Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, strany současné opozice ve skutečnosti všem uvedeným zákonům nebránily.

Služební zákon

V roce 2002 byl přijat služební zákon č. 218/ 2002 jako jedna z podmínek vstupu ČR do EU, jeho účinnost však byla celkem pětkrát odložena. Na odložení účinnosti zákona se podílely tyto strany (zahrnuty jsou pouze strany, které existují/ mají v současnosti parlamentní zastoupení): v roce 2003 ČSSD, KDU-ČSL, v roce 2004 ČSSD, KDU-ČSL, v roce 2006 ČSSD, ODS, KSČM a někteří poslanci KDU-ČSL, v roce 2008 ODS, KDU-ČSL a někteří poslanci ČSSD a v roce 2011 podpořili odložení účinnosti zákona poslanci ODS, TOP 09, VV a 1 poslanec za ČSSD.

V roce 2013 předložila skupina poslanců z ČSSD nový návrh služebního zákona. Tento návrh byl ve 3. čtení schválen poslanci ČSSD, ANO, KDU-ČSL, ODS, TOP 09. Proti hlasovali poslanci Úsvitu a zdrželi se poslanci z KSČM. Poslanecká sněmovna následně přehlasovala prezidentovo veto tohoto návrhu, hlasování bylo stranicky rozloženo stejně jako v předchozím hlasování.

Z procesu přijímání služebního zákona vyplývá, že nelze jednoznačně tvrdit, že byl blokován současnými opozičními politickými stranami. V minulosti byl blokován také ČSSD nebo KDU-ČSL, v současnosti byl naopak podpořen také některými opozičními stranami.

Registr smluv

Návrh zákona, který by vedl ke vzniku tzv. registru smluv, byl navržen skupinou poslanců v roce 2012. Mezi navrhujícími poslanci byli zástupci vládních stran, tedy ODS, TOP 09 a VV. Projednávání příslušného sněmovního tisku (č. 740/0) (.pdf) bylo ukončeno s koncem volebního období v roce 2013. Hlavním iniciátorem této předlohy byl poslanec Jan Farský z klubu TOP 09 a Starostové.

Ten byl rovněž zástupcem předkladatele i v tomto období, kdy byl opět návrh (.pdf) zákona předložen. Šlo o poslanecký návrh, který byl podpořen napříč spektrem a nešlo tak o zásluhu pouze ANO či vládní koalice. Schválen byl na podzim 2015, proti jeho přijetí hlasoval poslanecký klub KSČM a jeden zástupce ODS.

Ani v tomto případě nelze tvrdit, že byl zákon blokován současnými opozičními stranami – s výjimkou KSČM a jednoho poslance za ODS. Naopak návrh jako první předložili poslanci napříč spektrem, které ze značné části tvořili poslanci dnešní opozice. Značná část zástupců současné opozice také nový návrh z roku 2013 podpořila.

Dodejme rovněž, že v únoru 2017 došlo k významnému okleštění registru smluv, kdy z něj byly vyňaty státní a národní podniky a také obecní a krajské společnosti.

Financování politických stran

Návrh zákona upravující financování politických stran ve prospěch větší transparentnosti předložilo ministerstvo vnitra (MV) v roce 2012, tedy za vlády Petra Nečase (ODS, TOP 09, VV). Vláda této návrh svým usnesením (.pdf) schválila, ale projednávání tohoto zákona v Poslanecké sněmovně předčasně ukončil (.pdf) pád Nečasovy vlády.

Sobotkova vláda předložila Poslanecké sněmovně nový návrh (.pdf) zákona v létě 2015. Zákon č. 302/ 2016 Sb. byl přijat v červnu 2016, proti hlasovalo 36 zástupců opozice (28 KSČM, 1 ODS, 6 Úsvit, 1 nezařazený) a čtyři zástupci stran vládní koalice (3 ANO, 1 KDU-ČSL).

Tento zákon nejprve předložila část stran bývalé vládní koalice, které v současnosti tvoří část opozice. Návrh současné vlády byl pravicovou částí opozice (kromě jednoho poslance ODS) podpořen, nedošlo k jeho blokaci.

Prokazování původu majetku

Vládní novelu zákona o změně zákona v souvislosti s prokazováním původu majetku předložila Sobotkova vláda v červnu 2015. Tento návrh byl Poslaneckou sněmovnou schválen v červenci 2016, proti jeho přijetí hlasovala část opozice, a to 17 poslanců TOP 09 a 16 poslanců ODS. Jednalo se však o deklaratorní blokaci zákona, neboť tento počet zákonodárců nemohl přijetí zmíněného zákona zablokovat.

