Přehled ověřených výroků

Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL) se skutečně vzdalo majetkových nároků (0:30) a diskuze nad otázkou vysídlených Němců byla bezprostředně po válce i v nedávné minulosti značně konfrontační. Dnes se politický diskurz orientuje na přátelské navázání vztahu a řešení otázky. Hermanův (KDU-ČSL) výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jakožto odnož německé SL, působí v Česku od roku 2009. Oficiálně zaregistrován byl ale až v roce 2015. Ve stejném roce chtěla německá SL vypustit ze svých stanov článek d) (.pdf), kde požaduje navrácení nebo náhradu za konfiskovaný majetek po druhé světové válce. Namísto toho přichází s alternativou v článku c), kde se vymezuje vůči vyvlastňování po celém světě.

Část členů, kteří nesouhlasili s vyjmutím zmíněných bodů, dala změnu stanov k Mnichovskému soudu. Ten jejich snahu zamítl, ale stanovy přesto zrušil. SL v čele s Berndem Posseltem proto návrh na úpravu stanov začátkem roku 2016 podala znova. Tzv. sudetští Němci se tedy skutečně ve většině vzdali majetkových nároků.

Otázka sudetských Němců byla původně zakotvena v Benešových dekretech z roku 1945. Dekret č. 33/1945 Sb., čl.5, který odjímal české nebo slovenské občanství i dekret o konfiskaci majetku 12/1945 Sb. byly hojně diskutovány i v prezidentských volbách roku 2013. Miloš Zeman v té době kriticky vystupoval vůči Karlu Schwarzenbergovi, který se přikláněl k navrácení majetku odsunutým Němcům (2:15) i sudetské otázce obecně.

Naproti tomu německá kancléřka Angela Merkelová odsoudila odsun poměrně jasně. Snahu o navázání diskuze se sudetskými Němci se pokusil Petr Nečas (ODS) už v roce 2013 v Bavorsku.

"Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. (...) Je ale nadevší pochybnost jasné, že se nemůžeme vrátit do doby před 80 lety. Musíme si přiznat, že můžeme napravit jen velmi málo z toho, co špatného se v dějinách stalo."

Sudetoněmecké dny navštívil v roce 2015 i vicepremiér Pavel Bělobrádek (.pdf)(KDU-ČSL). Je tedy patrné, že existuje snaha o navázání pozitivních vztahů mezi oběma stranami.

Dosud se v Ženevě uskutečnily tři konference, které řešily válečný konflikt v Sýrii. Další mírové jednání mezi vládní stranou a opozičními skupinami se ale uskuteční v lednu 2017 v Kazašském hlavním městě Astaně. V tomto ohledu má tedy Alexandr Vondra pravdu.

Jednání v Astaně však plně nepřebírá roli Ženevy. Další mírová konference, která se uskuteční v únoru, je plánovaná právě ve Švýcarsku. Vondrův výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Schéma mapující strany syrského konfliktu a k nim připojené země a organizace.

Zdroj: Ihned.cz Rok 2017 se má nést, podle poradce OSN pro Sýrii ve znamení diplomacie. Na prosincovém zasedání Bezpečnostní rady Rusko společně s Tureckem přišlo s návrhem na snížení násilí a ochranu civilistů v Sýrii prostřednictvím sjednání příměří. Současně umožňuje vstup opozičních skupin na území Sýrie za účelem boje proti terorismu. Tím reaguje Rusko s Tureckem na rezoluce 2254 týkající se Sýrie z roku 2015. Tuto iniciativu OSN podporuje, ovšem na její dodržení chce dohlédnout.

V minulých letech se mírová jednání odehrávala v hlavním městě Švýcarska pod označení Geneva I Conference of Syria (2012), Geneva II (2014) a Geneva III (2016). Po první konferenci v červnu 2013 se pokusilo Rusko (Sergei Lavrov) s USA (John Kerry) dohodnout na politickém řešení konfliktu a zamezení krveprolití.

