V resortním programu hnutí ANO pro volby 2013 se v části Právo a spravedlnost mimo dalších nacházejí následující body.

" Budeme prosazovat přijetí nového občanského soudního řádu.(...)Posílíme dozor soudu nad činností exekutorů, zavedeme důsledný postih exekutorů za jejich excesy a nezákonné postupy a budeme regulovat jejich odměňování s cílem odstranit nepřiměřenost jejich odměn; odměna musí odpovídat skutečnému výkonu exekutora a jeho zaměstnanců. "

Šikanózní insolvenční návrh je návrh, kterého podstatou není řešení úpadku (nebo hrozícího úpadku), ale způsobení škody dlužníkovi. Nejvyšší soud ve svém judikátu konstatoval, že dochází k šikanóznímu výkonu práva, jestliže zákonem založené právo je uplatňováno z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, a hlavní nebo alespoň převažující motivací tohoto návrhu je poškodit či znevýhodnit povinnou osobu.

Podle § 53 odst. 1 písm. d) zák. č. 137/2006 Sb. o veřejných zakázkách, dodavatel, který se uchází o veřejnou zakázku musí splnit podmínku, že vůči jeho majetku neprobíhá nebo neproběhlo v posledních 3 letech insolvenční řízení,v němž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku. To by však nemělo dopadat na šikanózní insolvenční návrhy. Insolvenční návrhy totiž může podat libovolná osoba a teprve následně se zkoumá, nakolik je její nárok oprávněný. Zákon neříká a nebylo by ani rozumné, aby již v tuto chvíli byla tomu, kdo je v návrhu označen, upřena možnost účastnit se veřejných výběrových řízení. Tento následek nastává až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o úpadku. Pokud se tak ale stalo, nešlo již o šikanózní, ale oprávněný návrh.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, neboť popsaná situace neodpovídá zákonné úpravě.

Ve druhé části výroku Pelikán hovoří o zamýšlené změně, proto hodnotíme jeho první část, která odkazuje k institutu oddlužení, jenž je definován v insolvenčním zákoně.

Dle § 392 musí dlužník k návrhu o povolení oddlužení připojit mimo jiné "písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se na tom s dlužníkem dohodl, s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jeho pohledávky."Je tedy pravda, že v nynějším systému stačí dosažení hranice 30 % pohledávky, kterou musí dlužník zaplatit, k povolení oddlužení.

Ministr mluví o změnách souvisejících s návrhem novely zákona o spotřebitelském úvěru, který za sebou má první čtení v Poslanecké sněmovně. Ten v § 11 odst. 3 (.pdf) zavádí registr nebankovních poskytovatelů, kteří budou moci poskytovat spotřebitelské úvěry. Tato změna by měla vést k větší ochraně spotřebitelů, neboť by spotřebitelské úvěry mohly poskytovat jen osoby, které splní určitá kritéria, obdrží licenci a budou zapsány do tohoto registru.

Pokud tedy poskytne úvěr neoprávněná osoba (nelicencovaná a nezapsaná v registru), bude se jednat o neoprávněné podnikání. Neoprávněné podnikání je trestným činem na základě § 251 trestního zákoníku. Jedná se o situaci, kdy osoba „neoprávněněve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání“. V případě škody velkého rozsahu pak za jeho spáchání hrozí trest odnětí svobody v délce až osmi let.

Co se pak týče zmíněné neplatnosti, právní jednání je neplatné mj. za situace, kdy se příčí dobrým mravům nebo "odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje". Občanský zákoník pak dává v druhé větě § 2999 odst. 1 Robertu Pelikánovi za pravdu, neboť říká, že "bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání." Právo na náhradu tedy nevznikne, neboť poskytnutí úvěru neoprávněným poskytovatelem bude porušením zákona, což povede k neplatnosti tohoto právního jednání.

Novelu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení, tzv. insolvenčního zákona, která způsobila nárůst počtu provozoven, předložil ministr za ODS. Nicméně to nebyl Jiří Pospíšil, ale ve studiu přítomný Pavel Blažek. Sněmovně byla předložena v březnu 2013, prošla sněmovnou a nabyla účinnosti 1. ledna 2014. Tato skutečnost však není hlavní částí výroku, hodnotíme jej proto jako pravdivý s výhradou.

Stěžejní změny doznal zákon ve třetím článku druhé části (pdf, str. 120), ve kterém zákon říká, že insolvenční správce může mít kromě sídla také provozovnu, činnost insolvenčního správce může být vykonávána ve více provozovnách. V obvodu jednoho okresního soudu však může mít pouze jednu provozovnu. V obvodu jednoho krajského soudu může však mít insolvenční správce více provozoven.

