Výrok hodnotíme jako neověřitelný, jelikož nelze konkrétně uvést, jak bude vypadat jednotlivé rozložení spojů na uvedené trase po vstupu Radima Jančury. Podle Správy železniční dopravní cesty také není oficiální, že RegioJet opravdu spoje získá.

Andrej Babiš hovoří o plánovaném přidělení tří párů spojů na trase Praha–Brno, kde prozatím jezdí pouze České dráhy. O tyto spoje měl kromě Českých drah zájem právě také RegioJet Radima Jančury.

Vzhledem k tomu, že oficiální stanovisko Správy železniční dopravní cesty ještě není známo, jsou k dispozici jen tiskové informace. Jak již bylo zmíněno, podle nich dostal RegioJet přiděleny ne dva, ale tři páry spojů, a to konkrétně dva z Prahy přes Brno do Bratislavy, a jeden, který bude z Brna pokračovat do Starého Města u Uherského Hradiště. Pouze o dva z nich se však podle tisku vedly spory.

Jedná se ale o Správou železniční dopravní cesty zatím nepotvrzené informace, resp. o skutečnosti, o kterých podle mluvčí SŽDC ještě nebylo oficiálně rozhodnuto.

Co se týče celkového počtu vlaků vypravovaných na této trase, oficiální informace v tomto směru není dostupná. Zároveň není veřejně dohledatelné, o kterou konkrétní trať s konkrétními zastávkami se v případě zmiňované trati a soutěže o ní jedná (např. zda o trať, která zastavuje v Kolíně, či nikoliv, atd.). Není proto možné spočítat, kolik vlaků Českých drah je na předmětné trase v současnosti vypravováno.

Na základě uvedeného odůvodnění a nemožnosti zjistit počet vlaků na konkrétních trasách Praha–Brno, je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Stanislav Mackovík byl skutečně odvolán (.pdf, str. 133) z pozice ředitele zdravotnické záchranné služby, z žádného dostupného zdroje však není možno s jistotou konstatovat, že by to bylo z důvodu uváděném Zuzanou Kocumovou, výrok je tedy hodnocen jako neověřitelný.

V listopadu 2013 byl kvůli špatnému stavu proveden audit Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje. K dispozici veřejnosti byl dán pouze manažerský souhrn, který ve zkrácené formě obsahuje nejdůležitější informace z auditu.

Z tohoto shrnutí, o kterém informoval jak Liberecký kraj, tak Česká televize, vyplývá, že došlo k výraznému zhoršení hospodaření záchranné služby. Například náklady na mzdy stouply o více než 25 %, v ostatních šesti sledovaných krajích to bylo mezi 6-11 %.

Velmi negativně pak auditoři vidí oblast autoprovozu, jako nedostatečně upravenou pak oblast zadávání zakázek. Lékaři v Libereckém kraji měli ve sledované době o více než 30 tisíc vyšší platy než zbytek České republiky, záchranáři pak o 22 tisíc. Podle auditorů bylo možné na úsporách ušetřit (.pdf, str. 95) až 18 milionů za rok.

O tom, že by se toto část vyjádření měla zakládat na pravdě a Stanislav Mackovík měl skutečně zaměstnávat stranické příslušníky (konkrétně to měla být Martina Rosenbergová z ČSSD), informuje regionální občanský web Náš Liberec a iDnes.cz. Audit však v tomto směru neobsahuje nic.

Ani v zápisu (.pdf, str. 131) z Rady kraje, na které se o výsledku forenzního auditu a o odvolání Stanislava Mackovíka jednalo, není o tomto tématu zmínka, stejně tak v tiskových zprávách. Pokud by se v neveřejné verzi auditu něco takového uvádělo, je zde předpoklad, že by na to Stanislav Mackovík reagoval ve své oponentní zprávě. To se však nestalo.

Že by skutečnosti popisované Zuzanou Kocumovou měly být za odvoláním Stanislava Mackovíka z pozice ředitele Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje je tedy neověřitelné.

Na konci 90. let se výrazně zvedl počet žádostí o azyl. V roce 1999 se jednalo o více než 7 tisíc žádostí.

Zdroj: Ministerstvo vnitra (.zip)

V roce 1998 a 1999 však Česká republika udělila azyl pouze desítkám osob. V roce 1998 bylo vyhověno 78 žádostem, o rok později 79.

