Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako pravdivý s výhradou k časovému vymezení. Kalousek stranu lidovou opustil v roce 2009, kdy také vznikla TOP 09 (jak je již patrné z názvu). Hlavní sdělení výroku ovšem odpovídá.

V roce 2006 vyhráli občanští demokraté volby s historicky nejvyšším ziskem hlasů, stranu tehdy volilo přes 35 % voličů. Celkem získala ODS 81 mandátů. Sněmovna však byla rozdělena. 100 mandátů připadlo možné koalici ODS, KDU-ČSL a Zeleným, zbývajících 100 získala Paroubkova ČSSD a komunisté. S komunisty strany vyjma ČSSD odmítaly spolupracovat, ve hře tak bylo ustavení pravicového bloku s tolerancí ČSSD, nebo velká koalice. I přes vyjednávání čelných představitelů ODS a ČSSD se strany nebyly schopné dohodnout.

Problém nastal už s ustavením Poslanecké sněmovny a to především z toho důvodu, že při případném třetím pokusu o jmenování premiéra hraje zásadní roli předseda Poslanecké sněmovny. V roce 2006 rovněž neplatila novela Ústavy, která by umožnila poslancům, aby sami třípětinovou většinou ustavili dolní komoru.

V této situaci trvalo zhruba sedm měsíců, než se podařilo dobrat se k vládě s podporou poslanců. V tomto čase došlo k téměř nekonečné sérii jednání na různých půdorysech. Obecně šlo vycházet z předpokladu, že vláda bez vítězné ODS není možná (zejména z důvodu, že pravicové subjekty a Zelení odmítli spolupracovat s komunisty).

Topolánek se tehdy snažil jednat na různých půdorysech. Jak na budoucím uspořádání ODS, KDU-ČSL a SZ, tak i se sociálními demokraty. V srpnu 2006 se zdálo, že se ODS domluví s ČSSD na spolupráci, které kromě dalšího bude usilovat o úpravy volebního systému. Mělo dojít ke zvýšení počtu volebních obvodů (což pomáhá velkým stranám) nebo k zavedení lichého počtu poslanců, aby se předešlo stejnému patu.

K této spolupráci ovšem nedošlo, protože velmi nečekaně došlo k dohodě mezi Jiřím Paroubkem (ČSSD) a Miroslavem Kalouskem (KDU-ČSL) o možné budoucí vládě, kterou by tolerovali komunisté. Tato možnost ale vzala za své, když širší vedení lidovců odmítlo podpořit nápad svého předsedy podílet se na vládě společně s komunisty, v reakci na tuto událost odstoupil Kalousek ze své funkce. Dodejme, že sám opakovaně veřejně tuto dohodu prezentoval jako úspěšnou snahu o zamezení velké koalice ODS a ČSSD.

Sestavením vlády byl nakonec pověřen lídr ODS Mirek Topolánek, se svou první vládou ovšem důvěru nezískal. O vládě se jednalo i dále – zejména opět mezi ODS a ČSSD – a to dokonce v poměrně netradičních formátech. Jedno jednání proběhlo prostřednictvím ČT24 živě.

Nakonec byla ustavena koalice ODS, KDU-ČSL a Zelených. Vyslovení důvěry vládě umožnili až v lednu 2007 poslanci ČSSD Melčák a Pohanka, kteří během hlasování opustili jednací sál a snížili tak kvórum nutné pro získání důvěry.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože existovaly další reálné varianty koalic bez podpory/účasti KSČM. Andrej Babiš má pravdu v tom, že koalice ANO a ODS by ve Sněmovně měla 103 mandátů. ODS však neodmítala spolupráci s hnutím ANO obecně. ODS pouze odmítalo vládní spolupráci za situace, kdy jsou členy vlády trestně stíhané nebo obviněné osoby. První místopředsedkyně ODS Alexandra Udženija se v dubnu tohoto roku vyjádřila takto:

„Je to jedna z podmínek, které ODS měla, že nechce, aby byl trestně stíhaný premiér. Pokud by tato překážka byla odstraněna, určitě ODS je otevřena jednání.“

Vláda mohla být vytvořena i s dalšími politickými subjekty, které se nebránily spolupráci s ANO za určitých podmínek. Trestní stíhání člena vlády bylo překážkou i pro KDU-ČSL, která by s hnutím ANO jinak byla ochotná jednat. Staronová koalice ANO, ČSSD a KDU-ČSL by ve Sněmovně měla stejnou většinu, tedy 103 křesel.

