Přehled ověřených výroků

Činnost zpravodajských služeb v České republice upravuje zákon 153/1994 Sb. Paragraf 7 tohoto zákona uvádí, že "za činnost zpravodajských služeb odpovídá a koordinuje ji vláda." (.pdf, str. 4).

Zákon dále upravuje podávání zpráv o činnosti zpravodajských služeb a jejich úkolování. Z paragrafu 8 vyplývá, že úkolování zpravodajských služeb přísluší vládě, případně prezidentu republiky s vědomím vlády. Stejně tak zprávy o své činnosti podávají zpravodajské služby vládě a prezidentu republiky.

Přímo předseda vlády je dle zákona zpravodajskými službami informován pouze v případech neodkladných zjištění (str. 4-5). S delegováním zmíněných pravomocí na jiné osoby a instituce zákon nikterak nepočítá.

Na základě těchto zjištění hodnotíme výrok jako zavádějící, jelikož Vojtěch Filip v rámci tvrzení spíše nadhodnocuje úlohu předsedy vlády v procesu kontroly a činnosti zpravodajských služeb, ačkoliv zákon ve většině případů zmiňuje pouze vládu, tedy kolektivní orgán exekutivy.

Výrok předsedy ČSSD hodnotíme na základě dohledaných informací jako zavádějící, jelikož ke konci vlády Stanislava Grosse a za vlády Jiřího Paroubka před volbami v roce 2006 nebyla koalice nijak jednotná a ČSSD hlasovala spolu s KSČM i bez jakékoli koaliční smlouvy.

Bohuslav Sobotka ve svém výroku mluví o volebním období 2002-2006. V této době se vystřídaly 3 vlády, resp. 3 premiéři ČSSD - Vladimír Špidla, Stanislav Gross a Jiří Paroubek. Vlády byly tvořeny na půdorysu ČSSD - KDU-ČSL - Unie svobody. Zcela formálně má Sobotka pravdu, neboť na tomto koaličním půdorysu skutečně bylo vládnuto celé volební období.

Nicméně je třeba uvést i moment, kdy bylo 1. dubna 2005 hlasováno o nedůvěře vládě Stanislava Grosse. V tomto hlasování se fakticky vládní koalice rozpadla, když vládu ČSSD podržely (pro danou chvíli - padla o něco později) hlasy komunistů, kteří se daného hlasování zdrželi a tím umožnili vládě přežít. Naopak koaliční KDU-ČSL hlasovala proti Grossově vládě.

Před volbami 2006 pak reálně vládla Paroubkova ČSSD v Poslanecké sněmovně s KSČM, když většinou 111 hlasů prosazovali levicové návrhy zákonů - např. zákoník práce nebo zákon o neziskových nemocnicích.

Na závěr uvádíme, že dané vlády (Špidla; Gross; Paroubek) fungovaly na základě koaličních smluv či podobných dokumentů.

Výrok hodnotíme jako zavádějící na základě informací zaslaných policejním prezidiem. Plánovaný počet policistů v době, kdy byl Ivan Langer ministrem vnitra (2006 - 2009 v první i druhé vládě Mirka Topolánka), měl činit rámcově přes 47 tisíc (počet se v jednotlivých letech měnil v řádu stovek).
Martin Pecina byl ministr vnitra Fisherovy vlády od 8. května 2009 do 13. července 2010. Dle údajů zaslaných policejním prezidiem byl reálný počet policistů k 1.6. 2009: 43 118, tedy cca o tisíc více než uvádí Pecina.
Níže uvádíme přehled počtu policistů v jednotlivých letech (data jsou uvedena k 1.1. daného roku) , další tabulka obsahuje srovnání plánovaného a reálného počtu policistů v současnosti.

200744 101200842 117200943 472201043 100201140 500201238 776201338 966(plán)

Zdroj:Eurostat,MVCR,

2013Plánovaný početReálný početk 1.1.38, 99638,291k 1.2.38, 99638,267k 1.3.38, 99638,239

Zdroj: Policejní prezidium

Vzhledem ke skutečnosti, že poslední dostupné srovnání reálného a plánovaného počtu policistů je k březnu tohoto roku, nemůžeme s jistotou říci, zda odpovídá aktuální počet policistů uváděný Martinem Pecinou realitě. Nicméně část výroku týkající se reálného počtu policistů v době příchodu Martina Peciny na Ministerstvo vnitra je dle údajů policejního prezidia nepravdivá, a proto hodnotíme výrok jako zavádějící.

Výrok Bohuslava Svobody je hodnocen jako zavádějící, neboť i když přesně popisuje konkrétní počty poslanců i vládní zastoupení, není již pravdou, že by od roku 2007 existoval blok "Kalousek-kníže", který by ovládal 19 poslanců. Schwarzenberg v té době nebyl členem žádné politické strany, nebyl ani poslancem.

