Návrh byl autorizován v polovině prosince 2016, mezi 15. a 30. prosincem pak prošel připomínkovým řízením. Z rezortů hnutí ANO zazněly zásadní připomínky z min. obrany, financí, dopravy, spravedlnosti a životního prostředí (vše .doc), bez připomínek pak zůstalo ministerstvo pro místní rozvoj.

Je však na místě poznamenat, že nejen některé rezorty hnutí ANO měly zásadní připomínky. Vedle nich je vzneslo také min. školství, mládeže a tělovýchovy, ministerstvo zahraničních věci a ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu, oproti tomu ministerstvo průmyslu a obchodu zůstalo bez připomínek (všichni ČSSD). Ani Česká strana sociálně demokratická tedy není rozhodně bez výtek.

Mimo rezorty pak namítaly také Ústavní soud, Bezpečnostně informační služba a vedení Úřadu vlády (vše .doc). Bez připomínek byl místopředseda vlády pro vědu a výzkum Bělobrádek, nicméně pro Právo se vyjádřil, že „současná právní úprava je dostatečná, u tématu je trochu více hysterie než věcnosti, ale diskusi se nebrání“.

Rovněž pro deník Právo se Chovanec vyjádřil v tom smyslu, že po obdržení kritických připomínek vznikla druhá verze návrhu, zatím pouze pracovní, v systému ODok, není tedy zatím zveřejněná. Shodu se tedy prozatím najít nepodařilo, ministr Chovanec ovšem neuvádí hned několik skutečností. Zaprvé některé z rezortů ANO nejsou proti a zůstaly bez připomínek, naopak některá další ministerstva i jiné státní orgány rovněž mají vůči návrhu zásadní připomínky, předně některé rezorty ČSSD. Shoda tedy nevázne na hnutí ANO, jak ve svém výroku naznačuje.

Česká republika je dle posledních údajů Eurostatu skutečně zemí s nejnižší nezaměstnaností (3,8 %) v EU. V celoevropském měřítku předstihl ČR Island, který má celoročně nezaměstnanost mezi 3,1–2,9 %.

V porovnání s Evropskou unií měla však ČR opravdu nejnižší nezaměstnanost. V těsném závěsu je Německo a za ním Malta.

Některé země dosud neposkytly Eurostatu svá data, a proto nejsou v grafu zahrnuta.

zdroj: Eurostat

Úřad práce (.zip) k listopadu 2016 evidoval 362 800 nezaměstnaných osob, přičemž tento počet od začátku roku relativně klesá.

zdroj:Portal.mpsv.cz (.zip, listopad 2016)

Tento pokles však začal s rokem 2014 a od té doby trvá. V grafu je svislou čarou zaznačen nástup Sobotkovy vlády a současně je patrné snižování nezaměstnanosti.

zdroj:Portal.mpsv.cz (.zip, listopad 2016) Česká republika má tedy skutečně nejnižší nezaměstnanost v Evropě. Sobotka má rovněž pravdu se stavem nezaměstnaných evidovaných na úřadu práce.

Evropská Unie stojí na čtyřech základních svobodách, a to svobodě pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Mezi členskými státy Unie v těchto oblastech tak až na výjimky neexistují vnitřní hranice, protože by narušovaly volný pohyb. Vnější hranice EU a jejích členských států se tak přesunuly na hranice krajních členských států.

Pro určení hranic je základním dokumentem Schengenská dohoda (.pdf) podepsaná v roce 1985, která se dostala do evropského práva v roce 1999 prostřednictvím Amsterdamské dohody. Státy Schengenské dohody se dohodly na zrušení vnitřních hranic mezi sebou a zakotvením jednotných vnějších hranic, které lze překračovat pouze na stanovených místech. Seznam členských států, který zahrnuje i některé státy, které nejsou členy EU (a naopak některé členské státy EU nejsou stranami Schengenské dohody) najdete na mapě dole.

Co se týče České republiky, její hranice se vůči členským státům schengenského prostoru zrušily v roce 2007 (.pdf, str. 15). Vůči osobám z nečlenských států však vnější hranice České republiky pořád existuje, a to prostřednictvím mezinárodních letišť, ze kterých se létá do a ze zemí nacházejících se mimo schengenský prostor. Tyto osoby pak podle zařazení země v nařízení Rady musí na letišti předložit vízum či cestovní pas, doklady odůvodňující účel pobytu a prokázat, že mají dostatečné finanční prostředky na pokrytí nákladů během pobytu. Pro osoby cestující jiným dopravním prostředkem se stává vnější hranicí hranice krajního členského státu schengenského prostoru se stejnými podmínkami jako pro cestující letadlem.

