Nařízením vlády č. 210/2013 Sb. se s účinností od 1. 8. 2013 skutečně zvedla minimální mzda, konkrétně o 500 Kč na částku 8 500 Kč měsíčně.

Na základě informací zveřejněných samotnou Pirátskou stranou výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Z tiskové zprávy vyplývá, že žaloba na Dopravní podnik hlavního města Prahy byla stranou podána v září 2012 (.pdf). Za součást celého sporu lze považovat i samotnou žádost o poskytnutí informací na základě zákona 106/1999 Sb., která však byla stranou podána 31. října 2011. Délka trvání sporu je tedy necelé dva roky, nikoliv zhruba tři, jak uvádí Ivan Bartoš.

Švýcarské kantony i obce skutečně mají svojí vlastní daňovou politiku.

Ve Švýcarsku „každý z 26 kantonů vydává své daňové zákony. Kantony mají právo uvalovat veškeré daně, které výlučně nevydává spolek. […] Obce mohou ukládat jen takové daně, ke kterým mají zmocnění příslušného kantonu […]. Obce často pouze vybírají přirážky ke kantonálním daním nebo dostávají určitou část z vybraných daní od kantonu“(.ppt, snímek 30).

Na obecní a kantonální úrovni jednotná sazba daně skutečně není, výrok je proto pravdivý.

Výrok Pavla Svobody hodnotíme na základě rozsudků Evropského soudního dvora jako pravdivý. Kolik by se zrušením roztříštěnosti sídel EP ušetřilo ponecháváme mimo ověřování.

Myšlenka omezení počtu sídel je dlouhodobým zájmem EP a je jasně zmíněna například v usnesení z 29. března 2012 (pdf., s. 105).

V roce 2011 přijal Evropský parlament usnesení o rozvrhu plenárních zasedání na rok 2012 a 2013, přičemž omezil délku plenárních zasedání. Francie a Lucembursko napadly toto usnesení u Soudního dvora EU jako porušení primárních smluv.

Rozsudek ze dne 13. prosince 2012 ruší usnesení EP, jež se týkají rozvrhu parlametních zasedání na roky 2012 a 2013. Podle protokolu č. 6 Smlouvy o EU (pdf., s. 266), který byl přijat na summitu v Edinburku v roce 1992, je sídlo EP ve Štrasburku, Generální sektretariát sídlí v Lucembursku a zasedání probíhají také v Bruselu.

Podobný rozsudek (pdf., anglicky) byl vydán i 1. října 1997.

Dle čl. 341 Smlouvy o fungování Evropské unie (pdf., s. 193) mají pravomoc určit sídla orgánů EU pouze členské státy.

Princip určení sídel orgánů EP je tedy zakotven v primárních smlouvách a bez souhlasu členských států nemohou být sídla rušeny či změněny.

Dle informací ministerstva zahraničních věcí odstoupil bývalý velvyslanec v Moskvě, Petr Kolář, k 1. lednu letošního roku.V současné době spravuje chod velvyslanectví jeho zástupce, Martin Klučar.

Výrok ministra zahraničí Schwarzenberga proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, jelikož nejsou dohledatelné informace o výcviku kriminalistů.

Délka základní odborné přípravy policistů, kterou se kvalifikují všichni policisté přijatí do služebního poměru, se liší v závislosti na dosaženém vzdělání policisty; jako určující bereme výcvik policisty s dosaženým středním vzděláním s maturitou.

Pro příslušníky pořádkových a dopravních sil trvá základní odborná příprava devět měsíců.

Průběh výcviku příslušníků služeb kriminální policie a vyšetřování není v oficiálních zdrojích k nalezení.

Výrok Miroslavy Němcové je hodnocen jako pravdivý, neboť v Senátu existuje ústavní většina senátorů stran ČSSD, SPOZ (exČSSD), KSČM.