Jak uvádí důvodová zpráva vyhlášky (.doc) ministerstva spravedlnosti, od doby, kdy novela vstoupila v platnost (1. ledna 2014), narostl počet provozoven na 3000, zatímco insolvenčních správců je pouze zhruba 500 (dle článku Hospodářských novin.) Jak vysvětluje důvodová zpráva: „... dochází k masivnímu nárůstu počtu provozoven za účelem maximalizace nápadu insolvenčních věcí, ovšem za současného snížení kvality výkonu činnosti insolvenčních správců.“ (str. 2)

Právě nárůst počtu provozoven a fakt, že na některé insolvenční správce připadá až 60 provozen byl hlavním argument, kterým ministerstvo spravedlnosti vedené Robertem Pelikánem (ANO) odůvodňovalo nutnost své vyhlášky. Podle její důvodové zprávy: „Velmi často byl za provozovnu označen veřejně nepřístupný průmyslový objekt, restaurace, herna či rodinný dům, jehož obyvatelé o existenci provozovny na dané adrese neměli žádné informace.“ (str. 2)

Pelikánova vyhláška začala platit 1. srpna 2015 a okamžitě se proti ní ozvala Asociace insolvenčních správců.

Vyhlášku však napadla skupina 21 senátorů u Ústavního soudu, který svým rozhodnutím 17. února 2016 zrušil ustanovení vyhlášky ukládající povinnost fyzické přítomnosti insolvenčních správců na provozovnách.

V srpnu 2015 vstoupila v účinnost vyhláška 101/2015 Sb., ve které se resort spravedlnosti snažil zabránit rostoucímu počtu fiktivních provozoven povinností fyzické přítomnosti insolvenčních správců během úředních hodin. Na vyhlášku si kromě Asociace insolvečních správců stěžovala také skupina senátorů, která vyhlášku napadla u Ústavního soudu, který pasáž o fyzické přítomnosti insolvenčních správců zrušil.

Nicméně podle ministerstva se v mezidobí, kdy vyhláška platila, snížil počet provozoven zhruba o polovinu.Jedna z největších insolvenčních společností, Administrace insolvencí City Tower byla nucena zredukovat počet svých provozoven ze 75 na 14.

V současné době je v připomínkovém řízení návrh novely zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) z dílny ministerstva Roberta Pelikána. Návrh zákona už nepočítá s nutnou fyzickou přítomností insolvenčních správců (doc. str. 22), nicméně jeden z hlavních cílů předkládaného návrhu zákona je, aby insolvenční správce ve vymezených dnech a úředních hodinách ve svém sídle a ve své provozovně skutečně vykonával svoji činnost, a to svědomitě a s odbornou péčí.

Druhým stěžejním bodem je změna algoritmu ustanovování insolvenčních správců pro insolvenční řízení tak, aby docházelo k přidělování insolvenčních věcí jednotlivým insolvenčním správcům v návaznosti na okamžik zápisu jejich sídla do seznamu insolvenčních správců (doc. str. 22). Tímto by se dle názoru ministerstva insolvenčním správcům nevyplatilo mít desítky poboček napříč republikou.

O účincích nálezů Ústavního soudu hovoří § 71 zákona o Ústavním soudu. V samotném rozhodnutí se Ústavní soud této skutečnosti nijak nedotýká, v této souvislosti nevydal ani doplňující sdělení, jak to udělal například v případě advokátního tarifu. Neplyne tedy žádná povinnost kompenzovat insolvenčním správcům škodu či ušlý zisk, které by jim v době platnosti vyhlášky snad vznikly.

Výrok jako celek proto hodnotíme jako pravdivý.

Co policie chápe pod pojmem „zájmová osoba“ je uvedeno například v pokynu policejního prezidenta ze dne 3. prosince 2013 (.pdf, str. 2). Zájmovou osobou se mimo jiné rozumí někdo, kdo je prověřován v souvislosti objasnění skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu, nebo například osoba podezřelá, nebo obviněná ze spáchání trestného činu.

Postup předávání informací ohledně státních zastupitelství upravuje zákon o státním zastupitelství (předpis č. 283/1993 Sb.) a v obecné rovině i trestní řád (předpis č. 141/1961). V prvním případě § 12g v prvním odstavci uvádí, že informace o postupu při výkonu působnosti a informace zjištěné, si státní zastupitelství předávají navzájem. První odstavec § 12h říká, že Nejvyšší státní zastupitelství může provádět potřebná zjištění u kteréhokoliv nižšího státního zastupitelství.

V tomto směru je vlídnější trestní řád, konkrétně jeho § 8b a § 8c. I tady však nic nenaznačuje "utěsnění" v okruhu pár lidí, ustanovení navíc spíše směřují k poskytování informací osobám, které nejsou orgány činnými v trestním řízení.

Jak vyplývá ze zákona o státním zastupitelství, spíše než „povinnost hlásit“ funguje v kontextu Nejvyššího státního zastupitelství skutečně opačný postup, tedy „možnost si informace vyžádat“. Nehovoří však o možnostech neposkytnutí informací či dokonce "utěsnění."

