Přehled ověřených výroků

Cena elektřiny na burze (Power Exchange Central Europe, a.s.) skutečně v průběhu letošního roku vzrostla. Na začátku ledna 2021 byla velkoobchodní cena za 1 MWh 53,17 eur, zatímco 5. října byla cena již 163,83 eur za 1 MWh. Vidíme tedy nárůst o 208,12 %.

Obdobně vzrostla na burze i cena zemního plynu. Na začátku ledna odpovídala velkoobchodní cena zemního plynu za 1 MWh částce 7,2 eur. Oproti tomu nyní 1 MWh zemního plynu na burze stojí 18,6 eur. Velkoobchodní cena tedy vzrostla o 157,4 %.

Velkoobchodní cena elektřiny i zemního plynu se tedy během roku 2021 mnohonásobně zvýšila. Výrok Jana Hamáčka proto hodnotíme jako pravdivý.

Politika vlády je jedním z faktorů, které inflaci ovlivňují, ku příkladu ekonom Štěpán Jurajda vliv vlády na růst inflace připustil, ale větší dopad na zdražování přisoudil (video, čas: 8:57) celosvětovým vlivům. Ekonom Jan Švejnar mluví (video, čas: 0:46) o zpřetrhání dovozních řetězců či nedostatku některých vstupů jakožto hlavním důvodu vysoké inflace. Globálně zdražují například stavební materiály nebo energie. O vlivu vlády na zdražování mluví například ekonomka Helena Horská, i ta však nepokládá politiku vlády za hlavní příčinu. Výlučně vládních vlivů se pak týká krátká citace Petra Kříže v deníku E15, který mezi příčiny řadí vysoké schodky státního rozpočtu nebo růst důchodů. Dle zbytku článku a ostatních zde citovaných ekonomů však vládní politika není hlavním viníkem současné inflace. 

Je také nutné říci, že dle poslední zprávy Eurostatu je v České republice nižší inflace, než kolik je průměr Evropské unie. Člen bankovní rady ČNB Aleš Michl pak označil tvrzení, že za inflaci může vláda, za nesmysl.

Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý. Přestože ekonomové o vlivu vlády na ztrátu kupní síly české koruny mluví, nehovoří o ní jako o hlavním vlivu.

V květnu 2020 předložila vláda návrh (.pdf) novely zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie. V ní navrhovala například snížit podporu pro solární elektrárny. Přímo vyšší zdanění solárních elektráren vládní návrh původně neobsahoval, Ministerstvo průmyslu a obchodu však nakonec navrhlo tento kompromis do novely zahrnout. Konečné znění novely tedy obsahuje také (.pdf, str. 19) část, podle které na solární elektrárny z roku 2009 nově dopadne odvod z výkupní ceny energií, a to ve výši 10 a 11 %. V případě solárních elektráren uvedených do provozu v roce 2010 vzrostou podle novely odvody na 20 a 21 %.

Novelu ve znění senátních pozměňovacích návrhů schválila Poslanecká sněmovna 15. září 2021 především díky hlasům vládního hnutí ANO a ČSSD. Prezident ji následně podepsal 27. září.

Podle srpnových dat Eurostatu (.pdf, str. 2) dosáhla inflace v České republice odhadované hodnoty 3,1 %. V této zprávě Eurostat také zmiňuje, že průměr pro všechny země Evropské unie byl 3,2 %. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý. Pro kontext však můžeme uvést, že predikce Ministerstva financí uvádí, že míra inflace spotřebitelských cen v letošním roce by měla dosáhnout 3,2 %.

Za Sobotkovy vlády v letech 2014–2017 byl ministrem vnitra Milan Chovanec za ČSSD. Jan Hamáček je momentálně úřadujícím ministrem vnitra, a to od 27. června 2018. Česká republika je od roku 2015 mezi první desítkou států v Globálním indexu míru (Global Peace Index, GPI), který je měřítkem globálního míru. 