Tato iniciativa zesílila po použití chemických zbraní v Damašku. Po přijetí další rezoluce, která obsahovala zničení zásoby chemických zbraní Sýrie od poloviny roku 2014, následovala druhá ženevská konference, která měla tento postup stvrdit. V následujících letech se syrský konflikt k míru nepřibližoval. Zlom nastal v prosinci 2016 s rusko-tureckou iniciativou.Tu však stihly oba státy první lednový týden 2017 porušit a jednání v Astaně se tak pozastavují.

Mírového jednání v Kazachstánu se má účastnit Rusko a Írán, kteří podporují Sýrii a Turecko, jako klíčoví zastánci rebelské strany. Tato konference není organizována OSN, ale Ruskem a Tureckem a slouží k doplnění oficiální „mírové konference“, jež se uskuteční v Ženevě v únoru 2017.

Výrok Alexandra Vondry hodnotíme jako zavádějící, jelikož v Ženevě se stále jedná o mírových opatřeních a dohodách, ačkoliv v souvislosti s válkou v Sýrii se uskuteční mírové jednání mezi Sýrii a opozičními skupinami v Kazachstánu.

Počet relokací, tedy přemístění osob z Itálie a Řecka do jiných členských států a změnu ze systému nepovinných kvót na povinné líčí ministr vnitra správně. Špatně však uvedl, že relokace plní pouze Německo a možná Švédsko. Států je více, navíc nelze tvrdit, že státy, které ČR kritizovaly, systém relokací neplní. Všechny členské země kromě států Visegrádu a Rakouska poskytly místo alespoň desítkám relokovaných osob. Rakousko má přitom od Rady EU výjimku.

K 18. lednu 2017 (.pdf, str. 2) bylo relokováno celkem 2 735 osob z Itálie a 7 563 z Řecka, celkem tedy 10 298 osob. Členské státy EU se přitom zavázaly k tomu, že relokují 160 000 lidí. Procentuálně se jedná skutečně o 6,4 % relokovaných jedinců.

Česká republika z plánovaných 2 679 formálně slíbila relokovat 50 osob, přičemž do této chvíle přijala 12 osob z Řecka.

Nouzové relokace byly zavedeny rozhodnutím Rady EU v září 2015, kdy se členské státy zavázaly relokovat do září 2017 celkem 160 000 osob z Itálie a Řecka. Jedná se o součást Evropské agendy pro migraci, jejíž součástí bylo spuštění článku 78, odstavce 3 Smlouvy o fungování EU, ve kterém je uvedeno: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“Unie zároveň zavedla „klíč“, pomocí kterého vypočítala, kolik migrantů by mělo být relokováno do jednotlivých členských států. V případě, že stát dokáže neschopnost relokační plán plnit, musí na pomoc s migrační krizí přispět finančně.

Jednalo se o první případ, kdy byl článek 78 Smlouvy o fungování EU aktivován. Do té doby byl systém relokací migrantů postavený na základě dobrovolné solidarity (.pdf, str. 7).

Každý měsíc mají členské státy přislíbit určitý počet míst určených pro budoucí relokované osoby. Z poslední zprávy o relokaci a přesídlování z prosince 2016 (.pdf, str. 5–7) vyplývá, že Německo, Francie, Nizozemsko, Portugalsko a Finsko relokují osoby z Itálie a Řecka dle svých měsíčných plánů. Podobně tomu je i ze strany Norska a Švédska. Relokace z Řecka provádí pobaltské státy, Irsko a Rumunsko. ČR však již tři měsíce nepřislíbila žádné relokační místo a od srpna neprovedla ani jednu relokaci. Rakousko a Maďarsko nerelokovali zatím ani jediného člověka a od dubna nerelokovalo ani Polsko.

Není tedy pravda, že jediným, kdo relokace plní, je Německo a Švédsko, jak tvrdí Chovanec. Států je mnohem více - například pobaltské země či Nizozemsko a Portugalsko.

Jedním z kritiků českého přístupu k přerozdělování migrantů je lucemburský ministr Jean Asselborn. Lucembursko přitom podle prosincové zprávy (.pdf, str. 6) stejně jako ČR již tři měsíce nepřislíbilo žádná nová místa pro relokované osoby. Doposud se ale do relokace aktivně zapojilo (.pdf, str. 2) a zatím relokovalo 226 osob, přičemž z celkového plánu jich ještě 331 má do konce září 2017 relokovat. Kritika zněla i ze strany bývalého rakouského kancléře Wernera Faymanna. Pro Rakousko byl ale relokační mechanismus až do března 2017 pozastaven (.pdf, str. 6) na základě rozhodnutí Rady EU.

