Ministr Babiš poměrně korektně vyčísluje, o kolik se zvýšily schodky během vlád zmíněných předchůdců. Je ale složité určit, nakolik za konkrétní zvýšení dluhu může ten který ministr. Stejně tak je obtížné porovnávat růst ekonomiky během jednotlivých vlád, protože každé období bylo ovlivněno faktory, na které nemá vliv ani ministr financí, a dokonce ani vláda jako celek. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Bohuslav Sobotka byl ministrem financí ve vládě Vladimíra Špidly,Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka, tedy v letech 2002 až 2006. V tomto období se dluh zvýšil z 345 na 802,5 miliardy korun, tedy přibližně o 450 miliard. Ekonomika rostla v průměru o 4,7 %.

Miroslav Kalousek byl ministrem financí ve vládě Mirka Topolánka a Petra Nečase, tedy v letech 2007 až 2013 s roční přestávkou v letech 2009–2010, kdy vládl úřednický kabinet Jana Fischera. Státní dluh se v tomto období zvýšil z 802,5 na 1683,3 miliardy, tedy o 880 miliard (pro zjednodušení bereme výši dluhu k poslednímu dni roku předcházejícímu nástupu daného ministra oproti výši k poslednímu dni roku, kdy ve funkci daný ministr skončil). Průměrný růst HDP byl v tomto období 0,9 %.

Růst HDP v jednotlivých letech shrnují i následující tabulky. Z nich je patrné, že během působení Bohuslava Sobotky na ministerstvu financí rostla ekonomika poměrně vysokým tempem. Během funkčních období Miroslava Kalouska se období růstu střídalo s obdobím recese. Aktuální růst, ze kterého těží Andrej Babiš, je relativně vysoký a stabilní (pro rok 2016 počítá ministerstvo s růstem 2,2 %, pro příští rok 2,4 %; průměrný růst v letech 2014–2017 by byl 3,0 %).

Lze tedy říci, že během působení Bohuslava Sobotky v resortu financí ekonomika rostla rychleji než za současného ministra. Ten si však „užívá“ mnohem vyšší průměrný růst než Miroslav Kalousek.

x20012002200320042005200620072008 Růst HDP3.11.63.64.96.46.95.52.7 Státní dluh345.0395.9493.2592.9691.2802.5892.3999.8 Meziroční zvýšení dluhux50.997.399.798.3111.389.8107.5

x2009201020112012201320142015 Růst HDP-4.82.32.0-0.8-0.52.74.5 Státní dluh1,178.21,344.11,499.41,667.61,683.31,663.71,673.0 Meziroční zvýšení dluhu178.4165.8155.3168.315.7-19.79.3 Zdroj: ČSÚ

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože podle aktuálně dostupných informací neovládá Taliban třetinu území země, jak Zeman uvádí, ale asi 10 %. Navíc nejsou dohledatelné predikce, které by uváděly, že by měl být schopen během roku až dvou kontrolovat celou zemi.

Ve svém projevu prezident Zeman na půdě OSN dne 21. září 2016 řekl o Talibanu toto:

"V této oblasti stojíme před třemi hlavními riziky. Jedním z nich je riziko, že zanedlouho vznikne nový islámský stát v Afghánistánu. Pokud v Afghánistánu dojde k omezení sil NATO, je vítězství Tálibánu navýsost pravděpodobné. Pokud se tak stane, dojde na krutost Tálibánu, která je prakticky totožná s krutostí Al-Káidy, Islámského státu, Boko Haram, Al-Nusry atd." Situace v Afghánistánu je taková, že v současné době (září 2016) se odhaduje, že Taliban přímo kontroluje asi 10% území a populace, přičemž o dalších 20% vede boje s centrální legitimní vládou. Jde o údaj z vyjádření vrchního velitele amerických sil v Afghánistánu, generála Johna Nicholsona.

Následující mapa think-tanku Institute for the Study of War pak znázorňuje mimo jiné kontrolovaná území Talibanem. Jde o data z 28. srpna 2016.

Otázka vítězství Talibanu v Afghánistánu je pořád nejasná. Situace je nepřehledná a zprávy si protiřečí. Některé tvrdí, že centrální afghánská vláda začíná ztrácet svoji pozici a vojenskou sílu. Jiné popisují situaci jako vojenský pat, kdy ani jedna ze stran nemá dostatek síly druhou zcela porazit. Během posledních měsíců se objevují náznaky, že možným řešením situace by bylo obnovení vzájemných jednání, jak dokazují zprávy o setkáních vládních a talibanských představitelů za účasti USA v Kataru.

