SPD

Dle dat Organizace spojených národů od začátku ruské invaze na Ukrajinu požádalo v Evropě o určitou formu ochrany už přes 4,7 milionu ukrajinských uprchlíků (k datu 1. června). Ukrajinskou hranici směrem ven pak od 24. února překročili lidé ve více než 6,9 milionu případů. Směrem zpět bylo zaznamenáno přibližně 2,1 milionu případů přechodu přes hranici.

Nejvíc ukrajinských uprchlíků přitom podle OSN míří do Polska, k 1. červnu zde o ochranu požádalo víc než 1,1 milionu lidí. Pro srovnání, v České republice to bylo přes 362 tisíc lidí. OSN dále uvádí, že mezi uprchlíky tvoří přes 90 % ženy a děti (.pdf, str. 7). Doplňme, že ukrajinští muži ve věku mezi 18 a 60 lety z Ukrajiny odjet nemohou, protože se jich týká vyhlášená všeobecná mobilizace a zákaz ze země vycestovat.

Abychom v rámci našeho ověření určili, kolik osob překračovalo hranici do a z Ukrajiny, vycházíme z údajů ukrajinské pohraniční stráže, která každodenně monitoruje pohyb lidí a vozidel na ukrajinské západní hranici (hranice s Polskem, Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem a Moldavskem). V jejích přehledech lze nalézt informace o celkovém počtu osob odcházejících z Ukrajiny i přicházejících na Ukrajinu a dále také přímo počty navracejících se Ukrajinců. Upřesněme, že do uvedených počtů lidí překračujících západní hranici Ukrajiny, se započítávají i osoby, které překračují hranici pravidelně, například dobrovolníci z humanitárních organizací. 

Na začátku dubna se ruské síly rozhodly vzdát pokus o dobytí Kyjeva, což byl pro mnohé Ukrajince důvod vrátit se do země. Dle dat ukrajinské pohraniční stráže dne 16. dubna 2022 poprvé od začátku ruské invaze překročilo hranici na Ukrajinu víc lidí, než kolik se jich vypravilo opačným směrem. Konkrétně Ukrajinu v tento den opustilo 32 tisíc lidí a opačným směrem putovalo 38 tisíc lidí, z toho 35 tisíc Ukrajinců.

Pro lepší zachycení trendů a eliminaci výkyvů v denních počtech lidí překračujících hranici jsme data ukrajinské pohraniční stráže zobrazili jako 7denní klouzavé průměry. V následujícím grafu je vidět, že k otočení trendu došlo 22. dubna, kdy v předchozím týdnu na Ukrajinu poprvé přišlo víc lidí, než kolik z ní odešlo. Tento stav vydržel jen do 27. dubna, kdy se směr migrace znovu otočil. Od 13. května pak již na Ukrajinu konstantně přichází víc lidí, než kolik z ní odchází.

Graf výše nicméně kromě Ukrajinských občanů zahrnuje i občany dalších zemí, a nemusí tak trendy v migraci Ukrajinců zachycovat zcela věrně. Další graf zobrazuje data ukrajinské pohraniční stráže o počtu ukrajinských občanů, kteří se ze západu vrací na Ukrajinu. Na 7denních průměrech můžeme vidět, že počet příchozích převýšil počet odchozích poprvé 15. května, tedy v neděli, na kterou se odkazuje Tomio Okamura.

Ani tento graf nicméně není uspokojivý, protože srovnává příchody výhradně ukrajinských občanů s odchody Ukrajinců a občanů druhých zemí dohromady. Kdy přesně se poprvé srovnaly počty příchozích a odcházejících Ukrajinců, nedokážeme zjistit, jelikož ukrajinská pohraniční stráž nezveřejňuje počty ukrajinských občanů, kteří ze země odcházejí. 15. května 2022 ale skutečnost, že na Ukrajinu přichází (dle 7denních průměrů) víc Ukrajinců, než kolik jich odchází, byla poprvé prokazatelná, a výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.