Ani Pirátská strana spolupráci s hnutím ANO zcela nevyloučila. Ve své povolební strategii uvádí toto:

„Budeme jednat se všemi ostatními politickými stranami. Naše podpora libovolné vlády je podmíněna tím, že do vlády nebudou nominováni lidé nekompetentní nebo s korupční historií. V žádném případě nepodpoříme vládu s účastí subjektů ohrožující základy liberální demokracie nebo historickým dědictvím likvidace demokracie v této zemi, tj. zejména s účastí KSČM, SPD nebo s převahou ANO.“

Možnost spolupráce by tedy byla otevřená, pokud by ve vládě nebyla trestně stíhaná osoba a ANO by v takové vládě nemělo většinu ministerských postů. Koalice ANO, ČSSD a Pirátů by ve Sněmovně měla 115 hlasů. Koalice ANO, Pirátů a KDU-ČSL 110. Hnutí STAN v únoru tohoto roku také odsouhlasilo možnost jednat o podpoře vlády s hnutím ANO. Podmínkami byla neúčast trestně stíhané osoby, prozápadní směřování republiky nebo programová shoda. Svými šesti mandáty by hnutí mohlo umožnit vznik například vlády ANO s Piráty (dohromady 106 hlasů).

Není pravdou, že by všechny strany s výjimkou SPD, ANO a KSČM řekly, že chtějí být v opozici. Stejně tak není pravdou, že by ostatní strany nespolupracovaly na programových otázkách a pro své návrhy nehledaly podporu. Například návrh zákona na úpravu EET předložilo pět stran včetně Okamurovy SPD.

Mluví-li Okamura o tom, že kromě ANO, SPD a KSČM ostatní strany řekly, že chtějí být v opozici, není to pravda. Zejména ČSSD aktuálně vyjednává s hnutím ANO o vstupu do možné koaliční vlády. V únoru se také veřejně vyjádřilo hnutí STAN, že by bylo ochotno jednat o podmínkách podpory pro vládu hnutí ANO. Předseda SPD sice korektně uvádí, že další strany nechtějí jednat s ním, to ovšem neznamená, že nejednají o vládě nebo o svých návrzích zákonů.

Před volbami zveřejnila ODS svou Vyšehradskou deklaraci, což byl seznam podmínek pro vstup do budoucí vlády. Stejně tak Piráti zveřejnili před volbami svou povolební strategii, která jim spolupráci s SPD nebo přímou účast ve vládě ANO zapovídala. Obě strany se tak drží svých předvolebních slibů. Nejde o vyčerpávající výčet stran, ale o nastínění motivace dalších subjektů.

Okamura se rovněž mýlí v tom, když uvádí, že další strany nespolupracují a nehledají podporu pro své návrhy zákonů. Dokladem toho jsou zákony, které strany mimo vznikající koalici předložily do Poslanecké sněmovny, a které jim již prošly do druhého čtení.

Za všechny jmenujme návrh hnutí STAN, aby kancléř prezidenta musel mít prověrku na stupeň „přísně tajné“, dále návrh napříč spektrem na výjimky ze systému EET. Druhý zmíněný návrh předložili poslanci STAN, ODS, Pirátů, TOP 09 a hnutí SPD – to vyvrací Okamurův výrok, že by na programových věcech s ním (vyjma ANO a KSČM) nikdo nespolupracoval. Dodejme, že jde pouze o příklady předložených zákonů, reálně je jich více.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť ČSSD si skutečně do koaliční smlouvy neprosadila podmínku odvolání politiků SPD z vyšších sněmovních funkcí. Zároveň ale v současné době neskončilo vyšetřování bývalého tajemníka poslaneckého klubu SPD Staníka, a nelze tak z veřejných zdrojů tvrdit, že se zmiňovaný incident skutečně stal.