Počty poslanců i vládní zastoupení na první pohled Bohuslavu Svobodovi sedí, neboť ODS v roce 2007, kdy byla druhá Topolánkova vláda jmenována, měla skutečně 81 poslanců a KDU-ČSL a Strana zelených dohromady 19 poslanců.

Ministři byli dále rozděleni mezi koaliční partnery následovně: ODS devět a KDU-ČSL pět křesel a Strana zelených čtyři ministry. Ovšem v té době se nedá hovořit o "tandemu Kalousek-kníže".

Karel Schwarzenberg v době, kdy byl jmenován ministrem zahraničí, nebyl členem Strany zelených, natož pak aby vedl jednání o složení nové vlády. Osobně v tomto volebním období nebyl ani členem Poslanecké sněmovny, ve volbách v roce 2006 nekandidoval. Od roku 2004 zastával za Prahu 6 post senátora.

Miroslav Kalousek, při vstupu do druhé vlády Mirka Topolánka v roce 2006, již nebyl předsedou KDU-ČSL. Byl po podzimních komunálních a senátních volbách nahrazen starostou Vsetína a nově zvoleným senátorem Jiřím Čunkem. Jeho vliv dovnitř strany byl ovšem bezpochyby významnější, než pokud šlo o vliv Schwarzenberga na Stranu zelených.

Nedá se tedy říci, že by už tehdy tvořili Miroslav Kalousek a Karel Schwarzenberg nějaký mocenský blok v koalici premiéra Miroslava Topolánka.

Každopádně zastoupení stran ve vládě vzniklo svobodnou dohodou mezi nimi a odráželo jako realitu v Poslanecké sněmovně, tak i vyjednávají schopnosti a potenciál všech zastoupených partnerů.

Mezi předkladateli zákona o registru smluv byl opravdu i Jeroným Tejc. Jan Farský, zástupce navrhovatele ("první předkladatel") nedávno popsal cestu tohoto návrhu legislativním procesem: původní návrh (.pdf), který měl podobu zákona o změně zákonů. se v průběhu zapracování připomínek proměnil na krátký text (.doc) o 11 paragrafech, který má původní návrh nahradit ve druhém čtení jako komplexní pozměňovací návrh. Tento návrh přitom vytváří samostatný zákon o registru smluv a velká část jeho textu je zcela odlišná od návrhu, pod kterým byl podepsán i Jeroným Tejc.

Tejc však zavádí, když říká, že jde o přílepek. Přílepek (jak jej vidí např. Ústavní soud v rozhodnutí Pl. ÚS 77/06, .doc) je pozměňovacím návrhem, jehož obsah se nevztahuje k materii původního zákona a který má zacíl pouze obejít legislativní proces. Komplexní pozměňovací návrh k registru smluv je sice rozsáhlá změna původního textu, věnuje se však stejné věci. Nová podoba zákona pouze jiným způsobem zavádí povinnost zveřejňovat smlouvy, případně i objednávky a faktury veřejných institucí.

V červnu 2004 premiér a předseda sociálních demokratů Vladimír Špidla požádal o důvěru své spolustraníky potom, co jeho strana propadla u voleb do Evropského parlamentu. Hlasování o důvěřeŠpidla přežil jen o vlas. Nedůvěru mu vyslovilo 103 členů Ústředního výkonného výboru. Pro odvolání by bylo podle stanov (pdf.str.16) potřeba 108 hlasů. Špidla po takovém výsledku tedy rezignovat nemusel.

Rozhodl se ovšem rezignovat na obě své funkce i přesto, že ho sociální demokraté přemlouvali aby premiérem zůstal. Tvrzení Bohuslava Sobotky tedy hodnotíme jako zavádějící, protože hlasování výkonného výboru i situace v sociální demokracii byla jiná než popisuje.

Na okraj uvádíme, že již měsíc po svém odchodu byl Vladimír Špidla nominován na funkci eurokomisaře.

Podle dostupných informací byl Miroslav Kalousek, tehdy ještě jako předseda KDU-ČSL, po volbách v roce 2006 ochoten vstoupit do menšinové vlády s ČSSD za tolerance KSČM. Nejednalo by se však o explicitně uzavřenou vládní koalici s komunisty, nýbrž pouze o koalici legislativní, na úrovni Poslanecké sněmovny, při níž by komunisté umožnili vzniknout takovéto vládě a poté by zřejmě podporovali její legislativní návrhy (nedošlo by tak k sepsání koaliční smlouvy s KSČM a jejím zastoupení v exekutivních funkcích).

Proti takovémuto řešení se vzedmula vlna odporu uvnitř KDU-ČSL, především na krajské úrovni. Následně po jednání celostátního výboru lidovců předseda Miroslav Kalousek na svou funkci rezignoval. Podle jeho slov nikoliv z důvodů vnitrostranického tlaku, nýbrž z důvodu plánu Mirka Topolánka vytvořit velkou koalici s ČSSD.

