Přehled ověřených výroků

Hodnocení "pravda s výhradou" si výrok zasloužil díky správnému, avšak ne zcela komplexnímu vyjádření Roberta Pelikána k této problematice.

Podle seznamu návrhů zákonů předložených Národní radě SR jde o vládní návrh ústavního zákona, kterým se mění Ústava Slovenské republiky a dále o vládní návrh zákona, kterým se mění a doplňují trestní zákon a některé další zákony. Jelikož v novele (.rtf) Ústavy je zakotvena pouze zvláštní kategorie vazby pro podezřelé ze spáchání terorismu, budeme se dále zaobírat novelou trestního a jiných zákonů.

Protiteroristický balíček, jak se souboru návrhů říká, přináší množství nových ustanovení, z nichž některá by mohla kolidovat s Listinou či např. Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Úmluva v zásadě vychází ze společných práv jako Listina, která je v některých částech specifičtější.

Pokud hovoříme o jednotlivých ustanoveních ve slovenském návrhu (.rtf), které by mohly být při své aplikaci omezeny Listinou základních práv a svobod, jde například o stanovení specifické lhůty pro zadržení a výslech osob podezřelých z terorismu, pro předání soudu a pro rozhodnutí o vazbě. Tyto lhůty jsou předmětem návrhu novely trestního řádu. Zde jsou Listinou dány lhůty odlišné, na Slovensku však toto vyřešili návrhem (.rtf) změny Ústavy.

Co se týče návrhu novely zákona o slovenské informační službě, tato bude mít nově možnost vyžádat si od kohokoliv, kdo monitoruje veřejný prostor, videozáznam. Zde je potenciálně možno hovořit o zásahu do práva na soukromí a vlastnictví.

Stran návrhu novely zákona o policajnom zbore zmíníme například nově nabytou kompetenci policisty zadržet osobu před zjištěním totožnosti, pokud se nachází na místě, kde se teroristický útok odehrál nebo hrozí. Zde by se dalo hovořit o zásahu do práva na osobní svobodu, soukromí i svobodu pohybu. Variace tohoto ustanovení je sice zakotvena i v § 19/1/g, tam je však ospravedlněna zajištěním bezpečnosti jedince.

Ve sféře základních lidských práv a svobod však není možné jednotlivá práva pro vzájemný rozpor vylučovat na úkor ostatních. Naopak je třeba poměřovat veřejný zájem a zásah do práva. K tomu slouží test proporcionality, v Česku poprvé vyjádřený nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94. Ze své podstaty totiž většina právních norem do určité míry základní práva každého jednotlivce omezuje. Je proto nutné poměřovat vhodnost zásahu, jeho potřebnost a přiměřenost. Základní lidská práva fungují jako principy, které si při vzájemném střetu (kolizi) vzájemně ustupují a přednost dostává to právo, které je vhodnější, potřebnější. Avšak to jen do takové míry, aby bylo co nejméně omezeno právo, s nímž je v kolizi, které zůstává v omezené podobě zachováno.

Z vyjádření Roberta Pelikána to vyznívá tak, že návrhy jsou z důvodu rozporu s Listinou nepřijatelné. Nicméně v Listině i Úmluvách jsou stanovena základní práva, která lze při dodržení proporcionality omezit zákonem, jak tomu je právě v případě Slovenska. Výjimkou je explicitní stanovení lhůt spojených s vazbou, jak jsme rozebrali výše. Toto lze však vyřešit změnou Listiny. Nicméně přípustnost zásahu do základních práv je vyjádřena i v Listině samotné, typicky u základních ochranných ustanovení jednotlivých práv - např. svoboda vlastnictví, soukromí, osobní svobody. Výrok tedy hodnotíme jako pravdu s drobnou výhradou k neposkytnutí komplexního pohledu na věc.

Kazetové bomby byly poprvé použity během druhé světové války německými a sovětskými silami, přičemž původně byly navrženy proti obrněným vozidlům. Opravdu masivně používány začaly být nicméně až v Kambodži, Laosu a Vietnamu od 70. let armádou Spojených států. Dokonce z celkových cca 440 milionů pum použitých od roku 1965 mělo být 383 milionů použito právě v Indočíně do roku 1975.

Velké množství kazetových bomb bylo také použito během války v Perském zálivu, v Čečensku, bývalé Jugoslávii, Afghánistánu a Iráku, stejně jako v Libanonu v roce 2006 či Gruzií roku 2008. The Guardian mimo jiné informoval o diskutovaném použití během Ukrajinského konfliktu.