Zákon o prokazování původu majetku byl částí opozice podpořen a částí (ODS a TOP 09) odmítnut. Dodejme, že proti majetkovým přiznáním či prokazování příjmů jsou pravicové strany dlouhodobě, což vyplývá z jejich politického a ideového zaměření. Otázkou také je, zda takto nadefinovaný zákon z dílny vlády je přímo protikorupčním opatřením, v rámci daného výroku tuto věc nehodnotíme.

Zadávání veřejných zakázek

Návrh zákona předložila vláda Bohuslava Sobotky v říjnu 2015. Návrh zákona byl Poslaneckou sněmovnou přijat v dubnu 2016 a to hlasy vládních i většiny opozičních stran. Proti hlasovali poslanci ODS a jeden zástupce Úsvitu.

Kromě ODS a jednoho zástupce Úsvitu podpořily přijetí tohoto zákona všechny opoziční i koaliční politické strany, nelze tedy hovořit o tom, že by opoziční strany přijetí tohoto zákona léta bránily. U některých pozměňovacích návrhů bylo diskutováno, zda právě tyto nejsou problematické (např. zvyšování podílu víceprácí).

Není také pravdou, že by v rámci zadávání veřejných zakázek nedělala stávající opozice nic. V minulém volebním období prosadila novelu zákona (resp. několik novel), která kromě dalšího např. zrušila tzv. losovačky, dále se snížily limity, kdy je nutné vypsat veřejnou zakázku atd. Není tedy pravdou, že by v tomto současná opozice nic nedělala.

Identický výrok Klementa Gottwalda se nám sice nepodařilo nalézt, ovšem už během války, ale také v dobách před únorem 1948 existjí svědectví o tom, že Gottwald zastával vůči paušálnímu potrestání českých Němců negativní stanovisko, dokonce se některých něměckých antifašistů zastával. Gottwald podle všeho uznával zvláštní postavení německých antifašistů (pdf., s.24) a to dokonce do té míry, že byl ochotný u vybraných antifašistů po splnění podmínek zajistit návrat plnohodnotného československého občanství (doc., s.38). Podobně i někteří jeho vládní kolegové, jmenovitě tajemník vlády Šrámek, ministr vnitra Nosek, ministr zdravotnictví Procházka, ministr průmyslu Laušman, ministr výživy Majer a přednosta vojenské kanceláře prezidenta republiky Hasal, poukazovali na negativní následky odsunu a neštrného paušálního zacházení s českými Němci (pdf., s.7-8).

Postoj Klementa Gottwalda, ale nemění nic na tom, že v době 1945-1948 byly výrazně patrné protiněmecké nálady napříč politickým spektrem. Není žádným tajemství jakou pozici hájili v dobách odsunu (1945-1946) ve výroku zmiňovaní ministři spravedlnosti za Československou stranu národně socialistickou - Jaroslav Stránský a Prokop Drtina (tito zastávali funkci ministra spravedlnosti v první resp. druhé Fierlingerově vládě). Obecně lze tvrdit, že nejvíce protiněmecky se profilovaly právě strana ČSNS, ale také KSČ, jak ukazuje třeba rozhlasový proslov ministra Noska či tento příklad:

„Podle protokolu jednání vlády z 12. května předložil Zdeněk Fierlinger „zprávy ze spolehlivých pramenů, podle nichž došlo při opatřeních proti Němcům k jednotlivým případům lynčování a týrání a že oběťmi byli někdy Němci, kteří nebyli nacisty a neprovinili se“... Václav Nosek, Václav Kopecký a Jaroslav Stránskýbyli proti z obavy, aby to nepoškodilo „zájmy vlády a pokoj v zemi“; prý šlo „o ojedinělé zjevy revoluční doby“, jejichž opakování se mělo čelit „vhodnými vnitřními pokyny bezpečnostním orgánům a národním výborům“.

Mnohdy ještě tvrdší přístup zastávali i komunističtí funkcionáři v pohraničí.