Pokud by státy schengenského prostoru své hranice nadále kontrolovaly, mohly by čelit řízení před Soudním dvorem EU pro porušení povinnosti. Přesto státy mohou ve výjimečných případech na ochranu veřejného pořádku či bezpečnosti státu dočasně zavést kontroly na svých vlastních vnějších hranicích, a to v přiměřeném rozsahu. V takovém případě by museli na hranicích daného státu prokazovat doklady i občané členských států Schengenu, postačil by však pouze platný cestovní pas či občanský průkaz.

Vnější hranice České republiky tak stále existují, byť pouze pro osoby z nečlenských zemí schengenského prostoru, a to prostřednictvím mezinárodních letišť, ze kterých se létá do a ze zemí mimo schengenský prostor. Výrok hodnotíme jako zavádějící.

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek vyjádřil minulý týden v OVM (čas 16:30, 8. ledna 2017) svou nespokojenost s nastavením extradice v české legislativě.

Konkrétně mu vadí, že v současnosti je po rozhodnutí soudu vydávání obviněných či odsouzených do ciziny v kompetenci ministra spravedlnosti. Zaorálek tvrdí, že extradice se týká zahraničních otázek země, a proto by do rozhodování měl vstoupit i ministr zahraničních věcí. Dále uvádí, že se bude snažit iniciovat změnu systému.

Pro přehlednost uvádíme záznam z diskuze.

Lubomír ZAORÁLEK, ministr zahraničí, místopředseda strany /ČSSD/

--------------------

„Já teda ještě řeknu jedinou věc k tomu. Svou nespokojenost a ta je v tom, že jak vy jste správně řekl, je to (otázka) soudu dnes. A pak, po rozhodnutí soudu, do toho může vstoupit ministr spravedlnosti. A to je ta moje stížnost. Mně vadí, že současný teda náš systém, že jo, naše legislativa a naše zákony neumožňují, to mají takto nastaveno, protože ve Spojených státech potom ten, kdo do toho vstupuje, je ministr zahraničních věcí. A já se domnívám, že to má svou logiku, protože tyhle věci pak, extradice, v podobném případě je i věcí zahraniční politiky státu. Tím neříkám, že jsem úplně mimo, v rámci Bezpečnostní rady státu je možné se tím samozřejmě zabývat i můžeme o tom mluvit, ale...“

Václav MORAVEC, moderátor

--------------------

„No, my jsme tady měli jednu takovou kauzu, kauzu katarského prince, kde vydával někdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec, byl za to vydání kritizován a byl tady ministr zahraničí. Myslíte si, že by to měla být tedy kompetence dvou ministrů zahraničí, že by...“

Lubomír ZAORÁLEK, ministr zahraničí, místopředseda strany /ČSSD/

--------------------

„Já jsem přesvědčen, že by to měla být kompetence ministra zahraničí, protože to často má poměrně zásadní vliv na vztahy s různými státy a v tomto případě docela klíčovými partnery. Takže já jsem přesvědčen, že ten americký model, kdy je to v rukách ministra zahraničí, je lepší. A já už jsem i informoval premiéra, že se budu snažit podobnou změnu iniciovat.“

Václav MORAVEC, moderátor

--------------------

„I kvůli případu Jakunina?“

Lubomír ZAORÁLEK, ministr zahraničí, místopředseda strany /ČSSD/

--------------------

„Ne kvůli tomuto případu, obecně. Protože to se vrací. To není jediný případ, to se vrací a já si myslím, že tohle je zahraničně politické rozhodnutí z velké míry a že tyhle faktory by tam měly sehrávat klíčovou roli.“

Je však pravdou, že Lubomír Zaorálek neuvádí konkrétní problémy způsobené současným systémem vydáváním osob do ciziny. Říká, že toto nastavení přináší problémy obecně.

Samotný Zaorálkův výrok z 8. ledna 2017 týkající se nastavení extradice v české legislativě jsme ověřovali minulý týden.