Informace o počtu vojáků v armádách jednotlivých zemí světa lze nalézt na webu Světové banky, které ve svém přehledu vychází z dat Mezinárodního institutu pro strategická studia a jím vydávané ročenky The Military Balance. Statistika (.xlsx) Světové banky obsahuje data od roku 1985 do roku 2019. Pro porovnání dřívějšího a dnešního stavu evropských armád se proto v rámci našeho hodnocení zaměříme na počty vojáků z roku 2019 a roku 1989, případně 1993 (tj. u států, které získaly nezávislost až po roce 1989, a data pro tento rok tak nejsou dostupná).

V případě České republiky lze vycházet taktéž z dat (.xls) Armády ČR, která se nicméně mírně liší od dat, jež poskytuje Světová banka. To je dáno tím, že Světová banka uvádí počty příslušníků ozbrojených sil, do nichž započítává vojáky v aktivní službě, včetně příslušníků polovojenských sil, pokud jejich výcvik, vybavení, velení atd. „naznačují, že by mohly podporovat nebo nahradit běžné vojenské síly“. Počty jsou také zaokrouhleny na celé tisíce. Armáda ČR naopak ve svém přehledu uvádí počty vojáků včetně tzv. dispozic, kam spadají vojáci mimo aktivní službu.

Česká republika a Slovensko

Zaměřme se nicméně nejdříve na Českou republiku a Československo, které Jaroslav Bašta ve výroku zmiňuje. V roce 1989 bylo v československé lidové armádě skutečně přibližně 200 tisíc vojáků. Statistika Armády ČR z roku 2021 pak ukazuje (.xls), že ČR měla 26 928 vojáků z povolání, po odečtení členů armády v dispozici to bylo 26 410 vojáků, což odpovídá číslu, které uvádí Jaroslav Bašta. 

Uveďme, že po roce 1989 byl přijat zákon o civilní službě a vojenská základní služba se zkrátila z 24 na 18 měsíců, podle webu Armády ČR tak v důsledku došlo k poklesu počtu vojáků. V roce 1993, kdy vznikly samostatná Česká republika a Slovensko, měla (.xlsx) česká armáda 107 tisíc vojáků a slovenská armáda 33 tisíc. V následujících letech prošla Armáda ČR složitým procesem redukce početních stavů a vytváření nových organizačních struktur. V roce 2019, tedy na konci námi porovnávaného období, bylo v ČR cca 25 tisíc vojáků v aktivní službě (viz tabulka níže). Na Slovensku byl proces obdobný, slovenská armáda měla v roce 2019 16 tisíc vojáků.

Pokud tedy porovnáme čísla za celé Československo v roce 1989 a za samostatnou Českou republiku v roce 2019, pak se počet vojáků snížil přibližně na 13 % původního stavu. Při započítání české a slovenské armády dohromady poklesl stav na 21 %.

Bývalé země Varšavské smlouvy

Jak lze vidět v tabulce níže, ze zemí bývalé Varšavské smlouvy nejméněsnižovalo stavy Rumunsko, a sice z 207 tisíc na 126 tisíc k roku 2019, tedy na 61 %, a samotné Rusko, v jehož případě nastal pokles jen na 97 % úrovně v roce 1989. Nejvíc počet vojáků zredukovala Albánie, z 65 tisíc v roce 1993 na 8 tisíc k roku 2019, tedy na 12 %. Polsko, které Jaroslav Bašta ve výroku zmiňuje jako výjimku, snížilo počet svých aktivních vojáků z 350 tisíc na 189 tisíc k roku 2019, tedy na 54 %. Ve srovnání s ostatními zeměmi však Polsko v tomto případě za výjimku označit nelze.

Evropské státy NATO v roce 1989

Částečný proces demilitarizace probíhal po konci studené války i v tehdejších evropských členských zemích NATO. Počet vojáků se nejvíce snížil v Belgii ze 110 tisíc na 26 tisíc k roku 2019, tedy na 24 %. Pokud nepočítáme Lucembursko se zhruba tisíci vojáky, nejméně z evropských zemí, které byly členy NATO v roce 1989, snížilo počty vojáků Řecko. A to z 201 tisíc na 147 tisíc k roku 2019, tedy na 73 %.

