Evropská unie se v listopadu 2015 dohodla s Tureckem na okamžité humanitární pomoci a přislíbila Ankaře 3 mld EUR na zlepšení životních podmínek uprchlíků v Turecku.

EU již začala poskytovat finanční podporu v rámci Turkey Refugee Facility: tyto prostředky mají podle oficiálního vyjádření po březnovém summitu sloužit na konkrétní projekty na podporu uprchlíků v Turecku, hlavně „v oblasti zdraví, vzdělávání, infrastruktury, potravin a jiných životních nákladů“ a přesněji mají být tyto projekty “určeny do týdne“. Až tyto prostředky budou plně využity, bude EU podle dohody mobilizovat další prostředky, opět ve výši 3 miliard eur, a to do konce roku 2018.

Již podle dřívější dohody z února 2016 budou tyto prostředky z jedné třetiny získány ze společného rozpočtu EU. Zbytek prostředků poskytnou členské země v poměru, jaký ukazuje následující graf:

(zdroj: Evropská rada)

Dohoda mezi Tureckem a EU opravdu začíná platit v den vysílání pořadu, tedy 20. 3., a obsahuje část o navracení uprchlíků.

Navracení se podle oficiálního prohlášení (čj) týká těch uprchlíků, kteří se do Řecka dostanou z Turecka. „Všichni noví nelegální migranti vstupující od 20. března 2016 na řecké ostrovy z Turecka budou navráceni do Turecka. Navracení bude probíhat plně v souladu s unijním a mezinárodním právem, čímž bude vyloučeno jakékoli hromadné vyhošťování. Všichni migranti budou chráněni v souladu s příslušnými mezinárodními normami a bude dodržována zásada non-refoulement(podle OSN nenavracení nebo vyhoštění lidí do zemí, ve kterých jim hrozí nebezpečí, pozn. Demagog.cz). Půjde o dočasné a mimořádné opatření, které je nezbytné k tomu, aby skončilo utrpení lidí a byl obnoven veřejný pořádek. Migranti vstupující na řecké ostrovy budou řádně zaregistrováni a veškeré žádosti o azyl zpracují řecké orgány individuálně v souladu se směrnicí o azylovém řízení, ve spolupráci s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Migranti, kteří o azyl nepožádají nebo jejichž žádost bude v souladu s uvedenou směrnicí shledána nedůvodnou nebo nepřípustnou, budou navráceni do Turecka.“

Česká televize k tomu vysvětluje, že „Pro naprostou většinu migrantů by však měl proces skončit odložením žádosti jako nepřípustné, neboť Turecko bude vnímáno jako „bezpečná třetí země“ či případně proto, že už jsou v Turecku jako uprchlíci přímo registrováni.“

Za každého syrského občana vráceného do Turecka bude jeden syrský občan přesídlen z Turecka do EU, podle kritérií „zranitelnosti vypracovaných OSN“ a „přednost budou mít migranti, kteří do EU dříve nelegálně nevstoupili ani se o nelegální vstup nepokusili“. Tento mechanismus bude případně přehodnocen, pokud dojde k dosažení hranice 72 tisíc přemístěných lidí.

Přijatá vyhláška (.pdf, str. 290) sice mezi kompenzačními pomůckami pro žáky s mentálním postižením zmiňuje paravany, avšak jejich použití není v žádném případě novinkou.

Nejrůznější odborné příručky zabývající se inkluzí ve vzdělávání považují použití paravanu, ke krátkodobému(pdf. str. 2) oddělení žáka od třídy za prospěšné. Paravan je označován i jako podpůrné opatření (pdf. str. 27) k úspěšné inkluzi žáka s potížemi. Příklad uvádíme z praktického manuálu (pdf. str. 2) pro vzdělávání dětí s postižením v běžné třídě, který připravili akademici z Univerzity Palackého v Olomouci:

„Jana z páté třídy s diagnózou dětské mozkové obrny s poruchami pozornosti, která při práci často využívala PC (k práci s podporou výukových programů), s ním nemohla optimálně pracovat v zaplněné třídě v lavici mezi dětmi. Rušila je a ony rušily ji. V oddělené části třídy jí třídní učitelka vytvořila další pracovní místo, které je možné oddělit paravánem, kam dívka odchází pracovat na PC. V současné době má třída klid na výuku a dívka se může dostatečně soustředit na školní práci, která se tím výrazně zefektivnila.“

Pro díte s autismemmůže být navíc paraván užitečným v tom, že dítě které trpí touto poruchou se lépe orientuje v jasně strukturovaném prostředí. Příkladem mohou být jasně vymezené hranice mezi jednotlivými místy (paravany, barevné koberce, barevné pásky na zemi apod.).

