Přehled ověřených výroků

Je pravdou, že po skončení 2. světové válce měl proces potrestání kolaborantů a válečných zločinců mnoho podob. Od lynče a živelných trestů domnělých kolaborantu, přes státem organizované procesy s tzv zrádci - ve Francii například známé tzv. "legální čistky (Epuration Legale)", mezinárodními soudy s vrcholnými představitely nacistického režimu (soudy v Norimberku), až po hromadné odsuny/vyhnání německy mluvících obyvatel.

Faktem zůstává, že tyto tresty vůči Němcům a místním kolaborantům probíhaly po celé Evropě, jen ve střední a východní Evropě, kde existovaly významné historické německé menšiny došlo i k trestání německých obyvatel bez ohledu na skutečnou vinu či podporu nacistického režimu formou odsunu/vyhnání.

Velké posuny obyvatelstva proběhly také v Polsku, kterému se více na západ posunuly hranice. Německé obyvatelstvo z Polska bylo odsunuto dále do Německa a z území Sovětského svazu byli do nového Polska přesunuti Poláci, kteří zde do té doby žili.

Obecně lze tedy konstatovat, že země, které se měly zanedlouho ocitnout za tzv. Železnou oponou, přistoupily k vypořádání po 2. světové válce plošněji, podle etnického klíče. Je ovšem třeba dodat, že právě na území těchto zemí žily široké německé menšiny. To se dělo na základě tzv. Postupimské smlouvy. Šlo o výstup z Postupimské konference mezi Spojenými státy, SSSR a Velkou Británií, na jehož zákadě mělo být z Polska, Československa a Maďarska odsunuto německé obyvatelstvo (článek XII).

V případě československých německých antifašistů či odbojářů dle odhadů historiků, tehdejší republika uznala do roku 1946 jen 150 tisicům českých Němců status antifašisty. Odhaduje se, že je to jen přibližně polovina těch, kterým tento status měl náležet (pdf., s.22). Otázkou zůstáva i skutečnost, že přiznání statusu antifašisty a s ním spojených "úlev a lepšího zacházení" bylo pro některé skupiny německých antifašistů nedosažitelné. Jednalo se především o katolické německé občany či Němce nestraníky (tamtéž., s.21). Z tohto počtu se vědomím toho, že se stávají i tak jen občany druhé kategorie rozhodla většina německých antifašistů k "dobrovolnému" odstěhování se. Do roku 1946 odešlo takto v rámci antifašistických transportů 96 176 osob a s tím, že dalších cca 30 tisíc čekalo na potvrzení dokladů k vystěhování.

Ministr Zaorálek patrně naráží na kauzu Colina Powella, který byl v letech 2001–2005 ministrem zahraničí USA v administrativě prezidenta George W. Bushe.

Na půdě Rady bezpečnosti OSN vystoupil Powell jen několik týdnů před invazí do Iráku s prezentací, v níž představil důkazy amerických tajných služeb proti Iráku. Powell zde hovořil o tom, že Saddám Husajn disponuje zbraněmi hromadného ničení a že v Iráku existují laboratoře pro vývoj biologických zbraní, což dokládal satelitními snímky. Na základě těchto zjištění Powell prosazoval nutnost použití síly proti Iráku.

Ve své prezentaci vycházel z informací zpravodajské agentury CIA. V roce 2004 Powell přiznal, že značné množství informací, které v prezentaci na setkání RB OSN použil, bylo nepřesných či nepravdivých.

V roce 2015 server CBS News informoval, že se bývalý náměstek ředitele CIA Michael Morell ve své nové knize omluvil Powellovi za to, že mu CIA poskytla chybné informace, kvůli čemuž Powell čelil veřejné kritice. Morell také připomněl, že CIA oficiálně odmítla, že by sehrála jakoukoliv roli v Powellově projevu.

Tvrzení, že na základě této kauzy došlo k diskreditaci CIA, je spekulativní. Ve zprávách některých médií se nicméně objevovala tvrzení například o tom, že USA zahájily válku proti Iráku na základě nadhodnocených a nepravdivých zpravodajských informací (The Guardian). Magazín Foreign Policy pak zařadil „Powellovu kauzu“ do seznamu deseti největších selhání amerických zpravodajských služeb.