Zdroj: 2014 (.pdf, str. 5), 2015 (.pdf, str. 8), 2016 (.pdf, str. 10), 2017 (.pdf, str. 10), 2018, 2019, 2020, 2021 (vše .pdf)

Index hodnotí: úroveň bezpečnosti a zabezpečení, rozsah probíhajících domácích a mezinárodních konfliktů a stupeň militarizace. V roce 2014 se Česko umístilo na 11. místě, následující roky se umisťovalo v první desítce. Protože však analýza za rok 2014 byla vydána v červnu 2014 (.pdf, str. 107), přičemž ČSSD ovládala Ministerstvo vnitra až od konce ledna téhož roku, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Dle údajů Českého statistického úřadu, který sleduje počet nových bytů od roku 1998, bylo v tomto roce dokončeno 22 183 (.xlsx) nových bytových jednotek. Naopak v loňském roce došlo k dokončení 34 412 nových bytových jednotek. Výstavba a dokončování nových bytů v rodinných a bytových domech kolísaly – maximum bylo dosaženo v roce 2007, kdy bylo dokončeno 41 649 bytů, minimum v průběhu sledovaných let bylo dosaženo hned v roce 1998 s 22 183 byty, později při propadu výstavby v roce 2014 bylo dokončeno 23 954 bytových jednotek.

Vývoj počtu postavených bytů je vidět na následujícím grafu, přičemž vidíme dva vrcholy, jeden v roce 2007, druhý v roce 2019. Zároveň však platí, že v žádném roce nebylo postaveno méně bytů, než v roce 1998, celkové počty postavených bytů tedy spíše rostou. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Členské státy Severoatlantické aliance (NATO) se v roce 2006 zavázaly vynakládat alespoň 2 % ze svého hrubého domácího produktu (HDP) na obranu. Koalice SPOLU (ODS, KDU-ČSL, TOP 09) ve svém volebním programu (.pdf, str. 56) k otázce výdajů na obranu uvádí: „Náš závazek vůči NATO, 2 % HDP do obrany, splníme už v rozpočtu na rok 2025 a prosadíme jeho legislativní zakotvení i do budoucna.“ Výrok předsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové Adamové proto hodnotíme jako pravdivý.

Doplňme, že Česká republika tento závazek naposledy naplňovala v roce 2005, kdy podle dat Ministerstva obrany tvořily výdaje na obranu celkem 2,00 % HDP. V roce 2021, v němž resort obrany pracuje s rozpočtem výši 85,4 mld. Kč, pak tato hodnota odpovídá zhruba 1,45 % HDP.

Srovnání jednotlivých členských států potom poskytuje následující graf, který byl uveřejněn v tiskové zprávě (.pdf) NATO dne 11. června 2021. Graf vyobrazuje porovnání výdajů na obranu jednotlivých členských států v roce 2014 a předpokládaných výdajů v roce 2021. Zelená linie ukazuje již zmíněná 2 %, která se členské státy zavázaly vynakládat.

Na adresu Klementa Gottwalda a celkové komunistického režimu se bývalá poslankyně KSČM Marta Semelová vyjadřovala kladně hned několikrát.

Například v rozhovoru pro Hospodářské noviny v roce 2006 uvedla: „Klementa Gottwalda obdivuji. Udělal mnoho dobrého pro lidi. Dějiny se falšují, souzeni byli jen ti, co se opravdu provinili.“ Za tyto názory byla v roce 2006 také odvolána z komise pro výchovu a vzdělávání Prahy 12. Ve stejném roce také prohlásila, že doba Klementa Gottwalda byla skvělou érou.

Při příležitosti oslav narození bývalého československého prezidenta 23. listopadu 2004 Marta Semelová mimo jiné pronesla: „Jeho moudrost, prozíravost a zásadovost se plně projevila jak před 75 lety na 5. sjezdu, tak později v únoru 1948. Pro nás jeho odkaz stále platí.“

Exposlankyně Semelová také opakovaně řečnila u hrobu Klementa Gottwalda při příležitosti výročí Vítězného února. V proslovu z roku 2012 vyzdvihuje údajnou ekonomickou, sociální i kulturní prosperitu země za Gottwaldovy vlády a staví ji do protikladu k době dnešní: „Únor 1948 a následující období 40 let nebylo zločinným režimem, ten nastal až po listopadu 89.“ (video, čas 2:20)

Marta Semelová v minulosti v souladu s výše uvedeným citátem několikrát kritizovala současné pojetí výuky dějepisu, které označila za pro žáky dezorientační.

