Ve srovnatelném počtu zemí skutečně působí radikání islamistické skupiny. Nemají však zdaleka organizační strukturu a dopad Talibanu či ISIS, o kterých Zeman hovoří.

Zeman o 35 zemích s islamistickými organizacemi nemluví poprvé, v projevu k velvyslancům ČR 24. srpna 2016 řekl: "Americký prezidentský kandidát Donald Trump ve svém projevu o bezpečnostní politice Spojených států uvedl, že před několika lety Islámský stát infiltroval šest zemí. Většinou jim dnes říkáme failed countries. Podle Trumpa je počet infiltrovaných zemí letos třicet pět. Třicet pět! A mimochodem tento údaj se naprosto přesně shoduje se zprávou generálního tajemníka OSN, který rovněž uvádí třicet pět teroristických organizací v nejrůznějších zemích napojených přímo nebo nepřímo na Islámský stát."

Politifact.com již zevrubně ověřoval tvrzení amerického prezidentského kandidáta Donalda Trumpa, podle nějž "ISIS je v 32 zemích".

Předně je třeba určit, co znamená, že v zemích organizace "existují": může jít o země, ve kterých žijí jednotliví následovníci ideologie a případně konají činy inspirované ISIS, nebo o země, ve kterých existují organizované buňky se skutečným napojením na ISIS. Ani v jednom případě však dostupné statistiky a odhady příliš neodpovídají Zemanovu číslu, které navíc nezasazuje do řádného kontextu.

Je pravdou, že teroristické organizace napojené na ISIS jsou v různých částech světa. Generální tajemník OSN Pan Ki-Mun ve zprávě (pdf, s. 3) z ledna 2016 se zmiňuje o 34 organizacích, které slíbily věrnost ISIS. O počtu těchto zemí se tato zpráva nezmiňuje.

Pro počty infilrovaných zemí nejsou jednoznačné statistiky a záleží také na tom, jaké používáme krititérium pro jejich započítání. Podle statistiky CNN od roku 2014 došlo k 143 útokům v 29 zemích (zde však může jít o jednotlivce inspirované ideologií ISIS, ale bez organizační opory v místní buňce). Toto číslo by zhruba odpovídalo tomu, co tvrdí Zeman.

Data z University of Maryland udávají, že v roce 2015 byly teroristické činy spojované s ISIS zaznamenány v 33 zemích (nicméně mohlo jít právě o osamělé vlky).

Dáváme tak prezidentovi za pravdu v celkovém počtu zemí, který zmiňuje. Radikální skupiny spojené s ISIS a jeho ideologií, jsou podle řady zdrojů přítomny a působí ve srovnatelném počtu zemí.

Jak ale zmiňuje již Politifact.com, kontext je zde klíčový. Trump i Zeman totiž o takto vysokém počtu zemí hovoří v kontextu bojů s ISIS. Zeman mluví i o Afghánistánu a hnutí Taliban. Obě skupiny jsou však mezi "takovými těmi" organizacemi výjimečné rozsahem lidských, organizačních i finančních zdrojů.

Ačkoli se skupiny z velkého počtu zemí k ISIS přihlásily, počty zemí, ve kterých jsou zakořeněny přímo teroristické buňky napojené na ISIS, jsou podstatně menší. Údaje sebrané v analýze Politifact.com se pohybují okolo deseti takovýchto zemí.

Pokud se budeme zajímat o islámský terorismus obecně (bez omezení na spojitost s ISIS), pak jedním ze zdrojů je Global terrorism index, který provádí shrnutí trendů a činnosti teroristických organizací v globálním měřítku v letech 2000–2014. Zde (.pdf,str. 20-29) se lze dočíst, že radikální islamistické organizace jsou významně aktivní v osmi státech světa, a to v Iráku, Afghánistánu, Nigérii, Pákistánu, Sýrii, Jemenu, Somálsku a v Libyi. V těchto zemích mají radikální islamistické skupiny na svědomí nejvíce lidských obětí.

Výrok prezidenta Zemana je vcelku nejednoznačný, ovšem v kontextu boje s Talibanem a ISIS je uvedený počet 35 značně zavádějící. Jen malý počet zemí představuje působiště srovnatelných organizací.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože Korutany v Rakousku sice mají problémy z důvodu ručení v rámci finanční oblasti, ovšem charakter korutanského případu se zásadně vymyká tomu, co představil Talíř jako svůj případný plán pro další volební období. Srovnání provedené Zimolou je zcela nepřesné.

