Ve zprávě o činnosti Státní zemědělské a potravinářské inspekce za rok 2013 stojí:

"Nejnižší podíl nevyhovujících šarží s ohledem na zemi původu
byl zjištěn u potravin z České republiky (17 % nevyhovujících
šarží), vyšší procento bylo zjištěno u produkce pocházející ze
zemí EU (28 % nevyhovujících šarží) a nejvyšší procento u produkce
dovezené ze třetích zemí (38 % nevyhovujících šarží)."

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť rozdíl deseti procentních bodů je podle našeho názoru možné hodnotit jako výrazný.

Posilování pravomocí Evropského parlamentu je skutečně již dlouhodobý proces v případě evropské integrace. Ve prospěch Pavla Bělobrádka hovoří stránky Evropského parlamentu, které uvádějí:

"Parlament s každou novou smlouvou získává větší demokratické, kontrolní a legislativní pravomoci. Bruselskou smlouvou (podepsanou v roce 1975) získal pravomoc kontrolovat každoročně na konci roku účty EU, aby posoudil, zda Komise prostředky z rozpočtu EU vydávala uvážlivě a správně. Nová ustanovení obsažená v Jednotném evropském aktu (podepsaném v roce 1986) zajistila, aby byl pro přistoupení každého nového státu k EU nutný souhlas Parlamentu. Amsterodamská smlouva (podepsaná v roce 1997) Parlamentu zaručila mnohem silnější pozici při společném vytváření předpisů s Radou v celé řadě oblastí, na něž se vztahuje právo EU (např. ochrana spotřebitele, možnost legálně pracovat v jiné zemi, otázky životního prostředí a další)."

Lisabonská smlouva rovněž pravomoci EP posiluje. Ten se stává "plnoprávným spolutvůrcem právních předpisů s většími pravomocemi v oblasti rozpočtu." Také je mu udělena klíčová pravomoc při volbě předsedy Evropské komise. Tímto jsme se již zabývali také ve výroku Martina Schultze.

Další zdroj: Fiala, Petr; Pitrová, Markéta (2009): Evropská unie, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 307-321

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Na vyjednávání evropských fondů se skutečně podílí exekutiva, konkrétně Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, které vystupuje v roli centrálního koordinátora využívání fondů EU v České republice. Pro výkon této funkce byl na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR zřízen Národní orgán pro koordinaci (NOK). Pravdou také je, že vláda Petra Nečase, v níž byl přítomen i Radek John, se podílela na vyjednávání evropských dotací pro nadcházející sedmileté období (2014-2020). " Evropská komise zveřejnila dne 6. října 2011 balíček šesti nových nařízení. Vyjednávání jejich definitivní podoby probíhalo déle než dva roky. Jejich finální verze byla schválena 17. prosince 2013. " Doplňujeme však, že v současné době není ještě zcela stanovena definitivní alokace zdrojů z evropských fondů pro toto období.

Na základě výše uvedených informací hodnotíme výrok jako pravdivý.

Pravidla pro čerpání evropských prostředků si opravdu stanovují samotné členské státy. Je také pravdou, že Česká republika má dlouhodobě problémy s čerpáním evropských fondů a dochází také k jejich rozkrádání. Jako jeden z důvodů se uvádí právě to, že Česká republika dosud nepřijala zákon o státní službě, který by měl státní správu zefektivnit a zprofesionalizovat. Výrok Bohuslava Sobotky je proto hodnocen jako pravdivý.

Evropská unie stanovuje obecné zásady, které vymezují priority rozvoje EU a které mají sloužit jako orientační rámec pro členské státy při přípravě národních strategických referenčních rámců a operačních programů. Národní rozvojové plány (NRP) a Národní strategické referenční rámce (NSRR) si už připravují členské státy samy. Je na nich také vytvořit instituce, které mají řídit a koordinovat NSRR. Česká republika má takové instituce čtyři:

• Národní orgán pro koordinaci
• Monitorovací výbor NSRR
• Platební a certifikační orgán
• Auditní orgán

O problémech s čerpáním evropských fondů a jejich rozkrádáním se mluví často - v období 2007-2013 Česká republika vyčerpala pouze zlomek peněz, jež měla k dispozici (260 miliard korun z celkových 700 miliard).

Co se týče rozkrádání, spekuluje se o několika způsobech, kterými k rozkrádání evropských fondů dochází. Česká pozice jich uvedla hned deset. Patří mezi ně například tajné přerozdělování peněz z Regionálních operačních programů, které pak mají jít do jednotlivých krajů. To je proti pravidlům volné soutěže. Dále se manipuluje s hodnocením projektů, na kterém závisí, která výzva bude vybrána. Existuje také podezření, že se kontrolní Platební a certifikační orgán dopouští upravování výsledků auditů za účelem vylepšení statistik chybovosti.

