Přehled ověřených výroků

Miloš Zeman avizoval, že v případě, že bude jeho veto novely zákona o střetu zájmu přehlasováno, obrátí se na Ústavní soud. Doposud podal jeden návrh na zrušení zákona popř. jeho částí, konkrétně se jednalo o služební zákon. U zákona u střetu zájmů mu vadí zejména paragrafy, které dopadnou na Andreje Babiše. Lze tedy předpokládat, že využije možnosti podání návrhu na zrušení části zákona a ne instrument stížnosti. Jde spíše o terminologickou diferenci, která je ve veřejném prostu nezřídka zaměňována.

Prezident má skutečně právo podat stížnost k Ústavnímu soudu. Stejně tak může hlava státu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho některých částí.

Ze zákona (§ 64, odst. 1) o Ústavním soudu citujeme:

„Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (...) je oprávněn podat
a) prezident republiky,
b) skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů,
c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti,
d) vláda (...)“ Každý občan má pak právo na podání ústavní stížnosti. To ovšem může využít, vyčerpá-li možnosti k domáhání se spravdlnosti u obecných soudů. Více o samotném průběhu řízení se dozvíte přímo na webových stránkách Ústavního soudu.

První uprchlická vlna zastihla Německo koncem roku 2015. Od té doby ministerstvo vnitra ve spolupráci se spolkovou policí kontroluje na rakousko-německých hranicích všechna podezřelá auta způsobem, který popisuje Polčák. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Největší počet uprchlíků přicházel do Německa přes Rakousko. Právě tam začaly v září 2015 důkladné pohraniční kontroly. V říjnu 2016 doporučila Evropská komise vybraným zemím, včetně Rakouska a Německa pokračovat v hraničních kontrolách, a to až do února 2017.

Pod dohledem policie jsou zejména německé dálnice A3 (u města Passau) a A8 (ve směru z Mnichova), kde je provoz stažen do jednoho jízdního pruhu. Na rakouské straně u Salzburgu je provoz ve dvou pruzích, ovšem jeden slouží pro osobní auta a druhý pro nákladní auta a autobusy. Podle mnichovské televize jsou kontrolovány zejména nápadně velká auta z Chorvatska, Slovinska, Rumunska a Bulharska.

Současně je v pohraničí zpomalen provoz na 10 km/hod, aby mohli si mohli odborníci auta důkladně prohlédnout a v případě pochybností je odstavit a zkontrolovat. Podle německé policie se počet podezřelých pašeráků pohybuje měsíčně mezí 20–30 lidmi.

Polčákův výrok hodnotíme jako pravdivý, přestože se nám nepodařilo zjistit dobu, po kterou odborníci vyhodnocují podezřelost aut. Mimo to je ale jeho tvrzení správné.

Takzvaný proces extradice se v České republice obecně od r. 2013 řídí zákonem o mezinárodní justiční spolupráci. Obecně proto, že jednotlivé procesy vydání se mohou lišit podle toho, jaké smlouvy mezi sebou státy uzavřely, viz § 3. V případě USA však uzavřené smlouvy nemají na roli obou ministrů vliv, viz původní smlouva z roku 1925 s prvním dodatkem z r. 1935 (eng) a druhý dodatek z r. 2006 (eng, cz).

Podle § 95 zákona o mez. justiční spolupráci o vydání rozhoduje krajský soud, do tří měsíců od vydání rozhodnutí pak může ministr spravedlnosti podat návrh na přezkum Nejvyššímu soudu, pokud toto rozhodnutí zpochybňuje.

V USA postupuje proces (kap. 9–15.700 - Foreign extraditional requests) tak, že v předsoudní i závěrečné fázi asistuje případu zejména Office of International Affairs (OIA), úřad spadající pod ministerstvo spravedlnosti. Důležité slovo má ovšem také ministerstvo zahraničí, ministr zahraničí totiž může kladné extradiční rozhodnutí zvrátit .

Zaorálkovo vyjádření je tedy v obou částech korektní.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože jednací řád Poslanecké sněmovny stanovuje svým členům pravomoc navrhnout změnu programu, o které se hlasuje bez rozpravy. Naproti tomu jednací řád vlády sice dává ministrům možnost podat návrh na usnesení, premiér však nemá povinnost zařadit jej do programu.

