Fiskální smlouva EU a balíček six-pack k sobě opravdu mají velmi blízko, ale jak je zřetelné z níže vypsaných bodů, fiskální smlouva je v některých oblastech konkrétnější a jde více do hloubky. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok Jiřího Čáslavky jako zavádějící.

Podle nově vzniklé fiskální smlouvy EU (.pdf) by státy měly:
1. mít vyrovnaný nebo přebytkový rozpočet,
2. celkový veřejný dluh by neměl překročit 60 % HDP,
3. automatické sankce za nedodržení 3 % deficitu veřejných financí,
4. dosáhout maximálního rozpočtového schodku ve výši 0,5 %.

5. Pakt rovněž upravuje otázku společných summitů- členové eurozóny by se měli neformálně scházet minimálně dvakrát ročně, přičemž nečlenům, kteří ale podepsali fiskální úmluvu, bude účast také umožněna.

Balíček six-pack(ang.) obsahuje tyto zásady:
1. Míra veřejného dluhu pod 60%
2. Finanční postih ve výši 0,1 % HDP v případě nedodržení doporučení Rady EU v otázce nadměrného schodku
3. Dodržování přísné a zodpovědné fiskální politiky i v období růstu
4. Sankce ve výši 0,2 % DPH v případě nedodržení fiskálních pravidel
5. Zavedení základních nástrojů fiskální politiky (účetní systémy, statistiky, daňové předpisy)
6. Pravidelná posuzovaní rizika nerovnováhy pomocí ekonomických ukazatelů

Výše zmíněná fakta dokazují, že ač jsou si oba legislativní akty velmi blízké, přijetí six-packu rozhodně nenutí státy k aplikaci pravidel fiskální smlouvy.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Podle nálezu ústavního soudu III.ÚS 462/98 ze dne 11. 1. 2000 Sociální demokracie skutečně o Lidový dům nepřišla. Lidový dům byl od r. 1939 vlastněn akciovou společností Cíl. Dle výše zmíněného nálezu ÚS pak tato společnost měla spadat pod tehdejší Sociální demokracii: „...bylo vydáno celkem 3.500 ks číslovaných akcií na majitele; podle zjištění obecných soudů a tvrzení stěžovatelky a ČSSD držitelem všech těchto akcií byla vždy jen Československá strana soc. demokratická.“

Podle nálezu byla společnost Cíl již v počátcích své existence vystavena nepříznivým okolnostem, když byla během čtyřicátých let postavena nejprve pod správu německé firmy Erich Fucks a po skončení války následně pod československou národní správu. Státní správa pak byla zrušena r. 1946.

Podle nálezu dále Cíl a.s. existovala i po změně režimu v ČSR r. 1948: „... nevyvíjela nijakou činnost (poslední valná hromada se konala 13. srpna 1948), k jejímu zrušení jako nečinné akciové společnosti nedošlo.“Znárodnění Lidového domu pak bylo velmi specifické:„Znárodnění stěžovatelku postihlo jen v její knihtiskárenské části (tiskařské stroje a jiné technické zařízení byly vyvezeny a předány n. p. Svoboda), zatímco ostatní majetek (tj. nemovitosti včetně Lidového domu) byl jako „pro potřeby národního podniku Svoboda nepotřebný“ ponechán v původně zapsaném stavu (Cíl, a. s.)".

Stejně jako její akciová společnost Cíl, ani Československá sociální demokracie (předchůdkyně dnešní ČSSD) nezanikla, ale působila dále v exilu v zahraničí. Dle verdiktu ÚS byl tedy Lidový dům po celou dobu od r. 1948 majetkem akciové společnosti Cíl a ta byla zase majetkem Československé sociální demokracie. ČSD se posléze během devadesátých let včlenila do dnešní ČSSD, rovněž také probíhaly soudní spory o Lidový dům mezi ČSSD a státem. Soudní spor skončil rozsudkem Ústavního soudu dne 11. 1. 2000, přiznáním nároku ČSSD.

