Přehled ověřených výroků

Výrok Tomia Okamury je hodnocen jako zavádějící, neboť i přes to, že ostatní sněmovní subjekty neprosazují zrušení Senátu, tak ani v programových dokumentech či legislativních snahách Úsvitu není tento krok obsažen. Problematické je tedy především samotné tvrzení, že zmíněnou snahu prosazuje hnutí Úsvit samotné.

V rámci programů parlamentních stran se návrhy na zrušení Senátu neobjevují. Asi nejvýrazněji toto téma veřejně prezentoval Petr Gazdík z politického hnutí Starostové a nezávislí v roce 2012 v souvislosti se zavedením přímé volby prezidenta. Nicméně samotné hnutí STAN podobnou myšlenku již dále nerozvíjelo.

Daný výrok je dále problematický v tom, že samotné hnutí Úsvit ve svém programovém dokumentu zrušení Senátu nijak nezmiňuje. Na internetu lze dohledat pouze rozhovory s Tomiem Okamurou, v nichž poukazuje na podle něj problematické fungování Senátu a uvažuje o možnosti jeho zrušení (viz zde nebo zde). Na jiném místě pak Okamura uvádí zrušení Senátu jako příklad hlasování v referendu, pokud by byl přijat někdejší návrh zákona o všeobecném referendu ve znění prosazovaném hnutím Úsvit.

Doposud se Úsvit v Poslanecké sněmovně nepokusil předložit příslušnou změnu a ve svých programových dokumentech není zrušení Senátu popsáno také.

Spíše pro informaci dodáváme rovněž názor některých mimoparlamentních stran na dané téma. Mezi politické strany prosazující zrušení Senátu patří Aktiv nezávislých občanů, v jehož programu se uvádí: "Požadujeme zavedení jednokomorového parlamentu poslanců, zrušení imunity vyjma politické činnosti. Senát považujeme vzhledem k jeho pravomocím za zbytečný a neefektivní".

Zrušení horní komory obhajují také Česká strana národně sociální (viz zde v sekci Řízení státu a výběr daní), Česká strana národně socialistická (viz zde v části zaměřené na státní správu a legislativu), Dělnická strana sociální spravedlnosti (viz zde v bodě Reforma ústavních institucí) a politická strana Moravané (viz zde v odstavci věnovaném ústavnímu pořádku).

Výrok jako celek musíme označit jako nepravdivý, protože hnutí Úsvit nebylo jediné a ani první, které by navrhovalo novelu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Vláda navíc boj proti exekucím slíbila ve svém programovém prohlášení a se schvalováním příslušných zákonů počítá v legislativním plánu vlády. Programové prohlášení, v němž se zavazuje bojovat i proti exekucím, přijala vláda na svém zasedání 12. února 2013 a hnutí Úsvit předložilo svůj návrh zákona do Poslanecké sněmovny až 21. února 2013. Neplatí tedy, že by vládu přiměl něco dělat s exekucemi až návrh hnutí Úsvit.

Není pravdou, že by hnutí Úsvit bylo jediné, které navrhovalo novelu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Poslanecká sněmovna se totiž zabývala dvěma návrhy zákonů skupiny poslanců – v obou případech byla zástupkyní navrhovatele Helena Langšádlová z TOP 09 (mimo tuto stranu návrhy podali i poslanci ODS, KDU-ČSL a ČSSD). První i druhý návrh byl předložen 23. ledna.

Poslanci hnutí Úsvit ve spolupráci s poslanci Václavem Snopkem, Kateřinou Konečnou (KSČM) a Stanislavem Berkovcem (ANO) předložili svůj návrh (.pdf) na změnu tohoto zákona až o necelý měsíc později.

Vláda vydala k návrhu zákona negativní stanovisko, tudíž nebyl později zákon vládními poslanci schválen. Na návrh Jeronýma Tejce byl návrh zákona hlasováním č. 185 vrácen zpět k dopracování. Poslanec Hnutí Úsvit Radim Fiala navrhoval zřízení expertní komise, která by se tímto problémem zabývala, avšak návrh byl zamítnut.