Na základě těchto příkladů a tvrzení samotné Marty Semelové je možné soudit, že patří ke skupině obdivovatelů Klementa Gottwalda. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý, přestože výraz Markéty Pekarové Adamové „vzývat“ můžeme označit za poněkud expresivní. 

Problematické referendum

V březnu 2014 proběhlo na území Krymu referendum, v němž jeho obyvatelé hlasovali, zda si přejí vyhlášení nezávislé Krymské republiky, která by následně požádala o připojení k Ruské federaci. Upřesněme, že přesné znění položených otázek vypadalo následovně:

1. „Jste pro znovusjednocení Krymu s Ruskem s právem subjektu Ruské federace?“
2. „Jste pro obnovení platnosti ústavy z roku 1992 a pro status Krymu jako součásti Ukrajiny?“

Jak bylo však upozorněno (např. zde a zde), faktický rozdíl v těchto otázkách je minimální. Pro spojení Krymu s Ruskem se v plebiscitu nakonec vyslovilo 96,8 % hlasujících při účasti 83,1 procenta. Výsledky se tedy zdají jednoznačné.

Při bližším pohledu ale narazíme na několik protiprávních aspektů referenda. Referendum bylo uspořádáno krymským parlamentem, který k takovému kroku nemá oprávnění. Ukrajinská ústava (.pdf) totiž stanovuje, že územní uspořádání Ukrajiny může být určeno, popř. měněno pouze ukrajinským státem, resp. zákony Ukrajiny (.pdf, str. 31–32).

Článek 73 ukrajinské ústavy (.pdf, str. 20) navíc uvádí, že „změna území Ukrajiny je rozhodnuta výhradně celo-ukrajinským referendem.“ O změně ukrajinského území tedy dle ústavy nemohou rozhodovat pouze obyvatelé jednotlivých částí státu.

Rovněž samotný průběh referenda byl problematický, neboť například ve městě Sevastopolu bylo pro připojení k Rusku odevzdáno o 23 % hlasů více, než činil jeho celkový počet obyvatel. Dodejme, že EU ani OBSE své volební pozorovatele na Krym vzhledem k protiústavnosti tohoto referenda nevyslaly.

Zmiňme také, že Valné shromáždění OSN 27. března 2014 schválilo nezávaznou rezoluci, která výsledky referenda prohlásila za neplatné. Proti rezoluci se naopak vyjádřily Bělorusko, Severní Korea, Kuba, Venezuela, Súdán či Sýrie. V reakci na uskutečnění plebiscitu pak byly proti Rusku zavedeny sankce, a to jak ze strany členských států Evropské unie, tak např. ze strany Spojených států amerických.

Jednalo se o okupaci?

Marta Semelová ve svém výroku dále tvrdí, že se nejednalo o okupaci ze strany Ruska. Z výroku ale není úplně jasné, v jakém kontextu zmiňuje násilí a lynčování. Předpokládáme, že Marta Semelová mluví o páchání násilí na místním obyvatelstvu ze strany Ukrajinců, což je dle ní důvod, který by ospravedlnil zásah Ruské federace.

Uveďme, že etničtí Rusové tvoří na Ukrajině významnou národnostní menšinu. Podle údajů z roku 2001 tvořila tato menšina asi 17 % obyvatelstva žijícího na ukrajinském území. Na Krymském poloostrově před událostmi z roku 2014, kdy byl ještě součástí Ukrajiny, etničtí Rusové tvořili zhruba 59% většinu. Ukrajinci tvořili 24% menšinu, další významnou menšinou pak byli Tataři, kteří představovali cca 12 % obyvatelstva Krymu.

