Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou, neboť bylo podle vyjádření generálního ředitele Daniela Szóráda [1] [2] původně plánováno 18 územních jednotek, nikoliv 16. Nově však soutěž proběhne skutečně na 33 jednotkách.

Od 1. 12. 2013 byly zavedeny nové kolky pro certifikaci lihovin, které nahrazují ty s označením "NOVÝ", jež fungovaly provizorně po metanolové aféře v roce 2012. Tyto kolky obsahují QR kódy i hologramy, které jsou zlepšeny o překrytí měditiskem.

Marian Jurečka dále pravděpodobně odkazuje na zákon o povinném značení lihu, č. 307/2013 Sb., v němž se distributorům ukládá několik konkrétních povinností, namátkou např. oznamovat správci daně počet kontrolních pásek, informace o distribuovaném lihu, evropský zbožový kód (EAN) apod. Zákon rovněž zmiňuje maximální možný objem spotřebitelského balení, a to 1 litr, v případě skleněných nádob až 3 litry ‒ v tomto bodě není Marian Jurečka přesný. Tento objem se snížil z původního limitu 6 litrů.

Obecně má Babiš pravdu v nákladnosti celého projektu i v tom, že NKÚ ve své zprávě uvedl pochybení ministerstva financí stran porušení zákona o veřejných zakázkách. Popsal také další problémy.

Podle zprávy (.pdf) Nejvyššího kontrolního úřadu náklady na zřízení projektu Státní pokladny dosáhly 4,8 miliard korun.

Na straně ministerstva financí bylo opravdu shledáno porušení zákona o veřejných zakázkách, a to konkrétně v případě, kdy "MF neprovedlo zadávací řízení před uzavřením odatků č. 1 až 5 ke smlouvě o dodávce IISSP (Integrovaný informační systém Státní pokladny – pozn. Demagog.cz) ani před uzavřením smlouvy o poskytování služeb ze dne 3. listopadu 2010."

Zda a nakolik je projekt reálně funkční, nejsme schopni zcela konkrétně posoudit. Nicméně samotný web projektu Státní pokladna (a jeho dalších podprogramů) informuje o řadě výpadků, resp. odstávek.

Zpráva také hovoří o porušení rozpočtových pravidel ze strany ministerstva financí: "MF nepostupovalo v souladu se zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), když dodavateli IISSP poskytlo v roce 2011 dvě zálohy v celkové výši 248 776 tis. Kč na období delší než jedno čtvrtletí a když jejich část ve výši 159 676 tis. Kč nevyúčtovalo ke konci rozpočtového roku, tj. k 31. prosinci 2011. Poskytnutí zálohových plateb dodavateli IISSP v částce 159 676 tis. Kč k 31. prosinci 2011 MF neuvedlo v závěrečném účtu kapitoly 312 Ministerstvo financí za rok 2011."

V kontextu daného výroku je zřejmé, že Schulz používá Německo jako ilustrativní případ pro členský stát EU. Tento princip je ale ve většině zemí EU stejný.

Zejména u velkých korporací často dochází k vyvádění zisků, ať už do tzv. daňových rájů, nebo do zemí, kde jsou pro danění lepší podmínky. Známý je případ řetězce Starbucks, který daň z většiny příjmů ze svých západoevropských poboček platil v Nizozemsku. Mezi další mediálně propírané "hříšníky" patřil Amazon či Google.

Například z českého Zákona o dani z příjmů vyplývá, že právnické osoby platí daň ve státě, ve kterém mají sídlo. Je však samozřejmě možné fyzicky či virtuálně přesunout sídlo firmy do zahraničí a na trhu nejen u nás dnes působí množství firem, které pomáhají toto offshorové sídlo zařídit. V takovém případě firma platí daň z příjmů dle sídla firmy, ačkoliv těžiště jejího podnikání leží například v České republice či Německu.

U velkých korporací, jako například výše zmíněný Starbucks, dochází k interním převodům zisků pomocí například různých licenčních poplatků či přefakturovávání nákladů, které mají odvést zisk do země s výhodným zdaněním. Tomu se snaží státy zamezit kontrolou tzv. transfer pricingu, tedy kontroly, zda vnitropodnikové marže a poplatky nejsou příliš vysoké.

Programy pro boj s různými formami daňových úniků, hlavně omezení tzv. daňových rájů, má i Evropská unie.

