Starostové pro Liberecký kraj mají založen transparentní účet u Fio banky. Fio banka ovšem nabízí u této služby k dispozici transakce pouze za poslední rok ode dne prohlížení. Z tohoto důvodu není možné ověřit platby až do roku 2011. Nicméně Starostové pro Liberecký kraj oznámili zřízení (pdf., str 1-2) tohoto účtu ve svých novinách v až srpnu 2012. Kromě toho ve zprávě (.pdf) z jednání zastupitelstva Libereckého kraje SLK uvádí založení účtu k 29. květnu 2012, a to pro potřeby krajských voleb. Z tohoto důvodu je nutno hodnotit výrok nepravdou, neboť transparentní účet byl podle výše uvedených vyjádření samotných SLK zřízen až nejdříve v květnu 2012, nikoli v roce 2011.

Výrok je označen jako pravdivý, protože ve veřejně dostupných dokumentech a zprávách nelze nalézt informace o tom, že by ÚOOZ vyšetřoval kauzu mezi Škoda Transportation a Českými drahami. Ani na oficiálních stránkách Českých drah, na které následně na svém facebookovém profilu odkazoval Andrej Babiš, nelze v popisované kauze nalézt tuto konkrétní informaci, tedy který útvar ji vyšetřuje.

Předně je třeba říci, že neexistuje univerzálně platný a zavazující výčet základních lidských práv. Jakkoliv v České republice vycházíme primárně z Listiny základních práv a svobod (čl. 43), potažmo zákon o azylu, s oporou ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (.pdf) a několik dalších dokumentů (viz např. níže,) které se často překrývají, v jiných regionech světa řadí mezi základní lidská práva jiná práva, některá námi uznávaná neuznávají a podobně. Mezinárodní společenství se však (s různou mírou podpory) shoduje na některých právech, která jsou obecně přijatá jako "jádro" lidských práv.

Jde například o zákaz mučení, otroctví a také tzv. princip non-refoulement, Podle něj:

„Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“

Jde o zásadu mezinárodního obyčejového práva, tedy je závazný pro všechny státy světa, přestože nejsou signatáři Ženevské úmluvy z r. 1951, kde je v článku 33 zakotven. Státy by jej rovněž měly promítnout do znění svých zákonů a mezinárodních úmluv, i bez toho jsou však povinovány jej dodržovat. Zásadu dále rozvíjí tzv. Dublinský systém (platný jen pro omezený okruh evropských států), který vytváří systém přerozdělování žadatelů o azyl, na základě něhož mohou být uprchlíci "vráceni" do první z těchto zemí, do které po opuštění své domoviny vkročili. Na základě toho pak právo požádat o azyl lze zařadit mezi základní lidská práva, přestože ne vždy jej musíme v mezinárodních dokumentech najít explicitně.

Pokud bychom však měli zhodnotit uznání práva na azyl napříč mezinárodními úmluvami, shledáme, že:

Všeobecná deklarace lidských práv (nezávazný dokument OSN) jej přiznává ve čl. 14. Charta základních práv EU (součást závazného primárního práva EU, nicméně pouze s působností ve státech EU) jej přiznává v čl. 18, potažmo 19. Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků (1951) a navazující Newyorský protokol (1967, příloha 2) jsou základními dokumenty azylového práva.Další dokumenty evropského práva najdete například zde, EU se k jejich přijetí zavázala již Smlouvou o ES (čl. 61-63, konsolidovaná verze).

Právo na azyl dnes ale v různých modifikacích uznává přibližně 140 států světa, zpravidla na základě Ženevské úmluvy o postavení uprchlíků (1951) a navazujícího Newyorského protokolu (1967).

K tomu, zda jde o výsledek druhé světové války: Všeobecná deklarace lidských práv (1948) i navazující Newyorský protokol (1967, příloha 2) i Charta OSN (1945), na jejichž hodnoty odkazuje Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků (1951), pochází shodně z iniciativy OSN. Ta vznikla z podnětu amerického prezidenta Roosevelta již během druhé světové války Deklarací Spojených národů z popela neúspěšné Společnosti národů, která selhala tím, že nezabránila právě druhé světové válce (viz například dokument ČT). V preambuli Charty (nikoli zakládajícího, avšak jednoho ze základních dokumentů OSN) pak stojí: " My, lid Spojených národů, jsouce odhodláni uchránit budoucí pokolení metly války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti... " Základní dokumenty azylového práva tedy opravdu vznikly v důsledku situace po druhé světové válce.