Ukrajina

Co se týče Ukrajiny, ta se po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 stala nezávislým státem a v roce 1992 měla 430 tisíc aktivních vojáků. I tady nicméně docházelo k redukci počtu vojáků. V roce 2013 (rok před ruskou invazí na Krym) měla země 121,5 tisíc aktivních vojáků, stav se tedy oproti roku 1992 snížil na 28 %. Po invazi ruských vojsk na Krym se v roce 2014 počet vojáků začal navyšovat až na 311 tisíc v roce 2019.

Jaroslav Bašta ve svém výroku správně zmínil demilitarizaci Evropy, promítající se mimo jiné i do snižování počtu vojáků v aktivní službě. Zmíněné Polsko a Ukrajina ale nepředstavovaly ve srovnání s ostatními státy výjimku. V žádné z evropských zemí neklesl počet vojáků oproti roku 1989 na 10 %, podíl byl vždy vyšší. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Jaroslava Bašty jako nepravdivý.

Rozpočet Ministerstva obrany České republiky byl původně na rok 2021 schválen ve výši 75,4 mld. Kč (.pdf, str. 6). Dne 27. ledna (.pdf, str. 1) 2021 a 29. března (.pdf, str. 1) 2021 nicméně došlo na základě usnesení vlády k posílení obranného rozpočtu celkem o 10 mld. Kč. Po tomto navýšení tvořil celkový rozpočet na obranu ČR 85,4 mld. Kč (.pdf, str. 6) a podíl výdajů Ministerstva obrany tak odpovídal 1,4 % HDP.

Ukrajinský parlament v roce 2018 přijal zákon o národní bezpečnosti Ukrajiny, kterým se stát zavazuje, že výdaje v sektoru bezpečnosti a obrany státu budou představovat nejméně 5 % HDP. Nejméně 3 % HDP přitom mají směřovat přímo na „financování obranných sil“ (čl. 35 odst. 1). Ne vždy se ale Ukrajině dařilo tento závazek dodržet. Tak v roce 2021 byla například realita diametrálně odlišná od schváleného zákona. Schválený rozpočet Ministerstva obrany Ukrajiny v tomto roce činil 117,6 mld. hřiven, tedy 92 mld. Kč, což je méně než 2,5 % HDP (.pdf, str. 1) země. Doplňme, že prostředky z ukrajinského obranného rozpočtu nejdou pouze na obranu, ale také na reformní (.pdf, str. 1) programy s ní spojené.

Na závěr tedy uveďme, že rozpočet českého Ministerstva obrany byl v poměru k HDP přibližně o třetinu nižší než obranný rozpočet Ukrajiny. V absolutních číslech však byly český i ukrajinský rozpočet sektoru obrany srovnatelné, rozdíl činil necelých 7 miliard korun (odchylka je v tomto případě menší než 8 %). Z tohoto důvodu výrok Jaroslava Bašty hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Jan Hrnčíř z SPD svým výrokem reagoval na dotaz, zda není nutné novelizovat jednací řád Poslanecké sněmovny. Moderátor debaty položil tuto otázku v souvislosti s nedávnými obstrukcemi ve Sněmovně u projednávání pandemického zákona, kterých se účastnili zejména opoziční poslanci hnutí SPD. Hrnčíř v debatě poukazoval na to, že Sněmovna dlouhodobě funguje. V současném jednacím řádu nevidí zásadní problém. Jako jeden ze svých argumentů použil i to, že současný jednací řád platí zhruba od roku 1995. Pojďme se nyní podívat, zda tomu tak skutečně je.

Současný zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny schválili poslanci v dubnu roku 1995. Pro návrh zvedlo ruku celkem 99 poslanců ze 173 přítomných, nepodpořili ho pak zejména poslanci z řad sociálních demokratů, komunistů a Levého bloku a republikánů. Sociální demokracie a Levý blok zákon kritizovali, protože neuváděl poměrné zastoupení ve vedení a orgánech Sněmovny.

Nový zákon o jednacím řádu připravila dočasná komise, ve které byly zastoupeny všechny tehdejší parlamentní strany. V jejím čele stál (.pdf, str. 40) místopředseda Sněmovny Jan Kasal, pozdější předseda lidovců.

