Přehled ověřených výroků

Přítomnost ruských vojáků na jihovýchodě Ukrajiny (v oblasti Donbas) potvrzuje několik zdrojů. Podle analýzy BBC se jedná zejména o ruská a ukrajinská média, výpovědi reportérů přímo z místa konfliktu, satelitní snímky a informace poskytnuté Spojenými státy a NATO. Za zmínku stojí také příspěvky na ukrajinských sociálních sítích a články blogerů.

Ruská média jako například Gazeta.ru či Kommenrsant přinesla výpovědi ruských vojáků, kterým jejich velitelé nabídli zapojit se dobrovolně do bojů na Ukrajině. Ruský voják hospitalizovaný v ukrajinské nemocnici například přiznal, že mu bylo nařízeno zapojit se do „cvičení“, čímž všichni zapojení vojáci automaticky rozumí převelení na východní Ukrajinu.

Co se týče satelitních snímků, NATO v srpnu 2014 jimi potvrdilo přítomnost ruských ozbrojených jednotek na území Ukrajiny.

Důkaz o prezenci ruských vojsk poskytují také pozorovatelné z organizace Amnesty International. Opírají se přitom nejen o satelitní snímky, ale také o výpovědi očitých svědků. Salil Shetty, generální sekretář Amnesty International, uvedl: „Satelitní snímky společně s informacemi od ruských vojáků zachycených na Ukrajině a výpověďmi očitých svědků nenechávají nikoho na pochybách o tom, že se jedná o mezinárodní ozbrojený konflikt.“

K přítomnosti ruských vojáků se vyjádřil například Petro Poroshenko. Ukrajinský prezident v lednu 2015 prohlásil, že na Ukrajině se nachází až 9 000 ruských vojáků. Toto prohlášení však samo o sobě přítomnost ruských vojáků nedokazuje.

Světová média informovala o tom, že vojenskou přítomnost na jihovýchodě Ukrajiny přiznal i Vladimír Putin. Ruský prezident v prosinci loňského roku prohlásil: „Nikdy jsme neřekli, že jsme tam neměli lidi, kteří provádějí určité úkoly spadající pod vojenskou oblast.“ Je však důležité upozornit, že Putin přítomnost regulérních armádních jednotek vyvrátil, potvrdil pouze přítomnost jistých ruských vojenských odborníků na východě Ukrajiny.

Putin namísto toho plně přiznává, že nařídil připojení poloostrova Krym k Ruské federaci. Anexi Krymu přitom vyhlásil ještě před referendem, ve kterém 97 % voličů rozhodlo o připojení poloostrova k Rusku. Celou záležitost objasňuje v dokumentu Krym - cesta domů.

Íránská islámská republika již desítky let čelí rozsáhlému mezinárodnímu sankčnímu režimu. První ze sankcí nastaly již v roce islámské revoluce ájjatoláha Chomejního, v roce 1979, kdy americký prezident Jimmy Carter v reakci na zajateckou krizi na americké ambasádě v Teheránu vydal příkaz k zmrazení všech íránských prostředků v USA. USA postupně rozšířily sankce proti Íránu i do oblasti mezinárodního obchodu, zásadního omezení vývozu ropy.

Když Mezinárodní komise pro atomovou energie v roce 2005 shledala Írán vinným z závažného porušování závazků Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, přidala se k sankčnímu režimu také OSN, která komisi zřizuje. Od roku 2005 tak Rada bezpečnosti OSN schválila čtyři rezoluce (číslo 1737, 1747, 1803 a 1835), které zavádějí sankce proti Íránu. Omezení se týkají především mezinárodního obchodu s materiály, které by mohly být využity ke konstrukci jaderných zbraní v Íránu. Rezoluce 1835 nadto po americkém vzoru zásadně omezila přístup íránských finančních institucí na mezinárodní finanční trhy.

V roce 2007 se k sankčnímu režimu připojila i EU, která implementovala omezení vycházející z již existujících amerických sankcí.

Agregovaný dopad všech těchto sankcí na íránskou ekonomiku byl a je dosti masivní - americký ministr financí Jacob Lew odhadl, že jen mezi lety 2012-2015 bylo íránské HDP díky mezinárodním sankcím o 15-20 % nižší. Nadto se uvádí, že kolem 100 milard amerických dolarů íránských finančních prostředků je zmražených a nedostupných v zemích, které se účastní sankcí.

Tato drastická omezení íránské ekonomiky, spolu s celosvětovým poklesem cen ropy, hrála velkou roli v rozhodnutí íránského prezidenta Hassana Rouháního uzavřít s západními státy průlomovou dohodu o omezení íránského jaderného programu výměnou za částečné uvolnění těchto sankcí. Tato dohoda byla po dlouhých a komplikovaných jednáních podepsána ve Vídni 14. července 2015.