V rámci odstraňování vazeb na Rusko zrušil ukrajinský parlament platnost jazykového zákona, který povoloval užívání druhého úředního jazyka v oblastech, kde žila více než 10% národnostní menšina. Tento akt by pak mohl být považován za jednu z příčin protestů v regionech Ukrajiny s početnou ruskou menšinou, tedy i Krymu. Zmínky o lynčování či jiné formě násilí, které by bylo pácháno na ruském obyvatelstvu v období konání referenda, se však v žádných relevantních zdrojích neobjevují.

Z výše uvedeného vyplývá, že referendum bylo prostředkem pro ruské zabrání Krymu. V roce 2015 Vladimir Putin veřejně přiznal, že rozhodl o anexi tohoto poloostrova, čímž potvrdil, že neoznačení vojáci přítomní na Krymu v době konání referenda byli ruští vojáci. Tuto skutečnost přitom Rusko předtím odmítalo. I kvůli přítomnosti ruských vojáků, kteří ještě před konáním referenda obsadili např. krymský parlament, letiště a další významné budovy, se o kroku Ruska a o jeho následné přítomnosti hovoří jako o okupaci. Zdůrazněme, že neoznačení vojáci se v oblasti pohybovali již před uskutečněním samotného referenda. České Ministerstvo zahraničních věcí pak ruské činy taktéž označuje jako okupaci Krymu.

Shrnutí

Závěrem shrňme, že o připojení Krymu k Ruské Federaci sice bylo rozhodnuto na základě referenda, avšak jeho uspořádání bylo protiústavní a také jeho průběh byl problematický a jsou zde značné pochybnosti o správnosti oficiálních výsledků. Kvůli přítomnosti ruských vojsk na Krymu v době konání plebiscitu se ruské činy, které vedly k zabrání Krymu, považují za okupaci. Výrok Marty Semelové tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Předně uveďme, že Patrik Nacher tímto výrokem poukazuje na pragmatický postoj Německa v případě výstavby plynovodu Nord Stream 2, který vede pod Baltským mořem a spojuje německý Greifswald s ruským přístavem Usť-Luga. Vyhýbá se tedy území Polska a Ukrajiny, přes něž prochází například plynovod Jamal, respektive plynovod Bratrství.

Nord Stream 2 tak kopíruje trasu plynového potrubí Nord Stream, k jehož dokončení došlo na přelomu let 2011 a 2012. Ten tehdy vybudovala ruská státní plynárenská společnost Gazprom spolu s německými, nizozemskými a francouzskými firmami. Na novém projektu Nord Stream 2 se poté Gazprom dohodl s německými společnostmi Uniper SE a BASF/Wintershall, rakouskou OMV, francouzskou Engie a britsko-nizozemskou Royal Dutch Shell v roce 2015. V roce 2018 poté Německo schválilo „výstavbu a provoz plynovodu Nord Stream 2 ve svých vodách“. O dostavění plynovodu informoval dle agentury TASS šéf společnosti Gazprom Alexej Miller 10. září 2021.

Plán na stavbu tohoto plynovodu byl již od samého počátku častým předmětem sporů a čelil odporu například ze strany Polska a pobaltských zemí a následně i ze strany Ukrajiny nebo také Spojených států amerických. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vyjádřil obavy ze zneužití plynovodu Nord Stream 2 jako „politické zbraně“. Odpůrci výstavby se také obávají sílícího vlivu Ruska v evropské energetice, zatímco Německo hájí své ekonomické zájmy, jelikož mu nový plynovod zajistí levnější energii z plynu. Německý prezident Frank-Walter Steinmeier pro deník Rheinische Post uvedl, že obchod s pohonnými látkami je jedním z „posledních mostů mezi Ruskem a Evropou“.

Dle amerického think-tanku Atlantic Council Nord Stream 2 dává Rusku volnější ruku ve vojenských akcích na Ukrajině a v Bělorusku. Zmiňme, že německá kancléřka Angela Merkelová se pokusila uklidnit polské obavy během své návštěvy Varšavy v září 2021. Zde uvedla, že Německo chce Ukrajinu při budoucím využívání tranzitní sítě podporovat. Produktovody na ukrajinském území by tak podle ní mohly být využity například k přepravě vodíku.