Zmíněný garanční fond definuje Pavel Talíř takto: "Kraj by ručil za obec, obec by převzala odpovědnost a dala k dispozici stavební parcelu, na které by ta mladá rodina stavěla, jedná se samozřejmě o bytové domy a kraj, aby se obce nezatěžovaly, by ručil, aby byl velký celek pro půjčky, pro banky, aby mohly čerpat peníze."

Vyjděme tedy obecněji z toho, že při této představě by měl kraj ručit za úvěry, které by mohly dostávat mladé rodiny. Jiří Zimola odkazem na Korutany mluví o kauze kolem banky Hypo Alpe Adria (německy). Ta sahá do 90. let, kdy se Korutany rozhodly ručit za tuto banku, která v té době expandovala na Balkán. Banka v roce 2009 zkrachovala, byla zestátněna a od té doby do ní bylo rakouskou vládou v rámci záchrany vloženo 5,5 miliardy eur (jde zhruba o 12 ročních rozpočtů Jihočeského kraje - v objemu výdajů roku 2016).

Problematičnost srovnání této kauzy s případným ručením za úvěry pro mladé rodiny spočívá jednak v charakteru chování banky a také v celkovém objemu. Banka s požehnáním místních politiků expandovala na Balkán, udělovala nesmyslné půjčky, pouštěla se do nevýhodných transakcí s realitami. Řada kroků byla posléze také vyhodnocena jako kriminální. Celá kauza je také popsána servery Česká pozice nebo Echo24.

Obecně je tedy možné říci, že rakouský případ je mnohem komplikovanější a nejde v něm o ručení za půjčky mladým rodinám, ale o případ "riskantních finančních operací" v rozsahu, které je zcela mimo realitu možností Jihočeského kraje.

Bohuslav Sobotka popisuje stav v kontextu projednávané novely zákona o střetu zájmů a jejích pozměňovacích návrzích, které mají za cíl regulovat jednak podnikánů členů vlády a také vlastnictví médií politiky.

Andrej Babiš sice opravdu není jediným politikem, který podniká a disponuje vlivem na média, hlavní části pozměňovacího návrhu se ale dotýkají pouze situace současného postavení ministra financí.

Zmínka o Valentovi je sice korektní z toho pohledu, že jde o podnikatele s politickými ambicemi, nicméně přijímané úpravy by se jeho případu nedotkly v oblasti médií, jak Sobotka naznačuje. Proto je výrok hodnocen jako zavádějící.

Pozměňovací návrh (.pdf, str. 3), obsažený v usnesení ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny k novele zákona o střetu zájmů, počítá s tím, že by člen vlády nesměl v obchodní korporaci mít přímo nebo nepřímo rozhodující vliv (nemohl by být tzv. ovládající osobou). Pokud by vztah k takové korporaci do 60 dnů od zahájení funkce neukončil, nesměl by disponovat hlasovacími právy a neměl by ani podíl na zisku za kalendářní rok, ve kterém by ve střetu zájmu byl. Taková společnost by ani nemohla od státu očekávat veřejnou podporu (např. dotace).

Dále by se podle pozměňovacího návrhu obchodní společnost, ve které má člen vlády nebo jím ovládaná osoba alespoň 25% podíl, nesměla účastnit zadávacího řízení dle zákona o veřejných zakázkách. Zadavatel by v takovém případě měl povinnost takovou obchodní společnost vyloučit. Doplňme, že tyto úpravy se mají týkat až nově nastupujících ministrů.

Kromě toho by veřejní funkcionářinesměli provozovat rozhlasové či televizní vysílání ani vydávat periodický tisk. Také by nesměli být ani členy, společníky či ovládajícími právnickými osobami, které taková média provozují či vydávají. Pokud by svou účast nebo členství v právnické osobě neukončili do 60 dnů od zahájení funkce, nesměli by disponovat s hlasovacími právy.

Takové změny by se jistě dotkly Andreje Babiše, který nejenže vlastní několik obchodních korporací, ale zároveň je i jediným akcionářem akciové společnosti AGROFERT a.s. vlastnící mj. mediální skupinu MAFRA, a.s či společnost LONDA spol. s.r.o, které provozují radiové vysílání a vydávají periodický tisk. Jako člena vlády by se ministra Babiše návrh týkal ve třech hlavních bodech.