Koaliční vláda Bohuslava Sobotky se k zavedení sektorové dani v koaliční smlouvě (. pdf, str. 9) nezavázala, vládní partneři ovšem její případné zavedení zdůvodnili potřebou získat finanční prostředky na pokrytí výdajů spojených se snížením sazby DPH na léky, knihy, dětské pleny a nenahraditelnou dětskou výživu.

Hnutí ANO bylo dlouho proti této dani, nakonec však sociálním demokratům v této věci nepřímo ustoupilo. Předseda ANO Andrej Babiš celé koaliční vyjednávání zhodnotil jako dlouhé, úmorné ale konstruktivní. Podle Babiše hnutí sehrálo historickou úlohu už tím, že vzniklo a také zabránilo vzniku levicové vlády. Zamezilo se tím tak například vzniku sektorové daně nebo zvyšování DPH.

Poslancem byl Babiš zvolen v předčasných volbách na podzim 2013. Ministrem financí se stal Babiš v lednu 2014.

Co se týče dluhopisů Agrofertu, ty skutečně byly emitovány v roce 2012. Nicméně Babiš je jako fyzická osoba koupil až v letech 2013 a 2014, tedy v letech, kdy již v politice prokazatelně byl. Nedokážeme však určit, zda Babiš 1. část nákupu provedl v době, kdy byl poslancem. V roce 2013 byl předsedou hnutí, které se účastnilo voleb do Poslanecké sněmovny a stal se poslancem, v roce 2014 již přímo zasedl do vládního křesla.

Výroční zpráva skupiny Agrofert (.pdf, str. 45) za rok 2014 dokládá, že v roce 2012 byly dluhopisy emitovány. Zpráva uvádí:

„Společnost AGROFERT, a.s. k 31. prosinci 2012 emitovala dluhopisy s pevným úrokovým výnosem v celkové jmenovité hodnotě 3 000 000 tis. Kč. Dluhopisy jsou splatné v roce 2022. K 31. prosinci 2014 činily prodané dluhopisy1 482 270 tis. Kč (k 31. prosinci 2013: 1 252 270 tis. Kč).“

Babiš byl, jak je známo, jediným kupujícím těchto dluhopisů. V roce 2013, jak uvádí výroční zpráva společnosti za tento rok na straně 44, byly prodány dluhopisy ve výši 1,252 mld. V roce 2014 pak došlo k prodeji další části ve výši 230 milionů korun. Média (např. iDNES.cz nebo Seznam.cz) s odkazem na Babišova majetková přiznání, která jsou uložena v Poslanecké sněmovně, informují o tomtéž.

V prosinci 2015 KSČM schválila ve svém vedení stanovisko, které se týkalo možných řešení migrační krize. Uvádí v něm:

„Požadujeme, aby vláda ČR na půdě mezinárodních institucí, zejména OSN, Evropské unie, OBSE, ale i NATO usilovala o řešení příčin vzniku migrační vlny a tedy přispěla k mírovému urovnání bojů v Sýrii, ale i v celé oblasti Blízkého a Středního východu včetně sporů v Severní Africe. KSČM považuje za zásadní, aby EU, a tedy i ČR, přijala odpovědnost za regulaci migrace a nepřenášela ji na okolní země sousedící s EU.“

V tomto stanovisku se komunisté nepostavili proti přijímání uprchlíků, obecně spíše apelovali na vyřešení jednotlivých krizových oblastí, a také na dodržování pravidel.

V září 2015, tedy asi čtvrt roku před přijetím zmíněného komplexního stanoviska, strana také v rámci mediálního výstupu akcentovala podobnou myšlenku.