Protože významné sankce byly na Írán uvaleny nepřetržitě od roku 1979 a protože jejich důsledky na íránskou ekonomiku hrály zásadní roli v uzavření oné "dohody s ostatními mocnostmi," hodnotíme výrok poslance Schwarzenberga jako pravdivý.

Zahraniční výbor Poslanecké sněmovny má tři členy za KSČM: jsou to poslanci Hana Aulická Jírovcová, René Číp a Leo Luzar.

Kateřina Konečná byla členkou zahraničního výboru do doby zisku mandátu poslankyně Evropského parlamentu.

Pokud jde o stanoviska jednotlivých těchto zástupců KSČM k sankcím vůči Rusku, tak vycházejí z celostranického postoje, který sankce EU vůči Ruské federaci opakovaně odmítá.

U jednotlivých poslanců v zahraničním výboru je patrný také odpor k sankcím, za všechny jmenujme veřejné vyjádření poslance Čípa pro server Parlamentní listy. " Co se sankcí týče, byl by pozitivní jejich rychlý konec nejen pro Rusko, ale i pro ČR. Naše obchodní vztahy s Ruskem byly na velmi slušné úrovni a sankce je omezily. "

Senátor Štěch ve svém popisu porušování běloruského sankčního režimu vychází ze špatného chápání podstaty těchto sankcí, které na Bělorusko uvalila EU kvůli soustavnému porušování lidských práv v této zemi.

Tyto sankce (z nichž většina byla v únoru 2016 zrušena) byly administrovány prostřednictvím několika direktiv Evropské komise, poslední z nichž bylo rozhodnutí 2012/642/CFSP. Sankce zde uvedené je možné rozdělit do tří hlavních kategorií:

a) Zákaz obchodování se zbraněmi mezi státy EU a Běloruskem (článek 1).

b) Zásadní omezení svobody cestovat do EU pro jmenovitě vybrané představitele běloruského režimu prezidenta Lukašenka, které se přímo podílejí na porušování lidských práv (článek 3).

c) Zmrazení všech finančních prostředků uvedených běloruských firem a podniků, které jsou také komplicitní v porušování lidských práv, či mají přímou podporu Lukašenkova režimu (článek 4).

Z výše uvedeného nijak nevyplývá, že by se sankce vztahovaly na obchod s běžným zbožím (ony "šroubky") mezi EU a Běloruskem. Ostatně, podíváme-li se na charakter obchodní výměny mezi ČR a Běloruskem v letech 2010-2014, které přímo spadají do rozmezí, které senátor Štěch zmiňuje, zjistíme, že mezi nejvýznamnější položky českého vývozu patřily: stroje a přepravní zařízení, zařízení pro průmyslová odvětví nebo třeba osobní automobily.

Pokud se podíváme na český export do Běloruska v širším časovém horizontu, tak zjistíme, že vývoz probíhal i v letech, kdy byly v účinnosti hlavní sankce EU vůči Bělorusku (2006-2016). Data vycházejí z databáze zahraničního obchodu na stránkách Českého statistického úřadu.

Tvrzení, že ČR do Běloruska během posledních 10 lete nedodala "ani šroubek", je proto nepravdivé.

Historicky se na východě Ukrajiny definovala určitá část obyvatel jako proruská, tedy sympatizující s Ruskem. Tento fakt vychází z poměrně velké menšiny obyvatel východní Ukrajiny, kteří mluví převážně rusky. V nejvýchodnějších částech Ukrajiny v roce 2001 mluvilo primárně ruskyokolo 70 % obyvatel (podle výsledků sčítání obyvatel z roku 2001). Tato statistika však neodkazuje k sympatizování s Ruskem jako takovým.

Ve volbách v roce 2014 však i v řadě regionů východní Ukrajiny (s velkou rusky mluvící menšinou) vyhrál Blok Petra Porošenka. Podpora tehdejšího Opozičního bloku (nástupce proruské Strany regionů) se zúžila pouze na oblasti Charkova, Doněcku, Luhansku, některé části Dněproprevské, Záporožské či Oděské oblasti.

Zdroj: Euromaidan Press

Opoziční blok podporuje ruštinu jako regionální jazyk, vyžaduje decentralizaci Ukrajiny, avšak odmítá anexi Krymu ruskými vojsky.

Dle výzkumu provedeném v roce 2013 bylo sice 40 % respondentů pro posílení vztahů s EU, avšak 30 % bylo pro integraci v Ruskem vedené celní unii.

Na území východní Ukrajiny tedy dle volebních výsledků je převaha obyvatel u kterých se předpokládá sympatizace s Ruskem.

Při pohledu na různé ekonomické indikátory Ukrajiny z posledních let lze skutečně konstatovat, že ekonomická situace země není příliš dobrá. Uvádíme pouze některé z nich. Při vědomí probíhajícího konfliktu na východě země je tento stav pochopitelný.