Ústavní většina je kvantifikována jako třípětinová většina. Pro přijímání ústavních zákonů v Senátu je zapotřebí dosáhnout třípětinové většiny přítomných senátorů (čl. 39 Ústavy). Nicméně vyjdeme-li z toho, že zpravidla se počítá s třípětinovou většinou všech, tak v případě Senátu ČR jde o 49 senátorů (z celkových 81).

ČSSD má v Senátu v současnosti klub o síle 45 členů. Připočteme-li klub SPOZ+KSČM+Severočech (který má 5 členů), získáme onu ústavní většinu.

V tomto klubu jsou 2 senátoři KSČM (Bayerová, Homolka) senátoři Dryml i Palas zvoleni za ČSSD, lze je tedy řadit k "socialistům". Dryml přešel v průběhu svého mandátu k SPOZ. Posledním senátorem v tomto klubu je Jaroslav Doubrava ze strany Severočeši.cz.

V dlouhodobém volebním programu (.doc, str. 5) KSČM (Naděje pro Českou republiku) z roku 2004 lze skutečně najít body věnující se problematice IT, např. : “ KSČM považuje objektivitu a dostupnost informací, informační demokracii, za základní podmínku fungování demokratické společnosti. Uvnitř strany i v celé společnosti proto podporuje zavádění a využívání informačních technologií. Informační politiku a její prosazování chápe rovněž jako šanci pro nastupující generaci i jako oblast celospolečenského uplatnění mladých lidí nezbytnou k tvůrčímu zvládání úkolů. KSČM je proti manipulaci s informacemi. Požaduje zpřesnit podmínky působení hromadných sdělovacích prostředků, zejména veřejnoprávních, zajistit náležitou ochranu dat občanů či informací o občanech. ”

Informační technologie jsou také jedna z priorit strany (str. 3), informační a vzdělanostní společnosti se také věnuje celá kapitola III (str. 4).

Obšírněji se IT problematice věnuje i volební program (doc.) KSČM 2006-2010, v němž je IT koncepci věnována kapitola IV. , nazvaná Bez Informací to nepůjde.

Za posledních 23 let se na vládních koalicích podílely strany: Občanské fórum, ODS, KDS, KDU-ČSL, ODA, US, US-DEU, ČSSD, SZ, TOP 09, VV a LIDEM. Vládu nepřímo podporovala i KSČM, když se zdržela hlasování o důvěře Fischerovy vlády a nedůvěře Grossovy vlády. Komunisté navíc dali důvěru současné vládě Jiřího Rusnoka.

Strany, které vlády podporovaly, pokrývají velkou část politického spektra, a nedají se proto označit za „vlastně stejné“. Ve vládách se stran i premiérů vystřídalo více než deset.

Systém přímé demokracie má ve Švýcarsku skutečně dlouhou tradici. V anglickém shrnutí textu od Krise W. Kobacha: The Referendum: Direct Democracy in Switzerland z roku 1993 se zmiňuje o tom, že švýcarské federální referendum vzniklo v roce 1848, jeho kořeny a předchůdce přímého rozhodování lze však vysledovat opravdu do dob středověku. Hned první kapitola zabývá počátky přímé demokracie v tomto státním útvaru. Ve druhém odstavci můžeme vyčíst informaci například o Landsgemeinde, což mělo být údajně pravidelné každoroční shromáždění mužských občanů s právem volit ve třináctém století.

Švýcarska ústava pak definuje více typů referend a u každého je jiný potřebný počet občanů. Tímto tématem se zabývala analýza Parlamentního instutu a zde jsou všechny tyto typy (pdf.str.25-26) popsány.

Americký systém rozlišuje mezi "referendem" (návrh na zrušení již přijatého zákona) a "iniciativou" (návrh nového zákona), ovšem ani jedna z těchto forem všelidového hlasování není uzákoněna ve všech, ale alespoň jedna funguje ve většině států USA. Konkrétní čísla potřebná k vypsání referenda dostupná nejsou, protože ve většině případů referendum (pdf. str.27-28) vypisují právě orgány státu ze své vlastní iniciativy.

Jelikož tyto informace odpovídají Cibulkově vyjádření, výrok je hodnocen jako pravdivý.