Kromě Andreje Babiše z politiků provozuje podnikatelské aktivity a disponuje mediálním vlivem také senátor Valenta, který zastává mj. pozici předsedy představenstva ve společnosti Synot W, a.s, a jehož kyperská společnost WCV Cyprus je akcionářem ve společnosti Our Media a.s. provozující mj. zpravodajský server ParlamentníListy.cz.

Portfolio společnosti Our Media a.s. je ale zaměřeno převážně na internetové zpravodajství, na což úprava zákona nepamatuje a nevymezuje jej. Zmínka o Valentovi je sice korektní z toho pohledu, že jde o podnikatele s politickými ambicemi, nicméně přijímané úpravy by se jeho případu nedotkly v oblasti médií, jak Sobotka naznačuje. Proto je výrok hodnocen jako zavádějící.

Dodejme, že Valenta kromě spoluvlastnictví například Parlamentních listů ovládá prostřednictvím své společnosti také regionální tiskovinu Dobrý den s kurýrem, která vychází na Uherskohradišťsku a Uherskobrodsku, tedy i v části jeho současného senátního obvodu.

V hlavním městě USA Washingtonu D.C., v němž se hraje o hlasy tří volitelů, drtivě zvítězila v letošních prezidentských volbách Hillary Clintonová. Získala zde 92,8 % hlasů (260 223), její republikánský soupeř Trump 4,12 % hlasů.

Letošní výsledek Clintonové tak byl ještě vyšší než před čtyřmi lety u Baracka Obamy, který zde získal 91,4 % hlasů. Město Washington obecně platí za baštu demokratů. Už od prvních prezidentských voleb, kterých se město zúčastnilo v roce 1964, tady vždy zvítězili kandidáti demokratické strany.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože vláda má skutečně některé pravomoci, kterými může činnost prezidenta a jeho kanceláře ovlivnit. Reálná míra tohoto vlivu je však diskutabilní. Zároveň je třeba zmínit, že se jedná o teoretické možnosti, nikoliv o reálnou činnost, kterou vláda v současnosti provádí.

Předně uveďme, že nehodnotíme, zda by měl kabinet s prezidentem bojovat, resp. na něj vyvíjet tlak prostřednictvím nástrojů, které k tomu může využít. Uvádíme pouze výčet těchto možností, jež vyplývají z legislativního vymezení kompetencí mezi jednotlivé ústavní aktéry. Těchto možností v současné době vláda příliš nemá.

Petr Gazdík hovoří konkrétně o rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky, který vláda držící ve Sněmovně většinu má skutečně možnost omezit. Položka „Kancelář prezidenta republiky“ se nachází mezi kapitolami státního rozpočtu pod číslem 301 a v tomto roce měla dostat téměř 460 milionů korun.

Schvalování státního rozpočtu pak podle článku 42 Ústavy ČR patří do pravomocí Poslanecké sněmovny.

Dále pak platí, že prezident informuje vládu o svých zahraničních cestách. Z usnesení vlády (.pdf) k prezidentově zahraniční cestě do Moskvy, kterou můžeme vzít jako příklad, vyplývá, že vláda bere tuto cestu na vědomí a dává souhlas k úhradě jejích nákladů. Zčásti se však jedná právě o prostředky z kapitoly „Kancelář prezidenta republiky“. Vláda by ovšem mohla na prezidenta tlačit i tímto - neschvalováním zahraničních cest.

Co se týká dalších možností vlády a Poslanecké sněmovny, některé pravomoci prezidenta potřebují podle článku 63 k platnosti spolupodpis premiéra či pověřeného člena vlády. Mezi ně patří například jmenování soudců, udělování amnestie či v současné době často skloňované udělování státních vyznamenání. Jen uveďme, že z těchto pravomocí se sám Zeman vzdal udělování milostí (činí tak v minimální míře) a také udělení amnestie. Vláda (předseda vlády) by tak na prezidenta mohla tlačit především blokováním např. státních vyznamenání.

Z uvedeného vyplývá, že vláda má skutečně nástroje, kterými může v určité míře korigovat prezidentovo jednání. Tato míra je však spekulativní a reálná možnost vlády ovlivnit jednání prezidenta svými kroky není příliš velká. Výrok je proto hodnocen jako zavádějící.