Pracovní skupina však nakonec zřízena byla, a to usnesením (.pdf) ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny z 21. května, kterým byl zároveň poslanec Marek Černoch zvolen jejím předsedou.

Nepodařilo se nám však dohledat zápis, který by potvrzoval či vyvracel slova Tomia Okamury o analýze z ministerstva a o vypracování novely. V plánu legislativních prací na rok 2014 je však novela tohoto zákona zařazena až na prosinec. Vláda také vyhlásila "nesmlouvavý boj proti zneužívání exekucí" mezi svými prioritami v programovém prohlášení.

Dále tento bod rozvádí v resortních prioritách Ministerstva spravedlnosti: "Vláda posílí dozor nad činností exekutorů s cílem zabránit zneužívání exekucí a vymáhání dluhů, a zajistí, aby exekutor jako zástupce státu své právo vykonával způsobem garantujícím jak práva věřitele, tak dlužníka. Náklady exekuce a odměna exekutora musí odpovídat jeho skutečnému výkonu. Exekuce podle exekučního řádu bude nepřípustná v případech, kdy je možné vymáhat splnění povinností správní exekucí".

Není pravdou, že by Úsvit jako jediný kritizoval absenci zastropování příspěvků na bydlení. V předvolební debatě na Českém rozhlasu se např. na nutnosti zastropování příspěvků na bydlení shodli kandidáti napříč politickým spektrem (hosty byli Martin Komárek z ANO 2011, Jan Bartošek z KDU-ČSL, Soňa Marková z KSČM, Helena Langšádlová z TOP 09, Jaroslav Foldyna z ČSSD, Yvona Legierská ze SPOZ a Drahomíra Miklošová z ODS).

Na únorové schůzi Poslanecké sněmovny byl skutečně projednáván návrh na změnu zákona č.111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého by doplatek na bydlení bylo možné poskytnout jen „do takové výše, která odpovídá v místě a čase horní výši obvyklého bytového nájemného“.O tom, že tento doplatek bývá skutečně zneužíván, informovalo na svém webu i Ministerstvo práce a sociálních věcí. Tento návrh byl skutečně zamítnut. Ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier při projednávání prohlásil: „Je to priorita a předpokládáme, že z resortu by to mělo jít do meziresortního připomínkového řízení nejpozději do dvou měsíců“.

Avšak tvrzení, že byli ministři přinuceni hnutím Úsvit, aby na mikrofon odpověděli, musíme hodnotit jako zavádějící. Jednalo se totiž o dotaz poslance ČSSD Jaroslava Foldyny, který řekl: „Chtěl bych tedy od paní ministryně slyšet, kdy předloží nová vláda, současná vláda, legislativní návrh svého řešení, kde budou zohledněny výtky, které tady zřejmě oprávněně byly vůči návrhu Úsvitu vzneseny. Pro mě je důležité slyšet, kdy se ty věci budou řešit, protože situace v mém volebním obvodu je už strašná“. Později se o slovo přihlásil Jiří Dienstbier, kterého předseda Poslanecké Sněmovny Jan Hamáček uvedl slovy: „Nyní má slovo pan ministr Dienstbier, který chtěl právě odpovědět formou faktické poznámky na dotaz pana poslance Foldyny. Prosím, pane ministře“. Na to Jiří Dienstbier odpověděl onou výše citovanou větou o dvou měsících.

Vládní návrh zákona o pomoci v hmotné nouzi byl projednáván v prvním čtení 17. července, což je od 12. února bezmála pět měsíců a nikoliv čtyři, jak říká Tomio Okamura. Navíc vláda Bohuslava Sobotky dostala důvěru až 18. února. Mohla tedy jen stěží před tímto datem předkládat jakékoliv návrhy zákonů.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou. Zatímco v Polsku a Slovensku funguje přímá volba i odvolávání starostů, v Německu a Rakousku se situace liší dle jednotlivých zemí – volba i odvolávání starostů velmi závisí na jednotlivých zemích Spolku. Obecně má ale Okamura pravdu, že tento institut u našich sousedů ve větší či menší míře funguje.