Kvůli výrokům Tomia Okamury, které zlehčovaly realitu romského koncentračního tábora v Letech, chtěli opoziční poslanci (v té době včetně sociální demokracie) odvolat předsedu SPD z vedení dolní komory. Na mimořádné schůzi, svolané právě za účelem pokusu o odvolání Okamury, však hlasy opozice nestačily ani na to, aby byl schválen program, a na hlasování tak ani nedošlo. Nicméně z přihlášených poslanců ČSSD všichni hlasovali pro schválení programu.

Při jednání o koaliční smlouvě mezi ČSSD a hnutím ANO si původně sociální demokraté jako jednu z podmínek pro vstup do vlády kladli i odvolání jak Tomia Okamury z křesla místopředsedy Poslanecké sněmovny, tak odvolání dalších politiků SPD z předsednických pozic sněmovních výborů. Tato podmínka však byla z konečné koaliční smlouvy kvůli nelibosti hnutí ANO vynechána.

Jan Bartošek se také zmiňuje o bývalém tajemníkovi poslaneckého klubu SPD Jaroslavu Staníkovi, který podle bývalé ministryně za ČSSD Marksové-Tominové v jedné ze sněmovnách restaurací prohlásil, že „Židi, homosexuálové i cikáni by měli jít do plynu“. Podle bývalého poslance Marka Černocha, zvoleného za Okamurovu exstranu Úsvit, šel Staník s vyjádřeními ještě dál. Podle Černocha Staník vyzýval, aby se „všichni homosexuálové, Romové a Židé stříleli už po narození“. Staník tato tvrzení odmítá a i přes mnohá svědectví přítomných poslanců nelze potvrdit pravdivost tohoto tvrzení, jelikož nebylo prohlášeno veřejně, ale ve sněmovní restauraci.

Jaroslav Staník je v současnosti už bývalým tajemníkem poslaneckého klubu SPD, jeho nástupcem se začátkem května stal exposlanec ODS Zdeněk Mach. Staník je v současné době vyšetřován pražskou policií kvůli podezření z podněcování k nenávisti vůči skupině osob, omezování jejich práv a svobod a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy.

Je pravdou, že po volbách se bývalé strany koalice vyjádřily, že by se členy vlády mohly stát. ČSSD aktuálně s hnutím ANO jedná, lidovci slovy svého prvního místopředsedy tuto možnost také připustili, ovšem za podmínky, že by v čele nestál trestně stíhaný člověk. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Pozice KDU-ČSL k otázce účasti na vládě byla veřejně reflektována několikrát. Ke spolupráci na vládě, která má trestně stíhaného předsedu, se KDU-ČSL stavěla negativně, ať už slovy svého předsedy (například pro Lidovky.cz, Echo24), či přímo na oficiálních stranických stránkách.

Marian Jurečka v únoru roku 2018 uvedl: „Jsme připraveni jednat o většinové vládě s hnutím ANO, případně s jinými partnery, ale nemůže být ve vládě trestně stíhaná osoba.“

KDU-ČSL však nedávno přišla i s vlastní variantou, navrhuje menšinovou vládu ODS, Pirátů, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN. „Odmítáme, že by existovaly jen dvě možnosti. Buďto vláda s premiérem Babišem, nebo předčasné volby,“ uvedl předseda strany Pavel Bělobrádek.

I při současném vyjednávání mezi ČSSD a ANO nový předseda ČSSD Jan Hamáček několikrát zopakoval, že zásadní podmínkou je sestavení vlády bez trestně stíhaného předsedy. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý vzhledem ke skutečnosti, že v současné době došlo ke snížení počtu migrantů na všech hlavních trasách do Evropy (přes Řecko a Itálii). Dá se tedy říci, že alespoň částečně jsou snahy EU a členských států úspěšné. Z pozice Řecka je opravdu podstatné fungování dohody o migraci mezi Tureckem a EU, přesto dochází na základě snah států EU k omezení migrace i jinde.

