Přehled ověřených výroků

Výrok premiéra Bohuslava Sobotky hodnotíme jako pravdivý, neboť přesně před sedmi lety (rok 2007) byl objem vyjednaných peněz na jednoho obyvatele ze všech fondů v rámci Politiky soudržnosti pro léta 2007–2013 skutečně nejvyšší. Jednalo se o částku 2603 EUR "na hlavu". Celkový objem vyjednaných prostředků byl 26 692 mil EUR (.pdf str. 25) na tehdejších 10 254 233 obyvatel (Eurostat). Je však nutné zdůraznit, že již v následujícím roce s ohledem na demografický vývoj předehnalo ČR v počtu vyjednaných peněz na hlavu Estonsko. Vše ilustruje tato tabulka, která kombinuje data z předchozích dvou zdrojů.

Rada Evropy skutečně není jedním z orgánů Evropské unie. Rada Evropy je samostatná mezivládní organizace, která má 47 členských států a vznikla dříve, než vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli, které položilo základ evropské integrace.

Evropská rada je oproti tomu vrcholným orgánem EU, jakýmsi summitem EU, na kterém se scházejí vrcholní představitelé členských států a určují obecné politické trendy směřování EU. Rada EU je také jednou z "běžných" institucí EU. Spolu s Evropským parlamentem je jedním z hlavních aktérů v evropském legislativním procesu. Rozhodnutí v ní přijímají zástupci členských států, z pravidla na úrovni ministrů.

Plán legislativních prací vlády na rok 2014 skutečně obsahuje uvedený termín pro podání příslušné legislativy. Odpovídají také jednotlivé gesce, jak je Dienstbier popisuje.

Konkrétně plán uvádí (viz. září 2014):

"Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů (financování politických stran)Předkladatel: ministr vnitraSpolupředkladatel: ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu".

Na základě Smlouvy o Evropské unii hodnotíme výrok jako pravdivý.

V článku 17, ods. 3 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, str. 25) je stanoveno: Členové Komise jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a evropanství z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti.
Komise vykonává své funkce zcela nezávisle. Aniž je dotčen čl. 18 odst. 2, členové Komise nevy­žadují ani nepřijímají pokyny od žádné vlády, orgánu, instituce ani jiného subjektu. Zdrží se jaké­hokoli jednání neslučitelného s povahou své funkce nebo plněním svých úkolů. Evropští komisaři jsou tedy podle primárního práva nezávislí a nemohou příjimat pokyny od národních vlád, tedy nemohou národní zájmy hájit.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť Evropský parlament se na volbě předsedy Evropské komise podílel oficiálně již od tzv. maastrichtské smlouvy (Smlouva o Evropské unii) v rámci povinných konzultací a od Amsterodamské smlouvy v rámci přímého schvalování.

Lisabonská smlouva, v platnosti (angl.) od 1. prosince 2009, dává opravdu Evropskému parlamentu pravomoc volit předsedu Evropské komise. V článku 14 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, konsolidovaná verze ve znění podle Lisabonské smlouvy v češtině, originál např. zde) zmiňuje doslova:

"1. Evropský parlament vykonává společně s Radou legislativní a rozpočtovou funkci. Vykonává funkce politické kontroly a konzultace v souladu s podmínkami stanovenými Smlouvami. Volí předsedu Komise. "

Dále je pro tento případ důležitý článek 17, bod 7 stejné smlouvy:

"7. S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise. Tohoto kandidáta zvolí Evropský parlament většinou hlasů všech svých členů. Nezíská-li potřebnou většinu, navrhne Evropská rada do jednoho měsíce kvalifikovanou většinou nového kandidáta, kterého zvolí Evropský parlament stejným postupem."

Nicméně již v předchozích letech byla pravomoc Evropského parlamentu při volbě předsedy Evropské komise významná. Posilování začalo se Slavnostním prohlášením o EU z roku 1983, do primárního práva byla zakotvena v roce 1993 Smlouvou o EU a proces schvalování této volby pak Amsterodamskou smlouvou (.pdf, čl. 214 konsolidované znění).

"2. Vlády členských států společnou dohodou určí osobnost, kterou zamýšlejí jmenovat předsedou Komise; toto určení schvaluje Evropský parlament.Vlády členských států určí společnou dohodou s designovaným předsedou ostatní osoby, které zamýšlejí jmenovat za členy Komise.Předseda a ostatní členové Komise určení tímto způsobem podléhají jako orgán schvalovacímu hlasování Evropského parlamentu. Po schválení Evropským parlamentem jsou předseda a ostatní členové Komise jmenováni společnou dohodou vlád členských států."

