Československá ústava (Hlava druhá) z února 1920 rozdělila moc zákonodárnou mezi poslaneckou sněmovnu a senát.

První volby do 150 členného Senátu proběhly v dubnu 1920. Horní komora byla rozpuštěna 21. března 1939 protektorátním prezidentem Emilem Háchou.

Senát v roce 1945 nebyl obnoven (viz. Politický systém českých zemí 1848-1989, str. 123-124) a do roku 1948 jednal jednokomorový orgán. Podle ústavy 9. května z roku 1948 bylo Národní shromáždění jednokomorové a fungovalo až do federalizace státu v roce 1968 (Federální shromáždění).

Po schválení nové ústavy v roce 1968 (Hlava třetí) tvořily Federální shromáždění dvě komory: Sněmovna lidu a Sněmovna národů.

Mezi lety 1990 a 1992 mělo Československo čtyři komory. Na federální úrovni - Sněmovnu lidu a Sněmovnu národů a na národní úrovni Českou národní radu a Slovenskou národní radu.

Hlava druhá Ústavy České republiky říká, že moc zákonodárná náleží Parlamentu a ten je tvořen dvěma komorami, a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem.

První volby do Senátu se uskutečnily až v roce 1996. Po přijetí nové Ústavy v roce 1992, trvalo totiž několik let, než byl přijatý i prováděcí zákon.

Obecně k povinnosti/dobrovolnosti integrace cizinců uvádí Analýza aktuální situace v oblasti integraci cizinců na území České republiky z dílny Ministerstva vnitra (.pdf) na straně 10 uvádí:

" 4. Dobrovolnost vs. povinnost integrace
Integrace cizinců do společnosti je v zájmu státu resp. jeho obyvatel, stejně jako v zájmu
cizinců. Integrace doposud není povinností, ale právem ‐ využívání nabídky integračních opatření závisí na rozhodnutí cizince samého. "

20. listopadu 2015 přijala Vláda ČR usnesení č. 954, v kterém schválila nový koncept Státního integračního programu (SIP) platný od 1. ledna 2016. SIP je dle stránek Ministerstva vnitra je státní program " zaměřený na pomoc osobám s udělenou mezinárodní ochranou(dále „oprávněným osobám“) při jejich začlenění do společnosti, a to zejména v oblasti bydlení, odstranění jazykové bariéry a pomoci při vstupu na trh práce. " Usnesení č. 954 má klíčovou přílohu, která představuje zásady pro poskytování finančních prostředků Ministerstva vnitra na zajištění integrace osob s udělenou mezinárodní ochranou. V části C, článku 4, bodu 1 této přílohy se pak uvádí následující: "Oprávněná osoba může požádat o zařazení do SIP a vyslovit souhlas s tím, že osobní a další údaje budou poskytnuty budou sděleny generálnímu poskytovateli integračních služeb [...]" Tyto integrační služby obnáší mimo jiné i bezplatný 400-hodinový kurz češtiny.

Charita ČR, která je od roku 2016 generálním poskytovatelem integračních služeb na svých webových stránkách uvádí: "Pokud nebude oprávněná osoba pobývat v IAS [integrační azylové středisko], bude IP [integrační plán] vyhotoven ve spolupráci s oprávněnou osobou v co nejkratší době po udělení mezinárodní ochrany." Jelikož je účast v SIPu, včetně kurzů češtiny, podmíněna podáním žádosti ze strany oprávněné osoby či její spoluprací na přípravě IP, vskutku nejde o integraci povinnou.

Současní odpůrci inkluzivního vzdělávání z řad poslanců skutečně během projednávání nevystupovali právě proti dané věci. Řešili buď jiné aspekty školského zákona (např. domácí vzdělávání nebo pedagogický registr) nebo dokonce pro daný zákon aktivně hlasovali.

Novela školského zákona, která obsahuje i změny v inkluzivním vzdělávání, byla v Poslanecké sněmovně projednávána jako sněmovní tisk 288. V rámci projednávání k němu vystoupila řada poslanců z různých stran se svými stanovisky.

Server Parlamentní listy přinesl anketu různých politiků, kteří se k inkluzi vyjádřili. Reagovali na prohlášení prezidenta Zemana, který uvedl v rádiu Frekvence 1: „pokud inkluze skutečně začne, tak to bude jeden z mnoha nezdařených experimentů v našem školství, který dětem i učitelům uškodí.“

Řada z nich napříč politickým spektrem inkluzi v polovině února 2016 silně kritizovala. Nabízíme tedy jejich vyjádření konfrontovaná s jejich postoji během samotného projednávání daného zákona.