Martin Půta tak zřejmě hovořil o tzv. dočasném útočišti. které vláda ČR v 90. letech poskytla občanům Bosny a Hercegoviny, státům bývalé Jugoslávie a v roce 1999 také prchajícím z provincie Kosovo.

Dočasné útočiště nespadá do statistik udělení azylu a konkrétní počty lidí jsou tak těžko dohledatelné. Ve zprávě (.doc, str. 16) pro Evropský uprchlický fond Odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra uvádí, že: "V letech 1991-1997 tak získalo na území České republiky dočasné útočiště více než 5 200 uprchlíků."

O tom, že by Česká republika měla pomoci desetitisícům uprchlíků z bývalé Jugoslávie, žádné dostupné statistiky neinformují. Podařilo se nám pouze dohledat prohlášení tehdejšího ministra vnitra Kopřivy, který prohlásil, že v ČR nalezlo útočiště až 11 tisíc uprchlíků. Člověk v tísni dále popisuje zhruba tisícovku lidí, co přišli v souvislosti s kosovskou krizí.

Celkově ovšem nejsou dostupná data, která by popisovala přesný počet příchozích válečných uprchlíků z Jugoslávie, výrok Martina Půty tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Ministr vnitra Milan Chovanec koupil byt v Plzni od firmy Dajbych, s.r.o., která se mimo jiné uchází i o státní zakázky. Ministr Chovanec koupil byt za 3,1 milionu korun. MF Dnes se odvolává na to, že tato cena je pod cenou obvyklou a že tržní cena v této lokalitě je až dvakrát vyšší.

Sporným bodem tak zůstává, zda existuje možné spojení mezi cenou Chovancova bytu a veřejnými zakázkami firmy Dajbych, s.r.o. Tato firma patří ke kvalifikovaným dodavatelům státních zakázek.

Milan Chovanec na tuto zprávu reaguje tiskovým prohlášením, ve kterém tvrdí, že tento byt byl ve fázi rozpracování, nebyl dokončen a tedy je levnější.Zároveňse odvolává na to, že firmu Dajbych nezná a nejednal s ní přímo. Manželé Dajbychovi vydali tiskovou zprávu, ve které se distancují od nařčení, že by byt prodali Milanu Chovancovi pod cenou. V příloze (.pdf, str. 2) lze nalézt ocenění podobného bytu znalcem ve výši 3,5 milionu korun. Dále zmiňují, že vzhledem k tomu, žese účastní výběrových řízení k veřejným zakázkám, chtějí mít prověrku od Národního bezpečnostního úřadu. Podle svých slov ji získali a letos jim byla obnovena. Tuto informaci není možné ověřit, protože NBÚ veřejnosti tyto informace neposkytuje.

Výrok spadá do kategorie neověřitelné, neboť se lze odvolávat pouze na prohlášení jednotlivých stran.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože vláda má skutečně některé pravomoci, kterými může činnost prezidenta a jeho kanceláře ovlivnit. Reálná míra tohoto vlivu je však diskutabilní. Zároveň je třeba zmínit, že se jedná o teoretické možnosti, nikoliv o reálnou činnost, kterou vláda v současnosti provádí.

Předně uveďme, že nehodnotíme, zda by měl kabinet s prezidentem bojovat, resp. na něj vyvíjet tlak prostřednictvím nástrojů, které k tomu může využít. Uvádíme pouze výčet těchto možností, jež vyplývají z legislativního vymezení kompetencí mezi jednotlivé ústavní aktéry. Těchto možností v současné době vláda příliš nemá.

Petr Gazdík hovoří konkrétně o rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky, který vláda držící ve Sněmovně většinu má skutečně možnost omezit. Položka „Kancelář prezidenta republiky“ se nachází mezi kapitolami státního rozpočtu pod číslem 301 a v tomto roce měla dostat téměř 460 milionů korun.

Schvalování státního rozpočtu pak podle článku 42 Ústavy ČR patří do pravomocí Poslanecké sněmovny.

Dále pak platí, že prezident informuje vládu o svých zahraničních cestách. Z usnesení vlády (.pdf) k prezidentově zahraniční cestě do Moskvy, kterou můžeme vzít jako příklad, vyplývá, že vláda bere tuto cestu na vědomí a dává souhlas k úhradě jejích nákladů. Zčásti se však jedná právě o prostředky z kapitoly „Kancelář prezidenta republiky“. Vláda by ovšem mohla na prezidenta tlačit i tímto - neschvalováním zahraničních cest.

