Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť uvedený údaj o efektivitě práce je chybný pouze o několik procent a vedle toho je pravda, že horší produktivita práce než v ČR je v devíti evropských zemích.

Bartoš efektivitou míní produktivitu práce. Produktivita práce se zpravidla měří jako poměr HDP dle kupní síly k celkovému počtu hodin práce v ekonomice. Eurostat sbírá údaje o produktivitě práce v jednotlivých evropských zemích. Nejnovější dostupné údaje jsou za rok 2016 a vyplývá z nich, že produktivita práce v ČR dosahovala 80,8 % průměru EU, nikoliv tedy uváděných 88 %.

Horší produktivita práce než v ČR byla hned v devíti evropských zemích. Jmenovitě se jednalo o Bulharsko, Estonsko, Chorvatsko, Lotyšsko, Litvu, Maďarsko, Polsko, Portugalsko a Rumunsko. Produktivita práce v těchto zemích se pohybovala mezi 45–77,8 % průměru EU.

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v červnu 2016 výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se skutečně umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Výrok však hodnotíme jako neověřitelný: tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Vliv na bezpečnost v zemi má pak vedle vlády velké množství dalších faktorů.

V roce 2015 obsadila Česká republika 12. místo, 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku 2 body z 5, přičemž 5 značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Základní způsob financování zdravotních pojišťoven prostřednictvím odvodu pojistného, které činí 13,5 % a dále se mezi zdravotními pojišťovnami přerozděluje, odpovídá výroku europoslance Macha. V rámci nabídky preventivních programů a doplňkových služeb se pojišťovny sice odlišují, jde ovšem o velmi malý segment v rámci celého systému. Výrok hodnotíme tedy jako pravdivý.

Veřejné zdravotní pojištění v rámci ČR poskytuje sedm zdravotních pojišťoven, z nichž největší je Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP). Stručný popis fungování systému zdravotního pojištění v ČR je dostupný na stránkách ministerstva zdravotnictví:

„V České republice je systém poskytování zdravotní péče založen na principu solidarity, kdy je podle Bismarckovského modelu zdravotnictví pro všechny občany povinné odvádět platbu za zdravotní pojištění do fondů zdravotních pojišťoven. Všichni pojištěnci odvádí platbu 13,5 % z vyměřovacího základu. Týká se to jak zaměstnanců (1/3 hradí zaměstnanec a 2/3 zaměstnavatel), tak osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) a osob bez zdanitelných příjmů (OBZP). Za zákonem vymezené skupiny občanů (např. seniory, studenty, nezaopatřené děti atd.) je plátcem pojistného stát.“

Zdravotní pojišťovny se od sebe liší svou velikostí, nastavením preventivních programů a doplňkových služeb. Není tedy pravda, že by jejich nabídka byla totožná. Pojištěnci si mohou mezi pojišťovnami vybírat a maximálně jednou za 12 měsíců svou pojišťovnu změnit. Prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR v článku (.pdf) pro Medical Tribune uvádí, že tato konkurence mezi pojišťovnami není dosud plně využívána, ačkoliv je nutí pracovat efektivněji. Překážku vidí v legislativních omezeních a silné roli ministerstva zdravotnictví v otázce financování zdravotní péče.

Jednotlivé činnosti zdravotních pojišťoven jsou financovány prostřednictvím fondů, jejichž zůstatky jsou od ledna 2015 dostupné na stránkách ministerstva. Vybrané pojistné je mezi pojišťovnami přerozdělováno na základě zákona č. 592/1992 Sb. za účelem vyrovnání příjmů z pojistného a nákladů spojených s hrazením zdravotní péče.

Asociace sdružující tradiční české prodejce skutečně vyčíslila náklady státní podpory na asi 700 milionů korun.

Servery iDNES.cz a Aktuálně.cz informovaly o odhadu Miloslavy Hlavsy, ředitele družstva Konzum v Ústí nad Orlicí sdruženého pod značkou COOP a jednoho ze členů Asociace českého tradičního obchodu. Na podporu venkovských prodejen v obcích od sto do jednoho tisíce obyvatel by podle jeho výpočtů musel stát vynaložit celkem 706 milionů korun ročně. Dodává, že dopravní dostupnost dotuje stát mnohonásobně vyššími částkami.

