Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť nelze doložit, že by senátor Kratochvíle vycházel ve svém vystoupení z podkladů operátorů či jejich lobbistů. V každém případě zákon, který měl přinést větší ochranu spotřebitelů, podrobil kritice a přispěl k jeho nepřijetí.

Senátor Karel Kratochvíle, jenž byl zpravodajem senátní novely zákona o elektronických komunikacích, vystoupil 27. dubna 2016 se svou zprávou. Doslova uvedl:

„Jenom bych doplnil, že jsem zpravodajem tohoto návrhu senátního návrhu zákona byl již v prvním čtení. Moje vystoupení se nesetkalo s příliš kladným ohlasem zástupkyně předkladatelů, paní senátorky Dernerové. A v mezidobí si na pomoc přizvala i média, aby obhajovala tento zákon.
Musím deklarovat, že nejsem proti ochraně spotřebitelů, v žádném případě. Nicméně největším problémem tohoto zákona je pro mě ustanovení bodu 3 v článku I, tedy jednoduše řečeno, aby bylo možné ze strany uživatelé služby v podstatě nikoli nerespektovat uzavřenou smlouvu a tuto bez následků zrušit jednoduchým požadavkem na odchod k jinému operátorovi.

Myslím si, že při tom, jak známe naše spotřebitele, může se to stát i čtyřikrát do měsíce, aniž by tento zákazník někomu zaplatil, vyrovnal se s operátorem apod. Je to velké nebezpečí.

V právním státě podle mne by měly být dodržovány veškeré smlouvy, a je to i precedent pro ostatní uzavírané smlouvy.

Další, co mohu doplnit, je, že vidím tento návrh zákona jako nedokonalý, že tam vůbec není řešeno přechodné období. To znamená, že ti, co už mají za nějakých podmínek dneska už uzavřené smlouvy, jak se budou vyrovnávat s tímto zákonem.

Další věc, a paní předkladatelka už nám to jednou říkala, že je připravován ministerstvem průmyslu a obchodu nový návrh zákona, kterým se otvírá tento zákon. Bude se řešit v podzimním období letošního roku, a myslím si, že to není zase tak daleko, tak dlouho. A tento by měl projít standardním způsobem, to znamená připomínkovými řízeními, a měl by být řádně projednán.

Proto deklaruji, že budu navrhovat zamítnutí senátní návrh zákona.“

Neexistuje žádný veřejně dostupný zdroj, který by zprávu tohoto zpravodaje spojil s podklady operátorů a jejich lobbistů, není tak možné vyhodnotit Babišův výrok jinak, než jako neověřitelný.

První část výroku ministryně Valachové hodnotíme jako zavádějící, protože k plošnému zvýšení tarifů platů pedagogických pracovníků na úrovni 6 % došlo, zvýšení 2 % ze slibovaných 8 % mělo být vyplácené ve formě odměn z rozpočtu škol, teda dorovnané řediteli. Druhá část výroku je také zavádějící, protože návrh na plošné snížení platů učitelů se vyskytl jen v úřednické vládě Jana Fischera.

Záměr ministryně Valachové o zvýšení platů učitelů o 8 % byl představený 19. července minulého roku a vláda ho schválila na svém jednaní v srpnu minulého roku. Ministryně si v něm za cíl kladla zvýšení platu učitelům už po 2 letech praxe a ne až po šesti, jako tomu bývalo doposud. Tento záměr byl taktéž schválený a platy učitelů i s dvouletou praxí byly skutečně tarifně navýšené, avšak o 6 % ze zmíněných 8 %.

Zvýšení 2 % mělo být vyplácené od listopadu minulého roku ve formě odměn, tedy jako nadtarifní zvýšení platu, které mají dorovnat ředitelé škol ze svých rozpočtů.