Přestože v současnosti existují miliony kusů nevybuchlých bomb na rozsáhlých územích v zemích celého světa, navzdory humanitárnímu nebezpečí, mnohé vlády stále odmítají upustit od používání kazetové munice. Mezi země aktivně používající kazetové bomby patří stále Spojené státy, ale i Rusko.

§ 9 Zákona o státní službě v článku 2 skutečně označuje služební místa představených v ministerstvu nebo v Úřadu vlády jako:

• a) náměstek pro řízení sekce,
• b) ředitel odboru,
• c) vedoucí oddělení.

Namísto ředitele sekce takto vznikne post náměstka pro řízení sekce. Jak například argumentuje Ministerstvo obrany, " v nové struktuře došlo ke sloučení těchto pozic [náměstka a ředitele sekce] a dosavadních 11 vedoucích pracovníků bylo nahrazeno 8 náměstky, z nichž 7 zároveň stojí v čele odborných sekcí. Fakticky tak došlo k úspoře 3 tabulek vedoucích pracovníků".

Podobně uvádí v Týdnu i ministr zemědělství Marian Jurečka na obranu počtu náměstků: "Zrušili jsme ředitele sekcí, k původnímu počtu náměstků přibyli dva, ale kdyby se všichni ředitelé stali náměstky, bude jich ještě více".

Toto nové označení pozice má tedy vliv na stávající vyšší počet náměstků. Zda ovšem na všech ministerstvech nárůsty počtu náměstků po tomto přejmenování ne/proběhly, nejsme ovšem schopni korektně doložit. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný, data nadále sháníme.

V září tohoto roku bylo podle dat Ministerstva vnitra ČR podáno 125 žádostí o azyl, z nichž 24 bylo opakujících se (.pdf, str. 1). Z tohoto počtu byly 4 syrské žádosti. Celkově bylo v roce 2015 podáno 75 syrských žádostí o azyl (.pdf, strana 1). Nemůžeme však ověřit, v jaké fázi se tyto konkrétní azylové žádosti v současné době nacházejí.

Podle statistiky (.pdf, str. 5) bylo z 1025 rozhodnutí za prvních 9 měsíců roku 2015 46 vyřízeno tak, že byl udělen azyl, v 330 případech doplňková ochrana, o 318 bylo rozhodnuto negativně (nebyla udělena ochrana nebo byla žádost zamítnuta jako neopodstatněná) a v 331 případech bylo řízení zastaveno.

Podle posledních dat týkajících se žádostí o azyl se počet azylantů žádajících o azyl zvýšil o 65 % na 1145 žádostí v roce 2014 (.pdf, str. 2). Počet žadatelů v druhém čtvrtletí v tomto roce byl 360 osob.

Kapacita detenčních zařízení je v současné době 786 osob. Před srpnem 2015 se však jednalo pouze o 438 míst v detenčních zařízeních. Počet žadatelů o azyl byl 360, což je více jako polovina celkové kapacity detenčních zařízení.

Celkově však bylo zajištěno od 1. ledna tohoto roku až do konce září 7 201 osob při nelegální migraci na území ČR. Ne všichni se dostali do detenčních center.

Další informace k této otázce nabízí námi vytvořená Abeceda migrace vydaná Demagogem.cz u pojmů: Detenční zařízení, Zařízení pro zajištění cizinců, Doplňková ochrana a Humanitární víza.

Kalouskův výrok hodnotíme jako nepravdivý. Exministr Kalousek pravděpodobně zaměnil některé prvky odlišných institutů v trestním zákoně. Výsledný konstrukt ovšem není pravdivým, neboť propadnutí majetku ve prospěch státu (jakkoliv ho lze ukládat pouze za prokázaný trestný čin) bez prokázání jeho “čistoty” je reálně používanou trestněprávní sankcí. Přesto je třeba zdůraznit, že vztažení k trestnímu zákoníku je velmi nešťastné vzhledem k specifickému postavení trestního práva v právním řádu.

Propadnutí majetku, respektive jeho části, je trestněprávní sankcí dle§ 66 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku. Není zde třeba prokazovat povahu těchto peněz, ale pouze naplnit zákonné podmínky uložení tohoto trestu. Soud jej může uložit jen u vymezených trestných činů, případně odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu nebo za zvlášť závažný zločin, při kterém pachatel získal nebo se pokusil získat majetkový prospěch.