Uvedla:

„Znovu opakujeme, že je nutné přijetí všech opatření, která pomohou řešit situaci přímo na místech, odkud běženci přicházejí, od posílení bezpečnosti až po posílení humanitární pomoci a k urychlené změně azylové politiky EU.“

Dne 2. září 2016 se KSČM vyjádřilak postupu Evropské komise týkajícímu se řešení migrační krize. Podle KSČM přichází Evropská komise s novým návrhem, kdy migranti nebudou přidělováni na základě kvót, ale s odměnou 10 000 eur na přesídlenou osobu. Dále Komise požaduje, „aby uprchlíky z Blízkého východu a Severní Afriky přijala v počtu, odpovídajícím velikosti jejich populace a počtu uprchlíků, které přijaly už dřív.“

KSČM souhlasí s tím, že by se efektivita azylového řízení měla zlepšit. Návrhy Komise podle nich neřeší příčinu migrační krize, kterou podle nich zastaví jen mír v daných oblastech. Strana tvrdí, že návrhy komise „odporují většinové vůli evropské veřejnosti“.Návrh strana požaduje zamítnout.

Pokud budeme vycházet z údajů ČSÚ, tak je počet zaměstnaných osob v ČR ke čtvrtému čtvrtletí 2016 5,186 tisíc.

Na základě údajů Českého rozhlasu, který vycházel z dat MPSV (z roku 2015), má cca 58,58 % zaměstnanců mzdu méně než 27 tisíc korun. To je asi 3,038 tisíc osob. Podíl zaměstnanců s platem do 50 tisíc korun by podle těchto dat měl být 89,9 %, tedy cca 4,663 tisíc osob.

Dle zadaných údajů jsou čísla lidí spadajících do kategorií s příjmem do 27 tisíc a 50 tisíc korun vyšší. V prvním případě více než o milion a ve druhém o cca 663 tisíc. Jen pro srovnání, samotné MPSV (. xslx, záložka CR-M6p) řeší situaci pouze u zaměstnanců v roce 2015. Těch bylo 3,567 tisíc, z toho 93,4 % nedosáhlo na mzdu nad 50 tisíc korun.

Aktuálnější data bohužel nejsou dostupná a vzhledem k tomu, že v posledních letech mzdy rostou, počty lidí vydělávajících v různých relacích se mění. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný především z důvodu nedostupnosti čerstvých dat. Pokusili jsme se rovněž oslovit autory daných sociálnědemokratických návrhů s prosbou o poskytnutí jejich analýz a vstupních dat k danému výroku.

Moskevskou deklaraci jakožto dokument s ambicí oživit politický proces a ukončit syrský konflikt podepsali zástupci Ruska, Turecka a Íránu v Moskvě dne 20. prosince 2016. Obsahuje mimo jiné vyjádření, že je nemožné současnou situaci vyřešit vojensky. Text připisuje důležitou roli OSN a vyzývá ke spolupráci a kooperaci.

Otázka odchodu prezidenta Sýrie Bašára Asada zde není zmíněna – deklarace pouze klade důraz na to, že vedení politického dialogu a vzájemné vyjednávání o budoucí podobě Sýrie musí probíhat mezi současnou legitimní syrskou vládou a veškerými opozičními skupinami, s výjimkou ISIS a Jabhat al-Nusra. S těmi se naopak zainteresované strany zavazují bojovat.

Fakt, že deklaraci podepsala i turecká strana, dost možná indikuje změnu postoje v otázce syrského konfliktu. Vztah mezi Tureckem a Sýrií byl skutečně kritický, od počátku občanské války v Sýrii roku 2011 docházelo k sérii událostí, které poukazovaly na špatné vzájemné vztahy. Současný turecký prezident Erdogan se již několikrát vyjádřil, že hlavní prioritou Turecka je boj proti teroristickým skupinám. Zároveň však spolu se Spojenými státy pracoval na odstranění syrského režimu s Bašárem Asadem v čele.

Evropská unie skutečně návratovou dohodu s Marokem uzavřenu nemá, všechny jednotlivé smlouvy se nám však dohledat nepodařilo.

Repatriační (často také readmisní, česky návratová) dohoda je mezinárodní smlouva upravující předávání občanů, kteří neoprávněně přišli na území jedné ze smluvních stran. Takovou smlouvu má Evropská unie podepsánu s mnoha zeměmi z jihovýchodní Evropy i se zakavkazskými republikami, ta s Marokem i ostatními státy Maghrebu v přehledu těchto smluv však stále chybí. O dohodu s Marokem se Evropská unie snaží (.pdf, kap. 2.1) již od roku 2000 a i přes příslib dalšího jednání v roce 2013 představuje smlouva stále běh na dlouhou trať.