Procento populace, které spadá pod hranici rizika chudoby dlouhodobě dosahuje 20-30 % (publikace Eurostatu o životních podmínkách v zemích sousedících EU).

V roce 2015 dosahoval hrubý domácí produkt 2 108 U.S. dolarů na osobu za rok. To v podstatě kopíruje výsledek roku 2014 a nedochází ke znatelnému zlepšení.

Zemi také sužuje vysoká inflace.

Podle údajů IMF (Mezinárodní měnový fond) dosahovala Ukrajina v roce 2015 míry nezaměstnanosti 11,467 %.

(Zdrojem grafů je server theglobaleconomy.com).

Od ratifikace asociační dohody Evropským parlamentem a ratifikací všemi jednotlivými členskými zeměmi uběhlo zhruba 18 měsíců. V tiskové zprávě Evropského parlamentu bylo uvedeno, že samotná ratifikace v členských zemích EU může trvat i několik let. Z tohoto pohledu bylo schválení 27 zeměmi poměrně rychlé.

Evropský parlament ratifikoval asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou 16. září 2014 a dohoda vstoupila prozatímně v platnost. K tomuto datu byla ratifikována zatím v šesti členských státech. ČR schválila asociační dohodu 17. září 2015 a prezident Zeman jí podepsal 4. listopadu 2015. V listopadu 2015 ratifikaci ještě nedokončila Belgie, Řecko, Kypr a Nizozemsko. V době nizozemského referenda o asociační dohodě (6. dubna 2016) dohodu již ratifikovalo 27 zemí EU. Zbývalo pouze Nizozemsko, které v referendu asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou odmítlo.

Na nutnosti počítat s možností příchodu uprchlíků z Ukrajiny se opravdu shodli představitelé Polska a České republiky.

Ještě před rozhodováním o rozdělování uprchlíků podle kvót polská velvyslankyně řekla: „Nikdo z nás není dnes schopen s plnou jistotou říci, jak se bude situace na východě Evropy vyvíjet. Odtud pramení také naše zdrženlivost vůči otevírání hranic lidem přicházejícím z jiných částí světa. Musíme být připraveni na veškeré možné scénáře.” Podobný postoj vyjadřovali i čeští politici.

Polská premiérka Beata Szydlová ukrajinskou krizí argumentovala v Evropském parlamentu v lednu 2016, kdy tvrdila, že Polsko přijalo milion uprchlíků z Ukrajiny. Za to byla kritizována, neboť v Polsku sice žije milion Ukrajinců, ale statut uprchlíka úřady lidem z této země poskytují velmi zřídka.

Je pravdou, že v průběhu minulých let využívala Ruská federace ekonomické nástroje jako součást své politiky vůči Ukrajině. Během eskalace konflitku na východní Ukrajině také zavádělo hospodářské sankce a omezení dovozu z Ukrajiny, což je ovšem logické vzhledem ke konfliktu mezi oběma zeměmi. Zda ovšem Rusko během 20 let vědomě a systematicky rozvrací Ukrajinu prostřednictvím ekonomických nástrojů není možné autoritativně potvrdit ani a vyvrátit, a proto je výrok hodnocen jako neověřitelný.

V létě 2014 zavedlo Rusko omezení dovozu ukrajinského zboží, zvláště zemědělského a ocelářského, později omezení ještě stupňovalo, na začátku roku 2016 obě země pozastavily dohodu o volném obchodu. Od roku 2011 do roku 2015 klesl vývoz z Ukrajiny do Ruska čtyřnásobně. Rusko je však i v roce 2016 stále největší partner pro export: jejich ekonomiky jsou silně provázané.

V roce 2014 také Rusko zdražilo zemní plyn dovážený do Ukrajiny. Ukrajina za plyn přestala platit a Gazprom zastavil na několik měsíců dodávky.

Již v lednu 2009 se Rusko s Ukrajinou nedohodlo na cenách zemního plynu a zastavil jí dodávky. Ukrajina údajně pokračovala v neoprávněném odebírání plynu což vyústilo v dvoutýdenní přestávku v dodávání plynu z Ruska do většiny Evropy (do níž jde plyn právě přes Ukrajinu). Tato "plynová válka" však (kromě ruské snahy destabilizovat Ukrajinu) také mohla souviset s ukrajinským vnitropolitickým bojem před prezidentskými volbami: některým ukrajinským politikům se mohly "protiruské nálady" hodit.

