Přehled ověřených výroků

Plánovanou výstavbu radaru zastavila v roce 2009 svým rozhodnutím administrativa demokratického prezidenta Baracka Obamy. Sociální demokraté v čele s tehdejším předsedou Jiřím Paroubkem a stínovým ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem se proti projektu vymezovali.

Česká republika v letech 2007–2009 jednala se Spojenými státy o možnosti zřídit ve středočeských Brdech vojenský radar, který by byl součástí protiraketové architektury USA v Evropě. V sousedním Polsku pak měla být vybudována raketová základna sloužící jako obrana proti raketám dlouhého doletu z Íránu. Tento projekt byl dojednáván během administrativy republikánského prezidenta George Walkera Bushe, po nástupu Baracka Obamy však v září 2009 došlo k jeho zrušení.

Výstavbu radaru podporovala především koaliční vláda Mirka Topolánka (ODS), která smlouvu o výstavbě a provozu radaru schválila v květnu 2008.

ČSSD v průběhu jednání o výstavbě zaujala pozici vymezující se proti americkému radaru na českém území, tehdejší předseda sociálních demokratů vyzýval k vypsání referenda, aby o osudu vojenského komplexu rozhodli občané. Představitelé sociální demokracie často podporovali akce namířené proti výstavbě radaru, šlo např. o protestní pochody nebo hladovky, jednu z nich podpořil i Lubomír Zaorálek (ČSSD). Sám Zaorálek se vyjádřil, že radar Evropě „neprospěje“ a veřejně vystupoval proti projektu.

Dle výstupů výzkumů CVVM (. pdf str. 1) byla česká společnost proti výstavbě amerického radaru. V červnu 2008 25 % dotázaných označilo svůj postoj k radaru jako „spíše nesouhlasí“ a 41 % jako „rozhodně nesouhlasí“. O rok později byla čísla velmi podobná, 25 % dotázaných opět označilo svůj postoj k radaru jako „spíše nesouhlasí“ a 42 % jako „rozhodně nesouhlasí“.

V říjnu 2009 (. pdf str. 2) pak 48 % dotázaných odpovědělo, že jsou s rozhodnutím Obamovy administrativy ustoupit od výstavby radaru „rozhodně spokojeni“, 32 % pak bylo „spíše spokojeno“.

Velmi diskutovaný zákon o střetu zájmů měl podporu napříč celým stranickým spektrem. Dokazuje to hlasování Poslanecké sněmovny ve třetím čtení tohoto návrhu i hlasování o návrhu vráceném Senátem. Jediným, kdo se stavěl proti oběma verzím novely, bylo hnutí ANO.

Při projednávání třetího čtení návrhu dne 14. září byl za přítomnosti 182 poslanců návrh schválen – pro bylo 135 poslanců, přičemž negativně se vyjádřilo jen 37 poslanců z ANO a 2 nezařazení. Postoupený návrh novely zákona pak byl Sněmovně vrácen Senátem s pozměňovacími návrhy – o revidovaném návrhu se hlasovalo 29. listopadu. Ze 174 přítomných jej podpořilo 125 poslanců. Proti byla drtivá většina příslušníků ANO a 5 nestraníků, mimo jiné i členové Okamurovy SPD.

V červnu 2011 proběhlo první čtení vládního návrhu občanského zákoníku. Vojtěch Filip zde vystoupil s krátkým příspěvkem. Uvedl:

"Vážená paní předsedající, členové vlády, dámy a pánové, já bych opravdu klidně bez ideologického trička diskutoval na téma občanský zákoník, ale to by to úvodní slovo a slovo zpravodaje nemohlo být ideologické. Protože my jsme tu neslyšeli nic jiného než ideologické zdůvodnění novely. Po 50 letech nikdo nezpochybňuje, že je potřeba rekodifikace. Nikdo to nezpochybnil, ale prosím vás, jestli ministr spravedlnosti řekne, že není jiná cesta, tak i Švejk měl dvě."

Během rozpravy v 2. čtení návrhu a ani během jednání ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny, který tento důležitý zákon projednával, nevystoupil Filip ani jednou.

Při třetím čtení v listopadu se přihlásil Vojtěch Filip s návrhem k opakování druhého čtení, jelikož dle něj na expertních poradách nebyl zákon dostatečně projednán. Dle jeho slov vzhledem k důležitosti tohoto zákona a předpokladu, že bude platit desítky let, mu opakování druhého čtení neuškodí. Sám také uvedl, že je připraven chodit na expertní jednání, což do té doby nečinil.