Obecně by se dalo shrnout, že komunisté, oproti zcela nepřátelské ČSNS, k německým antifašistům přistupovali dost pragmaticky, jak popisuje historik Tomáš Staněk (pdf., s.69):

"...vyvinuli také komunisté alespoň zčásti jakousi snahu ochránit německé antifašisty. Když ale doba o něco pokročila, nebylo pro ně opět žádným větším problémem změnit názor a zatlačit na jejich „dobrovolný odchod“ ze země. Souhrnně řečeno,pro KSČ představovala nacionální mobilizace spojená s přípravou a provedením odsunu jeden z velmi důležitých instrumentů ve vnitropolitickém zápasu poválečného období."

Je faktem, že se čeští policisté podíleli či podílejí na úkolech spojených s ochranou vnějších hranic EU ve jmenovaných zemích. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Čeští policisté se ve všech zemích v minulosti pomáhali řešit problémy spojené s migrační krizí. V Makedonii působí od února 2016, srbské hranice vyrazili střežit na konci minulého roku. Dohromady tehdy do obou zemí vyrazilo 55 strážců zákona a zdržují se zde dosud.

Maďarskou misi schválila vláda již v říjnu roku 2015, ministerstvo vnitra tehdy vyslalo do jedné ze zemí Visegrádské čtyřky na padesátku mužů, podle tiskového oddělení policejního prezidia však již v zemi nasazeni nejsou. Stejně tak již nepomáhá třicet strážců zákona řešit uprchlickou krizi na řeckém ostrově Lesbos, kam byli povoláni na jaře minulého roku.

Na italský ostrov Lampedusa a do Bulharska odletěla šestičlenná policejní hlídka na začátku tohoto roku, budou zde působit pod záštitou pohraniční agentury Evropské unie.

Z veřejně dostupných zdrojů není možné ověřit, zda zbraně určené pro myslivost tvoří většinu držených zbraní. Kontaktovali jsme kvůli této věci Policii ČR, k okamžiku vydání jsme doposud bez odpovědi.

Důvodová zpráva k návrhu novely zákona o bezpečnosti, kterou předložilo Chovancovo ministerstvo, však naznačuje jiný závěr:

"V České republice existuje specifická situace v oblasti civilního držení zbraní daná tím, že většina zbraní byla jejich držiteli nabyta až po roce 1989. Ve většině případů pak šlo o osoby, které si zbraně nepořizovaly pro výkon myslivosti či pouze pro sport, ale vesměs právě pro potřeby eventuálního využití těchto zbraní pro ochranu života, zdraví a majetku. Tomu rovněž odpovídá to, jaké zbraně jsou v České republice držiteli zbrojních průkazů vlastněny. K 1. 12. 2016 je v České republice 300 115 držitelů zbrojních průkazů. Z toho je 240 810 držitelů zbrojního průkazu skupiny E – k ochraně života, zdraví nebo majetku.

Na rozdíl od většiny členských států Evropské unie, kde jsou v naprosté většině rozšířeny toliko lovecké zbraně, je podstatná část zbraní v držení českých držitelů zbrojních průkazů představována zbraněmi vhodnými pro ochranu života, zdraví či majetku (krátké zbraně, samonabíjecí pušky apod.). K 1. prosinci 2016 mají držitelé zbrojních průkazů registrováno 798 424 zbraní všech kategorií. Z tohoto počtu je 357 338 zbraní kategorie B – podléhajících povolení, které by mohly být nejspíše použity k ochraně života zdraví nebo majetku.

Přestože jde o "podstatnou část," nelze říci, zda dosahuje většiny, proto je pro nás výrok neověřitelný.

Faltýnek mluví o tom, že hnutí ANO říkalo před volbami, že chce řídit ekonomiku tohoto státu jako rodinnou firmu. Před volbami 2013 hnutí o rodinné firmě nehovořilo, svůj slogan „řídit stát jako firmu“ o slovo rodinnou doplnilo až postupně. Za všechny můžeme jmenovat výrok Andreje Babiše z Partie TV Prima před volbami 2013 (konkrétně z 22. října 2013):

„Já jsem přesvědčen, že tenhle stát má být řízen jako firma, to znamená, že ten stát má být řízen v prospěch toho státu, tudíž v prospěch akcionářů. A 10 milionů Čechů jsou akcionáři našeho státu.“

Co se týká naplňování tohoto hesla, je fakticky nemožné je konkrétně postihnout, resp. určit, zda se skutečně stát nyní řídí jako firma. Faltýnek mluví o tom, že to hnutí ANO začalo dělat, lze dohledat ale některá vyjádření Andreje Babiše, která to popírají.