Co se týká dalších možností vlády a Poslanecké sněmovny, některé pravomoci prezidenta potřebují podle článku 63 k platnosti spolupodpis premiéra či pověřeného člena vlády. Mezi ně patří například jmenování soudců, udělování amnestie či v současné době často skloňované udělování státních vyznamenání. Jen uveďme, že z těchto pravomocí se sám Zeman vzdal udělování milostí (činí tak v minimální míře) a také udělení amnestie. Vláda (předseda vlády) by tak na prezidenta mohla tlačit především blokováním např. státních vyznamenání.

Z uvedeného vyplývá, že vláda má skutečně nástroje, kterými může v určité míře korigovat prezidentovo jednání. Tato míra je však spekulativní a reálná možnost vlády ovlivnit jednání prezidenta svými kroky není příliš velká. Výrok je proto hodnocen jako zavádějící.

V hlavním městě USA Washingtonu D.C., v němž se hraje o hlasy tří volitelů, drtivě zvítězila v letošních prezidentských volbách Hillary Clintonová. Získala zde 92,8 % hlasů (260 223), její republikánský soupeř Trump 4,12 % hlasů.

Letošní výsledek Clintonové tak byl ještě vyšší než před čtyřmi lety u Baracka Obamy, který zde získal 91,4 % hlasů. Město Washington obecně platí za baštu demokratů. Už od prvních prezidentských voleb, kterých se město zúčastnilo v roce 1964, tady vždy zvítězili kandidáti demokratické strany.

Bohuslav Sobotka popisuje stav v kontextu projednávané novely zákona o střetu zájmů a jejích pozměňovacích návrzích, které mají za cíl regulovat jednak podnikánů členů vlády a také vlastnictví médií politiky.

Andrej Babiš sice opravdu není jediným politikem, který podniká a disponuje vlivem na média, hlavní části pozměňovacího návrhu se ale dotýkají pouze situace současného postavení ministra financí.

Zmínka o Valentovi je sice korektní z toho pohledu, že jde o podnikatele s politickými ambicemi, nicméně přijímané úpravy by se jeho případu nedotkly v oblasti médií, jak Sobotka naznačuje. Proto je výrok hodnocen jako zavádějící.

Pozměňovací návrh (.pdf, str. 3), obsažený v usnesení ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny k novele zákona o střetu zájmů, počítá s tím, že by člen vlády nesměl v obchodní korporaci mít přímo nebo nepřímo rozhodující vliv (nemohl by být tzv. ovládající osobou). Pokud by vztah k takové korporaci do 60 dnů od zahájení funkce neukončil, nesměl by disponovat hlasovacími právy a neměl by ani podíl na zisku za kalendářní rok, ve kterém by ve střetu zájmu byl. Taková společnost by ani nemohla od státu očekávat veřejnou podporu (např. dotace).

Dále by se podle pozměňovacího návrhu obchodní společnost, ve které má člen vlády nebo jím ovládaná osoba alespoň 25% podíl, nesměla účastnit zadávacího řízení dle zákona o veřejných zakázkách. Zadavatel by v takovém případě měl povinnost takovou obchodní společnost vyloučit. Doplňme, že tyto úpravy se mají týkat až nově nastupujících ministrů.

Kromě toho by veřejní funkcionářinesměli provozovat rozhlasové či televizní vysílání ani vydávat periodický tisk. Také by nesměli být ani členy, společníky či ovládajícími právnickými osobami, které taková média provozují či vydávají. Pokud by svou účast nebo členství v právnické osobě neukončili do 60 dnů od zahájení funkce, nesměli by disponovat s hlasovacími právy.

Takové změny by se jistě dotkly Andreje Babiše, který nejenže vlastní několik obchodních korporací, ale zároveň je i jediným akcionářem akciové společnosti AGROFERT a.s. vlastnící mj. mediální skupinu MAFRA, a.s či společnost LONDA spol. s.r.o, které provozují radiové vysílání a vydávají periodický tisk. Jako člena vlády by se ministra Babiše návrh týkal ve třech hlavních bodech.

Kromě Andreje Babiše z politiků provozuje podnikatelské aktivity a disponuje mediálním vlivem také senátor Valenta, který zastává mj. pozici předsedy představenstva ve společnosti Synot W, a.s, a jehož kyperská společnost WCV Cyprus je akcionářem ve společnosti Our Media a.s. provozující mj. zpravodajský server ParlamentníListy.cz.