Tomio Okamura: „Nesouhlasím s vládním rozhodnutím zavádět od letošního září další inkluzi do škol.“ Během projednávání školského zákona poslanec Okamura nevystoupil na plénu Poslanecké sněmovny ani jednou, jak dokládají stenozáznamy z prvního, druhého i třetího čtení. Uveďme, že v době schválení (13. února 2015) byl Okamura stále předsedou hnutí Úsvit a byl tedy nadán přednostním právem, mohl tak vystoupit kdykoli. V konečném hlasování pak Tomio Okamura tento zákon navíc podpořil svým hlasem.

Ze současných členů hnutí Úsvit proti inkluzi vystoupil i předseda poslaneckého klubu Marek Černoch. Ten pro výše citovaný server uvedl: „My v Úsvitu na to máme stejný názor jako prezident. Nesouhlas s inkluzí máme dokonce přímo v programu.“ Během projednávání však Černoch (stejně jako Okamura) vůbec k danému zákonu nevystoupil. Navíc ze záznamu je patrné, že všichni členové Úsvitu, kteří byli přítomni finálního hlasování, školský zákon podpořili. Podobný názor jako Černoch vyjevil také poslanec Fiedler, který pro daný zákon nakonec hlasoval.

Další politik, který v současnosti odmítá inkluzi, je předseda ODS Petr Fiala. Ten na svém twitterovém účtu uvedl, že „inkluze ve školství je dalším příkladem sociálního inženýrství této vlády.“

19. září 2014 (tedy v 1. čtení návrhu školského zákona) Fiala v Poslanecké sněmovně řekl: „Abych nebyl nespravedlivý, jedna koncepční věc tam je a tato koncepční věc je rozvíjena správným směrem, a to je ten § 16, tedy systém podpory žáků se specifickými vzdělávacími potřebami, kde skutečně dochází k určité individualizaci a kde je to hodně složité, kdybych to měl říci jednoduše v jedné větě, kde se odstupuje od toho, že se k žákům přistupuje podle typu znevýhodnění, ale nyní se k nim bude přistupovat spíše podle individuálních potřeb. Ten směr je správný, ale zrovna tato část vyvolává, a to si tady ve Sněmovně taky musíme říct, největší nedůvěru nebo obavy odborné veřejnosti a učitelů, jak to vlastně bude realizováno. Jednak tu hrozí určitá možnost zneužití při tom individuálním posuzování, ale to jde třeba odstranit nějakým dalším vylepšením. Ale to, co tu opravdu hrozí, je, že systém nebude použitelný, protože nebude financovatelný. A tady by nám mělo být panem ministrem školství jasně řečeno, z jakých zdrojů a jak bude ten změněný systém podpory žáků se specifickými potřebami financován.“

Fiala tedy vznesl otázku na možné financování (neřešil tedy přímo ohrožení kvality), nicméně kromě 1. čtení se k dané věci už nevyjádřil a v rámci finálního projednávání jako problematické řešili poslanci ODS zejména problematiku domácího vzdělávání na druhém stupni.

Dalšími politiky, kteří souhlasili v rámci dané ankety s názorem prezidenta Zemana, totiž že „pokud inkluze skutečně začne, tak to bude jeden z mnoha nezdařených experimentů v našem školství, který dětem i učitelům uškodí,“ byli předsedové TOP 09 a Starostů a nezávislých, Miroslav Kalousek a Petr Gazdík.

Kalousek uvedl: „Po dlouhém čase mám důvod s panem prezidentem zcela souhlasit. Navrhovanou inkluzi pokládám za velmi špatný krok. Ono to nepoškodí jenom nadané žáky, kteří budou zpomalováni, ale poškodí to i ty hendikepované, protože budou v prostředí, kde nezažijí úspěch. A když nezažijete úspěch, tak vás to demotivuje. To je krok, který nepřinese nikomu nic a poškodí úplně všechny.“ Gazdík se omezil na „má pravdu pan prezident!“

Oba pánové jsou členy poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové. Během projednávání daného zákona ani jeden z nich (ostatně ani další člen klubu) nevystoupil v rozpravě s žádným příspěvkem, který by inkluzi zpochybňoval (viz stenozáznamy výše). V hlasování oba byli proti tomuto zákonu, tento postoj však byl zdůvodněn tak, že návrh omezuje možnost domácího vzdělávání. Ve 3. čtení tento postoj artikulovala za klub TOP 09 a Starostové např. poslankyně Nina Nováková.