Další zdroj: Fiala, Petr; Pitrová, Markéta (2009): Evropská unie, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 314-320

Výrok předsedy vlády je hodnocen jako nepravdivý, neboť ČSSD v roce 2009 pomohla přijmout v souvislosti s rozpočtem na rok 2010 tzv. Janotův balíček, který obsahoval mimo jiné zvýšení obou sazeb DPH o 1 procentní bod.

ČSSD návrh na snížení DPH na léky a knihy měla ve svém volebním programu (.pdf, str.8) do předčasných parlamentních voleb. Sociální demokraté doslova uváděli: " Budeme usilovat o zlevnění léků snížením daně z přidané hodnoty na léky nebo jejich osvobozením od tétodaně."

Před volbami také sociální demokraté (konkrétně šlo o senátora Chládka, nynějšího ministra školství) navrhli snížit spodní sazbu DPH na 10 %, ve zkratce jde o knihy, noviny, časopisy a zdravotnické pomůcky a služby. Kompletní seznam obsahuje příloha 2 návrhu.

Pokud budeme sledovat, zda byla ČSSD vždy v minulosti proti zvyšování DPH na sociálně citlivé položky, zjistíme, že snížená sazba byla zvyšována za vlády Mirka Topolánka, Jana Fischera a Petra Nečase.

Za úřednické vlády (v níž měla ČSSD své nominanty a jíž vyslovila důvěru) byl schválen tzv. Janotův balíček, který mimo jiné zvyšoval obě sazby DPH o 1 procentní bod. Pro tento návrh, jenž byl předložen v době ekonomické krize a jehož cílem bylo "zalátat" státní rozpočet, hlasoval celý klub ČSSD (mimo 2 poslanců, kteří se zdrželi) - a to včetně Bohuslava Sobotky.

I když se jednalo o složitou politickou a ekonomickou situaci, není jednoduše možné říct, že ČSSD byla vždy proti zvyšování DPH na sociálně citlivé položky. V roce 2009 totiž hlasovala pro zvýšení obou sazeb o 1 procentní bod.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, skutečně jsou jednotlivé dávky v rámci kapitoly MPSV vypláceny z jednoho balíku (313), kterým ministerstvo disponuje.

Podíváme-li se na zmíněnou kapitolu 313 státního rozpočtu (.pdf, str. 18), tak je nepochybné, že jde o jednotný "balík peněz" pro celé Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Konkrétní situace ve svém výroku Lenka Kohoutová popisuje také korektně. Výplatu zmíněných podpor popisuje web ministerstva práce.

Co se týče "přelévání" do jiného zákona, není zcela jednoznačné, co má Lenka Kohoutová na mysli. Proto necháváme tuto část výroku bez hodnocení.

V kontextu daného výroku je zřejmé, že Schulz používá Německo jako ilustrativní případ pro členský stát EU. Tento princip je ale ve většině zemí EU stejný.

Zejména u velkých korporací často dochází k vyvádění zisků, ať už do tzv. daňových rájů, nebo do zemí, kde jsou pro danění lepší podmínky. Známý je případ řetězce Starbucks, který daň z většiny příjmů ze svých západoevropských poboček platil v Nizozemsku. Mezi další mediálně propírané "hříšníky" patřil Amazon či Google.

Například z českého Zákona o dani z příjmů vyplývá, že právnické osoby platí daň ve státě, ve kterém mají sídlo. Je však samozřejmě možné fyzicky či virtuálně přesunout sídlo firmy do zahraničí a na trhu nejen u nás dnes působí množství firem, které pomáhají toto offshorové sídlo zařídit. V takovém případě firma platí daň z příjmů dle sídla firmy, ačkoliv těžiště jejího podnikání leží například v České republice či Německu.

U velkých korporací, jako například výše zmíněný Starbucks, dochází k interním převodům zisků pomocí například různých licenčních poplatků či přefakturovávání nákladů, které mají odvést zisk do země s výhodným zdaněním. Tomu se snaží státy zamezit kontrolou tzv. transfer pricingu, tedy kontroly, zda vnitropodnikové marže a poplatky nejsou příliš vysoké.

Programy pro boj s různými formami daňových úniků, hlavně omezení tzv. daňových rájů, má i Evropská unie.

Na základě dohledaných informací hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Marksová-Tominová byla jmenována do funkce ministryně 29. 1. 2014, spolu s dalšími členy koaličního kabinetu premiéra Bohuslava Sobotky.

Z videa je zřejmé, že se nizozemští reportéři skutečně snažili europoslance Miloslava Ransdorfa zastavit a šli s ním skutečně až ke dveřím. Na videu je zachyceno také okolí jeho bytu, tudíž je možné, že někdo mohl rozpoznat přesnou lokalitu, ve které se byt nachází.