Co se týká předcházejících vlád, jak v úvodu zmiňujeme, o snižování platů státních zaměstnanců se hovořilo za úřednické Fischerovy vlády a proti tomuto záměru Ministerstvo školství bojovalo. Větší, avšak klamná debata se vedla za následující vlády Petra Nečase, kdy došlo k nesprávnému výkladu vládních škrtů, které se negativně platů pedagogů netýkaly, avšak učitelé proti nim protestovali. Ve skutečnosti však, na rozdíl od ostatních státních zaměstnanců, platy učitelům stouply. Pokyn tehdejšího ministra školství, Josefa Dobeše, který ubezpečoval ředitele škol o tom, že po novém rozdělení platů na dvě tarifní třídy nedojde ke snížení žádného z platů pedagogických pracovníků, obsahoval též doporučení, aby ani oni nesnižovali osobní příplatky, které doposud učitelům vypláceli, pokud nedošlo ke snížení kvality či množství práce, kterou učitelé vykonávali. O navýšení platů od 1. ledna 2011, tedy od zavedení dvou tarifních tříd ministrem Dobešem, informuje Informační datová svodka „Zaměstnanci a mzdové prostředky za 1.–4. čtvrtletí 2011“ (.pdf, str. 1). Platy pedagogických pracovníků rostly přiměřeně o 2,9 %, ke škrtům došlo u pracovníků nepedagogických.

Podle oficiálních ruských statistik přišlo zatím v tomto roce do Ruska přes čtvrt milionu migrantů, drtivá většina z nich pochází ze zemí bývalého Sovětského svazu. Pokud budeme sledovat např. možné uprchlíky ze Sýrie, kde probíhá válečný konflikt, zjistíme, že ke konci roku 2015 byl v Rusku udělen (str. 2) oficiální status uprchlíka třem Syřanům, další asi 3 stovky získaly dočasnou ochranu. To je v kontrastu EU, kam mířily ve stejné době statisíce lidí, skutečně zanedbatelný počet. Podle dat Eurostatu se jednalo za stejný rok o více než 1,2 milionu žádostí.

Pokud ovšem vezmeme v potaz migraci do Ruska z Ukrajiny, kde probíhá mezi těmito zeměmi válečný konflikt na východě země, tak z Ukrajiny do Ruska zamířilo v posledních 2 letech asi 180 tisíc lidí, opačným směrem zamířilo 40 tisíc. Do jisté míry půjde o přirozenou migraci, resp. ekonomickou migraci, to ovšem statistiky nejsou schopny postihnout. Z východních území, kde probíhaly těžké boje, ovšem lidé odcházeli rovněž do Ruska.

Výrok i přes tento fakt k Ukrajině hodnotíme jako pravdivý, neboť Stropnický v kontextu debaty mluvil přímo o Sýrii, mínil tedy syrské uprchlíky, kteří do Ruské federace skutečně neodcházejí.

V červnu 2012 vydalo ministerstvo financí pod vedením Miroslava Kalouska korunové dluhopisy, které byly zamýšleny jako možnost nákupu pro domácnosti nebo fyzické osoby. Jak popisuje web ČT24, téměř polovinu mezi právnickými osobami činily obce, zapojeny byly rovněž odborové organizace.

Nejen církve, ale i nadace, občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti a v roce 2012 nově také kraje, města či veřejné vysoké školy si mohly korunové státní dluhopisy koupit.

Nepodařilo se nám ovšem dohledat konkrétní objemy nákupů podle různých aktérů.

S žádostí o poskytnutí informací a zdrojů, ze kterých čerpal ministr Babiš, jsme se obrátili na tiskové oddělení ministerstva financí. Do doby publikování výstupu žádná odpověď nedorazila. V návaznosti na možnou budoucí odpověď bude výrok upraven.

Státní orgány mají možnost provést daňovou kontrolu. Pokud naleznou nesrovnalosti, mohou pak daňovým subjektům daň doměřit. V případě Andreje Babiše a akciové společnosti Agrofert by dodaněná částka činila přibližně 30 milionů Kč. Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Příslušnými státními orgány, které provádí správu daní a s ní související činnosti, jsou finanční úřady. Ty mohou provést daňovou kontrolu a na jejím základě pak daň doměřit.

Pokud by správce daně shledal, že akciová společnost Agrofert vydala dluhopisy neoprávněně, vyzval by všechny zúčastněné subjekty k dodanění. V tomto případě by se jednalo o Andreje Babiše, jenž drží korunové dluhopisy Agrofertu v hodnotě 1,5 miliardy Kč, které nepodléhají zdanění a které při roční sazbě 6 % Andreji Babišovi přinesly za minulý rok výnos 90 milionů Kč. Kromě něj by musela dodanit tuto částku i akciová společnost Agrofert, o 90 milionů se totiž snížil její daňový základ.