Na konci 90. let se výrazně zvedl počet žádostí o azyl. V roce 1999 se jednalo o více než 7 tisíc žádostí.

Zdroj: Ministerstvo vnitra (.zip)

V roce 1998 a 1999 však Česká republika udělila azyl pouze desítkám osob. V roce 1998 bylo vyhověno 78 žádostem, o rok později 79.

Martin Půta tak zřejmě hovořil o tzv. dočasném útočišti. které vláda ČR v 90. letech poskytla občanům Bosny a Hercegoviny, státům bývalé Jugoslávie a v roce 1999 také prchajícím z provincie Kosovo.

Dočasné útočiště nespadá do statistik udělení azylu a konkrétní počty lidí jsou tak těžko dohledatelné. Ve zprávě (.doc, str. 16) pro Evropský uprchlický fond Odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra uvádí, že: "V letech 1991-1997 tak získalo na území České republiky dočasné útočiště více než 5 200 uprchlíků."

O tom, že by Česká republika měla pomoci desetitisícům uprchlíků z bývalé Jugoslávie, žádné dostupné statistiky neinformují. Podařilo se nám pouze dohledat prohlášení tehdejšího ministra vnitra Kopřivy, který prohlásil, že v ČR nalezlo útočiště až 11 tisíc uprchlíků. Člověk v tísni dále popisuje zhruba tisícovku lidí, co přišli v souvislosti s kosovskou krizí.

Celkově ovšem nejsou dostupná data, která by popisovala přesný počet příchozích válečných uprchlíků z Jugoslávie, výrok Martina Půty tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Stanislav Mackovík byl skutečně odvolán (.pdf, str. 133) z pozice ředitele zdravotnické záchranné služby, z žádného dostupného zdroje však není možno s jistotou konstatovat, že by to bylo z důvodu uváděném Zuzanou Kocumovou, výrok je tedy hodnocen jako neověřitelný.

V listopadu 2013 byl kvůli špatnému stavu proveden audit Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje. K dispozici veřejnosti byl dán pouze manažerský souhrn, který ve zkrácené formě obsahuje nejdůležitější informace z auditu.

Z tohoto shrnutí, o kterém informoval jak Liberecký kraj, tak Česká televize, vyplývá, že došlo k výraznému zhoršení hospodaření záchranné služby. Například náklady na mzdy stouply o více než 25 %, v ostatních šesti sledovaných krajích to bylo mezi 6-11 %.

Velmi negativně pak auditoři vidí oblast autoprovozu, jako nedostatečně upravenou pak oblast zadávání zakázek. Lékaři v Libereckém kraji měli ve sledované době o více než 30 tisíc vyšší platy než zbytek České republiky, záchranáři pak o 22 tisíc. Podle auditorů bylo možné na úsporách ušetřit (.pdf, str. 95) až 18 milionů za rok.

O tom, že by se toto část vyjádření měla zakládat na pravdě a Stanislav Mackovík měl skutečně zaměstnávat stranické příslušníky (konkrétně to měla být Martina Rosenbergová z ČSSD), informuje regionální občanský web Náš Liberec a iDnes.cz. Audit však v tomto směru neobsahuje nic.

Ani v zápisu (.pdf, str. 131) z Rady kraje, na které se o výsledku forenzního auditu a o odvolání Stanislava Mackovíka jednalo, není o tomto tématu zmínka, stejně tak v tiskových zprávách. Pokud by se v neveřejné verzi auditu něco takového uvádělo, je zde předpoklad, že by na to Stanislav Mackovík reagoval ve své oponentní zprávě. To se však nestalo.

Že by skutečnosti popisované Zuzanou Kocumovou měly být za odvoláním Stanislava Mackovíka z pozice ředitele Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje je tedy neověřitelné.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť není možné doložit, zda a jak probíhalo jednání Bezpečnostní rady státu, které je neveřejné. Neexistuje tedy záznam z tohoto jednání, který by byl dostupný a objektivně by doložil, zda toto na jednání padlo či nikoli.

