asi 13 % z 203 zkoumaných zemí.

Povinná volební účast je zavedena v těchto státech: Argentina, Austrálie, Belgie, Bolívie, Brazílie, Demokratická republika Kongo, Kostarika, Kypr, Dominikánská republika, Ekvádor, Egypt, Francie (pouze senátní volby), Gabon, Řecko, Honduras, Libanon, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Mexiko, Nauru, Panama, Paraguay, Peru, Singapur, Švýcarsko (pouze kanton Schaffhausen), Thajsko, Turecko, Uruguay.

V některých státech nedochází k vymáhání této povinnosti (Kostarika, Dominikánská republika, Mexiko) , v jiných existují různé typy sankcí. Například ve Švýcarsku nebo v Argentině je to finanční postih, v Singapuru může dojít k odebrání hlasovacích práv.

Prezident Zeman zmínil možnost zavedení povinné volební účasti například letos v září v rozhovoru pro Českou televizi.