Na základě těchto informací pak hodnotíme Svobodův výrok jako pravdivý.

Byl to opravdu místopředseda Bartošek, kdo se k tématu vyjádřil 25. června 2016 v rozhovoru pro deník Právo o reformě Policie a krizi v koalici těmito slovy:

"Do situace vnášíme zdravý racionální pohled třeba v tom, když říkáme, ať se lidé nepletou navzájem do svých kompetencí a respektují vzájemně svá ministerstva. A na druhou stranu současně říkáme, že každé rozhodnutí s sebou nese zodpovědnost, a když to rozhodnutí bude špatné, nechť se z toho vyvodí osobní zodpovědnost." Výrok hodnotíme jako pravdivý. Zároveň je nutné připomenout, že ohledně reformy Policie a otázek s ní spojených byla ustanovena poslanecká komise, které je místopředseda Bartošek členem. O jejím smyslu se vyjádřil 1. srpna v pořadu ČT 24 Události, komentáře takto:

"Vyšetřovací komise není ani tak o pocitech jako o důkazech a úkolem vyšetřovací komise je to, aby shromáždila důkazy, posoudila je a aby zjistila, zda policejní reforma proběhla řádně, byla připomínkována, všichni měli možnost se k ní vyjádřit, zda tyto připomínky byly zapracovány a současně zjistit, zda důvodem k této policejní reformě nebyly jiné motivy, než pouze čistě reforma policie a v tento moment my jsme ve fázi, kdy vyšetřujeme, zjišťujeme a celá ta mozaika se nám teprve skládá."

Vyjdeme-li z rozvahy pro Kraj Vysočina (z března 2016 - nejaktuálnější rozvaha), tak v rámci výsledku hospodaření předcházejících účetních období má kraj 2,87 miliardy. Jde tedy o částku dokonce vyšší, než Plodík uvádí. Jde o peníze, které kraj má dlouhodobě v přebytku a mohou tak např. být využity novou koalicí k pokrývání případných výdajů, resp. při pokrývání schodkového hospodaření.

Nemůžeme ověřit, zda byl kraj informován o tom, že by ve Vrběticích byl muniční sklad, který měl povinnost zanést do krizového plánu. Není totiž jasné, jaký statut subjekt v té době nesl. Lze tedy připustit možnost, že se kraj domníval, že jsou sklady v gesci ministerstva, zatímco subjekt se rovněž domníval, že povinnost podávat informace kraji nemá, a z toho důvodu zůstal kraj bez informací a nepočítal se skladem v krizovém plánu. Toto je kvůli nejasné interpretaci zákona možné.

Důležité, ale nejasné, je, zda si areál zachoval statut vojenského objektu a byl tedy z krizového plánu vyňat, či nikoli, jak vyplývá ze zprávy (.pdf, str. 8) ministerstva vnitra k událostem ve Vrběticích.

Takový statut by totiž subjekt mohl vyjmout z působnosti zákona o prevenci havárií. To znamená, že by subjekt nebyl povinen spolupracovat s krajským úřadem ve věci vypracování havarijních plánů (buď se dle § 3 nahlásit jako subjekt s havarijním potenciálem, nebo dle § 4 nahlásit, že se mezi tyto subjekty neřadí). Krizový plán kraje vypracovaný dle zákona o krizovém řízení (§ 14) by tedy s podklady nemohl počítat.

Jak již bylo řečeno, skutečnost, zda byl areál stále vojenským objektem, či nikoli, nelze z dostupných zdrojů ověřit. Pokud by vojenským objektem byl, v krizovém plánu by zanesen být nemusel. Neměl by totiž povinnost informovat kraj o muničním skladu tak, aby s ním počítal v krizovém plánu.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože Jiří Čunek do KSČM před rokem 1989 opravdu nevstoupil. Stejně tak do této strany nevstoupil ani po zmíněném roce, jak uvádí jeho životopis na webu NašiPolitici.cz

Z tohoto životopisu je možno zjistit, že jedinou stranou, ve které Jiří Čunek působil, je KDU-ČSL, do které vstoupil v roce 1990 a v níž stále účinkuje.

Tvrzení předsedy vlády se zakládá na fakticky správných informacích, a proto jej hodnotíme jako pravdivé.