Do přijetí současného jednacího řádu se Sněmovna řídila zákonem o jednacím řádu České národní rady z roku 1989 a jeho čtyřmi novelami. Nový jednací řád zavedl kupříkladu přijímání zákonů ve trojím čtení, možnost pořádkového opatření proti poslanci či nový způsob volení funkcionářů Poslanecké sněmovny. 

Upravily se i podmínky pro faktické poznámky, které mohou podle nového zákona trvat maximálně dvě minuty. Zaveden byl rovněž stav legislativní nouze, v rámci něhož může Poslanecká sněmovna za mimořádných okolností projednávat vládní návrhy zákona ve zrychleném řízení.

Platnost nového zákona, tedy vyhlášení ve Sbírce zákonů, započala 5. června roku 1995. Účinným se pak stal od 1. srpna téhož roku. Účinnost zákona v praxi znamená, že je možné ho začít aplikovat. Pro úplnost dodejme, že zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny se v průběhu let celkem 25krát novelizoval. Část zákona, která upravuje pravidla jednání na schůzích Sněmovny, se nicméně od roku 1995 téměř nezměnila. Drobné změny se týkají např. časového harmonogramu konání interpelací, upravování pořadu schůze v jejím průběhu či rozšíření přednostního práva i na předsedy sněmovních stran a hnutí.

Vzhledem k tomu, že současný zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny je skutečně platný a účinný od roku 1995, hodnotíme výrok poslance Hrnčíře jako pravdivý.

Dle § 59 odst. 1 jednacího řádu Poslanecké sněmovny se Sněmovna může „k projednávanému bodu usnést (…) na omezení řečnické doby, která nesmí být kratší než deset minut“. 

V souladu s jednacím řádem pak ve středu 16. února během projednávání novely pandemického zákona předložil poslanec Marek Výborný (KDU-ČSL) návrh, aby poslanci mohli v rozpravě vystoupit vždy jen jednou, a to na maximálně 10 minut. Pro návrh hlasovali jen vládní poslanci ODS, Pirátů, KDU-ČSL, STAN a TOP 09. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na závěr nicméně doplňme, že se omezení netýkalo poslanců s přednostním právem, tedy členů vlády, předsedů poslaneckých klubů nebo předsedů sněmovních stran. Vystoupit tak následně mohl například předseda hnutí SPD Tomio Okamura se svým 1,5 hodinovým projevem.

Jan Hrnčíř ve svém výroku kritizuje postup při projednávání novely pandemického zákona ve Sněmovně. Předešleme, že nehodnotíme, jestli tento postup byl „nonsens“, pouze zda odpovídal jednacímu řádu a zvyklostem Sněmovny a zda jej poslanec Hrnčíř popisuje věcně správně.

Předseda hnutí SPD Tomio Okamura při schvalování programu 9. schůze Poslanecké sněmovny, na níž se 15. února měla projednávat novela pandemického zákona, vystoupil s projevem, který trval skoro šest hodin. Slovo tehdy dostal jako poslanec s tzv. přednostním právem, které podle jednacího řádu Sněmovny přísluší například členům vlády, předsedům poslaneckých klubů a předsedům sněmovních stran.

Během proslovu Tomia Okamury kolem 20. hodiny vyhlásil místopředseda Sněmovny Jan Skopeček přestávku. Důvodem bylo, že v dolní komoře nebyl v tu chvíli žádný z členů vlády. Alespoň jeden z ministrů či premiér totiž podle platných sněmovních pravidel (.pdf, str. 5) musí být na schůzi přítomen.

Po skončení desetiminutové přestávky Jan Skopeček nejdříve přečetl omluvy některých poslanců z účasti na jednání. Zmiňme, že jednací řád Sněmovny k omluvenkám uvádí jen, že předsedající oznámí jména omluvených poslanců „po zahájení schůze Sněmovny“. V praxi ale není výjimkou, že předsedající oznamují jména omluvených v průběhu schůze, někdy i v době, kdy již dostal slovo některý z poslanců.