Např. v rozhovoru pro Lidové noviny z května 2014 Babiš uvádí:

„Ministerstvo vedu jako firmu a jsem první politik, který to tak dělá. Ale jenom ten úřad. Bohužel stát nejde řídit jako firmu. Dal by se – kdyby byla jednobarevná vláda, jako měl Jiří Rusnok, tak to by šlo. Nebo ve většinové systému. Nebo za Fica. Ale v koaliční vládě to nejde.“

V dubnu 2016 pak Babiš uvedl na půdě Senátu ve svém vystoupení k danému tématu následující:

„...stát není firma, ale já ministerstvo financí řídím jako firmu, a proto funguje dobře. Je škoda, že stát není firma, hlavně rodinná firma, my bychom potřebovali, aby stát byl rodinná firma, která tahá za jeden konec a funguje v týmu.“

Část výroku o řízení státu jako firmy (nově rodinné firmy) tedy nelze reálně fakticky hodnotit, Jaroslav Faltýnek tvrdí, že hnutí ANO to začíná dělat, Babiš ve veřejných projevech mluvil i o tom, že to není možné v této konstelaci (která se nemění).

Presumpce neviny je princip ovládající trestní řízení, neboť tam se rozhoduje o vině a nevině. V trestním řízení se od principu presumpce nijak neupouští. Rasový nebo jinak diskriminační podtext se může projevit ve výměře a typu trestu, samostatným trestným činem ovšem diskriminace není a na antidiskriminační zákon není trestní zákoník nijak zvlášť vázán.

V souvislosti s antidiskriminačním zákonem měl místopředseda Kubera patrně na mysli povinnost unést tzv. důkazní břemeno, tedy povinnost nejen tvrdit, ale i dokázat oprávněnost svého nároku. Právě tato povinnost je otočena v případě, že žalobce uvede skutečnosti svědčící o tom, že byl diskriminován. V takovém případě je pak povinen dokazovat nikoli on, ale žalovaný (např. zaměstnavatel, lékař, pronajímatel,...).

Antidiskriminační zákon pak zakotvuje primární ochranu čistě proti diskriminaci v § 10, pokud nebyly naplněny např. znaky přestupku nebo trestného činu. Nároky však mohou vzejít i z jiných zákonů nezávisle na antidiskriminačním zákoně. V této rovině jde však o občanskoprávní nároky, tedy bez presumování viny či neviny. Otázkou je jen to, kdo bude primárně dokazovat a kdo naopak „pouze“ vyvracet důkazy.

Ve výjimečných situacích, kdy lze očekávat nepřiměřené obtíže při získávání důkazů jedné strany, zákon předpokládá zavinění jedné ze stran - ta druhá pak musí zavinění popřít. Děje se tak například u škody způsobené továrnou, která v případě zjištění, že z jejích zařízení unikly chemikálie a způsobily škodu, musí prokazovat, že podnikla veškeré rozumné kroky, aby úniku chemikálií zabránila.

Takových výjimek najdeme napříč zákony vícero, jsou ale vždy odůvodněny obtížnou důkazní situací na straně, jež by zpravidla měla dokazovat. Dalším příkladem může být povinnost uvést ty údaje o své činnosti, které jsou klíčové pro daňové řízení.

Předně, presumpce neviny je pojem trestního práva, kde rozhodně neztrácí na důležitosti. Co se dokazování týče, je přirozené, že výjimky z pravidla poutají pozornost zákonodárců a přibývá jich úměrně narůstání počtu zákonů. Nicméně jde stále o výjimky a nedá se říci, že by šlo o jakýkoli trend přesouvání důkazního břemene tak, aby bylo třeba prokazovat „nečinnost“ či „nepáchání“. Ani ve volném výkladu tedy presumpci neviny česká legislativa neopouští.

Takzvaný proces extradice se v České republice obecně od r. 2013 řídí zákonem o mezinárodní justiční spolupráci. Obecně proto, že jednotlivé procesy vydání se mohou lišit podle toho, jaké smlouvy mezi sebou státy uzavřely, viz § 3. V případě USA však uzavřené smlouvy nemají na roli obou ministrů vliv, viz původní smlouva z roku 1925 s prvním dodatkem z r. 1935 (eng) a druhý dodatek z r. 2006 (eng, cz).

Podle § 95 zákona o mez. justiční spolupráci o vydání rozhoduje krajský soud, do tří měsíců od vydání rozhodnutí pak může ministr spravedlnosti podat návrh na přezkum Nejvyššímu soudu, pokud toto rozhodnutí zpochybňuje.