Dne 18. března 2018 došlo ke vzájemné dohodě mezi EU a Tureckem týkající se zastavení nelegální migrace z Turecka do EU. Mezi významné body je možné zařadit dohodu na procesu vracení nelegálních migrantů zpět do Turecka a přijímání legálních syrských imigrantů z Turecka (bod 1 a 2). V rámci této dohody byla přislíbena suma 3 miliard euro v letech 2016–2017 a následována stejnou sumou do konce roku 2018. Finance procházejí skrze organizaci zřízenou EU - Zařízení pro uprchlíky v Turecku. Množství nelegálních migrantů do Řecka z Turecka se dle EU snížilo o 97 % v roce 2017.

Příkladu dohody Turecka a EU se pokusila využít za podpory EU i Itálie, která v únoru 2017 podepsala s představiteli Libye Memorandum o porozumění, jehož hlavním cílem mělo být zastavení migračních cest přes Libyi z ní. Následující lokální dohody vedly opravdu ke snížení množství migrantů směřujících do Itálie. Oproti dohodě s Tureckem je tato dohoda kritizována nejen OSN, ale i dalšími aktéry, a to především za svůj laxní postoj k lidským právům, nejasnostem ohledně financování a také obviněním ze spolupráce s kriminálními živly.

Jak dokazují grafy (. pdf, str. 6) Mezinárodní organizace pro uprchlíky (IOM), je zde patrný trend snižování počtu migrantů do EU v období po březnu 2016. Markantní je především pro Řecko a od října 2017 i pro Itálii.

Vzhledem ke skutečnosti, že problematika migrace do EU je vysoce komplikovaný a dlouhodobý proces, nedokážeme zcela předvídat, jak úspěšné současné snahy budou z dlouhodobého hlediska. Stejně tak je potřeba připomenout, že mnohé migrační politiky členských států EU jsou často kritizovány jak ze strany OSN, tak neziskových organizací s ohledem na problematiku základních lidských práv.

Návrh bývalé ministryně obrany v demisi Karly Šlechtové na vyslání vyššího počtu vojáků do zahraničních misí v Iráku, Afghánistánu, Mali aj. byl schválen vládou, rozeslán poslancům a projednání návrhu bylo zařazeno do pořadníku 13. schůze. O návrhu bylo hlasováno 1. června a pro návrh v nezměněné podobě hlasovaly kromě poslanců KSČM a SPD všechny poslanecké kluby, tedy i ČSSD.

Při projednávání návrhu usnesení Poslanecké sněmovny o zahraničních misích obhajoval účast českých vojáků na misích poslanec ČSSD Lubomír Zaorálek: „Já tady dnes doporučuji, abychom přijali samozřejmě ten návrh tak, jak byl přijat, ale přál bych si, aby to bylo s tou politickou vážností, kterou si ten materiál zaslouží, a jsem přesvědčen, že nepředstavuje ale nic takového, aby se jako celek zpochybňoval.”

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť politické strany své zástupce do rad ČT, ČRo a ČTK přímo nevysílají, nicméně v rámci volby v Poslanecké sněmovně navolili do zmíněných rad i své bývalé poslance nebo osoby, které mají ke stranám blízko. V poslední době byl např. do rady ČTK zvolen Petr Žantovský, kterého nominoval poslanec ANO Kolovratík s odůvodněním, že jej nikdo jiný nenapadl.

Politické strany do těchto rad kandidáty navrhovat nemohou. Poslanecká sněmovna ale z kandidátů vybírá členy a může tak ovlivnit, kdo se do těchto rad dostane. Celý proces má zákonem jasně stanovený průběh.

Podle zákona o České televizi volí a odvolává členy Rady ČT Poslanecká sněmovna, a to tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Návrhy na kandidáty posílají Sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.

Stejně pak probíhá také volba členů Rady ČRo. Cílem obou rad by mělo být uplatnění práva veřejnosti na kontrolu činnosti České televize a Českého rozhlasu, ne uplatnění vlivu politických stran v těchto veřejnoprávních orgánech.

V Radě ČT jsou dva členi, kteří byli nebo jsou v nějaké politické straně – Ivana Levá (KSČM, 2002–2013) a Jaroslav Maxmilián Kašparů, který je aktuálně v KDU-ČSL. V Radě ČRo jsou Ivan Vodochodský (nestraník za VPN Hradec Králové, 2012–2016) a Vítězslav Jandák (KDU-ČSL, 2006–2010 a ČSSD, 2010–2017).