Ministr Chovanec sice správně udává procentuální počet relokovaných osob, jeho výrok však nemůžeme uznat za pravdivý. Nepravdivé je tvrzení, že relokace plní jen Německo a Švédsko. Podle posledních reportů relokují i další státy - například Estonsko, Lotyšsko, Litva, Irsko, Nizozemsko či Portugalsko. Na Českou republiku se sice snáší kritika ostatních zemí EU, nicméně nelze říci, že tyto země relokace neplní (alespoň v porovnání s Českou republikou).

Ze studií na téma whistleblowingu (tedy upozorňování na porušování pravidel v organizaci) vyplývá, že oznamovatelé většinou v prvé řadě řeší problém interně, tedy snaží se na něj poukazovat v rámci organizace. Až po neúspěchu se menší část z nich obrací na externí orgány. Zaměstnanci jsou navíc často v důsledku svých oznámení propuštěni, jde tedy o opačný mechanismus, než jaký Kubera popisuje.

Studie (.pdf) University of Greenwich a Public Concern at Work, založená na vyprávěních tisícovky whistleblowerů, přichází se zjištěním, že 82 % z nich nejdříve řešilo problém v rámci organizace, pouze 15 % externě (str. 4). 24 % respondentů z této studie bylo propuštěno po prvním vznesení požadavku na řešení problému, 29 % po druhém oznámení a 39 % po třetím oznámení. Z toho vyplývá, že většina lidí se snažila řešit porušení pravidel uvnitř společnosti, ale byla za to sankcionována.

S podobnými výsledky přichází studie O nás s námi (.pdf), na které se podílely organizace Bez korupce a Oživení. Zahrnuje poznatky o této oblasti z pěti zemí (Visegrádské čtyřky a Estonska). Také dochází k závěru, že whistlebloweři se typicky nejdříve snaží vznést poznatek o porušení pravidel dovnitř organizace, a to v 90 % případů (str. 17). Často jde ovšem o pochybení ze strany nadřízených, takže tento způsob bývá neefektivní. Tři čtvrtiny oznamovatelů proto opakují oznámení u veřejné instituce (str. 20).

Pouze pro představu pak dodejme, že některé konkrétní případy popisuje web organizace Oživení. Z poslední doby je znám případ, kdy dva zaměstnanci ministerstva financí upozornili na to, že jejich nadřízený vyzvídal v Bruselu, jak je prověřována kauza Čapí hnízdo OLAFem, a také na to, že se měly ve stejné věci nezákonně využívat rovněž interní systémy tohoto úřadu. V minulosti pak např. upozornil zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí (2008) na podezřelé zakázky.

14. prosince 2015 schválila Vláda ČR žádost Nadačního fondu Generace 21 na přesídlení 153 iráckých uprchlíků křesťanského vyznání do České republiky. Jednat se mělo o předem vytipované rodiny z Iráku a Libanonu, které byly ohroženy činností teroristické organizace Islámský stát.

Uprchlíci začali do ČR přijíždět ve čtyřech vlnách od konce ledna 2016. První skupina deseti osob dorazila do Česka 24. 1.,druhá skupina o 17 osobách 5. 2., třetí skupina čítající 41 osob dorazila 19. 2. a zatím poslední,čtvrtá skupina uprchlíků přiletěla do ČR 20. 3. 2016.

Nespokojenost některých uprchlíků z druhé příjezdové skupiny, kteří byli ubytováni u Jihlavy, se začala projevovat na konci března a nespokojenost se týkala ubytovacích podmínek. Několik dní pak nebylo zcela jasné, jaké jsou další plány této skupiny uprchlíků. Zároveň v této době oznámil Nadační fond Generace 21, že se problémy vyskytují také ve skupině uprchlíků ubytované v Brně. Jedna osmičlenná rodina se totiž kvůli stesku rozhodla vrátit zpět do Iráku. Tato rodina odletěla zpět do Iráku 7. dubna 2016.