Není tedy ani rozhodné, zda k „nečistým penězům“ skutečně přišel. Existuje rovněž peněžitý trest dle § 67, kde rovněž není směrodatný charakter peněz. Tresty se vždy ukládají s přihlédnutím k okolnostem spáchaného trestného činu a osobě pachatele. Důkazní břemeno v trestním řízení obecně sice leží na státním zástupci, při ukládání trestu není ale třeba nic (kromě viny) dokazovat, pokud jsou k jeho uložení splněny zákonné podmínky.

Vedle toho existuje trest dle § 70 trestního zákona upravující propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. V tomto případě skutečně musí jít o majetkovou hodnotu, která byla užita ke spáchání trestného činu, byla k tomu určena nebo z činu získána. Toto musí být vedle viny pachatele prokázáno státním zástupcem v průběhu řízení. Všechny tresty však lze uložit pouze pachatelům trestného činu, tedy pouze v případě, že tato osoba byla odsouzena. Osobě jiné než odsouzené lze peněžní částku zabrat jako výnos z trestně činnosti, ne nutně bezprostřední, dle § 101. Toto lze aplikovat zejména u osoby, kterou není možné stíhat či odsoudit.

Všechny tyto instituty lze pro dané srovnání využít. Ačkoliv v případě dvou z nich je třeba prokázat spojitost mezi trestnou činností a nabytím peněz, u dalších dvou je (za splnění zákonných podmínek) možné osobě “zabavit” peníze i bez prokázání jejich původu. Znovu však zdůrazňujeme, že jde o formu trestu, tedy je třeba odsuzujícího rozsudku, naplnění podmínek a zhodnocení situace v kontextu provedeného dokazování.

Vedle trestů, které lze v jejich pravém slova smyslu ukládat pouze dle trestního zákoníku, existují ovšem zákony se stejnou právní silou, které sankce udělují. Přestupkový zákon takto může například uložit peněžitý trest (terminologicky odlišený jako "pokuta") či zákaz činnosti (v trestním zákoníku zcela totožně,) tedy obdobné sankce nazvané v trestním zákoníku jako "tresty." Obsahově totožná sankce daná jiným zákonem tedy není vyloučená ani "neobchází" trestní zákoník. V tomto výroku šlo (po "očesání" od špatné terminologie) o vyhodnocení, zda by obrácení důkazního břemene v novém zákoně a popsaná sankce znamenaly obcházení trestního zákona. Neznamenaly. Snad je to takto pochopitelné.

Kalouskův výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý. Trestní zákoník sankci propadnutí majetku věru zná, nevyžaduje však prokázání charakteru či původu peněz kteroukoliv ze stran řízení. Pokud jde o dokazování, je třeba prokázat vinu obžalovaného, na zdroji peněžní částky nijak nezáleží. I po "očesání" od špatné terminologie nelze dojít k závěru, že navrhovaná sankce obchází trestní zákoník. Je běžné a přijatelné, aby jiný zákon stejné síly uložil obdobnou sankci za jiných podmínek.

V roce 2015 bylo zatím přijato celkem 53 rezolucí. Seznam všech vetovaných rezolucí Rady bezpečnosti je k nahlédnutí zde. V roce 2015 bylo právo veto použito zatím dvakrát, v obou případech Ruskou federací. Poslední veto v Radě bezpečnosti padlo na konci července 2015, kdy Rusko vetovalo návrh rezoluce OSN o zřízení tribunálu pro vyšetřování katastrofy letu MH17. Právo veta bylo tedy naposledy použito před čtyřmi měsíci. Od této chvíle do současnosti však bylo jednohlasně schváleno více než 10 rezolucí.

Jen dodáme, že výrok padl v souvislosti s otázkou, zda může rezoluce o prodloužení sankcí proti Rusku až do července 2016 (kvůli krizi na Ukrajině), na které se domluvily některé západní země na summitu G20, rozředit mezinárodní jednotu v boji proti Islámskému státu.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť ve Švédku neexistují podle zákona oficiální statistiky, které by etnicitu pachatelů sledovaly. Z tohoto důvodu upozorňujeme, že zmíněnou informací nemůže disponovat ani poslanec Okamura.