Stanislav Štěch ve článku Mýty a fakta o společném vzděláváníuvedl, že: „Bude tedy i určitý časový prostor pro využití navýšených finančních prostředků na mzdy uvolněných v r. 2016 pro 150 nových psychologů a speciálních pedagogů v ŠPZ (školská poradenská zařízení - pozn. Demagog.cz).“

V českém vzdělávacím systému má inkluze své místo již dlouhou dobu. Pojednávala o ní už Bílá kniha(.pdf., str. 59) pro vzdělávání z roku 2001. Na tento strategický dokument navazuje školský zákon z roku 2004. Vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů nadaných upravuje §16 zákona.

Podle něj „děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem, na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní, a na poradenskou pomoc školy a školského poradenského zařízení.”

Inkluze byla také zahrnuta do Rámcového vzdělávacího programu (.pdf), který přímo upravuje vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením.

V lednu 2016 byl školský zákon upraven vyhláškou 27/2016 Sb., která zavádí nová pravidla pro zařazování žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do škol, podpůrná opatření a další úpravy týkající se inkluzivního vzdělávání.

13. února 2015 předseda ODS řekl ve Sněmovně: „Pan předseda Mihola se zeptal, kdo to připravoval a proč jsme to nedělali. Já mu rád odpovím. Připravoval jsem to já. Ten školský zákon, který tady předkládá pan ministr Chládek, a je to tak dobře, byl z velké části připraven pod mým vedením na Ministerstvu školství. To je správná kontinuita.“

Současní odpůrci inkluzivního vzdělávání z řad poslanců skutečně během projednávání nevystupovali právě proti dané věci. Řešili buď jiné aspekty školského zákona (např. domácí vzdělávání nebo pedagogický registr) nebo dokonce pro daný zákon aktivně hlasovali.

Novela školského zákona, která obsahuje i změny v inkluzivním vzdělávání, byla v Poslanecké sněmovně projednávána jako sněmovní tisk 288. V rámci projednávání k němu vystoupila řada poslanců z různých stran se svými stanovisky.

Server Parlamentní listy přinesl anketu různých politiků, kteří se k inkluzi vyjádřili. Reagovali na prohlášení prezidenta Zemana, který uvedl v rádiu Frekvence 1: „pokud inkluze skutečně začne, tak to bude jeden z mnoha nezdařených experimentů v našem školství, který dětem i učitelům uškodí.“

Řada z nich napříč politickým spektrem inkluzi v polovině února 2016 silně kritizovala. Nabízíme tedy jejich vyjádření konfrontovaná s jejich postoji během samotného projednávání daného zákona.

Tomio Okamura: „Nesouhlasím s vládním rozhodnutím zavádět od letošního září další inkluzi do škol.“ Během projednávání školského zákona poslanec Okamura nevystoupil na plénu Poslanecké sněmovny ani jednou, jak dokládají stenozáznamy z prvního, druhého i třetího čtení. Uveďme, že v době schválení (13. února 2015) byl Okamura stále předsedou hnutí Úsvit a byl tedy nadán přednostním právem, mohl tak vystoupit kdykoli. V konečném hlasování pak Tomio Okamura tento zákon navíc podpořil svým hlasem.

Ze současných členů hnutí Úsvit proti inkluzi vystoupil i předseda poslaneckého klubu Marek Černoch. Ten pro výše citovaný server uvedl: „My v Úsvitu na to máme stejný názor jako prezident. Nesouhlas s inkluzí máme dokonce přímo v programu.“ Během projednávání však Černoch (stejně jako Okamura) vůbec k danému zákonu nevystoupil. Navíc ze záznamu je patrné, že všichni členové Úsvitu, kteří byli přítomni finálního hlasování, školský zákon podpořili. Podobný názor jako Černoch vyjevil také poslanec Fiedler, který pro daný zákon nakonec hlasoval.