Co se týká usnesení jako formy rozhodnutí obecně, zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny ve svém § 1 stanovuje, že se jím upravují vnitřní poměry a podrobnější pravidla jednání sněmovny a jejích orgánů. Dle článku 1 odst. 3 jednacího řádu vlády platí, že rozhodnutí vlády mají formu usnesení vlády.

Jak již bylo zmíněno, jednací řád Poslanecké sněmovny dává poslancům, poslaneckým klubům a výborům možnost zařadit návrh do programu. O této změně se hlasuje bez rozpravy.

Při jednání vlády je situace také výslovně upravena, když je v článku 2 odst. 5 jednacího řádu vlády stanoveno, že návrhy na usnesení podávají členové vlády. Podle článku 6 odst. 4 pak platí, že vláda jedná podle programu stanoveného předsedou vlády.

Ačkoliv tedy jednací řád vlády stanovuje pravidla pro zařazení návrhu na usnesení do programu jednání, stanovuje tento program předseda vlády a je tedy na rozdíl od Poslanecké sněmovny pouze na něm, které body zařadí.

Robert Pelikán tedy uvádí možnost podání a hlasování o návrhu v Poslanecké sněmovně i na vládě správně a výrok je proto hodnocen jako pravdivý.

ODS několikrát ústy své předsedy Petra Fialy skutečně zmínila záměr zabránit vzniku levicových krajských koalic ve složení ČSSD a KSČM a také kopírování vládní koalice na krajské úrovni.

Oba cíle Fiala zmínil při zahájení závěrečné fáze předvolební kampaně pro letošní krajské volby v září 2016, kdy uvedl: „Chceme současně přesvědčit občany, že je třeba vyvážit moc současné vlády a prezidenta. Na krajích vládne levice, která má společně s populisty většinu i v Poslanecké sněmovně a Senátu. Na Hradě sedí kandidát vládní koalice. Je čas na vyvážení sil. Současný stav, kdy jedna skupina ovládá celý politický systém, není zdravý.“ V několika rozhovorech pro média - například pro iDNES.cz, Novinky nebo Echo24.cz - pak Fiala hovořil zejména o nutnosti zabránit vzniku koalic ČSSD a KSČM na krajské úrovni. Jako stěžejní důvody uváděl potřebu vyvažovat moc levice a stagnaci krajů, v nichž v minulosti vládly koalice složené z ČSSD a KSČM.

Například v rozhovoru pro iDNES krátce po krajských a senátních volbách Fiala řekl:„Říkali jsme, že chceme zabránit pokračování levicových koalic ČSSD a komunistů, které vládly ve většině krajů, a že také nechceme, aby se na krajské (pozn.: v článku je uvedeno vládní - překlep redakce iDNES.cz) úrovni zopakovala vládní koalice“ .

Česká republika není cílovou zemi pro migranty ze Sýrie, v porovnání s migranty z Blízkého východu je zde opravdu mnohonásobně více Ukrajinců žádajících o azyl, stejně jako Ukrajinců již zde žijících. Lze tedy předpokládat, že by přišli další Ukrajinci, pokud by se situace v jejich zemi zhoršila.

Ukrajinců v ČR bylo podle dat ČSÚ k září 2016 108 533, jejich počet v posledních letech nijak dramaticky nestoupal. V roce 2015 (odkaz TOP 10 státních příslušností žadatelů o mezinárodní ochranu v prosinci 2015, .pdf) byli Ukrajinci největší národnostní skupinou, která u nás žádala o azyl: za celý rok to bylo 694 lidí. Syřani byli na druhém místě žadatelů o azyl (134 lidí), Iráčanů zde žádalo o azyl 38.

Podle nejnovějšího výzkumu sociálních geografů z Přírodovědné fakulty Karlovy univerzity se Ukrajinci postižení válkou zatím do západní Evropy migrovat nechystají; do České republiky se navíc často dostávají prostřednictvím polských víz, protože ta mohou získat snadněji. Dodejme, že podle dat Mezinárodní organizace pro migraci žilo mimo zemi 5 825 723 lidí (11,5 % Ukrajinců), nejvíce v Rusku (přes 3 miliony).

Mezi hlavní cílové země migrantů patří Německo nebo Francie a Velká Británie. Podle nejnovějších dat bylo ve třetím čtvrtletí 2016 nejvíce žádostí o azyl v Německu (237 400 lidí, kteří požádali poprvé o azyl), následovala Itálie, Francie, Řecko a Spojené království. Pokud se podíváme na dlouhodobější data, v Německu žádalo poprvé o azyl za 12 měsíců mezi 3. čtvrtletím 2015 a 3. čtvrtletím 2016 761 680 lidí, zatímco v České republice to bylo 1 265 lidí.