"A já slibuji, že pokud to opakované druhé čtení bude, na expertní porady budu chodit. Ale já jsem opravdu nepočítal, že ústavněprávní výbor nařídí expertní porady už od července a srpna. Já jsem měl svůj program a kontrolní výbor také nezahálel."

Jelikož návrh na vrácení do 2. čtení neprošel, hlasoval Vojtěch Filip stejně jako všichni poslanci KSČM proti občanskému zákoníku.

K transparentnosti prostředí, které zákon vytváří, se za celou dobu projednávání návrhu Filip nevyjádřil. Stejně tak to od něj nezaznělo během jednání výboru, těch se totiž neúčastnil.

KSČM se v roce 2012 i po volbách v roce 2013 snažila odsunout účinnost tohoto zákona, zdůvodňovala to však především rozsáhlostí celého zákona. V prodloužené tzv. legisvakanční lhůtě by si tak mohly dotčené subjekty (soudci, advokáti, notáři atp.) lépe a podrobněji zákon nastudovat. Zdůvodnění však (poměrně pochopitelně) směřuje k pouhé rozsáhlosti zákona, k transparentnosti či přehlednosti prostředí, které měl vytvořit, nepadly ze strany KSČM žádné výtky.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý. Jako primátor města je Kubera v této situaci ve stejném postavení jako policista. Oba mají stejnou povinnost, zjistí-li porušení zákonného zákazu, zakročit proti podnapilým osobám. Ačkoliv Kubera zastupuje vlastníka radnice (město Teplice), je stejně jako policista také orgánem veřejné moci, na kterou tato povinnost dopadá také.

Jaroslav Kubera je kromě místopředsedy Senátu též primátorem města Teplice. Výrokem patrně naráží na § 18 odst. 1 písm. a) a k) zákona o o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (tzv. protikuřáckého zákona,) podle nichž:

„1. Osobě, která je zjevně pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky a je ve stavu, v němž ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek, se zakazuje vstupovat a zdržovat sea) ve veřejnosti volně přístupném vnitřním prostoru, kde by mohla způsobit sobě nebo jiné osobě škodu,k) v prostoru budovy orgánu veřejné moci, nezdržuje-li se tam osoba v souvislosti s výkonem působnosti tohoto orgánu veřejné moci“.

Odstavec druhý, podle nějž je určitý výčet osob povinen zakročit na ochranu tohoto pravidla, mobilizuje i vlastníky veřejnosti volně přístupných vnitřních prostor podle písm. a). Ačkoliv by Kuberova povinnost mohla pramenit i z písmena a), pakliže přistoupíme na tezi, že radnice je v úředních hodinách volně přístupným vnitřním prostorem (přičemž vlastníkem radnice je podle katastru nemovitosti Statutární město Teplice, které by jako primátor zastupoval), jeho povinnost primárně pramení ze skutečnosti, že je jako primátor orgánem veřejné moci.

Jako takový je povinen, zjistí-li takovou okolnost, vyzvat osobu pod vlivem k opuštění prostoru nebo k vystřízlivění, ať už se zdržuje na kterémkoli ze zákonem vyjmenovaných míst (jde dále např. o MHD, nemocnice, školy atd.). Představa, že by byl povinen prohledávat úřad a zjišťovat stav příchozích, je ovšem mylná. Kromě toho mu za nedodržení povinnosti osobu z radnice vyprovodit nehrozí dle tohoto zákona žádná sankce.

Kubera dále v pořadu uvádí, že na rozdíl od něj, který tuto povinnost má, policista „sedící dole před radnicí“ opilce zastavit nemůže, neboť je budova v úředních hodinách volně přístupná. To ovšem není pravda. Stejně jako primátor je i policista orgánem veřejné moci a zjistí-li přítomnost osoby pod vlivem návykových látek, má stejnou povinnost jako primátor. Ani jemu nehrozí tento zákon žádnou sankcí.

Z tohoto důvodu tedy Kuberův výrok není pravdivý. Policista je stejně jako primátor oprávněn a povinen opilce vstupujícího na radnici zastavit, pakliže zjistí, že je ve stavu, v němž ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek.

Přestože Petr Gazdík se lehce zmýlil v částce, kde se láme výhodnost, či nevýhodnost navrhované daňové reformy, je pravda, že lidé, kteří leží za uvedenou hranicí, by zaplatili v důsledku daňové reformy výrazně více. Proto hodnotíme celý výrok jako pravdivý.