Výrok Jiřího Pospíšila proto hodnotíme jako zavádějící.

Bývalý velvyslanec ČR v Rusku Petr Kolář byl ve vedení velvyslanectví dočasně nahrazen chargé d'affaires a.i. Martinem Klučarem až 1. ledna 2013. Ministr Pecina tedy v tomto výroku časové období poněkud nadhodnocuje.

V následující tabulce uvádíme další zastupitelské úřady ČR v čele s chargé d'affaires a jejich nástup do funkce:

Rakousko prosinec 2012 Írán leden 2009 Dánsko 2013 Kanada 2013 Švýcarsko červenec 2013 Zimbabwe 2012 Mexiko srpen 2013 Arménie počátek 2012 Austrálie (eng.)březen 2013 Kuba

Bělorusko leden 2013 Brazílie leden 2013

Z tabulky je patrné, že více než jeden rok jsou chargé d'affaires spravovány celkem čtyři zastupitelské úřady, a to v Íránu, Zimbabwe, Arménii a na Kubě. Pokud se však na jednotlivé případy podíváme blíže, zjistíme, že například v případě Zimbabwe se jedná funkci chargé d'affaires en pied, což znamená, že takovýto diplomat "je stálým vedoucím zastupitelského úřadu, do jehož čela vysílající stát nedeleguje mimořádného a zplnomocněného velvyslance. Jmenování CDA e.p. může signalizovat i politické důvody, kdy není zájem vztahy povyšovat na "plnou" velvyslaneckou úroveň".

V případě Íránu a Kuby není post velvyslance obsazován z mezinárodně politických důvodů. Diplomatické styky s těmito státy ČR tedy dlouhodobě udržuje na nižší úrovni, právě prostřednictvím chargé d'affaires (pro přiblížení postoje ČR k Íránu viz pdf., str. 8-9, pro postoj vůči Kubě viz odkaz).

Posledním případem je pak situace v Arménii, kdy "[p]očátkem roku 2012 rozhodl ministr zahraničních věcí ČR pan Karel Schwarzenberg o zřízení Zastupitelského úřadu České republiky v Jerevanu. Vzhledem k rozpočtové situaci je zastupitelský úřad omezen na jednoho diplomata ve funkci chargé d´affaires. Oficiálním zástupcem České republiky v Arménii je mimořádný a zplnomocněný velvyslanec ČR se sídlem v Tbilisi pan Ivan Jestřáb, v době jeho nepřítomnosti vede ZÚ rezidentní chargé d´affaires".

Z následujících zjištění vyplývá, že Martin Pecina v případě Ruska časový úsek nadhodnotil a v ostatních případech v rámci výroku neuvedl důležitý kontext, tedy že delší než roční období bez jmenování velvyslance v ČR nesouvisí se vztahy mezi prezidentem a ministrem zahraničních věcí. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.

Protože francouzská firma Pernod Ricard byla privatizaci Karlovarské Becherovky přítomna od začátku hodnotíme výrok jako zavádějící.

O privatizaci Karlovarské Becherovky bylo rozhodnuto v roce 1997. Ve výběrovém řízení byla vybrána firma Value Bill (později přejmenována na SALB), ve které měli v roce 1997 podíl firmy Pernod Ricard, Patria Finance a Karel Schwarzenberg. Patria Finance byla tehdy v rukou Zdeňka Bakaly. Pernod Ricard posléze skutečně odkoupil podíly Patrie (rok 2001) a K. Schwarzenberga (rok 2007).

Oba aktéři, Karel Schwarzenberg i Zdeněk Bakala se tedy na privatizaci podíleli, jak tvrdí Andrej Babiš. Na privatizaci se však podílela také francouzská firma Pernod Ricard.

Výrok je hodnocen na základě dohledaných informací o programu Obnova obecního a krajského majetku po živelních pohromách 2013 jako zavádějící. Hašek popisuje správně možnost dotace u krajů, nicméně nadhodnocuje o 10 % možnou výši dotace u obcí.

Michal Hašek ve svém výroku mluví o financování té obecní a krajské infrastruktury, která byla poškozena povodněmi a má být obnovena s pomocí dotací státu. Jak vyplývá z Krizového materiálu pro obce - Povodně 2013, státní finance na obnovu obecní a krajské infrastruktury mohou být skutečně využity a to formou dotací.

Tento manuál (.pdf) na straně 24 doslova uvádí:

"Kam se obrátit, pokud potřebujeme v obci opravit poškozený most, komunikaci či veřejné prostranství? Využijte program Obnova obecního a krajskéhomajetku po živelních pohromách 2013. Podpora se poskytuje formou dotace do výše 90 % celkových uznatelných nákladů akce v případě obcí a až 50 % u krajů." Na základě výše popsaných informací je tedy výrok hodnocen jako zavádějící, neboť hejtman Hašek nadhodnocuje možnost zisku výše dotací na obnovu infrastruktury u obcí.