Ideologie Talibanu vychází z chápání islámu podle sunnitské historické školy Deobandi. Tato škola islámu vznikla na konci 19. století v severní Indii. Tento směr islámu se následně rozšířil do Pákistanu a Afgánistánu. Ideologie ISIS/DAESH vychází z jiné větve sunnitského islámu tzv. wahhabismu, který pochází z oblasti arabského poloostrova. Ač se obě chápání řadí mezi ideologicky extrémně konzervativní a mají mnohé společného, nelze mezi ně klást rovnítko.

I když je pravdou, že prezident Zeman opravdu pronesl v OSN řeč, ve které naznačoval možnost vzniku Islámského státu v Afghánistánu, musíme výrok hodnotit jako nepravdivý.

Ideologie Talibanu i ISIS sice obě vyznávají extrémně konzervativní pojetí Islámu, tato pojetí však nejsou identická. Vyjádření prezidenta Zemana je tedy nepřesné, ale vzhledem k minimálním nuancím mezi oběma směry, jenž nedokážeme zcela objektivně porovnat, není toto součástí hodnocení.

Pro hodnocení výroku jako nepravdivého, tak vycházíme především z toho, že není pravdou, že by Taliban ovládal cca 30 % území Afghánistánu. Prognózy a odhady sice naznačují, že Taliban má v Afghánistánu silnou pozici, ale žádná netvrdí, že by v nejbližší době (jednoho či dvou let) dokázal porazit centrální vládu a ovládnout celý stát.

Na kandidátní listně hnutí ANO pro krajské volby v Libereckém kraji je 50 kandidátů, převážná většina z nich jsou členové hnutí. Lídryně kanadidátky Jitka Volfová je od roku 2014 zastupitelkou města Česká Lípa, Jana Pastuchová, číslo 13 na kandidátce, je dokonce poslankyní. Na kandidátce dále najdeme primátora Liberce Tibora Batthyányho, pod číslem 41 jeho náměstka Tomáše Kyselu, místostarostu Harrachova Jaroslava Čecha nebo místostarostku Turnova Janu Svobodovou. V tomto kontextu pak nemůžeme říci, že jde o lidi, kteří "s politikou v podstatě nepřišli úplně do styku," což činí výrok nepravdivým.

Je pravdou, že míra nezaměstnanosti skutečně klesá s vyšším vzděláním. Dokládají to data ČSÚ a platí to dlouhodobě.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože ve skutečnosti testy PISA nebyly impulsem pro finskou reformu vzdělávacího systému. Testy fungují (od 1. výsledků) 16 let a Finsko je v nich vždy velmi úspěšné. Změny ve vzdělávacím systému probíhají dlouhodobě (od 70. let).

Finsko je pověstné díky svému vzdělávacímu systému a právě pracuje na další významné reformě školství. Finští studenti se pravidelně v mezinárodních srovnávacích testech PISA umisťují na předních místech. Tyto testy se konají od roku 2000 a Finsko v průběhu této doby nezaznamenalo větší propad.

Většina vzdělávacího systému je veřejně financovaná a vzdělání je zadarmo. Veřejné výdaje na školství ve Finsku tvoří okolo 6 % HDP, což je v rámci zemí OECD spíše nadprůměr. Pravdou je, že za posledních dvacet let Finsko podstatně zvýšilo výdaje na vzdělávání.

Prestiž vzdělání začala klesat v 70.letech minulého století a Finové v té době začali se změnou vzdělávacího systému. Finská komplexní (.pdf) reforma školství trvá už od 70. let minulého století a je výsledkem kontinuálního (pdf., tab.1.7., str. 25) procesu, nikoli jednorázové reformy. Mezi hlavní znaky a výsledky této reformy patří např. integrace všech dětí, podobná kvalita jednotlivých škol, důvěra a vzdělávání učitelů apod.

Ve Finsku je v průměru 18 žáků ve třídě (2014). Na jednoho učitele připadá výrazně méně žáků než v ostatních zemích. Pravdou je, že se zvýšila suma vydávaná na vzdělávání a jedním z výsledků reforem je malý počet dětí ve třídě.