Pětadvacetičlenná skupina z druhé příjezdové vlny ubytovaná u Jihlavy odešla na počátkudubna 2016 do Německa, přičemž odmítla český azyl. Německo se následně rozhodlo tuto skupinu uprchlíků prostřednictvím oficiální žádosti vrátit do Česka.

10. srpna 2016 přinesla česká média informaci, že se většina z 25členné skupiny uprchlíků do Česka pravděpodobně nevrátí, protože tito lidé získali v Německu církevní azyl. Nárok na azyl Německo nepřiznalo jen trojici Iráčanů, které se pokusilo vrátit do ČR na konci července 2016. Tito lidé však zmizeli neznámo kam. Nové informace o zmíněné skupině uprchlíků přinesl webidnes.cz 17. září 2016. Soud v Drážďanech neuznal argumenty těchto uprchlíků pro azyl a rozhodl o jejich deportaci. Dle informací MF DNES měli utéct do Maďarska, kde by se mohli pokusit vydávat za nově příchozí uprchlíky a opětovně usilovat o azyl v Německu. 21. září 2016 přinesl web iDNES.cz informaci, že saské ministerstvo vnitra má v úmyslu vrátit do ČR 17 uprchlíků (z 25členné skupiny), kteří získali dočasný církevní azyl platný do 23. 12. 2016. Dalších 5 uprchlíků ze zmíněné skupiny může zůstat v Německu, neboť zde mají členy rodiny. U zbývajících 3 uprchlíků, kteří měli být taktéž navráceni k 21.9. 2016 platilo, že nejsou k nalezení. Nejnovější informace týkající se 17 uprchlíků pochází z poloviny ledna2017. Z nich vyplývá, že se tito uprchlíci možná ze Saska vracet do ČR nebudou a mají značnou šanci zůstat definitivně v Německu.

21. 4. 2016 pak odletěla do zpět do Iráku další, tentokrát šestnáctičlenná skupina uprchlíků.I tito lidé se nejprve pokusili odejít do Německa, byli však zadrženi cizineckou policií.

22. 9. 2016 opustila dobrovolně ČR další, tentokrát šestičlenná skupina uprchlíků z Iráku. Důvodem měly být dle informací iDNES.cz zdravotní důvody.

Vzhledem k uvedenému dění v březnu a na počátku dubna 2016 Vláda ČR program na přesídlování iráckých uprchlíků ukončila 7. dubna 2016.

Podle posledních informací Nadačního fondu Generace 21 z 22.9. 2016 je v její péči 35 uprchlíků, kteří se úspěšně integrují. V reportáži IHNED.cz mapující život křesťanských uprchlíků kteří v ČR zůstali se hovoří o 36 osobách.

Stanovisko Generální prokuratury cituje Daniel Herman správně. Vlastnictví církevního majetku se zabýval také Ústavní soud v roce 2013, který potvrdil, že církevní subjekty měly za svůj majetek plnou způsobilost. V jeho usnesení (.pdf, str. 48) je uvedeno:

"Ze stanoviska Generální prokuratury ze dne 20. května 1954 č. T 282/54-ZO-33 plyne, že majetek církví a náboženských společností není v socialistickém vlastnictví osobním a nebyl nikdy zestátněn (čímž je nutno rozumět majetek do té doby nezestátněný). Vlastnictví církví a církevních institutů trvá, přičemž stát na majetek toliko dozírá. Konstatuje tedy, že se jedná o vlastnictví soukromé, které je pod dozorem a zvláštní ochranou státu."

Usnesení dále jmenuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, která potvrzují, že vlastníkem majetku církví není stát. Na str. 51 pak potvrzuje, že církevní subjekty jako právnické osoby měly zásadně plnou majetkovou způsobilost.

V otázce vlastnictví majetku církví odkazujeme zejména na výše uvedený výrok Vojtěcha Filipa o josefínských reformách. Tvrzení Hermana dále odpovídá usnesení Generální prokuratury i Ústavního soudu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

ODS pro příští prezidentské volby zvažuje dvě alternativy – postavit vlastního kandidáta, nebo podpořit jinou osobnost. Primárním cílem občanských demokratů je porazit současnou hlavu státu. Fiala to uvedl v rozhovoru pro ČTK na počátku února.