Výrok Roberta Pelikána proto hodnotíme jako zavádějící. Zaorálek sice neříká, že by tento systém přinášel konkrétní problémy, jasně však vyjadřuje nespokojenost s tímto nastavením.

Vyjednávání mezinárodních smluv je po přijetí Lisabonské smlouvy součástí mandátu vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnost. Tento post v současné době vykonává Federica Mogherini.

Podle článku 27, odstavce 2 Smlouvy o EU „... vysoký představitel zastupuje Unii v záležitostech společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Jménem Unie vede politický dialog se třetími stranami a vyjadřuje postoj Unie v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích.“ Vysokému představiteli podléhá úřad Evropské služby pro vnější činnost, který zastává funkci diplomatického sboru EU.

Evropská komise v Akčním plánu EU (.pdf, str. 12–13) pro oblast navrácení migrantů přímo říká, že vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku zahájí dialogy na vysoké úrovni s třetími zeměmi. V plánu je dále uvedeno, že: „S ohledem na počet nenavrácených nelegálních migrantů a celkový stav vztahů s EU jsou možnými prioritními zeměmi pro dialogy o zpětném přebírání na vysoké úrovni Maroko, Alžírsko,Egypt, Nigérie, Senegal, Guinea, Mali, Demokratická republika Kongo, Pobřežíslonoviny, Etiopie, Gambie, Afghánistán, Bangladéš, Pákistán a Šrí Lanka.“

Briefing (.pdf, str. 3) určený pro europoslance popisuje mandát Vysokého představitele přímo, říká, že Mogherini má ve svém mandátu vyjednávání mezinárodních smluv, které se týkají společné evropské zahraniční a bezpečností politiky.

Dohoda mezi EU a Marokem o navracení nelegálních migrantů je tedy skutečně v kompetenci Federici Mogherini. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť premiér Nečas sice navrhl odvolat předsedu Věcí veřejných (nebyl jím Bárta ale John), to však vyvolalo v koalici velkou roztržku, která byla zažehnána až dohodou mezi všemi subjekty. Tedy i v tomto případě muselo dojít k domluvě mezi koaličními partnery, aby tato změna nevyvolala např. pád vlády. Výrok je pronesen v tom kontextu, že by Sobotka mohl odvolat ministry z jiných koaličních stran, aniž by to směřovalo k rozpadu koalice.

Předně uveďme, že koaliční smlouva (str. 42, bod 4) Nečasova kabinetu obsahovala stejně jako u současné sestavy bod, kdy odvolání člena vlády je třeba probrat s příslušným předsedou koaliční strany.

Vít Bárta byl ministrem dopravy ve vládě Petra Nečase od 13. 7. 2010 do 21.4. 2011. Následně byl nahrazen do konce června 2011 Radkem Šmerdou (post ministra dopravy v Nečasově vládě následně vykonávali další dva muži: Pavel Dobeš a Zbyněk Stanjura).

Vít Bárta rezignoval na ministerský post v dubnu 2011 z vlastního rozhodnutí, nejednalo se tudíž o iniciativu premiéra Nečase, ačkoliv na toho pod pohrůžkou vyvolání hlasování důvěře vládě vyvíjela nátlak ve věci odvolání Bárty opozice (ta ovšem v tomto období vyvolávala taková hlasování opakovaně - celkem 5krát).

Poté, co premiér Nečas Bártovu rezignaci přijal a předal ji prezidentu Klausovi, oznámil, že chystá ve vládě další personální změny, k nimž následně došlo.

Jiná byla situace v případě ministra vnitra a předsedy koaliční strany Věci veřejné (VV) Radka Johna. Premiér Nečas trval na odchodu Johna z ministerské funkce (bez předchozí dohody s VV) vzhledem ke kauze údajného napojení VV na bezpečnostní agenturu ABL a pochybností v případě uplácení uvnitř strany. Věci veřejné považovaly požadavek na odvolání Johna za nepřijatelný, premiér Nečas však prezidentu Klausovi návrh na odvolání Johna doručil.

Prezident Klaus odmítl odvolání Johna (a přijetí rezignace Bárty) s tím že tak učiní, až bude mít vláda jasný plán, jak dále fungovat. Věci veřejné totiž podmiňovaly odchod svých ministrů rezignací ministrů Vondry a Fuksy z ODS, tudíž následovala koaliční vyjednávání. Vládní koalice se na svém jednání 18. dubna 2011 dohodla, že bude pokračovat ve stávajícím formátu a dále došlo ke shodě na jménu nového ministra vnitra, kterým se měl stát nestraník Jan Kubice. Tedy Nečasův návrh neznamenal pád vlády, ovšem k jejímu udržení byla i tak potřebná domluva mezi jednotlivými partnery ve vládní koalici.