Není jasné, co přesně Tomio Okamura myslí pod pojmem střední Evropa, jelikož pojem může historicky, politicky i geograficky nabývat různých podob (srov. Wikipedie). Vzhledem k tomu, že ale Tomio Okamura uvádí "všechny země okolo", budeme vycházet z velmi zúženého pojetí pouze sousedů České republiky, tj. Německa, Rakouska, Polska a Slovenska.

Podle analýzy Parlamentního Institutu (.pdf) z roku 2010 přímou volbu starostů zavedlo Německo, Polsko a Slovensko. Podle odborného článku v periodku Acta Politologica (.pdf, str. 8 a dále) je přímá volba starosty zavedena také v šesti z devíti rakouských spolkových zemí.

Podle další analýzy Ministerstva vnitra (.pdf) může být starosta zároveň i odvolán občany na Slovensku (str. 11; může to být v případech, kdy "o to peticí požádá alespoň 30 % oprávněných voličů, pokud starosta hrubě či opakovaně zanedbává své úřední povinnosti, resp. porušuje právní předpisy, pokud nepřítomnost starosty či jeho nezpůsobilost k výkonu funkce trvá déle než 6 měsíců"). Rovněž o osudu starosty mohou občané rozhodnout přímo i v Polsku (str. 14).

V Německu i Rakousku se liší systém podle jednotlivých spolkových zemí. V Rakousku, jak bylo zmíněno, je přímá volba ve všech zemích, vyjma Dolního Rakouska, Štýrska a Vídně. Veškeré rakouské obce mohou vyhlásit nezávazné lidové hlasování, přičemž v některých zemích je mohou iniciovat vedle rady a starosty také přímo občané. Nepodařilo se nám ovšem dohledat, zda se takovéto referendum může konat i v otázce odvolání starosty (Balík, S.: Komunální politika. 2009, s. 115–118).

V Německu funguje řada různých druhů uspořádání. S přímou volbou starosty se setkáváme hlavně v jihoněmeckém radním uspořádání a tzv. starostovském uspořádání, např. v Porýní-Falci (naopak třeba v Sársku je ale volen radou). Velmi rozdílné je opět postavení starostů i co se týče odvolávání – v Bádensko-Virtembersku a Bavorsku (s přímou volbou) nemůže být starosta odvolán, naopak v Hesensku (s nepřímou volbou) ano (Balík, S.: Komunální politika. 2009, s. 126–130).

Předkladatelé novely zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti skutečně upravili § 28 určující příslušnost exekutorů tak, že v nové podobě by měla být založena na principu teritoriality (viz § 28 str. 8 dokumentu.)

Co se týče komparace exekutorské příslušnosti v Evropě, kontaktovali jsme Exekutorskou komoru, která e-mailem potvrdila, že místní příslušnost využívají všechny státy Evropy mimo ČR, Slovensko, Albánii a Nizozemsko.

Výrok poslance Okamury je tedy pravdivý.

Novela zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti skutečně změnila § 44 b o změně exekutora. Srovnáním dosavadní a navrhované podoby tohoto paragrafu (viz str. 10 dokumentu) dojdeme ovšem k závěru, že právě odstavec druhý, který dává věřiteli nárok požádat o výměnu exekutora, byl slovo od slova přepsán ze stávající úpravy. Zdůrazněna byla pouze nutnost výběru "nového" exekutora opět v souladu s § 28, tedy principem teritoriality a rovnosti při nápadu exekučních případů. Laicky řečeno: znovu v rámci místního exekutorského obvodu a tak, aby na všechny exekutory v daném obvodu připadal ideálně stejný počet exekučních návrhů.

Důvodová zpráva (viz str. 5 dokumentu) navíc v souvislosti se změnou exekutora hovoří spíše o nemoci či požáru úřadu jako důvodu pro tento postup.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože vyznívá ve smyslu, že oprávněný věřitel doposud neměl nárok požádat o změnu exekutora, a rovněž protože Tomio Okamura uvádí laxnost či pochybení (sic!) exekutora jako důvody pro takovýto postup. To ale není v zákoně ani návrhu novely explicitně uvedeno a je to tedy pouze domněnka.

Informace o tom, kdy je na programu projednávání této novely, není bohužel veřejně dostupná. Tato informace nicméně není podstatou výroku.