Vyššího cíle prezidentské volby, která proběhne na začátku roku 2018, chce ODS dosáhnout i za cenu vzdání se vlastního kandidáta, pokud by se ukázalo, že není s to prezidenta Zemana porazit. V tom případě by pak podpořila kandidáta jiného. Zatím ale počítá s oběma variantami.

„Jsem připraven jednu z nich preferovat podle toho, co bude mít větší šanci na úspěch. Politický cíl je, aby nepokračoval Miloš Zeman ve funkci prezidenta, abychom měli prezidenta, který společnost sjednocuje, nikoli rozděluje, nezpochybňuje naši zahraničněpolitickou orientaci včetně euroatlantické vazby a chová se důstojně a nedělá alternativního premiéra na Hradě,“ řekl Fiala. Avizoval však, že adeptem na prezidentský post by měl být někdo, kdo má zkušenosti s veřejným prostorem.

Nepodařilo se nám dohledat veškerá data k hodnocení tohoto výroku, oslovili jsme tedy ministerstvo financí s žádostí o poskytnutí zdrojů, ze kterých Andrej Babiš čerpal. Prozatím výrok necháváme jako neověřitelný.

Předmětem hodnocení není to, zda byl exministr Kalousek schopen zabezpečit státní finance. Také je třeba upozornit, že ministr měl na mysli 73 tisíc vlastníků dluhopisů. Emitent je naopak subjekt, který dluhopisy vydal.

Miroslav Kalousek byl ministrem od 13. července 2010 do 10. července 2013, poslední přibližně měsíc pak v demisi. V tomto období došlo ke čtyřem emisním vlnám, v nichž byly vydány korunové dluhopisy (jejich detailní rozpis najdete pod označením zde). Podle agregátní statistiky (str. 6) mělo korunové, tzv. spořicí státní dluhopisy, v této době v držení 82 481 osob, z toho 81 837 bylo osob fyzických tuzemských, nikoli tedy cizinců či firem. Fyzické osoby v červenci 2013 držely celkem 66,3 miliardy korunových dluhopisů.

Dohromady jich však bylo v oběhu 73,7 miliard. V pilotní vlně (11. listopadu 2011) korunových dluhopisů bylo vydáno 20,4 mld. kusů dluhopisů. V následující jarní vlně (12. června 2012) to bylo 15,3 mld. kusů dluhopisů, ve vánoční vlně (5. prosince 2012) pak téměř 30 mld. a v další jarní (str. 21) vlně (13. května 2013) nakonec 17,5 mld. dluhopisů.

Co se týče nekorunových dluhopisů vydaných za působení ministra Kalouska, ten měl na kontě vydání celkem 280 183 496 kusů dluhopisů v různé nominální hodnotě:

61. emise - 91 946 693

62. emise - 25 000 000

63. emise - 8 700 000

67. emise - 4 807 000

76. emise - 46 293 761

77. emise - 15 135 996

78. emise - 88 300 046 Nebylo tedy vydáno 230 miliard kusů dluhopisů, podívali jsme se proto na jejich hodnotu pro případ, že měl ministr na mysli „dluhopisy v hodnotě přes 230 miliard“. rok hodnota vydaných nekorunovaných dluhopisů 2010 184,7 mld. Kč 2011 191,1 mld. Kč 2012 48 mld. Kč 2013 366,3 mld. Kč Jde o souhrnnou nominální hodnotu všech nekorunových dluhopisů vydaných v daný rok ministrem Kalouskem. V souhrnu jde asi o 790 mld. Kč, ani zde tedy nenacházíme Babišem uváděné číslo. Atraktivní byly zejména korunové dluhopisy, a to díky skutečnosti, že mezi lety 2011 až 2013 nebyly příjmy z nich plynoucí předmětem daně z příjmu. Novela z roku 2012 pak zabránila do té doby běžné praxi, kdy se úroky z korunových dluhopisů nedanily, neboť byly tak nízké, že po zaokrouhlení směrem dolů nedávaly celé číslo.

