Bývalá úprava té dolní hranice byla 25 let, nyní je 30. (na jmenování soudcem - pozn. Demagog.cz)
Výrok Jana Fischera je na základě legislativní úpravy současné i minulé ve věci nutného minimálního věku soudců hodnocen jako pravdivý.
Bývalá právní úprava věku soudců byla opravdu 25 let. Konkrétní ustanovení vyplývá ze zákona o soudech a soudcích z roku 1991, konkrétně § 34 (1): "Soudcem nebo přísedícím může být ustanoven každý občan České republiky, který je způsobilý k právním úkonům, bezúhonný, jestliže jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, že bude soudcovskou funkci řádně zastávat, v den ustanovení dosáhl věku 25 let a souhlasí se svým ustanovením za soudce nebo přísedícího a s přidělením k určitému soudu."
Současná právní úprava (účinnost od 1. dubna 2002) pak vyplývá taktéž ze zákona o soudech a soudcích (.pdf) Hlava II, § 60 (1) doslova uvádí: "Soudcem nebo přísedícím může být ustanoven státní občan České republiky (dále jen "občan"), který je způsobilý k právním úkonům a bezúhonný, jestliže jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, že bude svou funkci řádně zastávat, v den ustanovení dosáhl věku nejméně 30 let a souhlasí se svým ustanovením za soudce nebo přísedícího a s přidělením k určitému soudu."
"Tedy pane Svěráku, já nevím, jaké byly vaše postoje tehdy, ale byl jsem odpůrce Václava Klause celou dobu, počínaje kritikou kupónové privatizace, rozlišováním mezi čistými a špinavými penězi, chválou Viktora Koženého a nyní jeho odporem a mým přitakáním k EU."
Miloš Zeman v pořadu (čas 12:04) ČT24 o kuponové privatizaci potvrzuje, že ji označoval jako podvod století a vymezil se v tomto ohledu proti Václavu Klausovi. Je pravda, že Miloš Zeman se profiluje jako proevropský politik - naproti tomu je Václav Klaus známým kritikem Evropské unie. Ve volebním programu ČSSD (které tehdy předsedal Miloš Zeman) schváleném v roce 1997 pak můžeme najít (str. 3-4) kritiku přehnané důvěry v neviditelnou ruku trhu a nerozlišování čistých a špinavých peněz. V tomto programu najdeme dále na straně 14 rovněž kritiku spekulantů a zbohatlíků na kuponové privatizaci, což dokazuje odmítavý postoj k lidem jako byl Viktor Kožený.
Opakovaně jsem říkal, že považuji součinnost, převážně v zahraniční politice, která je mi blízká, mezi prezidentem a vládou za velmi potřebnou věc.
Například v rozhovoru pro deník Právo Karel Schwarzenberg na otázku tazatele, jak by dosáhl toho, aby v zahraniční politice proti sobě nebyla vláda a prezident, odpověděl: “ V běžných záležitostech by měl být prezident zdrženlivý a nevyjadřovat se, i když nad tím nejásá. V závažných věcech by měl zahájit diskusi s vládou a najít nějaké společné stanovisko. Teprve když se potom zjistí, že jsou tady stanoviska, která nelze přemoci, tak by se měl ozvat s odlišným názorem.” Také na svých internetových stránkách, zřízených pro volební kampaň, k tématu postavení ČR v EU Karel Schwarzenberg uvádí, že: “Nelze, aby vláda a prezident zastávali odlišný přístup k zahraniční politice.” Na základě těchto dostupných zdrojů hodnotíme výrok Karla Schwarzenberga jako pravdivý.
Česká republika patří k největším tzv. nabalovačům byrokracie na evropské směrnice, říká se tomu gold-plating.
Tzv. gold-plating je výraz pro nežádoucí rozšiřování evropských směrnic, při jejich transpozici do národního práva. Projevuje se například přidáváním nejrůznějších podrobnějších specifikací nebo dokonce "přílepků".
Podle serveru euractiv.cz je podíl nových požadavků, které jsou při implementaci směrnic EU národními orgány „přidány“, v České republice až 25-33 %. Toto číslo se nám však nepodařilo doložit jakoukoli publikovanou statistikou. Nemůžeme tak ani ověřit hodnotu těchto čísel, ani je dát do souvislosti s hodnotami jiných členských států EU. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.
Pane mistře zahraničí, když se podíváte do zahraničí, tak zjišťujete, že v prezidentských soubojích ono podle vás zastaralé schéma levice - pravice dokonale funguje. A to nejenom v zemích, kde je silná role prezidenta, jako jsou Spojené státy a částečně Francie, Hollande teď vyhrál nad Sarkozym a jasně se deklaroval jako levicový politik, ale i v zemích, kde ta role prezidenta není tak silná.