Jak je patrné z kalkulačky zveřejněné ČSSD i z našeho grafu, polepší si lidé, jejichž hrubá mzda činí méně než 50 tisíc korun (bod zlomu je u částky 48 955 Kč), a to o několik stovek korun měsíčně.

Lidé s vyššími příjmy si pak pohorší řádově více, rozdíl může činit až několik desítek tisíc korun. Jedná se však o méně než 10 % zaměstnanců - podle ČSÚ je hranicí desátého decilu platů částka 43 349 Kč (poslední dostupná data za třetí čtvrtletí 2016).

Graf založený na vlastním výpočtu za předpokladu, že poplatník uplatňuje pouze základní slevu na dani.

První část z výroku předsedy poslaneckého klubu ANO Faltýnka se nám bohužel nepodařilo ověřit, záznamy z jednání poslaneckých klubů totiž ve veřejných zdrojích k nalezení nejsou.

Výstupem z jednání předsednictva je příspěvek na facebookových stránkách hnutí, ve kterém se jeho vedení od zmiňovaného návrhu distancuje. O odmítavém stanovisku předsednictva informovala také ČTK.

Nepodařilo se nám také naleznout, jaký postoj zaujalo hnutí k poslancům, kteří zákon podepsali. Svůj podpis po prohlášení předsednictva však podle České televize stáhl poslanec ANO Stanislav Pfléger, plánuje jej také odvolat jeho souputník Bronislav Schwarz a o stejném kroku uvažuje i Vlastimil Vozka.

Je tedy pravdou, že předsednictvo hnutí ANO s návrhem na obnovení trestného činu hanobení prezidenta republiky nesouhlasí, další části Faltýnkova výroku však nelze ověřit.

Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek debatoval s Vojtěchem Filipem o církevních restitucí 6. června 2016 v pořadu Partie na TV Prima. Z přepisu diskuse jasně vyplývá, že podle Pavla Bělobrádka církevní restituce darem nejsou.

Vojtěch FILIP, místopředseda PS, předseda strany /KSČM/

--------------------

Protože to nejsou restituce. To je dar státu církvím za to, že budou souhlasit s odlukou církví od státu. To je poměrně jednoduché. Druhý důvod je a každé, každý dar je zdaňován, to je evidentní, ať už jde o darování mezi občany...

....

Pavel BĚLOBRÁDEK, vicepremiér, předseda strany /KDU-ČSL/

--------------------

Tak s jediným, s čím souhlasím s panem předsedou, je, že se nejedná o restituce. To s ním souhlasím, tomu se tak říká, ale v podstatě to restituce nejsou. Dar to samozřejmě není.

Pavel Bělobrádek se k církevním restitucím podobně vyjádřil i v roce 2013 v online diskusi se čtenáři iHned.

Není dohledatelný žádný televizní pořad, v němž by předseda KDU-ČSL pojmenoval tzv. církevní restituce jako "dar církvím". Naopak ve svých mediálních vystoupeních opakuje, že se o žádný dar nejedná a že jde o nápravu křivd.

Robert Pelikán zde reaguje na Blažkův výrok, podle nějž vláda odpovídá za veškerou činnost prezidenta. Pelikán však správně uvádí, že vláda odpovídá pouze za kontrasignovaná rozhodnutí, tedy ta, na kterých se podílí svým podpisem.

Je pravdou, že podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ČR je prezident z výkonu své funkce (a rovněž tedy z jejího titulu) neodpovědný. S odpovědností vlády je to ovšem složitější. Blažkovo zjednodušující vyjádření, že vláda je odpovědná za veškerou prezidentovu činnost, je tedy nepravdivé a ministr Pelikán jej zde uvádí na pravou míru.

Podle Ústavy totiž pouze„za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda“. Mezi takováto kontrasignovaná rozhodnutí patří podle čl. 63 odst. 1, 2 například ratifikace mezinárodních smluv, pověřování velvyslanců, vyhlašování voleb, jmenování soudců a generálů, udělování amnestie či státních vyznamenání. V tomto případě je prezident povinen získat pro své rozhodnutí také kontrasignaci vlády, která je pak proto odpovědna.