Výrok ovšem musíme hodnotit jako nepravdivý, protože tento proces nebyl iniciován významným propadem v PISA testech (první výsledky PISA v roce 2000 ukázaly finské školství v dobré kondici). Je naopak výsledkem dlouhodobé koncepce reforem finského školství, nikoli jednorázovým navýšením výdajů na školství.

Statistiky o průměrné mzdě u jednotlivých oborů jsou k dispozici pouze ve výročních číslech. U skupiny pracovníků Obsluha strojů a zařízení meziročně vzrostla mzda z 20 467 na 21 496 korun (6,6 %) v nepodnikatelské sféře a z 20 562 na 20 647 (0,4 %) v podnikatelské sféře. U skupiny Řemeslníci a opraváři pak z 18 454 na 19 132 (3,6 %) v nepodnikatelské sféře a z 15 723 na 16 133 (2,6 %) v podnikatelské sféře.

Platy v nepodnikatelské sféře celkově vzrostly z 23 998 na 24 714 (3,0 %) a v podnikatelské sféře z 20 530 na 21 176 (3,1 %). Platy u zmíněných skupin zaměstnanců tedy v nepodnikatelské sféře rostly rychleji než celkové platy v regionu.

Co se poptávky po pracovní síle týče, počet volných míst skutečně velmi rychle stoupá. Zatímco ve 4. čtvrtletí roku 2014 bylo v okresech Vsetín, Zlín, Kroměříž a Uherské Hradiště dohromady 2749 volných míst, ve 2. čtvrtletí roku 2016 (zatím poslední dostupné údaje) to bylo už 8154 míst. Největší nárůst volných míst byl u skupiny Řemeslníci a opraváři (ze 722 na 2174) a u skupiny Obsluha strojů a zařízení (z 519 na 1684).

Statistiky tedy potvrzují slova Jiřího Čunka - výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Ze 47 vodárenských nádrží v České republice jich je šest v kraji Vysočina (Staviště, Švihov, Nová Říše, Vír I, Hubenov, Mostiště). Co se týče toho, zda množství vody odchází do center mimo kraj, Praha například odebírá 73 % své vody z nádrže Švihov, která je na hranicích Kraje Vysočina a Středočeského kraje. Vírský oblastní vodovod je zase druhým největším dodavatelem Brněnské vodárenské soustavy. Je tedy pravdou, že velká část vody z nádrží odchází do jiných krajů.

Účel ochranných pásem je vymezen zákonem o vodách. Jsou dvojího typu podle stupně ochrany, respektive bezprostřední vzdálenosti od zdroje vody. Do ochranného pásma I. stupně je s drobnými výjimkami zakázán vstup a vjezd, jeho základní rozsah je stanoven zákonem. Ochranné pásmo II. stupně pak zajišťuje další ochranu vodního zdroje na územích, která určí vodoprávní úřad. Ten je ustaven mimo jiné na obecních úřadech obcí s rozšířenou působností, krajských úřadech či ministerstvech. V kraji Vysočina je 15 vodoprávních úřadů v obcích s rozšířenou působností.

V tomto pásmu (článek 8) „je zakázánoprovádět činnosti poškozující nebo ohrožující vydatnost, jakost nebo zdravotní nezávadnost vodního zdroje, jejichž rozsah je vymezen v opatření obecné povahy o stanovení nebo změně ochranného pásma.“

Vodoprávní úřad stanoví (článek 10), jaké jsou činnosti ohrožující či poškozující nezávadnost vodního zdroje a ty jsou v oblasti zakázány. Opatření obecné povahy (OOP) o stanovení nebo změně ochranného pásma vodního zdroje vydávají jednotlivé obce s rozšířenou působností, či kraje samostatně. K výše uvedeným nádržím uveďme například OOP vodní nádrže Vír, která ve svých ochranných pásmech vylučuje či omezuje (čl. II-V) například používání ochranných přípravků proti likvidaci škůdců a plevelů, použití hnojiv, ale také například umisťování staveb a provozování stavebních činností. V části ochranného pásma je například zakázán neodůvodněný vjezd motorových vozidel, příp. je omezena jejich rychlost. Co se týče monitoringu, čl. VI stanovuje povinnost monitorovat složení povrchové vody, případný škůdce by tedy byl postižen.

Podobně jsou na tom ochranná pásma vodní nádrže Mostiště (.pdf, str. 6-8). Omezení se různí podle povahy okolního prostředí, obecně však lze souhlasit s výrokem Zdeňka Kopeckého. Dané limity zdůvodněné ochranou přírody můžou být na překážku hospodaření i podnikání.

