Výrok hodnotíme na základě dat z webu Eurostat jako pravdivý.

V červenci 2013 (aktuální data) byla míra nezaměstnanosti mladých lidí od 15 do 25 let v České republice ve výši 18,3 %. Nezaměstnanost mladých lidí ve Španělsku pak dosáhla 56,1 % a v Itálii 39,5 %.

Data ve výroku Jiřího Pospíšila jsou lehce podhodnocená, nicméně v kontextu debaty, kdy popisoval fenomén nezaměstnanosti mladých jako hlavní problém současné EU, svůj výrok "oslabil" a nijak si nepomohl. Z tohoto důvodu je tedy hodnocen jako pravdivý.

Výrok Bohuslava Svobody je hodnocen jako zavádějící, neboť i když přesně popisuje konkrétní počty poslanců i vládní zastoupení, není již pravdou, že by od roku 2007 existoval blok "Kalousek-kníže", který by ovládal 19 poslanců. Schwarzenberg v té době nebyl členem žádné politické strany, nebyl ani poslancem.

Počty poslanců i vládní zastoupení na první pohled Bohuslavu Svobodovi sedí, neboť ODS v roce 2007, kdy byla druhá Topolánkova vláda jmenována, měla skutečně 81 poslanců a KDU-ČSL a Strana zelených dohromady 19 poslanců.

Ministři byli dále rozděleni mezi koaliční partnery následovně: ODS devět a KDU-ČSL pět křesel a Strana zelených čtyři ministry. Ovšem v té době se nedá hovořit o "tandemu Kalousek-kníže".

Karel Schwarzenberg v době, kdy byl jmenován ministrem zahraničí, nebyl členem Strany zelených, natož pak aby vedl jednání o složení nové vlády. Osobně v tomto volebním období nebyl ani členem Poslanecké sněmovny, ve volbách v roce 2006 nekandidoval. Od roku 2004 zastával za Prahu 6 post senátora.

Miroslav Kalousek, při vstupu do druhé vlády Mirka Topolánka v roce 2006, již nebyl předsedou KDU-ČSL. Byl po podzimních komunálních a senátních volbách nahrazen starostou Vsetína a nově zvoleným senátorem Jiřím Čunkem. Jeho vliv dovnitř strany byl ovšem bezpochyby významnější, než pokud šlo o vliv Schwarzenberga na Stranu zelených.

Nedá se tedy říci, že by už tehdy tvořili Miroslav Kalousek a Karel Schwarzenberg nějaký mocenský blok v koalici premiéra Miroslava Topolánka.

Každopádně zastoupení stran ve vládě vzniklo svobodnou dohodou mezi nimi a odráželo jako realitu v Poslanecké sněmovně, tak i vyjednávají schopnosti a potenciál všech zastoupených partnerů.

Výrok hodnotíme jako zavádějící na základě informací zaslaných policejním prezidiem. Plánovaný počet policistů v době, kdy byl Ivan Langer ministrem vnitra (2006 - 2009 v první i druhé vládě Mirka Topolánka), měl činit rámcově přes 47 tisíc (počet se v jednotlivých letech měnil v řádu stovek).
Martin Pecina byl ministr vnitra Fisherovy vlády od 8. května 2009 do 13. července 2010. Dle údajů zaslaných policejním prezidiem byl reálný počet policistů k 1.6. 2009: 43 118, tedy cca o tisíc více než uvádí Pecina.
Níže uvádíme přehled počtu policistů v jednotlivých letech (data jsou uvedena k 1.1. daného roku) , další tabulka obsahuje srovnání plánovaného a reálného počtu policistů v současnosti.

200744 101200842 117200943 472201043 100201140 500201238 776201338 966(plán)

Zdroj:Eurostat,MVCR,

2013Plánovaný početReálný početk 1.1.38, 99638,291k 1.2.38, 99638,267k 1.3.38, 99638,239

Zdroj: Policejní prezidium

Vzhledem ke skutečnosti, že poslední dostupné srovnání reálného a plánovaného počtu policistů je k březnu tohoto roku, nemůžeme s jistotou říci, zda odpovídá aktuální počet policistů uváděný Martinem Pecinou realitě. Nicméně část výroku týkající se reálného počtu policistů v době příchodu Martina Peciny na Ministerstvo vnitra je dle údajů policejního prezidia nepravdivá, a proto hodnotíme výrok jako zavádějící.

Výrok hodnotíme z dostupných zdrojů parties-and-elections.eu a wikipedia.com jako pravdivý.

Komunistická strana Francie, Parti Communiste Français (PCF), byla součástí vládní koalice levicového bloku v letech 1981-1984 a 1997-2002. Volební výsledek z roku 1981 činil 16,2 %, přičemž v následujících volbách v roce 1986 strana dosáhla výsledku 9,8 % hlasů. Volební výsledek Komunistické strany v roce 1997 činil 9,9 % a v roce 2002 už pouze 4,8 % hlasů.

Komunistická strana Řecka, Kommounistikó Kómma Elládas (KKE), v květnových volbách 2012 získala 8,5 % a v následujících volbách červnu 2012 pouze 4,5 % hlasů.

Výrok předsedy ČSSD hodnotíme na základě dohledaných informací jako zavádějící, jelikož ke konci vlády Stanislava Grosse a za vlády Jiřího Paroubka před volbami v roce 2006 nebyla koalice nijak jednotná a ČSSD hlasovala spolu s KSČM i bez jakékoli koaliční smlouvy.