Zákon o České televizi a zákon o Českém rozhlase dále obsahují také jasné vymezení, kdo může a nemůže zastávat funkci člena jedné z rad.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, jelikož vláda Bohuslava Sobotky, mimo jiného, prosazovala také levicová opatření. Zimolou jmenované problematické výroky, byly vnímány skutečně rozporuplně. Výhradou k hodnocení ovšem je, že data agentur neukazují odmítnutí těchto zákonů plošně.

Co se týče programových levicových cílů, ty můžeme charakterizovat jako cíle v sociální oblasti nebo směřující k sociálnímu zabezpečení. Je pravda, že minimálně dva takové se za vlády Sobotky prosadily.

Jedním z nich je celkem čtyřikrát zvýšení minimální mzdy. Ta se nejdříve od roku 2015 zvýšila z původních 8500 Kč na 9200 Kč. Podruhé se zvýšila na 9900 Kč, poté na 11 000 Kč a před koncem Sobotkovy vlády se schválilo zvýšení na 12 200 Kč od ledna 2018.

Dále vstoupil v účinnost zákon o prokazování původu majetku v prosinci 2016.

EET vstoupila v platnost v dubnu 2016. Není ovšem pravda, že by byla veřejností přijata zcela negativně. Podle výzkumů agentury STEM je dlouhodobě EET podporována zhruba dvěma třetinami dotázaných. Střídmější čísla pak dokládá průzkum agentury Median, ve kterém se pro podporu vyslovilo 58 procent lidí. Tento zákon byl ale přijímán negativně zejména u podnikatelů a živnostníků, kdy ze 616 dotazovaných 49 procent uvedlo, že EET bude mít na jejich podnikání negativní vliv a dokonce likvidační dopad čeká 14 procent. Pozitivní vliv pak očekává jen desetina dotazovaných podnikatelů, 59 % se obává, že by mohlo dojít ke zneužití informací o firmách, což rovněž můžeme považovat za negativní přijetí zavedení EET.

Protikuřácký zákon vzešel v platnost v březnu 2017 a dle průzkumu agentury STEM znovu většina lidí spíše vítá. Dokonce nevadí ani většině občasných kuřáků. A 78 procent lidí jej považuje za správný, pokud se zrovna servíruje jídlo. Podle dat agentury Focus ovšem 58 procent dotázaných nevěří v jeho prospěšnost a nepomáhá, dle nich, chránit zdraví.

Podle CVVM je proti začleňování dětí se speciální potřebami do běžných základních škol (inkluzi) zhruba dvě třetiny dotázaných. Průzkum agentury EDUin pak dopadl víceméně pro inkluzi, vyhraněných odpůrců inkluze je 31,5 %, podporovatelů pak 14,5 %. Více než 53 % respondentů pak inkluzi za určitých podmínek zcela neodmítá.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť Brabec se v politice pohybuje od začátku 90. let. A to konkrétně v politice komunální. Od roku 2000 byl krajským zastupitelem. Poslancem a ministrem je Brabec zhruba 4 a půl roku.

Richard Brabec vstoupil do politiky v roce 1990, když byl za Občanské fórum zvolen do zastupitelstva Kladna. Stejný post obhájil ve volbách 1994 již v barvách ODS.

V roce 1998 pak Brabec v Kladně opět kandidoval do městského zastupitelstva, a to na kandidátce koalice Občanské demokratické aliance a Unie svobody. Ze 3. místa ovšem neuspěl, neboť byl přeskočen dalším kandidátem.

V prvních volbách do zastupitelstev krajů v ČR (v roce 2000) se Brabec stal zastupitelem Středočeského kraje. Konkrétně zde reprezentoval Čtyřkoalici. Svůj post o 4 roky později neobhájil.

V roce 2013 a 2017 byl Brabec opakovaně zvolen do Poslanecké sněmovny za hnutí ANO (v Ústeckém kraji), od roku 2014 zastává funkci ministra životního prostředí a od roku 2017 je rovněž také místopředsedou vlády Andreje Babiše.