Po přečtení omluvenek následně Jan Skopeček přednesl procedurální návrh poslaneckých klubů vládní koalice, aby Sněmovna jednala i po 21. a 24. hodině. O návrhu Sněmovna následně hlasovala a přijala jej. Po hlasování už Tomio Okamura ve svém původním projevu pokračovat nemohl, protože od místopředsedy Sněmovny nedostal slovo zpět. Poté už v rozpravě pokračovali další řečníci.

Jednací řád Sněmovny v § 61 uvádí: „Řečník nesmí být nikým přerušován, s výjimkou oprávnění předsedajícího podle § 59 odst. 4 a § 60 odst. 3.“ Mezi tyto výjimky patří například situace, kdy řečník nemluví k projednávané věci nebo vybočuje z mezí slušnosti. Za tyto možné prohřešky však Tomio Okamura napomenut nebyl.

Jednací řád nicméně neobsahuje ustanovení, která by se týkala přímo toho, komu má být po přerušení schůze slovo přiděleno a kdy může proběhnout procedurální hlasování. Na to upozorňuje například i ústavní právník Jan Wintr, který za problém považuje především to, že se po hlasování slovo nevrátilo předsedovi SPD, ale vystoupili další poslanci. „V tomto případě nedošlo k odebrání slova, ale byla vyhlášena přestávka. Ve Sněmovně mohou nastat různé situace, kdy je potřeba vyhlásit přestávku, a v takovém případě je řečník přerušen, ale pak se mu musí vrátit slovo. Proto se Okamurovi mělo vrátit slovo bezprostředně, bez toho, aby ve Sněmovně nejdříve vystoupili jiní lidé,“ uvedl k tomu pro server Aktuálně.cz Wintr.

Co se týče přímo hlasování, které po přestávce proběhlo, pro ČTK Jan Wintr řekl, že podle něj bylo „v mezích možného výkladu jednacího řádu“. Podle politologa Lukáše Jelínka tento postup v souladu s jednacím řádem nebyl. Za problematický ho považuje také ústavní právník Jan Kysela.

Uveďme, že Jan Hrnčíř svým výrokem poukazuje na fakt, že Tomio Okamura slovo nedostal zpět. Kritizuje tak především postup místopředsedy Sněmovny Jana Skopečka po skončení přestávky, nikoli například její samotné vyhlášení. 

Na závěr tedy shrňme, že jednací řád Sněmovny skutečně vyjmenovává případy, kdy může dojít k přerušení řečníka, jak ve výroku uvádí Jan Hrnčíř. Tomio Okamura při svém projevu nedostal napomenutí, které by podle sněmovního řádu mělo vést k odnětí slova. Skutečnost, že mu nebylo slovo vráceno po skončení přestávky, tak lze s ohledem na znění jednacího řádu označit za nestandardní. Námi dohledaná vyjádření ústavních právníků se shodují v tom, že došlo k porušení jednacího řádu. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý. Dodejme, že názory odborníků na to, zda následující procedurální hlasování odpovídalo jednacímu řádu, se liší.

Pro kontext nejprve uveďme, že iniciativa Chcípl PES zveřejnila dne 16. února 2022 na svých facebookových stránkách adresy trvalých bydlišť poslanců (viz historie úprav). Dohromady šlo o 70 ulic s konkrétními čísly popisnými. Zároveň vyzvala lidi, aby vytvořili „malá protestní shromáždění u trvalých bydlišť 70 poslanců, kteří hlasovali pro novelu pandemickeho zákona“. Později tento příspěvek smazala.

V ten samý den vystoupil na schůzi Poslanecké sněmovny v reakci na toto zveřejnění ministr vnitra Vít Rakušan. Toto počínaní odsoudil a vyzval k témuž i ostatní poslance.

Radim Fiala poté vyjádřil souhlas s případnými kroky ministra vnitra, které by ochránily „poslance před nějakou perzekucí, násilím“. Následně uvedl, že „SPD je proti jakémukoli násilí a proti válce, proti šibenicím, proti jakýmkoli perzekucím“. Upozornil také na tweet Martina Straky, který s podporou TOP 09 kandidoval do zastupitelstva města Dobřany. Ten podle Radima Fialy „vyzývá lidi, aby panu Okamurovi do vody, kterou tady pije při projevech, nalili kyanid“.