Ta uvedla 11. února 2015 v Poslanecké sněmovně: „Chtěla bych říci, jestli na tom stojí, na registru pedagogických pracovníků a na neschválení individuálního vzdělávání na druhém stupni – které, znovu říkám, se týká do tisíce dětí –, jestli kvůli tomu je ochotno Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zahodit ten naprosto pozitivní § 16, který je pozitivním průlomem v přístupu k žákům, kteří mají nějaké specifické potřeby, tak my toho velmi litujeme, ale přesto, pokud nebude splněna podmínka individuálního vzdělávání, pokud z § 16a nevypadne odstavec 5, který je velmi dlouze prodiskutován, tak poslanecký klub TOP 09 nemůže podpořit tuto novelu. A je nám to velmi líto, protože - znovu opakuji - § 16 (podpora vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami - pozn. Demagog.cz) obecně považujeme za velice pozitivní průlom.”

Dalšími, kdo podpořili v citované anketě názor prezidenta, byli poslanci Schwarz, Dolejš, Hovorka, Rais, Koskuba, Foldyna, Huml, Fichter. Všichni jmenovaní jsou vládními poslanci a pro daný zákon ve 3. čtení zvedli ruku. Navíc ani jeden ze zmíněných pánů nevystoupil během celého projednávání proti inkluzivnímu vzdělávání, jak dokládají stenoprotokoly ze všech tří čtení (viz výše).

Konečně souhlas s negativním postojem Zemana k inkluzi sdílejí rovněž poslanci KSČM, Marta Semelová a Vojtěch Adam. Předně je třeba uvést, že oba návrh školského zákona podpořili. Během jednání v 1. čtení Semelová uvedla: „K § 16(podpora vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami – pozn. Demagog.cz), to znamená podpůrné opatření pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, tady bylo řečeno víc než dost. Já tam řadu těch kroků velice vítám, myslím si, že je dobře, že jsou tam i podpůrná opatření toho nižšího stupně, kdy bude moci rozhodovat pedagog na základě znalosti těch dětí, kdy nebude muset být zbytečné papírování. Na druhou stranu mě mrzí, že během tří nebo čtyř dnů došlo ke změnám v tom smyslu, že varianta, která byla připomínkována Asociací speciálních pedagogů, kraji a dalšími, byla po jednání vlády pozměněna. Tady si myslím, že je potřeba opravdu diskutovat s odborníky, protože není možné, aby žáci, kteří potřebují být zařazeni rovnou do speciálních škol nebo tříd, procházeli celým tím martyriem tak, jak je tady uvedeno.“

Ministr Chovanec hovoří o 25 křesťanských uprchlících z Iráků, kteří pobývali na Jihlavsku v rámci projektu Nadačního fondu Generace 21. Skupina se vydala v sobotu 2. dubna autobusem do Německa, kde byla zadržena. Jak informovala ČTK, německá policie původně chtěla uprchlíky vrátit do Česka.

V pondělí však Německo svou žádost o předání stáhlo. Důvodem přitom mělo být právě to, že uprchlíci žádají v Německu o azyl, protože tam mají příbuzné. Později německé úřady opět změnily stanovisko a požádaly Česko o vzetí uprchlíků zpět. Jednaly přitom na základě Dublinského nařízení EU.

Premiér Sobotka v projevu v Poslanecké sněmovně dne 22. března 2016 mimo jiné přednesl výsledky summitu Evropské unie s Tureckem, které následovně potvrdila Evropská rada. V případě splnění stanovených podmínek pak dohoda počítá s liberalizací vízových styků mezi EU a Tureckem.

Hlasování v Poslanecké sněmovně proběhlo ještě ten den na 42. schůzi. Poslankyně Miroslava Němcová navrhla čtyřbodové usnesení, jehož první bod řeší právě tuto problematiku:

„Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky odmítá dohodu předsedů vlád členských zemí Evropské unie, která se týká zrušení vízového režimu pro turecké občany nejpozději do konce června 2016.“

Tento návrh byl v hlasování č. 354 přijat 86 poslanci z 153 přihlášených. Ze stran vládní koalice pro toto usnesení v rozporu s postojem premiéra Sobotky hlasovalo 9 poslanců KDU-ČSL, 5 poslanců ČSSD a 4 poslanci ANO.

Podle nejnovějších dostupných statistik je v zařízeních pro zajištění cizinců k 8. dubnu 94 ubytovaných klientů.

Co se počtu žádostí (.pdf) o mezinárodní ochranu týká, tyto počty spíše rostou. Zatímco za rok 2014 se jednalo celkem o 1156 žádostí, v roce 2015 to bylo už 1525 žádostí. Při meziročním porovnání ledna 2015 a 2016 se sice jedná po pokles ze 126 na 108 žádostí, tedy o 15 %, již v únoru však vidíme meziroční nárůst ze 117 na 179 žádostí, tedy o více než polovinu. Obecně se při pohledu na statistiku níže nedá o poklesu počtu žádostí hovořit a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Zdroj: statistiky MVČR (2015 - pdf, 2016 - pdf)

Ministr Stropnický má pravdu v tom, že po posledním bombardování se mnoho lidí (odhadem 75 000) vydalo k turecké hranici a jsou zde uvězněni, protože jim bylo zakázáno překročit hranici.