Následující mapa Frotexu ukazuje aktuální migrační trasy do Evropy:

Po jednání s tureckým ministrem zahraničních věcí v polovině prosince 2016 Zaorálek řekl, že vidí na turecké straně ochotu pomoci a vyjít Česku vstříc. Turecko umožní rodičům vězněné dvojice je navštívit a bere na vědomí i informace české diplomacie, které tvrdí, že se zadržení nechtěli zapojit do teroristických aktivit, ale pouze na území Sýrie ovládaném kurdskými milicemi postavit polní nemocnici. Důležitým faktorem dle Zaorálka je, že Česko má důvěru Turků v tom, že nepomáháme teroristům.

Dle tiskové zprávy MZV ministr prohlásil, že z jednání má dobrý pocit a dějí se vstřícné kroky. Turecko potvrdilo ochotu pomoci najít řešení této situace a shoda je i v tom, že zadržení dvou Čechů by nemělo narušit dobré vzájemné vztahy.

Přesto však z dostupných zdrojů mapujících vyjádření ministra Zaorálka na závěr jeho cesty do Turecka není zřejmé, zda řekl, že se v dohledné době delší než několik týdnů najde řešení tohoto problému.

D8 se opravdu začala stavět v 80. letech (.pdf, str. 5). Výrok je ale relevantní jen vůči části D8 č. 0805 (úsek Lovosice–Řehlovice), tedy oblasti procházející CHKO České středohoří. Zbytek dálnice je dostavěný – posledním dokončeným úsekem je Trmice-státní hranice, který byl uveden do provozu v prosinci 2006.

Vláda rozhoduje o umístění dálničních koridorů prostřednictvím Politiky územního rozvoje České republiky („PÚR“). Současné byla PÚR představena 20. července 2009 a platnáPÚR byla schválena k 22. dubnu 2015 ve znění Aktualizace č. 1 (.pdf). Rozhodování o způsobu provedení stavby je v kompetenci Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD).

Schvalování trasy dálnice bylo poměrně komplikovanou záležitostí. Co se části 0805 týče, probíhalo takto (.pdf, str. 18):

1) Ministerstvo životního prostředí (MŽP) na základě oznámení ŘSD vydalo posouzení vlivu stavby na životní prostředí (listopad 1996). Jedna z možností schválena MŽP.

2) MŽP rozhodlo o výjimce z ochranných podmínek CHKO České středohoří (únor 2001).

3) Krajský úřad Ústeckého kraje vydal rozhodnutí, kterým povolil umístění stavby (březen 2002).

4) Vydáno stavební rozhodnutí (červen 2007).

5) ŘSD vyhlásilo výběrové řízení (červenec 2007).

6) Soudní spory o stavebním rozhodnutí (2007–2010).

7) Zahájení stavby (říjen 2010).

S ohledem na to, že v současné době prakticky není možné trasu dálnice změnit (zbývá 12 km), je výrok hodnocen jako pravdivý.

Podobný výrok Miroslava Kalouska jsme již dříve ověřovali a i nyní jej hodnotíme jako pravdivý.

Podstatou systému, jenž byl spuštěn již za působení Miroslava Kalouska, je centralizace příjmů a řízení výdajů jednotlivých organizací, které hospodaří s veřejnými penězi. Díky tomuto řízení likvidity bylo možné snížit například rezervu hotovosti, kterou si jednotlivé organizace držely a která před spuštěním státní pokladny činila více než 100 miliard korun (.pdf).

Zároveň je také pravdou, že ministerstvo si půjčuje za záporné úroky a že i díky tomu klesá státní dluh.

O novele o střetu zájmů se v Poslanecké sněmovně hlasovalo celkem třikrát. Nejprve 14. září 2016 ve 3. čtení, kdy byla schválena. Senát 19. října 2016 vrátil novelu s pozměňovacími návrhy zpět do Poslanecké sněmovny. PS tuto podobu přijala. Následně však zákon vetoval prezident, který byl 11. ledna 2017 přehlasován Sněmovnou.

Vojtěch Filip hlasoval pro ve 3. čtení (14. září 2016), po vrácení Senátem (29. listopadu 2016) i po prezidentském vetu (11. ledna 2017). Tedy skutečně nejméně (alespoň) třikrát.