Jan Zahradil se skutečně v tomto duchu vyjádřil např. v roce 2000 v rozhovoru pro Institut pro evropskou politiku EUROPEUM, kdy mj. řekl: " Myšlenka jednotného trhu, pokud bychom ji očistili od snahy ochránit evropský trh před jinými trhy a nikoli ho naopak s těmi trhy propojit, je dobrá. I komunitární legislativa České republice určitě prospěje, protože je náš právní rámec nedostatečný. Zákony týkající se úpravy pravidel hospodářské soutěže, úpravy státní pomoci a desítky dalších zákonů jsou jednoznačně ve prospěch legislativního a institucionálního rámce v ČR. Pro ODS je vnitřní trh jádrem integrace, pochybnosti máme spíš o politických aspektech integračního procesu, především o tvorbě Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, o způsobu rozhodovacího procesu v EU a o tom, zda se má EU ubírat cestou nadnárodní unifikované entity, nebo má být svazkem dobrovolně spolupracujících národních států." Tomuto tématu také věnoval svůj projev na ideové konferenci ODS 7. února 2005.

Česká republika předsedala Radě EU v první polovině roku 2009. U moci byla tehdy vláda Mirka Topolánka, které se opozice snažila vyjádřit nedůvěru celkem pětkrát - vyšlo to právě napopáté a to 24. března 2009. Topolánkova vláda zůstala v demisi do 8. května, kdy prezident jmenoval novou vládu, úřednickou.

Protože pád vlády během předsednictví byl neobvyklý (ačkoliv Unie podobné případy pamatuje), reakce ze zahraničí na sebe nenechaly dlouho čekat. Zahraniční média jako Financial Times nebo BBC označila pád vlády za chybu a očekávala, že to obrazu Česka uškodí. Evropští politici se navíc obávali, že nastálá situace poškodí celou Evropskou unii.

Podle informací Lesů ČR v návrhu podmínek tendru skutečně "jediným kritériem výběrového řízení zůstává cena."

Eurobarometr (.pdf, str. 5) potvrzuje, že důvěra v Evropskou unii i národní parlamenty a vlády výrazně za posledních deset let poklesla.

Zatímco na podzim 2004 se ještě EU těšila 50% a národní parlamenty 38% důvěře, nyní Unii důvěřuje 31 % a parlamentům 25 % občanů.

Podle údajů České národní banky (ČNB) je většina bank působících v České republice dceřinými společnostmi či pobočkami zahraničních bank. V současné době v České republice působí 23 bank, z nichž 8 je v českém státním či soukromém vlastnictví.

Celkovou strukturu bankovního trhu shrnuje tabulka níže.

Z 23 bank je tedy 8 bank v českém soukromém či státním vlastnictví, 12 bank spadá pod společnosti zemí eurozóny a pouze 3 banky spadají pod společnosti mimo eurozónu.

Z přehledu vyplývá, že většina českých bank je skutečně dceřinými bankami společností, které jsou v eurozóně. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme na základě rozsudků Evropského soudního dvora jako pravdivý.

Myšlenka omezení počtu sídel je dlouhodobým zájmem EP a je jasně zmíněna v usnesení z 29. března 2012 (.pdf, str. 105).

V roce 2011 přijal Evropský parlament usnesení o rozvrhu plenárních zasedání na rok 2012 a 2013, přičemž omezil délku plenárních zasedání, která probíhají ve Štrasburku. Francie a Lucembursko napadly toto usnesení u Soudního dvora EU jako porušení primárních smluv.

Rozsudek ze dne 13. prosince 2012 ruší usnesení EP, jež se týkají rozvrhu parlamentních zasedání na roky 2012 a 2013. Podle protokolu č. 6 Smlouvy o EU (.pdf, str. 673), který byl přijat na summitu v Edinburku v roce 1992, je sídlo EP ve Štrasburku, Generální sektretariát sídlí v Lucemburku a zasedání probíhají také v Bruselu. Podobný rozsudek (.pdf) byl vydán i 1. října 1997.

Dle čl. 341 Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf, str. 193) mají pravomoc určit sídla orgánů EU pouze členské státy.

Princip určení sídel orgánů EP je tedy zakotven v primárních smlouvách a bez souhlasu členských států nemohou být sídla rušena či změněna.