Ministr Pelikán dále hovoří o povinnosti hlásit šetření zájmové osoby na Policejní prezídium. V otázce této údajně obnovené povinnosti jsme pro absenci podkladů kontaktovali oddělení tisku a prevence Policejního prezidia České republiky, odpověď lze shrnout následovně:

Policie České republiky disponuje větším množstvím informačních systémů propojovaných na různých úrovních. „V případě vedení trestního řízení není stanovena žádná povinnost tzv. „hlásné služby“ o poškozených, podezřelých, obviněných či svědcích směřující k informování vedoucích policistů. Samozřejmě o stavu řízení mají přehled nejbližší nadřízení policistů, kteří samotné trestní řízení vedou. Tím je zaručována kontrola stavu řízení s ohledem na rychlost, úplnost a kvalitu,“ uvedla v e-mailu vedoucí oddělení tisku a prevence Jana Macalíková.

Z hlediska zabezpečení jsou informace v systému blokovány a jednotlivé evidence trestního řízení (ETŘ) krajských ředitelství mezi sebou nejsou pro běžné použití propojeny, existují navíc i další možná opatření zamezení přístupu do ETŘ.

Server Lidovky.cz ovšem koncem května 2015 informoval o pokynu ředitele Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Jaroslava Vilda, podle kterého by měli podřízení před založením každého trestního spisu informovat vedení. To sám Jaroslav Vilda v pozdějším rozhovoru pro Lidovky.cz popřel. "Nedovedu si představit řízení jakéhokoli útvaru, aniž bych věděl, co se na něm děje. To znamená: informační povinnost ve vztahu k vedení musí být. V organizaci, která je řízena – řeknu – vojensky, si to nedovedu představit jinak. Informace musím mít takové, aby mi stačily k řízení. Nic se nezměnilo. Žádné rozšíření informační povinnosti za mě neproběhlo".Žádný pokyn ohledně informování nadřízených při zahajování trestního řízení podle vlastních slov nevydal.

Ohledně této informace jsme rovněž kontaktovali oddělení tisku a prevence Policejního prezidia České republiky, které trvá na své předchozí odpovědi. Ministr Pelikán ve svém výroku vyjadřuje nejistotu ohledně původu příkazu hlásit šetření zájmových osob. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Případ soudce Jiřího Berky a dalších osmi lidí, kteří měli manipulovat s konkurzy, řeší soudy již od roku 2003 a týká se skutků, ke kterým mělo docházet v letech 2000-2003. Obžaloba vinila skupinu lidí okolo Berky ze zneužití pravomoci veřejného činitele, účasti na zločinném spolčení, poškození věřitele, porušování povinnosti při správě cizího majetku nebo nepravdivého znaleckého posudku.

Zatím poslední rozsudek ve věci padnul v listopadu 2015, kdy táborský soud odsoudil Berku na 8,5 roku odnětí svobody. Ač obhájci naznačovali, že se patrně odvolají, z veřejných zdrojů není možné zjistit, zda k odvolání došlo nebo zda rozsudek nabyl právní moci. Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Demagog.cz se kvůli objasnění tohoto výroku 29. února písemně obrátil na tiskovou mluvčí Ministerstva spravedlnosti.

4. března Demagog.cz obdržel odpověď na svůj dotaz od Mgr. Jakuba Římana z tiskového oddělení Ministerstva Spravedlnosti ČR. Ten uvedl následující:

"Ve dnech 19.-23. 2. tohoto roku pořádalo Nejvyšší státní zastupitelství ve spolupráci s Justiční akademií seminář „Trestní justice a postih korupce v USA“, kterého se mezi lektory ze Spojených států amerických zúčastnili federální soudce, státní zástupce, zástupce amerického Ministerstva spravedlnosti a pracovník FBI. Pan ministr se části semináře osobně zúčastnil a při této příležitosti došlo k výměně zkušeností, které zmiňujete"
Detail zmiňovaného semináře Ministerstva spravedlnosti je možné nalézt zde.

Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě navrhovaného zákona o spotřebitelském úvěru, který právě rozličné poplatky a pokuty omezuje, čímž by měl předejít praktikám poskytovatelů, kterými vydělávají z větší části na sankcích a úrocích spojených s poskytováním úvěrů.

V září minulého roku předložilo ministerstvo financí vládě návrh zákona, který představuje transpozici evropské směrnice o spotřebitelském úvěru. Ve svém obsahu se zaobírá jak sjednocením regulace, tak i ochranou spotřebitele a přísnějšími pravidly pro podnikání nebankovních subjektů.

Ve své důvodové zpráv ě mimo jiné uvádí k § 122: „Cílem ustanovení je zamezení praktik, kdy poskytovatel vydělává nikoli na sjednané odměně, ale na sankcích spojených s (...) prodlením spotřebitele.“ Dále zpráva mimo jiné vysvětluje, že novela zahrnuje i omezení poplatků spojených se zmeškáním plateb, ale také strop pro smluvené pokuty a omezení jejich účtování.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, protože v případě schválení tato úprava skutečně výrazně posune ochranu spotřebitele při navyšování výloh úvěru.