V USA postupuje proces (kap. 9–15.700 - Foreign extraditional requests) tak, že v předsoudní i závěrečné fázi asistuje případu zejména Office of International Affairs (OIA), úřad spadající pod ministerstvo spravedlnosti. Důležité slovo má ovšem také ministerstvo zahraničí, ministr zahraničí totiž může kladné extradiční rozhodnutí zvrátit .

Zaorálkovo vyjádření je tedy v obou částech korektní.

Agentura Standard & Poor´s ohodnotila Českou republiku v roce 2016 investičním stupněm AA-. Rating AA znamená„velmi silnou kapacitu k naplnění finančních závazků“, přičemž minus zobrazuje postavení uvnitř skupiny.

ČR je na tomto stupni hodnocení spolu s Čínou, Estonskem, Tchaj-wanem a Chile. Je pravdou, že ze zemí střední a východní Evropy má Česká republika nejlepší hodnocení, pokud vycházíme z klasifikace, jakou používá OECD, či pokud to chápeme jako prvenství mezi postkomunistickými zeměmi.

V některých jiných rozděleních je do centrální Evropy řazeno také Rakousko, které je však v hodnocení Standard & Poor´s výše se známkou AA+, nebo Německo, jež je hodnoceno nejvyšším stupněm jako AAA. Například Slovensko je o stupeň pod námi, tedy hodnoceno jako A+.

Pokud jde o ukončení intervence, Standard & Poor´s podle webu Roklen24.cz již ve své zprávě z roku 2015 opravdu uváděla, že česká koruna „byla schopna obchodovat ve volně plovoucím kurzu a reagovat na externí šoky“.

Program jednání schvaluje na základě zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny celá Poslanecká sněmovna v hlasování. Na každé schůzi je navržen program, který může libovolný poslanec navrhnout, doplnit či upravit.

Do programu schůze je zařazována vládní legislativa a opozice má možnost využívat tzv. opozičních okének, kdy každá strana může zařadit k jednání jeden svůj návrh zákona. Jde ovšem o značně limitovaný prostředek, resp. počet návrhů.

Uveďme např., kolik návrhů zákonů předložil Miroslav Kalousek jako lídr jedné z opozičních stran a kolik jich koalice připustila na jednání. Předseda TOP 09 je spolu/autorem celkem 18 návrhů (k 21. listopadu 2016) zákonů. Z nich Poslanecká sněmovna projednala polovinu - tedy 9.

Jde ovšem o počty z celého volebního období. Vládní koalice funguje od února 2014 a od té doby Kalousek předložil celkem 11 návrhů. Z nich se poslanci zabývali jen dvěma z nich. Jeden zamítli, další pak prošel do druhého čtení, nicméně jde o návrh (ochrana zvířat proti týrání), který předložili poslanci napříč spektrem. Uveďme, že nejstarší Kalouskem podaný návrh leží v Poslanecké sněmovně již dva a půl roku.

Na příkladu Miroslava Kalouska lze tedy doložit, že vládní koalice návrhy zákonů z dílny TOP 09 na program jednání skutečně příliš nepřipouští. Dodejme, že Kalousek v tomto není výjimkou, podobně bychom mohli argumentovat u dalších poslanců TOP 09. Např. poslanec Ženíšek podal 17 návrhů a jednalo se od nástupu současné koalice o šesti z nich. Poslanec Plíšek pak přeložil 21 návrhů a jednalo se pouze o čtyřech - je třeba navíc vzít v úvahu, že tři z těchto čtyř návrhů spolupředložili i vládní poslanci.

Některé návrhy TOP 09 se na jednání Poslanecké sněmovny dostanou, jde ovšem o jejich významnou menšinu. Navíc jsou to nezřídka předlohy, které poslanci Kalouskovy strany spolupředkládají i s poslanci vládních klubů.

Kateřina Valachová reaguje tímto výrokem na informaci ředitelky pražského Gymnázia Budějovická Zdeňky Bednářové o chystané ústavní stížnosti na povinnou státní maturitu z matematiky.

Ministryně školství korektně popisuje fakt, že se student druhého ročníku Gymnázia Budějovická Richard Veselý stal vítězem Národního kola 53. ročníku Chemické olympiády, kterou pořádá Vysoká škola chemicko-technologická v Praze.

Celá redakce Demagogu.cz si je vědoma velkého úspěchu Gymnázia Budějovická, potažmo jejího studenta a svěřence Richarda Veselého, proto mu touto cestou gratuluje.