Částka, kterou by Andrej Babiš musel ročně doplatit, činí 13 milionů Kč, neboť by výnos v hodnotě 90 milionů Kč musel zdanit sazbou daně z přijmu fyzických osob, tedy 15 %. Akciová společnost Agrofert by pak jako právnická osoba danila sazbou ve výši 19 %, což by každoročně činilo 17 milionů Kč. Celková částka tak opravdu dosahuje přibližně 30 milionů ročně. Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Poslanci KSČM navrhli k usnesení Poslanecké sněmovny týkající se Česko-německé deklarace 2 návrhy. Návrh poslaneckého klubu, který předložil poslanec Exner, obsahoval ustanovení týkající se státních hranic i právní povahy deklarace. Avšak zatímco v případě státních hranic návrh odpovídá výroku poslance Filipa, ustanovení týkající se právní povahy jsou s jeho výrokem v rozporu, neboť Exnerův návrh nechtěl přiznat Česko-německé deklaraci právní závaznost a zároveň nechtěl deklaraci vůbec přijmout. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a budoucím rozvoji byla podepsána 21. ledna 1997 hlavou vlád a ministry zahraničních věcí České republiky a Německa. Poslanecká sněmovna o deklaraci jednala od 11. února do 14. února 1997, výsledkem bylo usnesení vyjadřující s deklarací souhlas. Senát vyslovil souhlas s deklarací 5. března 1997.

Co se týče návrhů KSČM k Česko-německé deklaraci, poslanci KSČM předložili celkem 2 návrhy na vydání usnesení Poslanecké sněmovny. První z nich od poslance Exnera, který tento návrh přednesl jménem poslaneckého klubu KSČM, obsahoval požadavek vyslovit nesouhlas s Česko-německou deklarací. Kromě toho požadoval vydat prohlášení, které uznává územní celistvost a státní hranice České republiky jako nezpochybnitelné. Důvodem pro zařazení tohoto ustanovení bylo finální znění deklarace, které obsahovalo pouze spojení "stávající hranice".

Návrh poslance Exnera dále požadoval, aby Česko-německá deklarace nebyla považována za mezinárodní smlouvu ve smyslu Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Toto ustanovení reagovalo na předchozí dotaz poslance Melčáka vůči ministru zahraničních věcí Zieleniecovi na podřazení deklarace pod Vídeňskou úmluvu o smluvním právu. Pokud by se Česko-německá deklarace stala mezinárodní smlouvou, stala by se právně závaznou pro obě strany, naopak při zachování formy deklarace by právní závaznost neměla.

Druhý návrh poslance Filipa se nevyjadřuje k vyslovení souhlasu či nesouhlasu s Česko-německou deklarací, pouze souhlasí s návrhem poslance Exnera a přidává mj. bod o postavení Dekretů jako nedílné součásti právního řádu. Návrhy poslanců Exnera (hlasování 167-173) i Filipa (hlasování 179-181) však i přes podporu poslanců KSČM nebyly Poslaneckou sněmovnou přijaty.

KSČM tedy při jednání o Česko-německé deklaraci předložila návrhy, které požadovaly mj. vydání prohlášení o nezpochybnitelnosti územní celistvosti a státních hranic České republiky, tato část výroku poslance Filipa je tedy pravdivá. KSČM však zároveň požadovala nepřijetí Česko-německé deklarace a nezařazení Česko-německé deklarace do režimu mezinárodních smluv, což je v rozporu s tvrzením poslance Filipa, výrok je proto nepravdivý.

Mechanismus kvót, kterým se přiděluje určitý počet žadatelů o mezinárodní ochranu jednotlivým členským státům Evropské unie, byl použit v rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015, které přidělilo České republice 1591 žadatelů. Rada rozhodnutím reagovala na mimořádnou situaci v Řecku a Itálii, jejichž azylové systémy byly přehlceny.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za rozhodnutí o žádosti cizince. Nově nastoupivší maltské předsednictví usiluje v oblasti migrace mj. o posílení Společného evropského azylového systému za účelem rovnoměrnějšího rozložení migrační zátěže mezi členské státy. Systém povinných kvót se tedy sice „vrací“, nicméně v reformované podobě, která by měla napravovat nedostatky toho předchozího.