Železniční koridor mezi Prahou a Českými Budějovicemi, též IV. tranzitní železniční koridor, patří mezi klíčové v rámci Evropy. Z toho důvodu byla jeho modernizace financována prostředky EU z Operačního programu Doprava. Cesta vlakem se díky modernizaci trati zrychlila. Práce na železničních koridorech však stále nejsou hotové, což komplikuje další pokusy o zrychlení na trati. Dokončení je plánováno na rok 2021. V současnosti je plánováno ještě další zkrácení doby přepravy vlivem změny jízdních řádů na rok 2017.

Nejrychlejší doba jízdy vlaku na trase ČB–Praha je nyní podle IDOS.cz 2 hodiny 23 minut. Konkurenční RegioJet jezdí tuto trasu autobusem za 2 hodiny a 15 minut. Pro srovnání uvádíme konkrétnější příklad.

Vlak, který odjíždí z ČB směrem na Prahu ve 14.03 ve všední dny, dorazí do cíle v 16.26, doba jízdy je tedy 2 hodiny a 23 minut. Podle archivu jízdních řádů v roce 2003 vlak vyjíždějící ve všední den z ČB v 14.14 dojede do Prahy v 16.51. Doba jízdy trvá 2 hodiny a 37 minut. Oproti roku 2003 je tedy nová trať rychlejší o cca 15 minut a do budoucna po dokončení modernizace počítá s dalším zrychlením. Rovněž Dopravní podnik města České Budějovice spolufinancoval vozidla městské hromadné dopravy s pomocí fondů Evropské unie.

Kterou konkrétní lávku má Svatomír Mlčoch na mysli zřejmě nezjistíme. Při povodních byla v Českých Budějovicích poškozena lávka přes Vltavu, její oprava byla financována Státním fondem dopravní infrastruktury. Po povodních v roce 2002 bylo v rámci dotací národního programu Obnova venkova opraveno v Jihočeském kraji a Českých Budějovicích několik objektů (.doc). Tyto peníze však byly vyčleněny z mimořádné pomoci z českého rozpočtu.

Lávka přes Malši byla opravena z mimořádné pomoci státního rozpočtu, Evropská unie však poskytla další prostředky (.doc, bod 2.) na odstranění škod po povodních a z Fondu solidarity, které město České Budějovice využilo.

Nařízením vlády z 9. března 2016 se upravují podmínky pro užití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení, který spadá pod ministerstvo pro místní rozvoj.

Tzv. Program 600 se orientuje na poskytnutí úvěru pro mladé na pořízení bydlení. Jedním z jeho stěžejních bodů je poskytnutí výhodného úvěru pro mladé lidi do 36 let, kteří zároveň pečují o dítě mladší 6 let. (§ 3(1))

Obdobným programem je Program 150 - Úvěry pro mladé na zkvalitnění bydlení, který nabízí úvěry lidem do 36 let na modernizaci bytu či domu.

Radka Maxová (ANO) má rovněž pravdu v tom, že MMR poskytuje dotace na podprogram Podporované byty. Ten slouží k poskytování sociálního bydlení osobám s omezeným přístupem k bydlení v důsledku zdravotních nebo sociálních bariér. Ministerstvo již sbírá žádosti pro rok 2017.

Tyto byty, které Maxová označuje za „sociální“, jsou strukturovány do 3 skupin:

1. Pečovatelské byty (.pdf)
2. Vstupní byty (.pdf)
3. Komunitní domy seniorů (.pdf)

Každá z výše zmíněných kategorií disponuje seznamem okresů, do nichž příslušná finanční podpora šla, včetně konkrétní výše dotace. Pouze právnické osoby (.pdf, str. 2 - Charakter a výše dotace), potažmo obce, jsou možnými příjemci dotace. Maxová má tedy v programech MMR z oblastí dotací a podpory pravdu.

Debata o tom, zda mít, nebo nemít Senát, se skutečně vede již od konce roku 1992, kdy byla tvořena Ústava ČR. Řada poslanců však tehdy apelovala na upřednostnění státotvorných zájmů před stranickými, a tedy i na snahu o konsensus.

Ústavou ČR ze 16. prosince 1992 zaniklo federativní uspořádání Československé republiky, tedy i Federální shromáždění, které do té doby plnilo funkci společného parlamentu pro Česko i Slovensko. Z České národní rady se nově stal Parlament ČR, přičemž zmíněná ústava v čl. 18 dělí tento subjekt na Senát a Poslaneckou sněmovnu.