Eurozóna jako celek sice průměrně vykazuje vyšší zadlužení než země, které eurem neplatí, neexistuje však přímá souvislost mezi členstvím v eurozóně a výší zadlužení. Mezi jejími členy najdeme země s velmi nízkým i země s extrémně vysokým zadlužením. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Porovnáme-li ukazatel státního dluhu členských zemí EU v poměru k jejich HDP za rok 2016, jsou na první pohled viditelné rozdíly – od Estonska s 9,5 % HDP po Řecko zadlužené 179 % HDP. Průměrný dluh všech členských států EU je pak 83,5 % HDP. Značné rozdíly jsou i mezi zeměmi, které zmiňuje Babiš (zvýrazněné v grafu níže). Kromě nich nepatří do eurozóny také Švédsko, Dánsko, Chorvatsko, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko.

Mezi nejméně zadlužené země EU patří ČR, Bulharsko a Rumunsko, najdeme tam ale i pobaltské země nebo Lucembursko, které eurem platí. Na opačné straně grafu se nachází zejména jihoevropské země eurozóny, nadprůměrného zadlužení v rámci EU ale dosahuje i Chorvatsko či Babišem zmíněná Velká Británie.

Babiš mluví také o Německu, které uvádí jako výjimku mezi zeměmi eurozóny. Zadlužení této země je sice pod průměrem EU, v rámci eurozóny bychom ale našli i země se značně nižším zadlužením.

Pokud porovnáme skupiny zemí platící a neplatící eurem jako dva celky, vychází průměrné zadlužení k poměru HDP zemí eurozóny 79,2 % a zemí mimo eurozónu 54 %. Eurozóna tedy vykazuje průměrně vyšší zadlužení, výrazně se na tom ale podílejí země s extrémně vysokými hodnotami ukazatele.

V přeplněností škol a mateřských školek má dlouhodobě Praha a její okolí, ale také Brno. Důvodem jsou populačně silné ročníky, ale také nárůst počtu obyvatel ve městech. V Brně například byl v roce 2016 na první pohled dostatek míst pro všechny budoucí žáky prvních tříd základních škol, ovšem z hlediska jednotlivých městských částí byla situace kritická. jistotu tak neměly ani děti ze spádových oblastí.

V roce 2016 musely některé obce začít brzdit developery, aby zamezily dalšímu plošnému rozšiřování zastavitelných ploch. Oblasti s novými domy a byty si totiž žádají také sociální obslužnost, do které spadají právě školy a školy. Dotace na stavbu škol a školek jsou ale omezené.

Návrh rozpočtu na rok 2018, který je nezřídka veřejně komentován, je teprve svého druhu výkopem ze strany Ministerstva financí. Běží legislativní proces, kdy je návrh poslán do připomínkového řízení a dále bude otázkou celé vlády, jak jej upraví. Aktuální návrh Ministerstva financí navíc není v celé své šířce veřejně dostupný, je tedy nemožné konkrétně sledovat, jak se zde pracuje s jednotlivými prostředky v rámci rozpočtové kapitoly MŠMT.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť nelze doložit, nakolik se TOP 09 v rámci poslední doby daří oslovovat nové lidi, kteří se stranou neměli co do činění.

Je vcelku problematické dokumentovat, nakolik se k TOP 09 obracejí noví lidé a to zejména na jejích veřejných akcích. Strana podnikla v únoru, březnu a dubnu celkem 15 veřejných akcí v rámci své „roadshow“, na nichž prezentovala svůj materiál Vize 2030. Tyto akce byly hojně navštěvovány, můžeme to dokumentovat namátkou na několika záznamech z těchto akcí, které má TOP 09 dostupné ve formě videí na svém Facebooku. Uveďme např. setkání v Praze, Plzni a Mladé Boleslavi.