Lukáš Tichý z Ústavu mezinárodních vztahů vysvětlujeruskou taktiku obchodování se zemním plynem: „Na jedné straně ty státy, které jsou „loajální“ vůči Rusku (např. Arménie, Bělorusko), mají zemní plyn levnější, na druhou stranu státy, které z pohledu Ruska vůči němu uplatňují negativní politiku, musí za plyn platit vyšší ceny. To je příklad Ukrajiny. Poté, co v roce 2004 došlo na Ukrajině k tzv. oranžové revoluci, Rusko navýšilo cenu zemního plynu a v období prezidentství Viktora Juščenka se cena plynu nadále zvyšovala. Následně po zvolení prezidenta Viktora Janukovyče byly v dubnu 2010 v Charkově podepsány dvě smlouvy. Podle jedné z těchto smluv byl prodloužen termín pobytu ruské černomořské flotily v ukrajinském Sevastopolu o 25 let a Rusko se od roku 2017 zavázalo platit Ukrajině za pronájem vojenské základny 100 milionů USD ročně a v rámci této platby také odečítat 100 USD za každých 1000 metrů krychlových plynu odebraných Ukrajinou. Na konci roku 2013 se pak ruský prezident Vladimir Putin dohodl se svým protějškem Viktorem Janukovyčem na výrazném snížení dovozní ceny ruského plynu, kdy Ukrajina měla za 1000 metrů krychlových plynu platit přibližně 268,5 USD, namísto tehdejších 400 USD. Ovšem poté, co začátkem dubna 2014 zrušilo Rusko předchozí slevy na zemní plyn, které poskytlo režimu svrženého prezidenta Viktora Janukovyče, cena plynu pro Ukrajinu prudce vzrostla z přibližně 268,50 USD na 485,50 USD za 1000 metrů krychlových.“

Ze zprávy Human Rights Watch (HRW) vyplývá porušení několika ze souboru práv na spravedlivý proces. Podle obhájců soud zamítl předložení klíčových důkazů obhajoby a systematicky odmítal důležité návrhy obhájců, čímž znemožnil jejímu právnímu týmu efektivně čelit obviněním, jak vyžadují standardy spravedlivého procesu. Hugh Williamson, ředitel HRW pro Evropu a střední Asii, se rovněž vyjádřil v tom smyslu, že proces byl od počátku zpolitizován, což porušuje zásadu nezávislosti soudní moci.

Savčenko se dále vyjádřila, že byla dne 17. června na týden zajata rebely v ukrajinském Lugansku. Ti ji pak dne 23. června násilně a nezákonně převezli přes ukrajinsko-ruskou hranici. Takový postup za účelem přivedení pod (v tomto případě ruskou) jurisdikci je v mezinárodním právu v převážné většině případů nepřípustná. Doktrína male captus bene detentus, podle níž lze poprávu držet a soudit osobu, přestože byla bezprávně zadržena, je mezinárodním společenstvím uznána pouze ve velmi mimořádných případech. Jde například o zajetí v případě Eichmann (.pdf), kde šlo o nacistického vůdce uniknuvšímu Norimberským procesům.

Ruské úřady ji pak měly tajně držet v hotelu, kde ji vyslýchali. Jakkoliv není znám průběh výslechu, i v této fázi mohla být porušena některá z práv na spravedlivý proces, případně základních lidských práv.

Stejně tak je prohřeškem proti spravedlivému procesu odepření přístupu k advokátu, okolnímu světu a ukrajinskému konzulu (viz například případ Avena).

Podle HRW dále nebyl rozsudek soudu řádně odůvodněn a nevypořádal se dostatečně s klíčovými důkazy svědčícími ve prospěch Savčenko, i zde de o porušení pravidel procesu.

Mezi odmítnutými důkazními prostředky byl i znalecký posudek tvrdící, že Savčenko byla zajata mezi 10:15 a 10:45, tedy hodinu před útokem, jehož se měla účastnit. Usuzují tak z videonahrávky jednoho z rebelů, na které je Savčenko zřetelně vidět. Svědčí pro to postavení slunce, s nímž je však v rozporu však čas uvedený na nahrávce. Žalobce tato tvrzení nezpochybnil, smetl však důkaz ze stolu s tím, že čočka byla poškozená a video není spolehlivé. Zamítnut byl rovněž návrh na provedení analýzy videa k určení skutečného času pořízení nahrávky. Podle soudce prý tato informace není relevantní. Ze stejného důvodu byl zamítnut i návrh na lokalizování jejího telefonu v době zadržení, který měl rovněž rozporovat její přítomnost v místě útoku. Je tedy možné (nikoli však jisté,) že na místě útoku Savčenko opravdu nebyla.

Nakonec byly evidovány rovněž rozpory ve výpovědích a stanoviscích obžaloby.Neférovost procesu odsuzuje i Amnesty International.

Na základě tohoto řízení byla Savčenko usvědčena z dvojité dokonané vraždy, pokusu o vraždu civilistů a nezákonný přechod ukrajinsko-ruské hranice. Odsouzena byla ke 22 letům ve vězení a finančnímu trestu ve výši 450 dolarů.