Další politik, který v současnosti odmítá inkluzi, je předseda ODS Petr Fiala. Ten na svém twitterovém účtu uvedl, že „inkluze ve školství je dalším příkladem sociálního inženýrství této vlády.“

19. září 2014 (tedy v 1. čtení návrhu školského zákona) Fiala v Poslanecké sněmovně řekl: „Abych nebyl nespravedlivý, jedna koncepční věc tam je a tato koncepční věc je rozvíjena správným směrem, a to je ten § 16, tedy systém podpory žáků se specifickými vzdělávacími potřebami, kde skutečně dochází k určité individualizaci a kde je to hodně složité, kdybych to měl říci jednoduše v jedné větě, kde se odstupuje od toho, že se k žákům přistupuje podle typu znevýhodnění, ale nyní se k nim bude přistupovat spíše podle individuálních potřeb. Ten směr je správný, ale zrovna tato část vyvolává, a to si tady ve Sněmovně taky musíme říct, největší nedůvěru nebo obavy odborné veřejnosti a učitelů, jak to vlastně bude realizováno. Jednak tu hrozí určitá možnost zneužití při tom individuálním posuzování, ale to jde třeba odstranit nějakým dalším vylepšením. Ale to, co tu opravdu hrozí, je, že systém nebude použitelný, protože nebude financovatelný. A tady by nám mělo být panem ministrem školství jasně řečeno, z jakých zdrojů a jak bude ten změněný systém podpory žáků se specifickými potřebami financován.“

Fiala tedy vznesl otázku na možné financování (neřešil tedy přímo ohrožení kvality), nicméně kromě 1. čtení se k dané věci už nevyjádřil a v rámci finálního projednávání jako problematické řešili poslanci ODS zejména problematiku domácího vzdělávání na druhém stupni.

Dalšími politiky, kteří souhlasili v rámci dané ankety s názorem prezidenta Zemana, totiž že „pokud inkluze skutečně začne, tak to bude jeden z mnoha nezdařených experimentů v našem školství, který dětem i učitelům uškodí,“ byli předsedové TOP 09 a Starostů a nezávislých, Miroslav Kalousek a Petr Gazdík.

Kalousek uvedl: „Po dlouhém čase mám důvod s panem prezidentem zcela souhlasit. Navrhovanou inkluzi pokládám za velmi špatný krok. Ono to nepoškodí jenom nadané žáky, kteří budou zpomalováni, ale poškodí to i ty hendikepované, protože budou v prostředí, kde nezažijí úspěch. A když nezažijete úspěch, tak vás to demotivuje. To je krok, který nepřinese nikomu nic a poškodí úplně všechny.“ Gazdík se omezil na „má pravdu pan prezident!“

Oba pánové jsou členy poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové. Během projednávání daného zákona ani jeden z nich (ostatně ani další člen klubu) nevystoupil v rozpravě s žádným příspěvkem, který by inkluzi zpochybňoval (viz stenozáznamy výše). V hlasování oba byli proti tomuto zákonu, tento postoj však byl zdůvodněn tak, že návrh omezuje možnost domácího vzdělávání. Ve 3. čtení tento postoj artikulovala za klub TOP 09 a Starostové např. poslankyně Nina Nováková.

Ta uvedla 11. února 2015 v Poslanecké sněmovně: „Chtěla bych říci, jestli na tom stojí, na registru pedagogických pracovníků a na neschválení individuálního vzdělávání na druhém stupni – které, znovu říkám, se týká do tisíce dětí –, jestli kvůli tomu je ochotno Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zahodit ten naprosto pozitivní § 16, který je pozitivním průlomem v přístupu k žákům, kteří mají nějaké specifické potřeby, tak my toho velmi litujeme, ale přesto, pokud nebude splněna podmínka individuálního vzdělávání, pokud z § 16a nevypadne odstavec 5, který je velmi dlouze prodiskutován, tak poslanecký klub TOP 09 nemůže podpořit tuto novelu. A je nám to velmi líto, protože - znovu opakuji - § 16 (podpora vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami - pozn. Demagog.cz) obecně považujeme za velice pozitivní průlom.”

