Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť výše investic se oproti minulému roku mírně navyšuje. Jejich celková hodnota je v porovnání s předchozími roky stále nižší a to i v komparaci s roky, kdy se české ekonomice výrazně nedařilo.

České hospodářství opravdu roste a ČR se řadí mezi nejlepší státy EU v růstu HDP. Podle Eurostatu je reálný růst HDP 4,4 %, přičemž průměrný růst států EU činí 2,4 %.

Výše investic je vyjádřena podílem kapitálových výdajů ve státním rozpočtu. V minulém roce dosáhla výše investic nejnižší úrovně za minulá léta. Oproti skutečnému podílu investic, který činil cca 82 miliard, je nyní rozpočtováno cca 90 miliard.

To je skutečně nárůst, nicméně jde o nižší hodnoty, než jakých bylo dosahováno v předchozích letech a to včetně let, kdy byla ekonomika za pravicových vlád v recesi.

Dodejme, že data v grafu obsahují skutečnou výši investic ze státního rozpočtu pro dané roky (vyjma letoška). Pro rok 2018 pracujeme s odhadovanou výší, kterou obsahuje zákon o státním rozpočtu (.pdf, sešit B, str. 24). Údaje jsou v miliardách korun.

Petr Gazdík má na mysli Lubomíra Krejsu, ekonomického poradce předsedy KSČM Vojtěcha Filipa. Krejsa má s Českou poštou uzavřenou dohodu o pracovní činnosti na 55 tisíc Kč měsíčně. V rámci této smlouvy má pracovat v útvaru G-1, v sekci poštovní technologie na pozici specialista řízení požadavků. Není přitom jasné, co na tuto dohodu v podniku dělá. Náplň práce nevysvětlil sám Krejsa ani Česká pošta s ohledem na ochranu osobních údajů.

Vedle zmíněné dohody o pracovní činnosti pobírá Krejsa od České pošty i další peníze. Jako místopředseda dozorčí rady bere 60 tisíc měsíčně, dalších 30 tisíc Kč měsíčně dostává za předsednictví v dozorčí radě dceřiné firmy Česká pošta Security. Od této firmy dostal i mimořádnou odměnu přesahující 100 tisíc Kč za dobré ekonomické výsledky firmy.

Dodejme, že o případ Krejsy se zajímá a nechá ho prověřit ministr vnitra v demisi Lubomír Metnar, pod jehož úřad státní podnik Česká pošta spadá. Za podporu vlády chtějí komunisté zastoupení ve státních podnicích a mediálních radách. Tento jejich požadavek potvrdil v rozhovoru pro Právo předseda KSČM Vojtěch Filip, kde se vyjádřil ke sporu o nominaci lidí do státních podniků mezi ANO a KSČM:

„Na jedné straně je nominační zákon a na druhé náš názor, že politické strany by měly mít právo obsazovat funkce ve státních podnicích. To není jen otázka KSČM, ale všech politických stran. (…) Máme představu o tom, že musí být konec nepolitické politiky, která deformovala politický systém státu. Jestliže strany z tohoto procesu vyřadíme, dojde k poruchám fungování státního mechanismu.“

Poslanci Grospičovi uznáváme faktickou pravdu, jelikož tzv. restituční zákon skutečně není koncipován jako výčet majetku, který by měl být vrácen, ale jako možnost o určitý majetek zažádat a podle tohoto zákona jej také obdržet.

Církevní restituce se doposud řídí zákonem č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Ve Sněmovně však již čeká na projednání ve druhém čtení komunistická novela tohoto zákona, která má zrušit (.pdf, str. 2) odstavec 6 v paragrafu 15, jenž vyjímá náhrady církvím z daňové povinnosti. Vzhledem k tomu, že Andrej Babiš, stejně jako předseda ČSSD Hamáček, návrh komunistů podporují, lze očekávat jeho schválení.

Restituční zákon stanovuje mechanismus, kterým osoby oprávněné (např. církve) mohou z důvodů majetkové křivdy (např. zákon o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů) požadovat po povinných osobách (např. Lesy ČR) vydání odejmuté věci. Oprávněná osoba označí věc restituce a uvede právní důvod nároku na její vydání, doloží původní vlastnictví k věci a vyzve povinnou osobu k vydání věci.