Tato koncepce (. doc) dvou zákonodárných orgánů se začala řešit již v červenci 1992. Komise předsednictva ČNR, která se tehdy na přípravě ústavy podílela, počítala se 100 senátory, jejichž působení musí být maximálně odděleno od poslaneckého. Stejně tak musí působit v odlišném funkčním období. Vláda ovšem nesouhlasila s maximálním oddělením komor. V průběhu jednání se měnil i počet senátorů, který se nakonec ustálil na 81.

Senát jako takový však začal fungovat až od voleb 1996. Do té doby působil v ČR Prozatímní Senát, vůči němuž chovala řada poslanců antipatie a proklamovala jeho zrušení (.doc, kapitola III.).

Jedním z předmětů sporu byl i výběr volebního systému. KDU-ČSL prosazovala tzv. australský systém (alternativní hlasování), kde voliči vytvářeli pořadí kandidátů uvedených na jedné kandidátce. Zvítězil ten, kdo získal nadpoloviční většinu hlasů. V opačném případě byly „hlasovací lístky kandidáta, který získal nejméně prvních pořadí, přiřazeny k hlasovacím lístkům kandidátů, kteří byli na nich uvedeni jako druzí v pořadí“ (.doc, str. 4).

Po níže zmíněném pozměňovacím návrhu Hirše byl tento model zamítnut a schválen většinový dvoukolový systém.

Vládní návrh ústavy z poloviny roku 1992 ovšem přímo neřešil způsob volby.

„Články upravují aktivní a pasivní volební právo. Tím se obě komory od sebe liší, jinak ústava odkazuje na zákon. V zákoně bude upraveno, na jakém základě se budou volby provádět.“ - k čl. 18 až 20 vl. návrhu ústavy.

S přesnou specifikací přišla vláda, když se návrh předložil 10. listopadu ČNR k projednání. Pozměňovací návrh na upřesnění čl. 18 zmíněného návrhu ústavy podal Pavel Hirš přímo v průběhu 10. jednání.

„2. V čl. 18 odst. 1 se uvádí:‚Do komor parlamentu se použije odlišný způsob voleb'. Přitom neuvádí jaký.

Zde bych rád zdůraznil, že celá ústava je koncipována na vzájemné vyváženosti obou komor parlamentu, to je poslanecké sněmovny a senátu, přičemž senát plní v legislativním procesu funkci kontrolního a pojistného mechanismu a má odlišný charakter než poslanecká sněmovna. Aby svoji funkci mohl plnit, musí být zvolen v jiném časovém období a jiným způsobem. Dále - aby senát plnil svoji funkci, měli by být senátoři zástupci užšího okruhu voličů než poslanci poslanecké sněmovny. Proto je nejvýhodnější, aby členové senátu byli voleni v menších jednomandátových obvodech, nejlépe většinovým volebním způsobem.

Na druhé straně - poslanecká sněmovna jako základní prvek legislativního procesu je složena z členů zastupujících větší volební obvody, kdy se na volebním procesu podílejí především politické strany, které, jak se praví v čl. 5 navrhované ústavy, jsou základem politického systému státu. Zde je pak nejvýhodnější nám již tradiční poměrný volební systém.

Z těchto důvodů navrhuji následující znění čl. 18 první odstavec:‚Volby do poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení.'

Dále navrhuji zařazení dalšího odst. 2 v následujícím znění:‚Volby do senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva většinovým systémem.' Stávající odst. 2 se pak přečísluje na odst. 3.“

Tato navrhovaná úprava se stala nakonec jediným schváleným pozměňovacím návrhem ústavy, který podpořilo 151 přítomných poslanců.

Samotná debata o ponechání, či zrušení Senátu se skutečně vede od samého vzniku republiky a soustavně pokračuje až do dneška. V roce 1996 řada poslanců usilovala o jeho zrušení. Jejich iniciativu nakonec zamítla vláda. Proti Senátu se otevřeně vyslovil v rozhovoru pro BBC v roce 2001 i Ivan Langer (tehdy ODS).

Pro zrušení Senátu se často vyslovují členové KSČM (např. poslankyně Zuzka Rujbrová v roce 2004). Otázka potřebnosti Senátu eskaluje často s volbami, jak je tomu i po současných senátních volbách, kdy Andrej Babiš proklamuje nesmyslnost Senátu.