Blažek s Pelikánem zde hovořili o zveřejnění tajné informace o možném pohybu teroristy na území ČR. Takové vyjádření však není ani rozhodnutím v právním slova smyslu, tím méně pak kontrasignovaným. Jak dříve ozřejmil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 43/93: „... vydaným rozhodnutím nelze rozumět jakékoli ,se rozhodnutí‘ k určitému chování, byť je zakotveno v zákoně.“

Prezident navíc není nikomu generálně odpovědný tak, jako je například vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Ministru spravedlnosti dáváme tedy zapravdu, když poslance Blažka opravuje v tom smyslu, že vláda je odpovědná pouze za kontrasignovaná rozhodnutí.

Hodnota minimální mzdy zůstávala v období od ledna 2007 do srpna 2013 skutečně neměnná. V létě roku 2013 však došlo po téměř sedmi letech k jejímu navýšení, a to na základě nařízení Rusnokovy vlády.

Od 1. ledna 2007 nabylo účinnosti vládní nařízení, které zvyšovalo sazbu minimální mzdy pro týdenní pracovní dobu 40 hodin ze 7 955 Kč na 8 000 Kč za měsíc (nebo 48,10 Kč za hodinu). Tato výše minimální mzdy zůstala konstantní až do druhé poloviny roku 2013.

Na základě nařízení vlády z 16. července 2013 došlo k navýšení minimální mzdy na 8 500 Kč (nebo 50,60 Kč za hodinu). Účinnosti nabylo 1. srpna 2013.

Poslanci KSČM navrhli k usnesení Poslanecké sněmovny týkající se Česko-německé deklarace 2 návrhy. Návrh poslaneckého klubu, který předložil poslanec Exner, obsahoval ustanovení týkající se státních hranic i právní povahy deklarace. Avšak zatímco v případě státních hranic návrh odpovídá výroku poslance Filipa, ustanovení týkající se právní povahy jsou s jeho výrokem v rozporu, neboť Exnerův návrh nechtěl přiznat Česko-německé deklaraci právní závaznost a zároveň nechtěl deklaraci vůbec přijmout. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a budoucím rozvoji byla podepsána 21. ledna 1997 hlavou vlád a ministry zahraničních věcí České republiky a Německa. Poslanecká sněmovna o deklaraci jednala od 11. února do 14. února 1997, výsledkem bylo usnesení vyjadřující s deklarací souhlas. Senát vyslovil souhlas s deklarací 5. března 1997.

Co se týče návrhů KSČM k Česko-německé deklaraci, poslanci KSČM předložili celkem 2 návrhy na vydání usnesení Poslanecké sněmovny. První z nich od poslance Exnera, který tento návrh přednesl jménem poslaneckého klubu KSČM, obsahoval požadavek vyslovit nesouhlas s Česko-německou deklarací. Kromě toho požadoval vydat prohlášení, které uznává územní celistvost a státní hranice České republiky jako nezpochybnitelné. Důvodem pro zařazení tohoto ustanovení bylo finální znění deklarace, které obsahovalo pouze spojení "stávající hranice".

Návrh poslance Exnera dále požadoval, aby Česko-německá deklarace nebyla považována za mezinárodní smlouvu ve smyslu Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Toto ustanovení reagovalo na předchozí dotaz poslance Melčáka vůči ministru zahraničních věcí Zieleniecovi na podřazení deklarace pod Vídeňskou úmluvu o smluvním právu. Pokud by se Česko-německá deklarace stala mezinárodní smlouvou, stala by se právně závaznou pro obě strany, naopak při zachování formy deklarace by právní závaznost neměla.

Druhý návrh poslance Filipa se nevyjadřuje k vyslovení souhlasu či nesouhlasu s Česko-německou deklarací, pouze souhlasí s návrhem poslance Exnera a přidává mj. bod o postavení Dekretů jako nedílné součásti právního řádu. Návrhy poslanců Exnera (hlasování 167-173) i Filipa (hlasování 179-181) však i přes podporu poslanců KSČM nebyly Poslaneckou sněmovnou přijaty.

KSČM tedy při jednání o Česko-německé deklaraci předložila návrhy, které požadovaly mj. vydání prohlášení o nezpochybnitelnosti územní celistvosti a státních hranic České republiky, tato část výroku poslance Filipa je tedy pravdivá. KSČM však zároveň požadovala nepřijetí Česko-německé deklarace a nezařazení Česko-německé deklarace do režimu mezinárodních smluv, což je v rozporu s tvrzením poslance Filipa, výrok je proto nepravdivý.