Bohuslav Sobotka ve svém výroku mluví o volebním období 2002-2006. V této době se vystřídaly 3 vlády, resp. 3 premiéři ČSSD - Vladimír Špidla, Stanislav Gross a Jiří Paroubek. Vlády byly tvořeny na půdorysu ČSSD - KDU-ČSL - Unie svobody. Zcela formálně má Sobotka pravdu, neboť na tomto koaličním půdorysu skutečně bylo vládnuto celé volební období.

Nicméně je třeba uvést i moment, kdy bylo 1. dubna 2005 hlasováno o nedůvěře vládě Stanislava Grosse. V tomto hlasování se fakticky vládní koalice rozpadla, když vládu ČSSD podržely (pro danou chvíli - padla o něco později) hlasy komunistů, kteří se daného hlasování zdrželi a tím umožnili vládě přežít. Naopak koaliční KDU-ČSL hlasovala proti Grossově vládě.

Před volbami 2006 pak reálně vládla Paroubkova ČSSD v Poslanecké sněmovně s KSČM, když většinou 111 hlasů prosazovali levicové návrhy zákonů - např. zákoník práce nebo zákon o neziskových nemocnicích.

Na závěr uvádíme, že dané vlády (Špidla; Gross; Paroubek) fungovaly na základě koaličních smluv či podobných dokumentů.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, jelikož se z veřejně dostupných materiálů nepodařilo zjistit, že by jakýkoliv majetek ocelárny Poldi Kladno měl přejít ve vlastnictví Kruppových závodů v Essenu.

Miloš Zeman počet nezaměstnaných zaokrouhlil, skutečné číslo je asi o 12 a půl tisíce nižší. Jedná se však přibližně o pouze dvouprocentní rozdíl.

iDnes.cz: "Na úřadech práce se na konci května hlásilo o místo 547 563 nezaměstnaných. To je téměř o 18 tisíc méně než před měsícem, ale o více než 65 tisíc více než před rokem."

Co se mezinárodního srovnání míry nezaměstnanosti (posuzujeme postavení ČR v rámci zemí Evropské unie) týče, data Eurostatu (str. 1, .pdf, Aj.) ČR k lednu letošního rok přisuzují 7. místo s mírou nezaměstnanosti 7.0 %.

Tatáž studie uvádí pro 27 členských států Evropské unie míru nezaměstnanosti v průměru 10.8 %. Pro země eurozóny potom hodnotu 11.9 %.

Podíváme-li se podrobněji na strukturu nezaměstnanosti v České republice, jsou patrné relativně velké regionální rozdíly. Dle dat Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) k 31. prosinci loňského roku byla nejvyšší procentuální míra nezaměstnanosti v Ústeckém kraji (14 %). Nejlépe je na tom Praha s průměrem 4.5 %.

Pro úplnost přikládáme mapu (.pdf) nezaměstnanosti MPSV porovnávající jednotlivé okresy (s daty platnými k 31. prosinci 2011) a data (.pdf, tab1) Českého statistického úřadu, které mapují regionální nezaměstnanost v letech 2006 - 2010.

Na základě výše uvedených skutečností hodnotíme výrok Vladimíra Dlouhého jako pravdivý.

Ministerstvo dopravy vydalo hned v červenci 2012 prohlášení, že “v zniklou škodu mohou žadatelé uplatnit přímo u ministerstva dopravy, případně prostřednictvím registračního místa, které mělo vozidlo registrovat. Každým takovým případem se MD bude individuálně zabývat a posuzovat jeho oprávněnost.”

Škoda měla být posuzována podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tehdejší ministr dopravy Pavel Dobeš také v médiích sliboval, že “ministerstvo bude k žádostem občanů o náhradu škody vstřícné. Každou žádost o odškodnění budeme posuzovat individuálně a řešit v nejkratším možném termínu”.

Již v září 2012 pak ministerstvo oznamovalo, že některé žádosti budou zamítnuty, protože žadatelé “nedokáží přesně doložit, jaká škoda jim vznikla”. Pokud bude žádost o zamítnutí zamítnuta, “mohou se proti němu [občané] odvolat, respektive podat takzvaný rozklad. Dalším krokem je vymáhání způsobené škody u soudu,” píše aktuálně.cz dále.

Jak informoval minulý týden (11. října 2013) server týden.cz, odškodnění se zatím dočkalo pouhých 8 žadatelů.

Lhůta pro podání stížnosti na neplatnost voleb je stanovena v § 87, odst 1 a 2 Zákona o volbách do Parlamentu České republiky a je stanovena na „10 dnů po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí“. Stížnost je podávána Nejvyššímu správnímu soudu a ten má na projednání stížnosti 20 dní (§ 90 odst 3), dohromady tedy 30 dní. Tyto lhůty byly platné i za Václava Havla či Václava Klause.

Výrok však hodnotíme jako pravdivý, protože z kontextu vyplývá, že Miroslava Němcová měla patrně na mysli skutečný počet dní, který uplyne od voleb do svolání první schůze nové sněmovny. Jak vyplývá z následující tabulky, v minulosti prezidenti skutečně čekali se svoláním první schůze jen 24 či 25 dní. Tabulka vychází z dat serveru volby.cz a údajů Společné česko-slovenské digitální parlamentní knihovny.

rokposlední den volebprvní schůze nové sněmovnypočet dní19961. června 199625. června 199624199820. června 199815. července 199825200215. června 20029. července 20022420063. června 200627. června 200624201029. května 201022. června 201024