S Kubicem jako svým nástupcem souhlasil i John. Prezident následně Johna odvolal. V květnu 2011 John rezignoval také na funkci vicepremiéra vlády pro boj s korupci, neboť údajně necítil od premiéra podporu v boji proti korupci.

Samotné odvolání Radka Johna ke konci vládní koalice nevedlo, nicméně přispělo k problematickému vztahu koaličních partnerů. Koaliční neshody vedly k tomu, že od jara 2012 fungovala vládní koalice, která úspěšně absolvovala hlasování o vyslovení nedůvěry, nově ovšem v pozměněné podobě: VV odešly do opozice, a vládu podporovaly lidé kolem Karolíny Peake (zvolena za VV), kteří vytvořili novou platformu (LIDEM), došlo tedy k rozštěpení strany Věci veřejné.

Důvodů pro ukončení spolupráce mezi ODS, TOP 09 a VV lze jmenovat více: jednalo se o nespokojenost VV s personální politikou premiéra, tato strana totiž neměla ve vládě čtyři ministry ze své strany tak, jak to slibovala koaliční smlouva. Dalším důvodem byla zveřejněná nahrávka Kristýny Kočí (VV), z níž podle VV vyplývalo, že se koaliční partneři podíleli na chystaném puči ve straně.

Skupina 64 poslanců (.pdf, str. 4–5) v čele s komunistickým poslancem Zdeňkem Ondráčkem navrhla 15. listopadu novelu trestního zákoníku, která přidává trestný čin hanobení prezidenta republiky. Za takový trestný čin by byla trestní sazba až jeden rok. Jedná se především o poslance stran KSČM, ČSSD, Úsvit a hnutí ANO.

Již od druhého dne postupně začala podpora mnoha poslanců opadat. Svou podporu stáhlo např. hnutí Úsvit – Národní koalice. Marek Černoch to odůvodnil tím, že návrh zákona původně počítal s trestem pro hanobení státních symbolů, nikoli svobody slova. Předsednictvo hnutí ANO se proti tomuto návrhu také ohradilo. Poslanci hnutí chtějí podpis vyjadřující podporu stáhnout a zároveň se dle předsedy poslaneckého klubu ČSSD Romana Sklenáka rozhodla vít zpět svůj podpis i skupina poslanců ČSSD.

Pokud se dále zajímáte o tuto kauzu, Demagog.cz se jí podrobně věnoval ve svém výroku dne z 16. listopadu.

Na jednání Hospodářského výboru náměstek ministra Šolc upozornil, „že podle jejich názoru by navrhovaná úprava byla v rozporu se směrnicí o univerzální službě“. (.pdf, str. 21). Na možné problémy (.pdf) s evropským právem upozornil i šéf ČTÚ Jaromír Novák.

Ministr Mládek ve 3. čtení v Poslanecké sněmovně skutečně tlumočil neutrální stanovisko k tomuto návrhu. To dokládá stenoprotokol z jednání (jde o bod A3). Sám Mládek se pak v hlasování zdržel.

Během jednání v Senátu Mládek opakovně o návrhu mluvil. Uvedl:

" Proto bych chtěl požádat, pokud shledáte, že tento paragraf je pro vás skutečně nepřijatelný, dovedu si představit, že to schválíte bez tohoto paragrafu a dáte Poslanecké sněmovně znovu šanci se rozhodnout, jestli bude trvat na znění Poslanecké sněmovny nebo bez tohoto paragrafu. Já z hlediska svého úřadu totiž především potřebuji schválení tohoto zákona, ať již v jedné nebo v druhé verzi. Ale velmi bych žádal o to, aby rozhodně nebylo hlasováno o odmítnutí tohoto zákona jako celku, protože tomuto návrhu nerozumím a to by rozhodně ničemu nepomohlo. "

(...)