S problémy s čerpáním a s rozkrádáním souvisí také vysoká fluktuace úředníků pracujících s evropskými fondy. Na toto upozorňovala i Evropská komise. Ta zároveň ve své nedávné hodnotící zprávě uvedla, že hlavními zdroji problémů se strukturálními fondy v České republice jsou nesrovnalosti ve veřejných zakázkách a neoptimální fungování managementu a kontrolních systémů veřejné správy (.pdf, ang., s. 9). Situacím, kdy úředníci podléhají politickým a korupčním tlakům, by měl zamezit zákon o státní službě, který dosud nebyl prosazen. Česká republika za to byla několikrát kritizována Evropskou komisí.

V koaliční smlouvě (.pdf) v bodu 2.4 Změny v daňovém zatížení od roku 2015 do konce volebního období vláda doslova uvádí: " Od roku 2015 postupné zvyšování slevy na dani na druhé a další dítě s cílem podstatně zvýšit slevu na dani na druhé a další dítě do konce volebního období." Zda vládní koalice zmíněný bod prosadí a zavede, není součástí hodnocení, neboť nemůžeme predikovat budoucí možný vývoj. Je nicméně pravdou, že zmíněné opatření je součástí koaliční smlouvy.

V minulé finanční perspektivě Evropské unie (pro roky 2007-2014) byla kontrola skutečně svěřena do rukou ministerstva financí. Stránky ministerstva pro místní rozvoj uvádí ohledně řízení fondů EU následující: " Centrální harmonizační jednotka pro finanční kontrolu fungující v rámci Ministerstva financí centrálně odpovídá za provádění auditů k ověření účinného fungování řídícího a kontrolního systému realizace podpory z fondů EU. " V tomto období také působil Miroslav Kalousek jako ministr financí, nejprve ve druhé vládě Mirka Topolánka a posléze ve vládě Petra Nečase. Pokud jde o chybnou roli ministerstva financí, Ondřej Liška odkazuje na poslední audit Evropské komise, který prokázal pochybení ze strany krajů i kontroly samotného ministerstva, což připustil i Miroslav Kalousek. Odpovědnost podle něj však nesly regionální rady.

Otázce vlivu Evropské unie na národní legislativu se věnovalo několik zahraničních článků. Vzhledem k tomu, že je obtížné definovat onen „vliv“, natož vyrukovat s konkrétními čísly, která by průkazně dokazovala konkrétní závěry, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Annette Elisabeth Toellerová ve svém článku zmiňuje fakt, že konkrétní hodnoty dávají smysl pouze v případě, že rozlišíme různé oblasti politiky. Dále tvrdí, že: „Současnéúdaje o evropeizaci v různých oblastech nejsou srovnatelné mezi zeměmi, protože jsou založeny na různě postavených portfoliích.“

Ve Velké Británii se touto otázkou zabýval také fact-check FullFact.org, který vycházel mj. ze studie knihovny Dolní sněmovny, která konstatuje, že „je možné odůvodnit jakoukoliv míru mezi 15 % a 50 %.“ A dodává: „Neexistuje žádný přesný, racionální a použitelný způsob, jak vypočítat procento národní legislativy ovlivněné Evropskou unií.“

K druhé části výroku se nám nepodařilo dohledat aktuální data. Server Euroskop.cz nabízí jen statistiku od našeho vstupu do EU po rok 2012.

Výrok Jiřího Pospíšila hodnotíme jako pravdivý, neboť v Rakousku skutečně stále platí zákon z roku 1811, který na českém území platil 150 let.

V roce 1811 byl v rakouské části Rakouska-Uherska (včetně českých zemí) vyhlášen tzv. Všeobecný zákoník občanský, který v Rakousku platí dodnes a z většiny nebyl ani novelizován. Na českém území platil od jeho počátku, po celou dobu první republiky, během války i po ní. Jeho platnost byla ukončena na konci roku 1950, kdy byl nahrazen tzv. středním občanským zákoníkem.

Od 1. června 1811, kdy vyšel rakouský zákoník v platnost na českém území, až po jeho zrušení na konci roku 1950 uběhlo bez šesti měsíců celých 150 let. V Rakousku dokonce platí dodnes. Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako pravdivý.

Nepodařilo se nám dohledat přesný počet albánských zahraničních zpravodajů akreditovaných u evropských institucí, proto tento výrok označujeme za neověřitelný.

Na portálu Inside Europe je uvedeno, že počet albánských médií s akreditací je 12 (s odvoláním na zdroje z Evropské komise).

Nicméně tento počet nemusí odpovídat počtu zpravodajů reprezentující zemi v institucích EU. Například Česká republika má u evropských institucí akreditováno zástupce ze 7 médií, nicméně v současné době má zde stálé zpravodaje pouze Česká televize, Český rozhlas a Česká tisková kancelář.

Ve zmíněném pořadu uvedl Ransdorf následující:

"Šance by mohly být otevřené, ale říkám, já třeba, když jsem mluvil o energetice, tak já třeba, pokud jde o Pavla Mertlíka, kterého jinak mám rád, tak jako bych tam neviděl moc jaksi se sympatií, protože vím, že on byl proti dostavbě jaderné elektrárny v Temelíně."