Zpracování osobních údajů je v daném případě ve Švédsku ošetřeno zákonem Personal Data Act (švédsky) z roku 1998. Týká se zpracování a nakládání s osobními informacemi (.pdf, anglicky).

Švédské statistiky, ani mezinárodní statistiky se také nevyjadřují k původu pachatelů znásilnění. Není tak jasné, z jakého zdroje poslanec Okamura čerpal, oficiální statistiky využít nemohl.

Z jednotlivých programů a záznamů jednání vlády vyplývá, že se vláda pravidelně zabývá otázkami, které souvisí s čerpáním evropských peněz. Není však pravdou, že by šlo o každé (řádné) jednání vlády. Výrok je tedy hodnocen jako nepravdivý.

I přes velmi široké spektrum souvisejících témat, které tato definice poskytuje, se však nedá říci, že by se vláda tímto tématem zabývala na každém svém zasedání během 14 měsíců jejího působení. Nepočítáme mezi tato zasedání první zasedání vlády, dále zasedání vlády týkající se programového prohlášení či také mimořádná zasedání kabinetu ke konkrétní věci (např. ke smlouvě se společností Hyundai a nominaci Věry Jourové do Evropské komise z 24. července 2014).

Co se týká jednání vlády, kde není problematika čerpání fondů diskutována, tak taková jednání jsou skutečně dohledatelná. Uvádíme několik příkladů takových jednání, na kterých se vláda těmito otázkami nezabývala - jedná se například o jednání z 16. března 2015. V pozvánce na jednání vlády je uvedeno, že " Schůzi vlády bude předcházet jednání Výboru pro Evropskou unii". Tohle spojení je častější. Byť se problematika evropských záležitostí a fondů diskutovala na zmíněném výboru, na níže uvedených jednáních kabinetu se problematika podle zápisů z jednání vlády neprobírala a výrok je tak hodnocen jako nepravdivý.

Zmíněná jednání proběhla namátkou 8. dubna 2015, 16. února 2015, 10. října 2014 nebo 17. března 2014

Výše sazby daně z přidané hodnoty je určena § 47 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.

Do roku 2015 se rozlišovaly dvě sazby, základní a snížená (v roce 2015 byla vytvořena třetí, nejvíce zvýhodněná kategorie pro léky, knihy a kojeneckou výživu). Snížená zahrnovala potraviny (kromě alkoholických nápojů), knihy, dřeviny a rostliny, dětské autosedačky, některé služby (sběr, přeprava a likvidace komunálního odpadu, opravy invalidních vozíků, hromadná pravidelní doprava) aj., což určoval výčet v příloze zákona.

Snížená sazba DPH byla až do roku 2007 5 %, poté se během vlády Mirka Topolánkazvýšila na 9 %. Základní zůstala v tomto období nezměněná, a to ve výši 19 %.

K dalšímu zvyšování snížené sazby došlo v letech 2010 (na 10 %), 2012 (14 %) a 2013 (15 %), tedy za vlády Petra Nečase. Zvýšila se také základní sazba, a to v roce 2010 (na 20 %) a v roce 2013 (na 21 %).

Za období vlád ODS od doby, kdy snížená sazba DPH byla ve výši 5 %, tedy skutečně došlo k zvýšení této daně, a to z 5 % na 15 % pro sníženou sazbu a z 19 % na 21 % pro základní sazbu.

Existuje poměrně mnoho studií zabývajících se dopadem zvýšení DPH na výdaje domácností, nepodařilo se však dohledat žádnou, která by porovnávala daňové zatížení konkrétně pro sazby 5 % a 15 %. Tuto částku se nám nepodařilo ověřit ani z jiných zdrojů a z toho důvodu hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Při hodnocení výroku vycházíme z konsolidovaných účetních závěrek holdingu Agrofert. Jak vyplývá z dat shrnutých v tabulce níže celkový objem zaplacených daní v letech 2006–2014 byl 12,8 miliardy, přijaté dotace pak 7 miliard. To neodpovídá ani jednomu z čísel uváděných ministerem financí a majitelem Agrofertu Andrejem Babišem. Neodpovídá ani poměr, podle kterého dostává Agrofert desetinu toho, co do rozpočtu odvede. Za posledních 9 let sice Agrofert na daních odvedl více, než na dotacích dostal, ale poměr dotací k zaplaceným daním činí více než 50 %.

Zdroj dat: Konsolidované výroční zprávy holdingu Agrofert za roky 2006, 2007, 2008, 2009, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014