Zmíněný tábor, který shromažďoval od roku 1942 převážně Romy, se podle projektu Holocaust.cz skutečně stal s nástupem Reinharda Heydricha přestupní stanicí do Osvětimí.

„Celkem prošlo internací v tomto táboře 1 309 osob, z nichž 326 internaci nepřežilo. Další čtvrtina vězňů byla propuštěna nebo utekla. Ostatní vězňové byli transportováni do koncentračního tábora v Osvětimi.“ (Holocaust.cz)

V Letech bylo internováno 1309 Romů, z čehož přibližně jedna čtvrtina zemřela a druhá utekla či byla propuštěna. Zbylých asi 650 Romů mělo být deportováno do Osvětimi, a to ve dvou vlnách. První 3. prosince 1942 a druhá (vyhlazovací) 16. prosince téhož roku. V druhém hromadném transportu došlo k přesunu 417 Romů.

Celkový počet deportovaných Romů do zmíněného tábora byl kolem 23 tisíc.

Řešení „romské otázky“ bylo vedle té židovské rovněž jednou z částí vyhlazovacího procesu nacistického Německa.

Tuto skutečnost potvrzuje Norimberský proces, který plně odkryl hrůznosti, jež byly v táborech páchány. Jednou z nich byly i experimenty s infekčními či smrtelnými nemocemi, např. s tyfem.

„Experimenty se žloutenkou, neštovicemi, tyfem, paratyfem A a B, cholerou a záškrtem zde byly rovněž prováděny.“ (str. 8)

Projekt Holocaust, zaštítěný Institutem Terezínské iniciativy, rovněž dokládá, že v Letech panovala chronická nemocnost v důsledku fatálních hygienických podmínek. Špatná zdravotní situace byla vedením přehlížena do přelomu roku 1942–43, kdy zde vypukla tyfová epidemie, která zasáhla i některé dozorčí. (Andr´oda taboris: tragédie cikánských táborů v Letech a v Hodoníně. Brno: 1995. s. 44)

Výrok Bohuslava Sobotky proto hodnotíme jako pravdivý, přestože do roku 1942 byl tábor v Letech v Písku skutečně pouze pracovně-nápravným.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Mládkova pozice byla skutečně zhruba před rokem a půl zpochybňována, resp. probíhaly spekulace o jeho možném odvolání z vlády. Důvody se ovšem netýkaly síly jeho mandátu, ale jeho práce v jím svěřeném resortu. Tedy konkrétně neschopnosti prodávat výsledky, kterých zde měl dosahovat.

Mládek popisuje tento fakt v kontextu své potřeby si “potvrdit/posílit” mandát ve straně a také ve vládě, neboť jeho mandát byl zpochybňovaný. To by znamenalo, že by měl být vyzván, aby předstoupil před voliče a získal volenou funkci. Ovšem výtky k jeho osobě směřovaly na něco jiného. V červnu 2016 kolem Mládka skutečně ve veřejném prostoru zaznívaly spekulace, že by mohl být odvolán z Ministerstva průmyslu a obchodu. 6. června 2016 Sobotka totiž uvedl (Aktuálně/ČTK): " Sociálnědemokratický tým ve vládě musí zařadit vyšší rychlost, protože mezi ministry potřebujeme dravé štiky, ne nějaké líné spokojené kapry. ”

V létě 2015 premiér Sobotka řekl, že ministra Mládka vyzval k tomu, aby zlepšil komunikaci a prezentaci své práce. K explicitnímu zpochybňování Mládkova mandátu nedošlo, kritika směřovala k nedostatečnému mediálnímu obrazu Ministerstva průmyslu.

Server Neovlivní.cz také přinesl v této době informaci, že Sobotka požádal Mládka, aby sám rezignoval, ten to však odmítl. Důvodem byla opět jeho práce na MPO, resp. neuspokojivá marketingová komunikace navenek a nedůsledné vystupování proti rivalům z hnutí ANO.

Výrok je označen jako pravdivý, protože Daňová Kobra je společný tým Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Generálního finančního ředitelství a Generálního ředitelství cel. A dle tiskové zprávy předsedy vlády Bohuslava Sobotky z února 2016 se od jara 2014 díky práci Daňové Kobry podařilo zachránit rozpočtu České republiky částku 4,1 miliardy korun.