Dalšími, kdo podpořili v citované anketě názor prezidenta, byli poslanci Schwarz, Dolejš, Hovorka, Rais, Koskuba, Foldyna, Huml, Fichter. Všichni jmenovaní jsou vládními poslanci a pro daný zákon ve 3. čtení zvedli ruku. Navíc ani jeden ze zmíněných pánů nevystoupil během celého projednávání proti inkluzivnímu vzdělávání, jak dokládají stenoprotokoly ze všech tří čtení (viz výše).

Konečně souhlas s negativním postojem Zemana k inkluzi sdílejí rovněž poslanci KSČM, Marta Semelová a Vojtěch Adam. Předně je třeba uvést, že oba návrh školského zákona podpořili. Během jednání v 1. čtení Semelová uvedla: „K § 16(podpora vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami – pozn. Demagog.cz), to znamená podpůrné opatření pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, tady bylo řečeno víc než dost. Já tam řadu těch kroků velice vítám, myslím si, že je dobře, že jsou tam i podpůrná opatření toho nižšího stupně, kdy bude moci rozhodovat pedagog na základě znalosti těch dětí, kdy nebude muset být zbytečné papírování. Na druhou stranu mě mrzí, že během tří nebo čtyř dnů došlo ke změnám v tom smyslu, že varianta, která byla připomínkována Asociací speciálních pedagogů, kraji a dalšími, byla po jednání vlády pozměněna. Tady si myslím, že je potřeba opravdu diskutovat s odborníky, protože není možné, aby žáci, kteří potřebují být zařazeni rovnou do speciálních škol nebo tříd, procházeli celým tím martyriem tak, jak je tady uvedeno.“

Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR definuje nejen mentální retardaci obecně, ale také její jednotlivé stupně.

Při lehké mentální retardaci se IQ pohybuje přibližně mezi 50 až 69, což u dospělých osob odpovídá mentálnímu věku 9-12 let. Tento stav vede k obtížím při školní výuce. Mnoho dospělých je ale schopno práce a úspěšně udržují sociální vztahy a přispívají k životu společnosti. Tato diagnóza zahrnuje lehkou slabomyslnost, lehkou mentální subnormalitu a debilitu.

Co se týče významu slov (.doc, str. 10) „mentální postižení“ a „mentální retardace“, tak skupina autorů uvádí mentální postižení jako pojem nadřazený, do kterého spadá mentální retardace, jiná skupina autorů tyto pojmy chápe jako synonyma, tedy slova stejného významu. Obecně pak převládá přístup, že se jedná o slova podobného významu a i v rámci odborných textů jsou zaměňována.

Přístupy vnitřního rozrůznění žáků ve třídách spadají do organizačních forem výuky, které jsou na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity vyučovány v rámci předmětu Úvod do pedagogiky, na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v rámci předmětu Obecná didaktika, na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v rámci předmětu Obecná didaktika (.ppt). Proděkan Pedagogické fakulty Univerzity Palackého se vyjádřil, že „pedagogická fakulta UP v Olomouci a předpokládám, že i ostatní pedagogické fakulty v ČR realizují opatření směřující k rozvoji kompetencí učitelů pro oblast inkluzivního vzdělávání“.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Celé znění e-mailu z Univerzity Palackého:

„Dobrý den, na základě Vašeho dotazu na realizaci vzdělávání budoucích učitelů na PdF UP v Olomouci (oblast rozvoje profesních kompetencí k realizaci inkluzivního vzdělávání), Vám sděluji následující skutečnosti:

a) Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci dlouhodobě realizuje vzdělávání učitelů mateřských škol v rámci studijního oboru Speciální pedagogika předškolního věku - učitelství pro mateřské školy.

b) Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci dále dlouhodobě realizuje vzdělávání učitelů pro 1. stupeň základních škol ve studijním oboru Učitelství pro 1. stupeň ZŠ a speciální pedagogika

c) Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci dlouhodobě realizuje studijní obor Speciální pedagogika pro střední školy a 2. stupeň základních škol, který je možné v rámci dvouoborového studia budoucích učitelů možné kombinovat s kterýmkoliv studijním oborem učitelství pro základní školy či učitelství pro střední školy (např. Učitelství anglického jazyka, Učitelství českého jazyka, Učitelství matematiky atd.). Uvedený studijní obor, který v rámci dvouoborové kombinace studuje cca 20% studentů učitelství pro základní a střední školy svým profilem přímo směřuje k problematice inkluzivního vzdělávání.

d) Pro studenty učitelských studijních oborů, mimo kombinaci s oborem speciální pedagogika je problematika směřující k práci s heterogenní skupinou (vnitřně diferencovaná skupina na základě individuální speciálních vzdělávacích žáků - inkluzivní vzdělávání) implementována do tzv. modulů pedagogické způsobilosti, které jsou společným základem všech studijních oborů učitelství realizovaných na PdF UP v Olomouci. K uvedené problematice v rámci modulů pedagogické způsobilosti přímo směřují následující disciplíny: Speciálně pedagogická propedeutika a Žák se speciálními vzdělávacími potřebami. Kromě uvedených předmětů je problematika součástí předmětů Pedagogická diagnostika a Školní didaktika - problematika výukových forem.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci stejně tak ostatní pedagogické fakulty v ČR uvedené vzdělávání směřující k rozvoji inkluzivního vzdělávání rozvíjí, nicméně vše je limitováno následujícími skutečnostmi:

a) výhodou pedagogických fakult je silné zastoupení speciální pedagogiky (v případě Univerzity Palackého) realizované Ústavem speciálněpedagogických studií, které patří k největším a nejsilnějším pracovištím. Nicméně problém je v rámci přípravy učitelů v rámci jiných nepedagogických fakult, kde je často vzdělávání učitelů realizováno dokonce v rámci celoživotního vzdělávání, které nepodléhá schvalování Akreditační komise ČR. Jak je zajištěna kvalita tohoto vzdělávání učitelů směrem k inkluzi v této oblasti nemohu zodpovědět.

b) limitujícím pro pregraduální přípravu směrem k inkluzivní vzdělávání je zároveň prozatím nejasná koncepce realizace inkluzivního vzdělávání - tedy jeho právní a organizační rámec.

Pokud tedy budeme výrok prof. Zlatušky interpretovat na základě uvedených skutečností tak:

a) ano, pedagogická fakulta UP v Olomouci a předpokládám, že i ostatní pedagogické fakulty v ČR realizují opatření směřující k rozvoji kompetencí učitelů pro oblast inkluzivního vzdělávání

b) do praxe však odcházejí i absolventi jiných VŠ oborů, kteří získávají učitelskou způsobilost mimo pedagogické fakulty (často v rámci celoživotního vzdělávání) - zde je to problematické. Toto souvisí s dlouholetými spory mezi pedagogickými a nepedagogickým fakultami připravujícími učitele a téma rozsahu pedagogických, psychologických, speciálně-pedagogických předmětů, které směřují k rozvoji kompetencí učitele. Zatímco pedagogické fakulty prosazují důstojné zastoupení těchto disciplíny v rozsahu 25-30% výuky, nepedagogické fakulty naopak prosazují omezování rozsahu těchto předmětů ve prospěch oborových předmětů. Z tohoto je možné odvozovat, že problematika inkluzivního vzdělávání pravděpodobně je či s ohledem na rozsah musí být na nepedagogických fakultách připravujících učitele velice omezená.

S pozdravem

Pavel Neumeister“

S ohledem na absenci dat zaměřených na indikátor počtu žáku na „praktických školách“ (zohledněny statistikyMŠMT, České školní inspekce a další), označujeme výrok za neověřitelný. Praktické školy oficiálně ani neexistují.

Určitým náznakem případného úbytku žáků by mohlo být, že klesá počet dětí, které jsou diagnostikovány jako mentálně postižené (.pdf, str. 2) a roste podíl postižených dětí, které se vzdělávají (str. 5) v běžných třídách.