Portfolio společnosti Our Media a.s. je ale zaměřeno převážně na internetové zpravodajství, na což úprava zákona nepamatuje a nevymezuje jej. Zmínka o Valentovi je sice korektní z toho pohledu, že jde o podnikatele s politickými ambicemi, nicméně přijímané úpravy by se jeho případu nedotkly v oblasti médií, jak Sobotka naznačuje. Proto je výrok hodnocen jako zavádějící.

Dodejme, že Valenta kromě spoluvlastnictví například Parlamentních listů ovládá prostřednictvím své společnosti také regionální tiskovinu Dobrý den s kurýrem, která vychází na Uherskohradišťsku a Uherskobrodsku, tedy i v části jeho současného senátního obvodu.

Podle statistik OECD z roku 2013 připadá na každý milion obyvatel České republiky 7,4 přístrojů magnetické rezonance. Mezi členskými státy OECD, které se zapojily do statistik, je tak na 22. místě z 31. Podprůměrně je na tom ČR i s přístroji CT. Na milion obyvatel připadá 15 přístrojů a je na 21. místě z 36 států. V žebříčku vlastnictví těchto přístrojů se tak ČR řadí zhruba do druhé třetiny ze všech států OECD.

Co se týče počtu výkonů, v případě magnetické rezonance je ČR na 14. místě z 26. U vyšetření CT na 17. místě z 26 zemí.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože Korutany v Rakousku sice mají problémy z důvodu ručení v rámci finanční oblasti, ovšem charakter korutanského případu se zásadně vymyká tomu, co představil Talíř jako svůj případný plán pro další volební období. Srovnání provedené Zimolou je zcela nepřesné.

Zmíněný garanční fond definuje Pavel Talíř takto: "Kraj by ručil za obec, obec by převzala odpovědnost a dala k dispozici stavební parcelu, na které by ta mladá rodina stavěla, jedná se samozřejmě o bytové domy a kraj, aby se obce nezatěžovaly, by ručil, aby byl velký celek pro půjčky, pro banky, aby mohly čerpat peníze."

Vyjděme tedy obecněji z toho, že při této představě by měl kraj ručit za úvěry, které by mohly dostávat mladé rodiny. Jiří Zimola odkazem na Korutany mluví o kauze kolem banky Hypo Alpe Adria (německy). Ta sahá do 90. let, kdy se Korutany rozhodly ručit za tuto banku, která v té době expandovala na Balkán. Banka v roce 2009 zkrachovala, byla zestátněna a od té doby do ní bylo rakouskou vládou v rámci záchrany vloženo 5,5 miliardy eur (jde zhruba o 12 ročních rozpočtů Jihočeského kraje - v objemu výdajů roku 2016).

Problematičnost srovnání této kauzy s případným ručením za úvěry pro mladé rodiny spočívá jednak v charakteru chování banky a také v celkovém objemu. Banka s požehnáním místních politiků expandovala na Balkán, udělovala nesmyslné půjčky, pouštěla se do nevýhodných transakcí s realitami. Řada kroků byla posléze také vyhodnocena jako kriminální. Celá kauza je také popsána servery Česká pozice nebo Echo24.

Obecně je tedy možné říci, že rakouský případ je mnohem komplikovanější a nejde v něm o ručení za půjčky mladým rodinám, ale o případ "riskantních finančních operací" v rozsahu, které je zcela mimo realitu možností Jihočeského kraje.

Při hodnocení výroku vycházíme z dat Evropské komise o nemocenských dávkách v jednotlivých zemích EU.

Rakousko: Nemocenská se vyplácí od 4. dne nemoci. Strop pro nemocenskou je nastaven na 4 440 EUR měsíčně, příjem nad tuto hranici není při výpočtu brát v potaz. Během prvních 42 dní nemoci je vypláceno 50 % příjmu, další dny je to pak 60 % příjmu. Na základě pracovních dohod však může být až 12 týdnů vyplácen plný plat. (strana 9)

Německo: Nemocenská se vyplácí z pojistných fondů, platí se 70 % pravidelného příjmu. (strana 14)

Informace o případném zneužívání této nemocenské se nám nepodařilo dohledat. Rovněž ani to, zda s tímto argumentem operují kritici tohoto nastavení v obou jmenovaných zemích.