Na základě dohledaných informací posuzujeme výrok jako pravdivý.

Finsko je skutečně pěstitelem cukrovky, i když se celkový objem produkce snižuje. Cukrovka se pěstuje v oblasti poblíž továrny Säkylä. V roce 1996 dosahovalo pěstování cukrovky v poměru na rozsah orné půdy asi 1% (.pdf), po roce 2005 tento objem ještě klesl, a to z důvodu reformy EU v této oblasti.

Současný objem produkce této komodity dosahuje výše zhruba 81 tisíc tun.

Tento výrok hodnotíme jako neověřitelný, a to z důvodu nedohledatelnosti relevantních zdrojů, které by jej potvrdili.

Zprávu o chystaném paktu pro růst v hodnotě 200 miliard eur původně přinesl španělský denník El Pais a většina zpravodajských serverů se odvolává právě na tento článek.

Učinil tak i zpravodajský portál EurActiv, který uvádí, že "podle informací novinářů Evropská komise pracuje na plánu nových investic do rozvoje infrastruktury, obnovitelných zdrojů energie a vyspělých technologií o objemu 200 milionů eur." Oficiální informace o přípravě tohoto opatření však Komise neposkytuje.

Tento výrok označujeme za pravdivý. Program každého zasedání vlády skutečně začíná bodem A. Evropská agenda: 1. Ústní informace členů vlády o aktuální evropské problematice.

Tuto informaci lze dohledat na webových stránkách Úřadu vlády, kde jsou uveřejněna jednotlivá usnesení vlády s přiloženým programem.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, vzhledem k tomu, že o zpracování návrhu novely zákona o státním zastupitelství svědčí informace, které o ní byly zveřejněny na portálu Ministerstva spravedlnosti ČR. Tyto pak reflektuje také tisková zpráva Vlády ČR, a sám Jiří Pospíšil o návrhu informuje prostřednictvím tiskové konference jejíž záznam je zveřejněn na portálu youtube.com.

Výrok předsedy ČSSD Sobotky je pravdivý, neboť přistoupíme-li na jeho charakteristiku "sněmovního subjektu", vládu Petra Nečase jich podporuje opravdu 6.

Vláda požádala o důvěru v pátek 27. dubna. Důvěru vládě vyslovilo 105 poslanců. Jde o 2 kompletní poslanecké kluby (ODS a TOP09-S), dále o 3 poslance z poslaneckého klubu Věcí veřejných (Chaloupka, Petráň, Šťovíček) a nakonec o 10 nezařazených poslanců. Osm z těchto 10 nezařazených tvoří skupinu kolem vicepremiérky Karolíny Peake.Zbylí 2 poslanci jsou bývalí členové poslaneckého klubu ODS Pavel Bém a Martin Doktor.

Pavel Bém i Michal Doktor vládě důvěru vyslovili, nicméně oba deklarovali, že budou ve sněmovně podporovat jen návrhy, které jsou podle jejich mínění v souladu s volebním programem ODS 2010.

Bohuslav Sobotka ve svém výroku mluví o subjektech, které podporují vládu P. Nečase. Za subjekt evidentně považuje poslanecký klub, několik poslanců z poslaneckého klubu, nezařazeného poslance, skupinu nezařazených poslanců. Budeme-li považovat takové pojmenování jako korektní, je výrok předsedy ČSSD pravdivý.

S odkazem na platnou legislativu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu hodnotíme výrok poslance Polčáka jako pravdivý.

Nejvyšší správní soud v roce 2008 rozhodl, že odvolání státního zástupce je správním aktem a podléhá přezkumu dle správního práva.

Poslanec Polčák se zjevně odvolává mj. na rozsudek č. j. 9 As 94/2008 Nejvyššího správního soudu (NSS) ve věci odvolání státního zástupce P. Kačírka. Zatímco zahájení kárného řízení se státním zástupcem je podle NSS pracovněprávním úkonem, odvolání ze strany ministra je zásahem výkonné moci.