Další variantou vyrovnání státu a církví je postup podle § 15, tedy peněžité vyrovnání s taxativně vyjmenovanými církvemi. Každý rok po 30 let by jmenované církve měly obdržet paušální částku, která v celkovém součtu církví i let činní cca 59 miliard korun a vychází z dohody zástupců vlády Petra Nečase s jednotlivými náboženskými společnostmi.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť ČSSD si skutečně do koaliční smlouvy neprosadila podmínku odvolání politiků SPD z vyšších sněmovních funkcí. Zároveň ale v současné době neskončilo vyšetřování bývalého tajemníka poslaneckého klubu SPD Staníka, a nelze tak z veřejných zdrojů tvrdit, že se zmiňovaný incident skutečně stal.

Kvůli výrokům Tomia Okamury, které zlehčovaly realitu romského koncentračního tábora v Letech, chtěli opoziční poslanci (v té době včetně sociální demokracie) odvolat předsedu SPD z vedení dolní komory. Na mimořádné schůzi, svolané právě za účelem pokusu o odvolání Okamury, však hlasy opozice nestačily ani na to, aby byl schválen program, a na hlasování tak ani nedošlo. Nicméně z přihlášených poslanců ČSSD všichni hlasovali pro schválení programu.

Při jednání o koaliční smlouvě mezi ČSSD a hnutím ANO si původně sociální demokraté jako jednu z podmínek pro vstup do vlády kladli i odvolání jak Tomia Okamury z křesla místopředsedy Poslanecké sněmovny, tak odvolání dalších politiků SPD z předsednických pozic sněmovních výborů. Tato podmínka však byla z konečné koaliční smlouvy kvůli nelibosti hnutí ANO vynechána.

Jan Bartošek se také zmiňuje o bývalém tajemníkovi poslaneckého klubu SPD Jaroslavu Staníkovi, který podle bývalé ministryně za ČSSD Marksové-Tominové v jedné ze sněmovnách restaurací prohlásil, že „Židi, homosexuálové i cikáni by měli jít do plynu“. Podle bývalého poslance Marka Černocha, zvoleného za Okamurovu exstranu Úsvit, šel Staník s vyjádřeními ještě dál. Podle Černocha Staník vyzýval, aby se „všichni homosexuálové, Romové a Židé stříleli už po narození“. Staník tato tvrzení odmítá a i přes mnohá svědectví přítomných poslanců nelze potvrdit pravdivost tohoto tvrzení, jelikož nebylo prohlášeno veřejně, ale ve sněmovní restauraci.

Jaroslav Staník je v současnosti už bývalým tajemníkem poslaneckého klubu SPD, jeho nástupcem se začátkem května stal exposlanec ODS Zdeněk Mach. Staník je v současné době vyšetřován pražskou policií kvůli podezření z podněcování k nenávisti vůči skupině osob, omezování jejich práv a svobod a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy.

Politická situace v červnu 2013 a následujících měsících vskutku nebyla klidná. Policejní útvary Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu provedly 13. června 2013 nebývalou razii na Úřadu vlády, Ministerstvu obrany a Ministerstvu financí. Mezi zatčenými byl i předseda poslaneckého klubu ODS Petr Tluchoř nebo blízká spolupracovnice předsedy vlády Petra Nečase – vrchní ředitelka Sekce kabinetu předsedy vlády Jana Nečasová (dříve Nagyová). V bezprostřední reakci na obvinění své blízké spolupracovnice z neoprávněného úkolování vojenské rozvědky a údajného korumpování tří poslanců ODS Petr Nečas oznámil, že nehodlá rezignovat na post předsedy vlády, a to i přes výraznou kritikuopozice v čele s ČSSD. Necelé 3 dny od razie však Petr Nečas přijímá politickou odpovědnost a ohlašuje rezignaci na post předsedy vlády i předsedy strany a avizuje svůj odchod z politiky. Den nato, 17. června, podává demisi do rukou prezidenta republiky.