Je pravdou, že v Poslanecké sněmovně je návrh novely občanského soudního řádu (.pdf), jejímž hlavním autorem je Jeroným Tejc (viz první strana dokumentu) a spolupředkladatelem Tomio Okamura. Tato novela skutečně konkretizuje věci, které jsou vyloučeny z výkonu rozhodnutí (tedy není možné je „zabavit”), neobsahuje však taxativní výčet. Návrh novely operuje například s pojmy „jiné předměty podobné povahy ” (§ 322 odst. 1 písm. d) či „jiné věci, které povinný... potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě " (§ 322 odst. 1 písm. e,) což značí, že tento výčet je možné ad hoc podle dané situace rozšířit a není tedy čistě taxativní.

Navíc nahlédnutím do momentálně účinné právní úpravy zjistíme, že neobsahuje údajně vágní spojení věci nutné k denní potřebě. Je nutné dodat, že v praxi se takto věci vyloučené z výkonu rozhodnutí souhrnně nazývají. Vzhledem k obsahové podobnosti dosavadní úpravy a návrhu novely (ke srovnání viz str. 9–10 návrhu novely) lze však očekávat, že toto označení by v praxi setrvalo.

Okamura tedy skutečně ve spolupráci s poslancem Tejcem předkládá zmíněný návrh. Výrok je ale hodnocen jako zavádějící, neboť návrh novely neobsahuje čistě taxativní výčet a zároveň dosavadní úprava nepracuje s „vágním” výrazem věci nutné k denní potřebě.

Tomio Okamura skutečně v rozpravě při druhém čtení novely zákona o důchodovém pojištění zmiňoval možnost navýšení důchodů o pevnou částku namísto procentní valorizace. Zda o tom skutečně jednal s vládou či ministryní se nám ale nepodařilo zjistit, ve veřejně dostupných zdrojích o tomto jednání nejsou zmínky. Požádali jsme o vyjádření paní ministryni, ale zatím jsme nedostali odpověď.

„A samozřejmě co se týče současné valorizace, já už jsem to s paní ministryní projednával, nicméně za vládu s negativním stanoviskem, (...) abychom vzali ten balík peněz, který máme na důchody, (...) a přidejme stejnou částkou všem, abychom zmenšovali sociální nůžky, které se nám rozevírají mezi těmi nejchudšími důchodci a chudými důchodci, kterých je většina, a těmi nejbohatšími."

Vláda již dříve zrušila dočasnou úpravu, kdy v letech 2013–2015 měly penze růst jen o třetinu inflace a třetinu růstu reálných mezd. V roce 2015 se tedy důchody opět zvýší o celou inflaci a třetinu růstu reálných mezd.

Celkové zvýšení pro rok 2015 (při tomto způsobu valorizace a při započtení mimořádného navýšení) je vyčísleno na 1,8 %, v průměru 205 korun pro každého důchodce. To je méně, než s jakým růstem cen počítá ČNB pro rok 2015 – odhaduje, že se inflace bude blížit dlouhodobému cíli dvou procent.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě studie (.pdf, en), kterou v roce 2010 zpracoval pro Evropskou komisi Institut pro finančnictví (Institut für Finanzdienstleistungen e.V., iff) ve spolupráci s Centrem pro evropskou ekonomiku (Zentrum für Europäische Wirtschaftsforschung GmbH, ZEW).

Tato studie porovnává úpravu maximálních úrokových měr v tehdejší sedmadvacítce zemí. Jak vyplývá z Tabulky 7 (str. 62), absolutní strop mají 3 země, relativně stanovený pak dalších 11 zemí. Zbývajících 13, tedy méně než polovina, žádnou regulaci nemá. V této třináctce najdeme i Českou republiku.

Země se zastropovaným úrokem (absolutní výše)

Země se zastropovaným úrokem (relativní výše) Země bez regulace ohledně výše úrokůŘecko, Irsko, MaltaBelgie, Francie, Německo, Estonsko, Itálie, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Slovensko, Slovinsko, ŠpanělskoRakousko, Bulharsko, Kypr, Česká republika, Dánsko, Finsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Rumunsko, Švédsko, Velká Británie