" To, o čem je tady spor, je návrh poslance Pflegera, který přednesl na hospodářském výboru Parlamentu ČR, ten se s ním ztotožnil a stejně tak se s ním ztotožnila Sněmovna. Stanovisko mého úřadu – to bych tady rád zdůraznil, bylo neutrální. Protože já si myslím, že není pravda, ani že to bude mít dramaticky pozitivní ani dramaticky negativní, v zásadě to bude mít neutrální účinky, a proto je to daleko menší drama, než to tady v tuto chvíli vypadá. To je to základní stanovisko. "

Ministr Mládek tedy během jednání Senátu pozměňovací návrh poslance ANO Pflégera nijak nadšeně nehájil, požádal o podporu zákona, aby prošel co nejrychleji. V jednom vystoupení dokonce uvedl, že je pro něj prioritní schválení návrhu jako takového. Požádal senátory, pokud je pro ně pozměňovací návrh problematický, aby zákon poslali Sněmovně v upraveném znění.

Nakolik Mládek mohl kalkulovat s tím, že by i tak případně po vrácení Senátem Poslanecká sněmovna schválila návrh i s Pflégerovým pozměňovacím návrhem, je spekulace. Faktem je, že nadšená podpora se z Mládkových vystoupení v Senátu vyčíst nedá. Dodejme, že nehodnotíme, zda návrh je či není v rozporu s evropským právem, jak Babiš tvrdí.

Jaroslav Kubera patřil k hlasitým odpůrcům Lisabonské smlouvy a během hlasování hlasoval proti ratifikaci. Stejné stanovisko zaujalo 20 senátorů včetně něj, nikoliv 19. Celkově však senát návrh přijal a dal tak souhlas k ratifikaci.

Hlasování o vládním návrhu, který se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonské smlouvy, proběhlo 6. května 2009. Pro ratifikaci se vyjádřilo 54 senátorů, k přijetí bylo zapotřebí 49 hlasů. Proti pak bylo 20 senátorů a 5 přítomných se hlasování zdrželo. Projednávání smlouvy v Senátu začalo už v dubnu 2008. Přes poměrně silnou kritiku řady senátorů argumentujících její nevýhodností však nakonec došlo k udělení souhlasu s její ratifikací.

Není pravdou, že Tunisko nemá systém otisků prstů. Otisk prstů je již dnes součástí identifikačních průkazů Tunisanů, přinejmenším těch, kterým byl průkaz vydán po zavedení této normy.

Je však jasné, že v důsledku rizik spojených například s výměnou starších průkazů se budou (jako i jinde) vyskytovat případy jedinců, jejichž otisk prstů nebude v konečném důsledku zaznamenán. Přestože nemůžeme říci, že každý jednotlivý Tunisan má zaznamenán svůj otisk prstu, nelze říci, že Tunisko s tímto systémem vůbec nepracuje. Země na modernizaci systému navíc dále pracuje.

Ve zprávě (ang) ministerstva zahraničí USA o terorismu v Tunisku z roku 2016 se píše:

„Tunisia has an Automated Fingerprint Identification System (AFIS) and maintains fingerprint records for identification cards, criminal records, and latent prints. Tunisia currently has only one AFIS system, and it is not known if the records can be shared with other government agencies via automated responses. Tunisia also maintains a DNA database and has expressed an interest in becoming a Combined DNA Index System member. Tunisia does not currently share its biometric data with any countries. The Tunisian government has undertaken a sweeping overhaul of its civilian border security arrangements and plans to implement the reforms in phases starting in early 2016.“ Není známo, zda k této databázi mají volný přístup jednotlivé složky státu, ze zprávy vyplývá, že tato data nejsou běžně dostupná ani třetím státům , i když v minulosti v některých případech byla data poskytnuta.

Národní identifikační karta je v Tunisku zavedena od roku 1993. Již dnes obsahuje informace o držiteli včetně otisku prstu. Milan Chovanec se tedy mýlí.

Tunisko se v roce 2014 zavázalo modernizovat svoje identifikační dokumenty - ID kartu a nové biometrické pasy, a to do konce roku 2016. Jednou z novinek (fr) by mělo být odstoupení od klasického otisku prstu a nahrazení elektronickým čipem, skrze který by měly příslušné autority k digitálnímu otisku prstu přístup. Návrh nové biometrické karty ovšem vyvolal rozsáhlý odpor, možnost nekontrolovatelného sběru informací o občanu a jejich zneužití vyvolává reminiscence na praktiky předchozího režimu.