Tyto události se promítly i do veřejného mínění, kdy Občanské demokratické straně spadly volební preference o desítky procent. Navíc důvěra občanů v ústavní činitele vskutku nebyla příliš vysoká (a to po celou dobu vlády Petra Nečase). Doznívání ekonomické krize je patrné z ekonomického růstu země, kdy v letech 2012 a 2013 zažívala ČR pokles.

Zástupci politických stran jsou voleni do dozorčí rady VZP od roku 2006. Poslanecké sněmovna schválila novelu zákona o Všeobecné zdravotní pojišťovně došlo ke změně§ 21, podle kterého dozorčí radu tvoří

"a) 3 členové, které na návrh ministra financí, ministra práce a sociálních věcí a ministra zdravotnictví jmenuje a odvolává vláda,

b)10 členů volených a odvolávaných Poslaneckou sněmovnou Parlamentu; při obsazování funkcí členů Dozorčí rady se postupuje podle principu poměrného zastoupení politických stran v Poslanecké sněmovně Parlamentu."

Touto novelou získaly politické strany větší vliv a dohled nad dodržováním právních předpisů a vnitřních předpisů a celkovém hospodaření VZP.

V roce 2005 se VZP dostala do finančních problémů, které vedly k uvalení nucené správy nad VZP, odvolání ředitelky Musílkové, ustanovení poslanecké vyšetřovací komise a k finanční pomoci od státu. Již v roce 2006 ale zakončila VZP své hospodaření s přebytkem a s výjimkou let 2012 a 2013 dosahovala (dostupné jsou výroční zprávy do roku 2016) přebytkových výsledků hospodaření. I po zvolení zástupců politických stran do dozorčí rady ale VZP dosáhla deficitních výsledků hospodaření.

Účast a činnost zástupců politických stran v dozorčí radě je pouze jedním z faktorů, které ovlivňují hospodaření VZP. Dozorčí rada není na rozdíl od správní rady hlavním výkonným orgánem, který by měl přímý vliv na hospodaření. Vzhledem k mnoha jiným ekonomickým a politickým faktorům (míra ekonomické aktivity, ekonomický růst, rozpočtové určení prostředků ze státního rozpočtu, atd.) nelze tvrdit, že vyrovnané hospodaření VZP je zapříčiněno přítomností politiků v dozorčí radě.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, jelikož řádně byl Zdeněk Ondráček zvolen předsedou komise pro kontrolu GIBS (Komise) pouze jednou. Ve druhém případě byla jeho volba prohlášena za zmatečnou.

Komunistický poslanec Zdeněk Ondráček byl zvolen do čela Komise 2. března 2018. V tajné volbě obdržel 79 hlasů z celkového počtu 155, přičemž kvorum pro jeho zvolení bylo 78 hlasů.

První volba předsedy Komise se přitom konala již v prosinci 2017 a byla dvoukolová. Ondráček byl jediným kandidátem. V prvním kole nebyl zvolen kvůli nedostatečnému počtu hlasů, neboť získal 85 hlasů ze 186 hlasovacích lístků.

Ve druhém kole volby obdržel Ondráček 95 hlasů ze 179 hlasovacích lístků, volba však byla předsedou Sněmovny Radkem Vondráčkem prohlášena za zmatečnou kvůli nejasnostem týkajícím se kvóra. Pro volby bylo totiž vydáno 191 hlasovacích lístků, avšak 12 poslanců své hlasovací lístky k volbě předsedy Komise vrátilo.

Dodejme, že Ondráček několik dní po svém zvolení do čela Komise sám na tuto funkci rezignoval.

Není pravdou, že by všechny strany s výjimkou SPD, ANO a KSČM řekly, že chtějí být v opozici. Stejně tak není pravdou, že by ostatní strany nespolupracovaly na programových otázkách a pro své návrhy nehledaly podporu. Například návrh zákona na úpravu EET předložilo pět stran včetně Okamurovy SPD.