Na projev Radima Fialy poté znovu reagoval Vít Rakušan. Řekl, že tweetem Martina Straky se případně bude zabývat policie a následně znovu odsoudil jakékoliv politické násilí. S tímto vyjádřením pak projevil souhlas i Jan Hrnčíř. Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Premiér Petr Fiala se takto vyjádřil na Twitteru 15. února v reakci na problematickou situaci v Poslanecké sněmovně. Ta nastala při schvalování vládního návrhu pandemického zákona v rámci 9. schůze Sněmovny.

Pro kontext uveďme, že poslanci se sešli ve dvě hodiny odpoledne a hned na začátku projednávali návrh pořadu schůze. Jako první se s přednostním právem přihlásil ke slovu předseda SPD Tomio Okamura, který následně svým projevem blokoval další postup schůze až do osmé hodiny večer.

Právě k tomuto téměř šestihodinovému projevu Tomia Okamury zjevně premiér Fiala směřoval svůj twitterový příspěvek, v němž mimo jiné uvedl: „Extremisté nás stojí spoustu peněz a blokují parlament.“

Výrok Jana Hrnčíře tedy vzhledem ke kontextu událostí hodnotíme jako pravdivý, nicméně je nutné doplnit, že tweet Petra Fialy nebyl výslovně adresný.

Předně uveďme, že tzv. minské dohody (.pdf, str. 2–4) měly vést ke zklidnění krizové situace na východě Ukrajiny, která má počátek na jaře 2014. V době obsazení Krymu Ruskem v březnu 2014, tedy poté, co v čele Ukrajiny stanulo nové proevropské vedení, začaly proruské a protivládní skupiny v oblasti kolem Doněcku a Luhansku proti této nové ukrajinské vládě protestovat.

V dubnu 2014 separatisté v Doněcku a později i v Luhansku vyhlásili nezávislost, proti čemuž zasáhla ukrajinská armáda a situace vyústila v ozbrojený konflikt. Na jedné straně zde tedy stojí ukrajinská armáda a na druhé proruské a protivládní skupiny, které podporuje ruská armáda.

Po těžkých bojích byl 5. září 2014 podepsán první minský protokol (.pdf), jenž měl konflikt zastavit. Byl však často porušován a v lednu 2015 (.pdf, str. 3) kompletně padl, čímž byla zahájena další fáze ozbrojených střetů. V únoru 2015 poté zástupci Ukrajiny, Ruska i ukrajinských separatistů podepsali druhou minskou dohodu, která dodnes stále alespoň formálně platí.

Upřesněme, že druhý minský protokol se skládá ze 13 bodů. Mezi ně patří například požadavky na okamžité příměří v Doněcké a Luhanské oblasti, stažení těžkých zbraní, stažení všech ruských vojenských formací či techniky i žoldnéřů z území Ukrajiny či obnova kontroly ukrajinské vlády nad rusko-ukrajinskou hranicí. Podle minských dohod také mělo například dojít k uskutečnění místních voleb v Doněcku a Luhansku, to se ale nestalo. Proběhnout měla také ukrajinská ústavní reforma, která měla vést k decentralizaci státu, a zaveden měl být i zvláštní status pro Doněcký a Luhanský region.

Rusko a Ukrajina se nicméně navzájem obviňují z nedodržování dohod a mají odlišné představy o ústavních změnách (.pdf, str. 4) i o podobě voleb. Kontrola hranice je však navázána právě na ně. Obě země navíc požadují plnění bodů minských dohod v jiném pořadí. 

Minské dohody tak dlouhodobě neplní ani jedna strana. Proruští separatisté v Donbasu, kteří jsou podporovaní Ruskou federací, dlouhodobě nedodržují klid zbraní a Ukrajina s nimi odmítá jednat. Vedení Ukrajiny se také obává, že by plnění minských dohod mohlo znamenat zničení země. Z nedodržování dohod je pak obviňováno i Rusko, které z oblasti stále nestáhlo těžké zbraně.