Co se týče názorů předsedy Evropské komise Junckera na povinný relokační mechanismus, sám předseda komise v květnu a září 2015 představil návrh relokace celkem 160 000 žadatelů o mezinárodní ochranu mezi jednotlivé členské státy. V lednu 2016 pak kritizoval členské státy za nepřijímání relokovaných žadatelů. V září 2016 uvedl, že „naše politika je silným znakem solidarity, které začíná být čím dál více, nicméně musí být dobrovolná a jít od srdce.“ Koncem měsíce pak dodal, že této náklonnosti ke kvótám se musí přivyknout a dát čas.

Tím ovšem nijak nevybočil ze své rétorické linky podporující kvóty. V říjnu 2016 již opět apeloval na členské státy, aby plnily stávající kvóty. Předseda komise Juncker tedy kvóty neodmítá, s výjimkou nepříliš určitého prohlášení v září 2016 intenzivně tlačí na dodržování naplňování kvót.

První uprchlická vlna zastihla Německo koncem roku 2015. Od té doby ministerstvo vnitra ve spolupráci se spolkovou policí kontroluje na rakousko-německých hranicích všechna podezřelá auta způsobem, který popisuje Polčák. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Největší počet uprchlíků přicházel do Německa přes Rakousko. Právě tam začaly v září 2015 důkladné pohraniční kontroly. V říjnu 2016 doporučila Evropská komise vybraným zemím, včetně Rakouska a Německa pokračovat v hraničních kontrolách, a to až do února 2017.

Pod dohledem policie jsou zejména německé dálnice A3 (u města Passau) a A8 (ve směru z Mnichova), kde je provoz stažen do jednoho jízdního pruhu. Na rakouské straně u Salzburgu je provoz ve dvou pruzích, ovšem jeden slouží pro osobní auta a druhý pro nákladní auta a autobusy. Podle mnichovské televize jsou kontrolovány zejména nápadně velká auta z Chorvatska, Slovinska, Rumunska a Bulharska.

Současně je v pohraničí zpomalen provoz na 10 km/hod, aby mohli si mohli odborníci auta důkladně prohlédnout a v případě pochybností je odstavit a zkontrolovat. Podle německé policie se počet podezřelých pašeráků pohybuje měsíčně mezí 20–30 lidmi.

Polčákův výrok hodnotíme jako pravdivý, přestože se nám nepodařilo zjistit dobu, po kterou odborníci vyhodnocují podezřelost aut. Mimo to je ale jeho tvrzení správné.

Česká republika opravdu přichází podle údajů Evropské komise každoročně na únicích z daně z přidané hodnoty o 60 miliard Kč, pro celou Evropskou unii pak tato částka činí 160 miliard eur ročně.

Evropská komise se však DPH zabývá, v dubnu loňského roku vydala akční plán a v prosinci pak navrhla úpravy stávajícího systému DPH, které reagují mj. i na snahy ministra Babiše, jenž na unijní úrovni prosazuje systém reverse-charge. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Evropská komise se DPH zabývá, v dubnu 2016 vydala akční plán, ve kterém navrhla zmodernizovat stávající systém DPH. 21. prosince 2016 pak předložila novelu směrnice o společném systému daně z přidané hodnoty, jež v článku 199c zavádí všeobecný mechanismus přenesení daňové povinnosti z dodavatele na odběratele, neboli tzv. reverse-charge systém. Jedná se o všeobecnou odchylku ze stávajícího mechanismu, kdy daň z přidané hodnoty musí až na výjimky platit dodavatel (.pdf, str. 39, čl. 193). Státy však mohou reverse-charge zavést pouze u transakcí přesahujících 10 000 eur, zároveň musí splnit podmínky stanovené v odstavci 1 a jejich žádost o zavedení musí schválit Evropská komise. Použití všeobecné reverse-charge je omezeno i časově, a to do 30. června 2022.

Andrej Babiš se k návrhu Komise vyjádřil 21. prosince 2016, přičemž jej vítá, avšak podle jeho názoru je hrubě nedostačující. 27. ledna 2017 pak na Radě pro hospodářské a finanční věci ECOFIN seznámil s výtkami ČR i ostatní ministry financí. Kritizoval zejména podmínku souhlasu Komise se zavedením reverse-charge, která ke schválení vyžaduje předepsanou minimální výši nevybrané DPH, a také pravomoc Komise zastavit po půl roce fungování reverse-charge.