Jelikož je rozdělení prezidentských kandidátů na škále levice-pravice velmi subjektivním a nejasným kritériem, a jelikož Miloš Zeman nejmenoval konkrétní systémy, ve kterých "role prezidenta není tak silná", hodnotíme jeho výrok jako neověřitelný.
Pro doplnění však dodáváme, že v USA se nakonec v posledních dvaceti letech o prezidentské křeslo vždy střetl (aj) kandidát demokratické strany s kandidátem strany republikánské. Demokratická strana je v USA považována za stranu levicovou oproti straně republikánské.
Co se týče Francie, v roce 2012 skutečně nad Nicolasem Sarkozym, představitelem strany Unie pro lidové hnutí, o které se hovoří jako o středo-pravicovém uskupení, vyhrál Francois Hollande, kandidát Socialistické strany.
...vlastně za hlasování o církevních restitucích vlastně paní Peake vyměnila to, že se snížil počet poslanců potřebných pro založení politického klubu ve sněmovně...
Výrok Zuzany Roithové potvrzuje samotná Karolína Peake a také exministr dopravy Pavel Dobeš z její strany.
V reportáži České televize je otázka církevních restitucí spojena mimo jiné s vytvořením poslaneckého klubu pro stranu LIDEM, kdy právě Dobeš potvrzuje, že by to mělo být "prostřednictvím jednacího řádu". To znamená, že právě v jednacím řádu Poslanecké sněmovny by muselo dojít k takové úpravě, aby vytvořit poslanecký klub mohlo méně poslanců, než kolik je v současnosti. O celé události informovala také ČTK (prostřednictvím E15.cz).
Všechny vlády, který byly v hospodářské krizi, postupně volby padly, ať to bylo v Anglii, Španělsku, když to byly levicové nebo ve Francii a v Itálii, jestli to byly pravicové vlády.
Na základě dohledaných informacích o politické situaci v jmenovaných zemích je výrok hodnocen jako pravdivý.
Co se týká pádů vlád (resp. změn vlád ve zmíněných zemích z levicových na pravicové a naopak) v době krize, můžeme jmenovat následující:
Velká Británie - do roku 2010 zde vládla Labour party (G. Brown), po volbách koaliční vláda Konzervativců (premiér D. Cameron) a Liberálních demokratů.
Španělsko - do roku 2011 vládli Socialisté premiéra Zapatera, po volbách vítězná Lidová strana (současný premiér Rajoy).
Itálie - v Itálii padla vláda Silvia Berlusconiho v 12. listopadu 2011, kdy premiér sám odstoupil. Zemi dále vedl úřednický kabinet Maria Montiho, ten ovšem již rezignoval také a zemi čekají předčasné volby.
Francie - ve Francii byl v prezidentských volbách poražen Nicolas Sarkozy a vystřídal jej v čele země François Hollande.
Tak za naší vlády ta sleva (na dani u pracujících důchodců, pozn.) uplatňována nebyla.
Slevu na dani z příjmů fyzických a právnických osob upravil zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, který novelizoval § 35 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
ČSSD vládla do 16.8.2006 (vláda Jiřího Paroubka).
Tato úprava tedy byla schválena až po vstupu ČSSD do opozice a za jejich vlády tedy nemohla být uplatňována.
Prezident z ústavy je neodpovědný, to je fakt a odpovědnost přešla na vládu podpisem předsedy vlády (odpovědnost za amnestii - pozn. Demagog.cz).
Ustanovení, že prezident není z výkonu funkce odpovědný, najdeme v článku 54, odst. 3 Ústavy.
Přechod odpovědnosti pak upravuje článek 63, odst. 4 Ústavy:
"Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda."
Lidovci například byli součástí národní fronty 40 let.
Tzv. Národní fronta Čechů a Slováků byla seskupením politických stran a společenských organizací v Československu v letech 1945-90. Lidová strana se účastnila Národní fronty už od jejích počátků, kdy se podílela na tzv. Košické vládě Zdeňka Fierlingera (3 lidovečtí ministři Šrámek, Hála a Procházka), která vznikla z exilového jednání mezi E. Benešem a K. Gottwaldem v dubnu 1945 (tato exilová vláda bývá označována jako vláda Národní fronty).
ČSL pak zůstává součástí Národní fronty po celou dobu jejího fungování, tedy 45 let. Pokud ovšem nebudeme brát v potaz období tzv. třetí republiky a zvažovat až období po komunistickém převratu roku 1948, výrok Jany Bobošíkové přibližně odpovídá realitě, označujeme jej proto jako pravdivý.