Minské dohody tedy skutečně nejsou dlouhodobě dodržovány, jak ve výroku uvádí Radek Koten. Podmínky dohody nicméně neplní ani jedna strana, přičemž z dostupných zdrojů nevyplývá, že by míra porušování dohod byla v případě Ukrajiny vyšší. Ruské porušování minských dohod navíc zjevně není pouze reakcí na chování Ukrajiny. Výrok Radka Kotena proto hodnotíme jako nepravdivý.

Dodejme, že podle OSN zemřelo kvůli konfliktu na východě Ukrajiny během let 2014 až 2018 přes 3 000 civilistů. Přestřelky zde stále pokračují, do dnešního dne si vyžádaly více než 13 000 životů.

Radek Koten tento výrok pronesl v kontextu eskalace vztahů na rusko-ukrajinské hranici. Poukazuje na to, že podle něj Rusko vůči Ukrajině neprovádí žádné agresivní akce, jelikož se ruští vojáci nachází na území Ruské federace, a nikoliv na území Ukrajiny. 

Kromě ruských vojáků na území Ruské federace se dle odhadů v současné době účastní zhruba 30 tisíc ruských vojáků cvičení v Bělorusku. Cílem cvičení má být dle ruského ministerstva obrany příprava na případné napadení zvenčí. Navzdory ukončení některých vojenských cvičení společné cvičení ruské a běloruské armády pokračuje.

Další ruské jednotky jsou umístěny v Moldavsku, konkrétně v Podněsterské moldavské republice, která ovšem není mezinárodně uznána. Mimo jiné ji neuznává ani Rusko. Podle posledních dostupných informací z roku 2018 se mírové mise v Podněstří účastní 1 500 ruských vojáků. Jejich dalším úkolem je ochrana muničních skladů, ve kterých se nachází okolo 20 tisíc tun munice.

Rusko v poslední době posílilo také svou přítomnost na sporném poloostrově Krym. Spor o území Krymu se vede od roku 2014, kdy byl anektován Ruskem. Tato anexe byla následně odsouzena například OSN, která vydala rezoluci (.pdf) o územní celistvosti Ukrajiny. Počet ruských vojáků na Krymu v roce 2019, před současnou eskalací napětí, dosahoval 30 tisíc. Zároveň Rusové zvýšili počet stíhacích letounů na Krymu a rozmístili zde protiletadlové systémy S-400. 

Ve východní části Ukrajiny se nachází nespecifikovaný počet proruských separatistů, kteří jsou podporováni Ruskem. V roce 2014 premiér samozvané Doněcké republiky přiznal, že se bojů účastnilo několik tisíc ruských vojáků. Tvrdil ovšem, že se jedná o bývalé příslušníky ruské armády, či o vojáky na dovolené. 

Níže uvedená mapa zobrazuje rozmístění ruských jednotek v blízkosti Ukrajiny:

Kromě již zmíněných jednotek probíhá v současné době také ruské cvičení v Černém moři. Cílem tohoto cvičení je dle ruských zdrojů především příprava na případnou obranu anektovaného poloostrova Krym. 

Celkově se v blízkosti ukrajinských hranic nachází okolo 130 tisíc ruských vojáků (včetně cvičení v Bělorusku). Rusko na hranice přesunulo své jednotky prakticky z celého území, například ze Sibiře. 

Z počtu přibližně 130 tisíc vojáků se 30 tisíc nachází v Bělorusku, v Podněstří je umístěno přibližně 1 500 ruských vojáků a na krymském poloostrově přes 30 tisíc dalších.

Radek Koten má bezpochyby pravdu v tom, že ruští vojáci jsou rozmístěni na území Ruské federace, resp. na s Ruskem spřízněných územích. Koten však svým výrokem pomíjí významné navýšení počtu ruských vojáků v bezprostředním okolí Ukrajiny: Rusko posílilo své jednotky hned za hranicemi na ruském území, ale také v Bělorusku, na sporném Krymu či v Černém moři. Na základě tohoto kontextu výrok poslance Kotena hodnotíme jako zavádějící.