Podle studie (.pdf, str. 19) zabývající se mezerou ve výběru DPH přichází všechny členské státy EU ročně dohromady o přibližně 160 miliard eur. Česká republika podle údajů za rok 2014 ročně přichází o 2,2 miliardy eur, což v přepočtu činí přibližně 60 miliard Kč. V procentuálním vyjádření tvoří tato mezera za rok 2014 v České republice 16 %, průměr v rámci EU je pak 14 %.

Údaje o únicích v korporátních daních v rámci České republiky se nám nepodařilo získat, analytická služba Evropského parlamentu odhaduje (.pdf, str. 3, pole Abstract) korporátní úniky způsobené agresivním daňovým plánováním v rámci celé EU na 50–70 miliard eur. Úniky z úmyslného zatížení společnosti vysokým úrokem na úvěr v rámci koncernu pak na 160–190 miliard eur.

Pochopitelně nelze hodnotit, co zaslechl ministr Zaorálek na posledním summitu NATO, můžeme ovšem popsat, nakolik si stojí Česká republika v oblasti kybernetické bezpečnosti.

Nejaktuálnějším dokumentem popisujícím stav v dané oblasti je Zpráva o stavu kybernetické bezpečnosti za rok 2015. Pro aktuální data a také přehled úrovně české kyberbezpečnosti v rámci NATO jsme kontaktovali Národní bezpečnostní úřad, konkrétně Národní centrum kybernetické bezpečnosti.

Dostalo se nám vyčerpávající odpovědi prostřednictvím Radka Holého, mluvčího NBÚ. Ten popisuje různé indikátory, které skutečně potvrzují vysokou úroveň v oblasti kybernetické bezpečnosti v ČR z pohledu legislativního, výsledků na cvičeních v rámci NATO, žádostí o školení ze strany zahraničních partnerů atd.

Odpověď zveřejňujeme kompletní:

„Vysoká úroveň zajišťování a schopností země v kybernetické bezpečnosti lze obtížně kvantifikovat. Počet zachycených a vyřešených incidentů, či množství určené kritické informační infrastruktury vypovídá pouze o rozsahu aktivit. Na druhou stranu lze vůdčí roli České republiky (ČR) v kybernetické bezpečnosti doložit a demonstrovat na jednotlivých případech, událostech a úspěších ČR v této oblasti z posledních let.Několik příkladů, se kterými je možné seznámit veřejnost: ČR jako první ze zemí Evropské unie (EU) vytvořila unikátní právní rámec ochrany kritické informační infrastruktury (KII), který EU úpravě předcházel a z valné většiny odpovídá současnému charakteru požadavků EU na členské státy ohledně ochrany sítí a informací v kyberprostoru (formulované v tzv. Směrnici NIS).ČR také jako první země Severoatlantické aliance (NATO) připravila a podepsala 12. října 2015 nové memorandum o porozumění (tzv. MOU) v oblasti kybernetické obranné spolupráce mezi NATO a ČR. Toto memorandum zakládá rozsah spolupráce v oblasti kybernetické obrany a bezpečnosti mezi NATO jako institucí a členským státem včetně definovaní rozsahu podpory v případě vojenské, či bezpečnostní krize.Ze společné české a rakouské iniciativy byla pak v rámci středoevropského prostoru založena již v květnu 2013 středoevropská platforma kybernetické bezpečnosti (tzv. Central European Cyber Security Platform – CECSP).Dále ve svém úsilí o zajištění vyšší bezpečnosti virtuálního prostoru spolupracuje NBÚ (jakožto gestor problematiky kybernetické bezpečnosti v ČR a zároveň národní autorita pro tuto oblast), mimo jiné, již několik let i s předními technologickými společnostmi jakými jsou Cisco či Microsoft. S Microsoftem se v minulosti ČR stala dokonce třetí zemí na světě, která se zapojila do bezpečnostního programu „Botnet Feeds“. Účast v tomto projektu a především zapojení ČR již v roce 2013 umožnilo odhalit mnoho bezpečnostních událostí a incidentů a to i v sítích důležitých pro fungování státu.Samozřejmostí pak je, že obě vrcholová CERT/CSIRT pracoviště, tzv. vládní a národní CERT (GovCERT.CZ a CSIRT.CZ) jsou akreditovanými členy organizací FIRST i GÉANT / Trusted Introducer, což dokládá vysokou úroveň vyspělosti těchto týmů, které slouží jako primární nástroj státu pro zvládání kybernetických bezpečnostních incidentů.Dalším dokladem vyspělosti kybernetické bezpečnosti v ČR mohou být i výsledky v mezinárodních cvičeních kybernetické bezpečnosti. V roce 2016 se český tým složený ze zástupců bezpečnostních týmů státní, komerční i akademické sféry zúčastnil např. cvičení zemí NATO s názvem „Locked Shields“ (pořádáno CCDCOE v Tallinnu v Estonsku). Český tým zde obsadil přední příčky žebříčku složeného z 20 týmů z celkem 19 zemí NATO, přičemž v kategorii ochrany a zabezpečení průmyslových řídících systémů/SCADA získala ČR nejvíce bodů ze všech účastnících se států.O rok dříve (v roce 2015) pak dokonce český tým získal prvenství ve dvou ze tří samostatných kategorií tohoto cvičení v konkurenci Německa, Nizozemí, Estonska a Finska.Míra vyspělosti ČR v kybernetické bezpečnosti se projevuje i ve stoupajícím počtu žádostí dalších států či mezinárodních institucí o školení či jiné formy vzdělávání ze strany Národního centra kybernetické bezpečnosti (NCKB) při NBÚ.Experti z NCKB jsou kontinuálně žádáni o sdílení svého know-how a zkušeností v oblasti kybernetické bezpečnosti. V uplynulých letech se jednalo ze strany států například o bezpečnostní složky a instituce USA, Singapuru, Ukrajiny, balkánských států aj. Dále má ČR v oblasti kybernetické bezpečnosti nastaveny bilaterální vazby s Izraelem, Spojenými státy či Korejskou republikou, jimž je strategickým partnerem, což je v regionu střední a východní Evropy výjimečné.V roce 2015 NBÚ/NCKB dokonce uskutečnilo cvičení na klíč pro americké Ministerstvo obrany a velitelství kybernetických sil USA (US CYBERCOM). V roce 2016 pak předávali své zkušenosti experti NBÚ v rámci cvičení, které bylo připraveno pro zástupce diplomatického sboru, think-tanků a bezpečnostní komunity z ČR, Slovenska, Polska, Maďarska, Estonska a Spojených států amerických s místem konání ve Washingtonu.Další iterace tohoto cvičení se pak uskutečnila na Velitelství pro transformaci NATO ACT v Norfolku. Účastníci byli civilní a vojenští činitelé z různých divizí mezinárodního sekretariátu. Jedním z výstupů cvičení bylo hodnocení ze strany představitelů NATO, že tento formát i obsah cvičení z dílny NBÚ/NCKB by bylo vhodné zakomponovat do komplexních cvičení NATO.NBÚ zároveň již díky svému progresu v kybernetické bezpečnosti několik let poskytuje asistence ostatním státům, které teprve budují svůj systém kybernetické bezpečnosti. V roce 2016 se NBÚ v rámci dvou evropských projektů zaměřil na balkánské státy, kde předával zkušenosti s budováním CERT/CSIRT pracovišť, s tvorbou koncepčních materiálů, ochranou KII či přípravou kybernetických bezpečnostních cvičení.Odborníci z NBÚ/NCKB pravidelně vystupují a jsou konzultováni na odborných konferencích, seminářích a diskutovali u kulatých stolů nad tématy z oblasti kybernetické bezpečnosti a to jak na národní, tak na mezinárodní úrovni, kdy jsou pracovníci zváni na základě expertizy.V neposlední řadě pak ČR ve srovnání s ostatními zeměmi NATO i EU již od roku 2015 pořádá unikátní technická i netechnická (tzv. table-top) cvičení pro veřejné i soukromé instituce a subjekty ČR s cílem vzdělávání a prověřování technických schopností a reakce těchto subjektů na kybernetické útoky. V současnosti se připravují tato cvičení i pro mezinárodní partnery, konkrétně pro balkánské státy a země středoevropského regionu (ve formátu CECSP).Strategický rámec, jak právní tak organizační, který byl nastaven a je nadále rozvíjen se stal i předlohou pro další státy v Evropě. (možno zjistit srovnáním legislativního rámce, chystaného/ přijatého, organizace vládních pracovišť a dokonce i obsah Národní strategie kybernetické bezpečnosti ČR 2015-2020 se stala předlohou strategických dokumentů našich partnerů).“