S žádostí o poskytnutí informací a zdrojů, ze kterých čerpal ministr Babiš, jsme se obrátili na tiskové oddělení ministerstva financí. Do doby publikování výstupu žádná odpověď nedorazila. V návaznosti na možnou budoucí odpověď bude výrok upraven.

Na naddimenzovanost ruského zastoupení v České republice upozornila především Bezpečnostní informační agentura ve své nejnovější výroční zprávě o činnosti v roce 2015. Podle čísel dožádaných severem Lidovky.cz šlo v létě 2016 o celkem 137 příslušníků zastupitelské mise, v předchozím roce o 140 osob (dožádal Hlídací pes).

Letos jde podle námi vyžádané informace o 141 osob, konkrétně 53 diplomatických a konzulárních pracovníků a 88 zaměstnanců administrativně-technického zabezpečení.Oproti tomu Česko bylo v Rusku zastoupeno 65 pracovníky, stejný počet nás reprezentuje i v USA, které jsou u nás zastoupeny 69 pracovníky.

„Značná část ruských zpravodajských důstojníků působila pod diplomatickým krytím ruské diplomatické mise, která zůstávala početně stále velmi disproporční vůči ostatním diplomatickým zastoupením, včetně velmocí jako USA nebo ČLR. Také v diplomatických misích jiných států působili zpravodajci na diplomatických postech, avšak zdaleka nedosahovali početního stavu ruské mise. Ruští (a někteří další) zpravodajci se – na rozdíl od zpravodajských důstojníků spojeneckých států – BIS nepředstavovali a nedeklarovali svoji příslušnost ke zpravodajské službě.“ (str. 8 výroční zprávy z r. 2015)

Co se týče ostatních zemí, podle polského ministerstva zahraničí zastupuje Ruskou federaci v Polsku celkem 110 reprezentantů, litevské ministerstvo pak deklaruje jen 33 osob oproti 53 zástupcům Litvy v Rusku (společné rusko-uzbecké velvyslanectví v Moskvě, St. Petersburg, Sovetsk). Lotyšské ministerstvo zaznamenává 53 zástupců ruska (.pdf, str. 126, 162-165), estonské (.pdf, započítáni také konzulární pracovníci v Narvě) pak 44 osob oproti 45 estonským zástupcům v Rusku (Moskva, St. Petersburg, Pskov). Slovenské ani maďarské ministerstvo tyto informace automaticky nezveřejňuje, kontaktovali jsme je tedy ve stejné věci a vyčkáváme na odpověď. Pokud ale ministr Zaorálek tvrdí, že naddimenzovanost podobná té česko-ruské je všude v postkomunistických zemích, pak toto je zjevně nepravda.

Předseda ODS Petr Fiala s největší pravděpodobností narážel na obchodní vztahy nejen mezi Spojenými státy a Čínou. Ve svém předvolebním programu Donald Trump tuto otázku opravdu řeší.

Konkrétně v sekci „Obchod“ se píše, že použije všechny zákonné prostředky, které mu prezidentský úřad umožňuje, k nápravě obchodních nesrovnalostí, pokud Čína neukončí nelegální aktivity, a to formou zavedení obchodních cel v souladu s článkem 201 a 301 obchodní úmluvy z roku 1974.

Dalším z jeho bodů v této agendě je vyjednávání nových podmínek v rámci partnerství v NAFTA (North American Free Trade Agreement) s cílem získat lepší podmínky pro americké pracovníky. Pokud na to nebudou strany ochotné přistoupit, je Trump připraven z tohoto partnerství odejít a zrušit pro Mexičany výhodné podmínky, které znemožňují Američanům získat práci.

Dalším předvolebním slibem je odstoupení od Transpacifického partnerství (Trans-Pacific Partnership), které bylo vyjednáno Obamovou administrativou. Jeho cílem mělo být prohloubení ekonomických vztahů mezi jednotlivými členy, například snížením celních poplatků.

Zavedení cel v případě obchodu s Čínou lze vnímat jako ochranu především vlastního trhu a podporu amerických výrobků. Na druhou stranu to snižuje konkurenci a omezuje svobodné podnikání ekonomických subjektů na území cizího státu.

Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.