Mluví-li Okamura o tom, že kromě ANO, SPD a KSČM ostatní strany řekly, že chtějí být v opozici, není to pravda. Zejména ČSSD aktuálně vyjednává s hnutím ANO o vstupu do možné koaliční vlády. V únoru se také veřejně vyjádřilo hnutí STAN, že by bylo ochotno jednat o podmínkách podpory pro vládu hnutí ANO. Předseda SPD sice korektně uvádí, že další strany nechtějí jednat s ním, to ovšem neznamená, že nejednají o vládě nebo o svých návrzích zákonů.

Před volbami zveřejnila ODS svou Vyšehradskou deklaraci, což byl seznam podmínek pro vstup do budoucí vlády. Stejně tak Piráti zveřejnili před volbami svou povolební strategii, která jim spolupráci s SPD nebo přímou účast ve vládě ANO zapovídala. Obě strany se tak drží svých předvolebních slibů. Nejde o vyčerpávající výčet stran, ale o nastínění motivace dalších subjektů.

Okamura se rovněž mýlí v tom, když uvádí, že další strany nespolupracují a nehledají podporu pro své návrhy zákonů. Dokladem toho jsou zákony, které strany mimo vznikající koalici předložily do Poslanecké sněmovny, a které jim již prošly do druhého čtení.

Za všechny jmenujme návrh hnutí STAN, aby kancléř prezidenta musel mít prověrku na stupeň „přísně tajné“, dále návrh napříč spektrem na výjimky ze systému EET. Druhý zmíněný návrh předložili poslanci STAN, ODS, Pirátů, TOP 09 a hnutí SPD – to vyvrací Okamurův výrok, že by na programových věcech s ním (vyjma ANO a KSČM) nikdo nespolupracoval. Dodejme, že jde pouze o příklady předložených zákonů, reálně je jich více.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože existovaly další reálné varianty koalic bez podpory/účasti KSČM. Andrej Babiš má pravdu v tom, že koalice ANO a ODS by ve Sněmovně měla 103 mandátů. ODS však neodmítala spolupráci s hnutím ANO obecně. ODS pouze odmítalo vládní spolupráci za situace, kdy jsou členy vlády trestně stíhané nebo obviněné osoby. První místopředsedkyně ODS Alexandra Udženija se v dubnu tohoto roku vyjádřila takto:

„Je to jedna z podmínek, které ODS měla, že nechce, aby byl trestně stíhaný premiér. Pokud by tato překážka byla odstraněna, určitě ODS je otevřena jednání.“

Vláda mohla být vytvořena i s dalšími politickými subjekty, které se nebránily spolupráci s ANO za určitých podmínek. Trestní stíhání člena vlády bylo překážkou i pro KDU-ČSL, která by s hnutím ANO jinak byla ochotná jednat. Staronová koalice ANO, ČSSD a KDU-ČSL by ve Sněmovně měla stejnou většinu, tedy 103 křesel.

Ani Pirátská strana spolupráci s hnutím ANO zcela nevyloučila. Ve své povolební strategii uvádí toto:

„Budeme jednat se všemi ostatními politickými stranami. Naše podpora libovolné vlády je podmíněna tím, že do vlády nebudou nominováni lidé nekompetentní nebo s korupční historií. V žádném případě nepodpoříme vládu s účastí subjektů ohrožující základy liberální demokracie nebo historickým dědictvím likvidace demokracie v této zemi, tj. zejména s účastí KSČM, SPD nebo s převahou ANO.“

Možnost spolupráce by tedy byla otevřená, pokud by ve vládě nebyla trestně stíhaná osoba a ANO by v takové vládě nemělo většinu ministerských postů. Koalice ANO, ČSSD a Pirátů by ve Sněmovně měla 115 hlasů. Koalice ANO, Pirátů a KDU-ČSL 110. Hnutí STAN v únoru tohoto roku také odsouhlasilo možnost jednat o podpoře vlády s hnutím ANO. Podmínkami byla neúčast trestně stíhané osoby, prozápadní směřování republiky nebo programová shoda. Svými šesti mandáty by hnutí mohlo umožnit vznik například vlády ANO s Piráty (dohromady 106 hlasů).