Nelze pochopitelně určit, zda návštěvníci byli tzv. novými tvářemi, nebo zda se podobných akcí zúčastňovali již dříve.

Co se týká personální stagnace, TOP 09 v současnosti čítá necelé tři tisíce členů, jak dokládá text serveru E15. Aktuální čísla mohou být mírně odlišná, článek pochází z února 2017. V minulosti, jak dokládá dokument (str. 26) ze čtvrtého celostátního sněmu strany z roku 2015, měla strana členů i více. Nejvíce jich bylo v letech 2011 a 2012, kdy členská základna dosáhla výše cca 4 500 lidí. Aktuálnější čísla samotná strana na svém webu nezveřejňuje.

Zdroj: TOP 09 (Sněmovní sešit 2015, str. 26). Pozn. skoky v rámci grafu ukazují končící členy, kteří ze strany odešli kvůli nezaplacení příspěvků (viz Stanovy TOP 09, čl. 3, odst. 7, písm. f).

Členská základna strany tedy pozvolně klesá. To ovšem není na české politické scéně ojedinělý jev, úbytek členů provází i další strany a hnutí. Obecně se dá konstatovat, že přímo členů některé ze stran je v České republice poměrně málo.

Nejsme schopni potvrdit ani vyvrátit Schwarzenbergův výrok o tom, že je o stranu větší poptávka. Je také otázkou, nakolik by mohlo jít o fenomén, že TOP 09 dříve voliče až tolik kontinuálně neoslovovala, jak to činila od února do dubna 2017 v rámci představování své Vize 2030.

Oba kraje skutečně v určité míře dotují malé prodejny.

Pardubický kraj vypisuje pro vesnické obchody každoročně dotační pobídky a prodejce touto formou podporuje již od roku 2009. Každý rok se vynaložená částka pohybuje kolem 1,5 milionu korun, loni činila (.xls) 1,62 milionu. Krajský úřad přitom částečně financoval celkem 52 prodejen.

Až polovinu výdajů ve výši maximálně 150 000 Kč hradil obchodníkům na venkově od roku 2013 v rámci podpory prodeje regionálních potravin kraj Vysočina. Loni se částka za poskytnuté dotace vyšplhala asi na 832 000 Kč pro devět prodejen, kraj měl však připravených celkem 1,5 milionů korun. Letos vypisuje komplexnější grantový program Venkovské prodejny 2017 s dotací dvou milionů korun.

Obě čásky považujeme vzhledem k odhadům Asociace českého tradičního obchodu (asi 706 milionů na celém území Česka ročně) za malé, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť ve skutečnosti pro Zemanův návrh hlasovala téměř třetina Poslanecké sněmovny (což rozhodně není „všichni proti“).

Miloš Zeman byl skutečně předsedou Poslanecké sněmovny, a to v letech 1996–1998. Sem byl zvolen na základě dohody s tehdejší vládní koalicí pod vedením Václava Klause, díky čemuž Zeman umožnil vznik menšinové vlády pod vedením ODS.

Plat poslanců (ale také senátorů, členů vlády nebo prezidenta) je upraven zákonem 236/1995 Sb., tedy zákonem o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu. To dokládá rovněž web dolní komory českého parlamentu. Uvádí:

„Všechny podrobnosti o platu poslanců i senátorů, stejně jako dalších ústavních činitelů, stanovuje zákon č. 236/1995 Sb. ze dne 26. září 1995, o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu. Zákon byl zcela záměrně napsán tak, aby už v roce svého vzniku, tedy v roce 1995, poskytl veřejnosti zcela úplný obraz o tom, jak jsou odměňováni členové zákonodárných sborů, a nikdo se nemusel dotazovat žádné instituce na plat svého poslance.“

Zákon o platu v § 38 uváděl v roce 1996 následující:

„(1) Poslanec, který se v období jednoho kalendářního měsíce bez řádné omluvy neúčastnil dvou jednacích dnů komory Parlamentu nebo jejího orgánu, do něhož byl zvolen, ztrácí nárok na polovinu platu a polovinu paušálních náhrad, které by mu jinak náležely za měsíc následující, a na polovinu dalšího platu v příslušném kalendářním pololetí. Při neomluvené neúčasti na nejméně čtyřech jednacích dnech ztrácí poslanec nárok na náležitosti uvedené ve větě prvé v plné výši. O důvodech ztráty nároku rozhoduje orgán komory Parlamentu pověřený komorou.“

Zeman tedy chtěl, aby poslanci přijali usnesení, které by stanovilo orgán, jenž by danou věc posuzoval. Jeho návrh směřoval k tomu, aby se tímto zabýval mandátový a imunitní výbor. Návrh skutečně nebyl přijat, ale Zeman nemluví pravdu, když uvádí, že proti němu hlasovali všichni poslanci všech politických stran. Ve skutečnosti jej podpořilo 62 poslanců, což je více, než kolik poslanců čítal Zemanův klub. I když nejsou dostupné údaje o jmenovitém hlasování, je zjevné, že pro návrh hlasovali poslanci z více stran.

Během projednávání mu vyjádřil podporu např. předseda Republikánů Miroslav Sládek. Ten konstatoval:

„Pane předsedající, dámy a pánové, po těch předchozích vystoupeních je mojí povinností podpořit předsedu sněmovny v jeho úsilí, protože je zcela jasné, že je to krok správným směrem. Sám osobně musím pro tento návrh hlasovat...“

Názor tehdy nejsilnější strany, ODS, tlumočil Milan Uhde. Uvedl během projednávání návrhu 2. dubna 1997 následující:

„Při vší úctě k práci dobrých zaměstnanců a při vší úctě k práci vůbec musím říci, že v poslanecké činnosti jsou některé rysy, které se od zaměstnaneckého pojetí liší. Ještě jsem neviděl zaměstnance, jehož činnost by spočívala v tom, že se do práce nedostaví, ale v životě poslance je možná situace, že poslanec obstruuje, že poslanec záměrně tam a onam nepřijde, aby ovlivnil výsledek hlasování, aby snížil kvórum atd. Proto se tak těžko předsedovi Poslanecké sněmovny hledá a bude hledat arbiter, který bude posuzovat, zda omluva je řádná nebo není rádná.“

Otázka, zda má být výkon poslance omezen i možným odebráním platu, byla tedy sporem mezi různými stranami. Nehodnotíme, čí výklad je v tomto správný, jde o otázku názoru.

Dodejme, že podle statistik hlasování v Poslanecké sněmovně měl Miloš Zeman v daném období absenci u 33 % hlasování. Je samozřejmě otázkou, kolik z těchto absencí bylo omluvených.

Tržby v maloobchodě vzrostly v roce 2016 o 5,6 %, a to i díky tomu, že české ekonomice se v v tomto období dařilo růst tempem 2,3 %. Vyšší tržby ukazují na vyšší spotřebu, což následně vede k tomu, že se v absolutních číslech prodají větší objemy zboží a služeb, a tedy i s tím související absolutní výběr DPH. Inkaso DPH v roce 2016 bylo meziročně vyšší o 3,8 %. Výběr DPH tak vzrostl pomaleji než maloobchodní tržby.

Nicméně je třeba upozornit na některé limity Kalouskova tvrzení. Předně do maloobchodních tržeb nespadají všechny položky podléhající DPH - např. nemovitosti nebo část služeb. Vyšší maloobchodní tržby tedy nemusí automaticky znamenat, že by mělo o stejnou výši růst DPH. Záleží na více faktorech.

Dále tržby jako takové nejsou to samé jako přidaná hodnota. Obrazně řečeno - že někdo utržil dvojnásobek, neznamená, že bude platit/odvádět dvojnásobek na DPH, protože může mít vyšší vstupní náklady. Je více sazeb, takže může dojít k přelivu mezi sazbami - ať už proto, že lidé více kupují nízko/vícedaněné zboží, nebo proto, že se něco překlasifikovalo.

Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako zavádějící, protože byť Kalousek podává správná čísla, jejich význam dezinterpretuje.