Státní zastupitelství "jakožto instituce zajišťující ochranu veřejného zájmu" má být dle NSS chráněno před zásahy vedenými "nahodilostí a svévolí". Polčák tedy správně tvrdí, že judikatura NSS umožnila přezkum rozhodnutí o odvolání státních zástupců správními soudy.

Celý postup odvolání státních zástupců probíhá následovně:

Dle zákona o státním zastupitelství se rozumí pojmem vedoucí státní zástupce celá skupina osob. Dle ustanovení § 8 citovaného zákona se tak jedná o nejvyšší státní zástupce, vrchní státní zástupce, krajské státní zástupce a okresní státní zástupce.

Postup při odvolávání však není u všech stejný. V ustanovení § 9 se hovoří o nejvyšším státním zástupci, kterého "může na návrh ministra spravedlnosti z funkce odvolat vláda."

Ustanovení následující pak specifikuje proces odvolání ostatních vedoucích státních zástupců. "Ministr spravedlnosti může vrchního státního zástupce, krajského státního zástupce a okresního státního zástupce z této funkce odvolat, pokud závažným způsobem poruší povinnosti vyplývající z výkonu funkce vedoucího státního zástupce ( o jednotlivých povinnostech státních zástupců se píše dlouze v sedmé části daného zákona , pozn .); nejde-li o odvolání z důvodu porušení povinností při výkonu státní správy státního zastupitelství (dále jen "správa státního zastupitelství"), činí tak na návrh vedoucího státního zástupce, který je podle odstavců 1 až 3 oprávněn navrhovat jmenování do funkce, z níž má být vedoucí státní zástupce odvolán." Zmiňované odstavce 1 až 3 jsou následující. "Vrchní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce. Krajské státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh vrchního státního zástupce,
který stojí v čele vrchního státního zastupitelství, v jehož obvodu má být krajský státní zástupce jmenován. Okresní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh krajského státního zástupce, který stojí v čele krajského státního zastupitelství, v jehož obvodu má být okresní státní zástupce jmenován."

Důležitý je rovněž odstavec 5, ve kterém se píše, že "Ministr spravedlnosti může jmenovat nebo odvolat krajského nebo okresního státního zástupce též na návrh nejvyššího státního zástupce."

Výrok Nigela Farage je potvrzen videem z Evropského parlamentu umístěného na webových stránkách youtube. Tvrzení je tedy hodnoceno jako pravdivé.

Projev z 22. června 2011 byl směřován hlavně předsedovi Evropské komise Manuelu Barossovi, ale i Hermanu Van Rompuyovi. Nigel Farage v něm hovoří o chybné predikci při předpokládaném vývoji krize společné evropské měny a rovněž kritizuje i chybějící alternativu k řešení krize. Video je ke shlédnutí na stránkách zde (eng.).

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící s odůvodněním níže.

Robert Fico a jeho politická strana SMER - SD, nejprve nepodpořila, resp. všichni její poslanci se zdrželi hlasování o evropském záchranném mechanismu z 11. října 2011, spojeným s vyslovením důvěry vládě premiérky Radičové, v důsledku čehož její vláda padla. O dva dny později, po schválení vládního návrhu ústavního zákona o zkrácení volebního období Národní rady Slovenské republiky (.rtf) v hlasování č. 8 ze 13. října 2011, se poté hlasovalo znovu o evropském záchranném mechanismu, a teprve tentokrát byl návrh v hlasování č. 9 podpořen i Robertem Ficem a stranou SMER - SD a byl tedy schválen.

Ficova strana tedy nakonec podpořila účast Slovenska na evropském záchranném mechanismu, ale nepodpořila v souvislosti s touto otázkou vládu dnes již bývalé premiérky Radičové.