Server NewYorkPost: „Nová vlna syrských uprchlíků, která podle některých může narůst až k 75 000, spěchala v sobotu k turecké hranici, prchala před přibližujícími se armádami loajální k syrskému prezidentu Bashar al-Assadovi a před intenzivními ruskými nálety dopadajícími město Aleppo a blízká města." Podobně situaci komentuje i server AmericanGuardian.

Server Time v souvislosti s počtem uprchlíků zmiňuje číslo 70 000. Píše také o nové situaci, kdy uprchlíci jsou na hranicích s Tureckem, ale není jim dovoleno do Turecka vstoupit.

"Zvláštní klidný sever hranice stojí v brutálním kontrastu k situaci na jihu, kam asi 70 000 lidí nedávno odešlo ze svých domovů. Mnoho z nich je shromážděno - spíše uvězněno - v táboře na jižní straně hraničního přechodu Bab al-Salam sotva na dohled z Turecka. Turecko uzavřelo hranice velké většině nově vystěhovaných lidí, čímž otočilo dlouhotrvající politiku vítání syrských uprchlíků."

Amnesty International také hovoří o nárůstu množství uprchlíků z Aleppa. Podle nich do oblasti Bab al-Salam dorazilo v minulých 2 týdnech přibližně 58 000 lidí.

Odhady množství nových uprchlíků se liší od 75 000 k 58 000, přesto výrok hodnotíme jako pravdivý. Ministr Stropnický má pravdu v tom, že po posledním bombardování se mnoho lidí (odhadem 75 000) vydalo k turecké hranici a jsou zde uvězněni, protože jim bylo zakázáno překročit hranici.

Během posledních 70 let nebyla žádná západoevropská země ve válce s jinou zemí regionu a stejně tak lze říci, že žádný člen Evropské unie (EU) nebyl ve válečném konfliktu proti jinému členu. V celém období to byla pouze válka v Jugoslávii a válka na východě Ukrajiny, které se k hranicím EU přiblížily. The Washington Post také cituje několik studií, které vyzdvihují vliv EU na řešení problémů skrze nenásilný způsob řešení problémů.

Pokud jde o politické pozadí EU, lze citovat (AMO, s. 2) z Schumanovy deklarace, která dala impuls k vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) : „Solidarita ve výrobě, k níž se takto [vytvořením společného trhu s uhlím a ocelí] dospěje, bude mít za následek, že jakákoli válka mezi Francií a Německem bude nejen nemyslitelná, nýbrž i nemožná.“

Že je současné období opravdu výjimečné, lze vidět i v datech. Množství mezinárodních konfliktů, kterých se účastnily během posledních desetiletí evropské státy, je mnohem menší než během historie.

Zdroj: Our World in Data - War and Peace before 1945

Sám Karel Schwarzenberg na konci dubna 2014 pro server Idnes uvedl: " Česká republika, ale i Československo vždy uznávaly jednotu Číny. Bylo by ale žádoucí, aby Tibet i další oblasti Číny dostaly větší autonomii. "

Je také pravdou, že Česká republika neuznala tibetskou exilovou vládu.

To, že Okamura uspěl ve 2 volbách, je korektní konstatování. Nejprve získal post senátora za obvod 80-Zlín v roce 2012, kdy porazil hejtmana kraje Mišáka (vyhrál obě kola volby). Dále Okamura kandidoval v roce 2013 do Poslanecké sněmovny a to ve Středočeském kraji, mandát poslance získal také (tím pádem přišel o senátorský post, nelze vykonávat obě pozice najednou).

K šancím Okamury v srpnu 2012 (tj. 2 měsíce před volbami) uvedl server Idnes, že "... podle politologů se Okamura může dostat do druhého kola, které se bude na Zlínsku konat téměř jistě. "

Dále pak regionální mutace serveru pak přinesla mezi 1. a 2. kolem volby vyjádření politologa Karla Kouby, který se vyjádřil následovně: " Vyhrál první kolo a může se vézt na protestní vlně proti Mišákovi. Okamura je mediálně známá osobnost. Navíc měl velmi kontaktní kampaň, jezdil po jednotlivých vesnicích. "

Není tedy pravdou, že by Okamurovy šance byly veřejně pouze umenšovány. Již před volbami uváděli politologové, že Okamura má šance na postup do 2. kola, mezi oběma koly pak byl dokonce jmenován jako kandidát se " solidní šancí uspět ".