Pod Útvar pro odhalování organizovaného zločinu původně spadal odbor pro násilí, nelegální obchod, obchod lidmi a nelegální migrace, odbor zločineckých struktur, padělání, závažné majetkové trestné činnosti a dále byly jeho součástí odbory pro terorismus a extremismus a kybernetickou kriminalitu. Právě poslední dvě části se v rámci reformy oddělí a budou z nich dvě samostatné sekce nové Národní centrály:

Zdroj: Prezentace policejního prezidenta

ÚOKFK (Útvar odhalování korupce a finanční kriminality) si své vyšetřovací odbory ponechá (.pps, str. 14). Jedná se o odbor pro korupci, závažnou hospodářskou trestní činnost, odbor daní a odbor výnosů a praní špinavých peněz.

Šlachtův ÚOOZ v květnu provedl vyšetřování ve vnitřních strukturách policie, zadržel přitom jednoho člověka z protikorupčního útvaru, a to Radka Holuba, který je zatím vazebně stíhán. Je otázkou, zda toto lze považovat za vyšetřování stejného útvaru.

O nové struktuře Národní centrály informovala média i stránky Policie ČR. Zda byla konkrétní změna v ÚOOZ projednávána na bezpečnostní radě jsme nemohli ověřit, neboť jednání je neveřejné a záznam jednání nemá veřejnost dle jednacího řádu (.pdf - čl. 9) k dispozici.

Den po tomto jednání řekl vicepremiér Pavel Bělobrádek České televizi (čas 3:05):

" My samozřejmě se bavíme o něčem, co jsme pořádně ani neviděli, v podstatě známe jen ten organigram a i z těch dotazů státních zástupců je evidentní, že ani oni přesně nevědí, jak to má probíhat krok po kroku."

Je tedy zřejmé, že nejen Babiš si stěžuje na nedostatek informací. Kde přesně získal vicepremiér Bělobrádek informaci o rozčlenění útvarů, není ovšem jasné, mohlo se tak stát na jednání BRS, ale i jinde.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný kvůli značné nekonkrétnosti řady slibů z volebního programu hnutí ANO. Některé z nich jsou natolik obecné, že nelze hodnotit, zda nástroje, které by hnutí používalo v jejich "dosahování", mají kraje vůbec v kompetenci. Jako příklad uveďme slib " Zdravý život pro všechny občany ".

Hnutí ANO ve svém volebním programu pro Ústecký kraj vymezilo 7 tematických bodů – pracovní příležitosti pro všechny, bezpečný kraj bez rizik, rozvoj dopravní infrastruktury, dostupné a kvalitní zdravotnictví a sociální služby, podpora a rozvoj vzdělání, péče o životní prostředí, transparentní financování a efektivní řízení kraje.

Výrok však hodnotíme jako neověřitelný, neboť spoustu programových bodů nelze z kompetencí krajů, které jsou uvedené v zákoně o krajích č. 129/2000 Sb., vyčíst. Například „NE ekonomickým migrantům“, „ANO lékařské fakultě v Ústeckém kraji“.

Dále program obsahuje prohlášení, jež není možné nijak hodnotit – například „Inkluze ANO, ale s rozumem“, „Využijeme příklady dobré praxe pro řešení problémů v nich“ atd. Je tedy zjevné, že kraj v oblasti může kompetence mít, ovšem "sliby" to jsou natolik vágní, že nelze určit, zda konkrétní nástroje, které by hnutí případně použilo, spadá do kompetence krajů.

Výrok Oldřicha Bubeníčka zmiňuje několik příkladů témat – stavba dálnic, obchvaty na silnicích 1. třídy, řízení policie. Ve svém programu hnutí ANO nezmiňuje stavbu dálnice (pouze přípravu dálničního přivaděče z D8). Téma obchvatů na silnicích první třídy se v programu objevuje (modernizace silnice I/13 včetně obchvatů Teplic a Bíliny). K otázce řízení policie se program hnutí ANO taktéž nezmiňuje. Téma policie nicméně rezonovalo ve volební kampani v podobě billboardů – ty nesly nápisy „Zasloužíme si lepší Česko. Bez politiků, co likvidují nezávislou policii“.

Tento výrok můžeme označit za pravdivý. V Kraji Vysočina opravdu nalezneme přesně 704 obcí (1. 1. 2016).

KrajPočet obcí

Jihočeský

623Jihomoravský672Karlovarský134 Kraj Vysočina704 Královéhradecký

448Liberecký

215Moravskoslezský300Olomoucký401Pardubický451Plzeňský

501 Středočeský1 145 Ústecký

354Zlínský307

V Kraji Vysočina se nachází (.xls) přesně 339 obcí, které mají do 200 obyvatel.