Vzhledem k velkému počtu členů Evropské unie a nedostatku informačních zdrojů se nám nepodařilo ověřit smlouvy všech států EU. Podle přehledu (odst. EU-Moroccan relations) Maroka z hlediska zadržování imigrantů má se severoafrickým královstvím uzavřenu smlouvu Španělsko, Portugalsko, Francie a Německo (nachází se i v přehledu (.pdf str. 1) všech německých smluv). Ve veřejných zdrojích jsme nalezli také informace o návratovém programu mezi Marokem a Rakouskem.

Návrh zákona o elektronických komunikacích byl v Senátu hlasován 27. dubna 2016. Nejprve proběhla dvě hlasování - o schválení zákona a o zamítnutí zákona. Pokud by byl zákon schválen, putoval by legislativním procesem dál, pokud by byl zamítnut, skončil by.

Proti schválení hlasovali výhradně senátoři ČSSD (až na tři) a ODS. Poměrně pikantní je, že proti zákonu hlasovala i Dagmar Terelmešová z ČSSD, která byla jednou z předkladatelek návrhu. Ta poté hlasovala i přímo pro zamítnutí návrhu, které ovšem neprošlo.

Ani v jednom hlasování se nenašla většina pro podporu návrhu, zákon tedy nebyl Senátem ani schválen, ani potopen v původním znění.

Dále se podle jednacího řádu přistoupilo k hlasování o pozměňovacích návrzích v tzv. podrobné rozpravě. Pokud by byly schváleny, zákon by putoval legislativním procesem dále ve znění pozměňovacích návrhů.

Načteny byly dva návrhy. Jeden od senátorky Dernerové, která byla předkladatelkou návrhu, a druhý od senátora Kratochvíleho, jenž byl zpravodajem návrhu. Senátor Kratochvíle načetl návrh, který obsahoval značné „změkčení“ toho, co obsahoval návrh zákona. Tedy méně práv pro spotřebitele a lepší pozici pro operátora. Načetl jej přímo v rozpravě, kdy ho nejprve v písemné podobě nerozdal mezi senátory, to učinil až po výtce předsedajícího a krátké přestávce.

Senát se dohodl, že bude hlasovat nejdříve o návrhu Dernerové. Až pokud ten nebude přijat, dojde na hlasování o návrhu Kratochvíleho. Návrh Dernerové přijat nebyl, protože nezískal dostatečnou podporu. Z řad ČSSD jej nepodpořil nikdo. Stejně tak z klubu ODS.

Následně, když se mělo hlasovat o návrhu Kratochvíleho, jej tento senátor stáhl, tudíž nebylo o čem hlasovat. Celý návrh zákona, který měl přinést lepší podmínky spotřebitelům vůči operátorům, tudíž spadl pod stůl.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť senátor Kratochvíle skutečně během hlasování o novele zákona o elektronických komunikacích, která měla přinést větší práva pro spotřebitele, postupoval procedurálně poměrně kreativně, načež zákon spadl pod stůl. Zda tento postup vyloženě zmátl senátory natolik, že zákon padl, je poměrně problematické soudit. Nicméně postup Kratochvíleho byl značně nestandardní a po jeho zásahu zákon skutečně neprošel a to ani v upravené podobě.

Zajímavostí je rovněž to, že ministr Mládek z ČSSD návrhu Dernerové a spol. přislíbil dopisem v únoru 2016 podporu, následně ji však stáhl a ČSSD zákon potopila. Více o tom píše server Neovlivní.cz.

Vládní návrh zákona o některých přestupcích (.pdf) byl schválen Poslaneckou sněmovnou 6. května 2016. Podpořilo jej 120 poslanců ze 151 přítomných. Proti hlasovaly pouze ODS a TOP 09-S.

Zmíněný zákon v § 5(1) ukládá mimo jiné fyzickým i právnickým osobám pokutu za:

• neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci,
• znevážení postavení úřední osoby při výkonu její pravomoci,

a to ve výši 10 000 korun, v případě opakování pak 15 000 korun.