SPD

Premiér Petr Fiala se takto vyjádřil na Twitteru 15. února v reakci na problematickou situaci v Poslanecké sněmovně. Ta nastala při schvalování vládního návrhu pandemického zákona v rámci 9. schůze Sněmovny.

Pro kontext uveďme, že poslanci se sešli ve dvě hodiny odpoledne a hned na začátku projednávali návrh pořadu schůze. Jako první se s přednostním právem přihlásil ke slovu předseda SPD Tomio Okamura, který následně svým projevem blokoval další postup schůze až do osmé hodiny večer.

Právě k tomuto téměř šestihodinovému projevu Tomia Okamury zjevně premiér Fiala směřoval svůj twitterový příspěvek, v němž mimo jiné uvedl: „Extremisté nás stojí spoustu peněz a blokují parlament.“

Výrok Jana Hrnčíře tedy vzhledem ke kontextu událostí hodnotíme jako pravdivý, nicméně je nutné doplnit, že tweet Petra Fialy nebyl výslovně adresný.

Předně uveďme, že tzv. minské dohody (.pdf, str. 2–4) měly vést ke zklidnění krizové situace na východě Ukrajiny, která má počátek na jaře 2014. V době obsazení Krymu Ruskem v březnu 2014, tedy poté, co v čele Ukrajiny stanulo nové proevropské vedení, začaly proruské a protivládní skupiny v oblasti kolem Doněcku a Luhansku proti této nové ukrajinské vládě https://www.theguardian.com/world/2014/mar/03/pro-russia-groups-government-buildings-ukraine">protestovat.

V dubnu 2014 separatisté v Doněcku a později i v Luhansku vyhlásili nezávislost, proti čemuž zasáhla ukrajinská armáda a situace vyústila v ozbrojený konflikt. Na jedné straně zde tedy stojí ukrajinská armáda a na druhé proruské a protivládní skupiny, které podporuje ruská armáda.

Po těžkých bojích byl 5. září 2014 podepsán první minský protokol (.pdf), jenž měl konflikt zastavit. Byl však často porušován a v lednu 2015 (.pdf, str. 3) kompletně padl, čímž byla zahájena další fáze ozbrojených střetů. V únoru 2015 poté zástupci Ukrajiny, Ruska i ukrajinských separatistů podepsali druhou minskou dohodu, která dodnes stále alespoň formálně platí.

Upřesněme, že druhý minský protokol se skládá ze 13 bodů. Mezi ně patří například požadavky na okamžité příměří v Doněcké a Luhanské oblasti, stažení těžkých zbraní, stažení všech ruských vojenských formací či techniky i žoldnéřů z území Ukrajiny či obnova kontroly ukrajinské vlády nad rusko-ukrajinskou hranicí. Podle minských dohod také mělo například dojít k uskutečnění místních voleb v Doněcku a Luhansku, to se ale nestalo. Proběhnout měla také ukrajinská ústavní reforma, která měla vést k decentralizaci státu, a zaveden měl být i zvláštní status pro Doněcký a Luhanský region.

Rusko a Ukrajina se nicméně navzájem obviňují z nedodržování dohod a mají odlišné představy o ústavních změnách (.pdf, str. 4) i o podobě voleb. Kontrola hranice je však navázána právě na ně. Obě země navíc požadují plnění bodů minských dohod v jiném pořadí. 

Minské dohody tak dlouhodobě neplní ani jedna strana. Proruští separatisté v Donbasu, kteří jsou podporovaní Ruskou federací, dlouhodobě nedodržují klid zbraní a Ukrajina s nimi odmítá jednat. Vedení Ukrajiny se také obává, že by plnění minských dohod mohlo znamenat zničení země. Z nedodržování dohod je pak obviňováno i Rusko, které z oblasti stále nestáhlo těžké zbraně.

Minské dohody tedy skutečně nejsou dlouhodobě dodržovány, jak ve výroku uvádí Radek Koten. Podmínky dohody nicméně neplní ani jedna strana, přičemž z dostupných zdrojů nevyplývá, že by míra porušování dohod byla v případě Ukrajiny vyšší. Ruské porušování minských dohod navíc zjevně není pouze reakcí na chování Ukrajiny. Výrok Radka Kotena proto hodnotíme jako nepravdivý.

Dodejme, že podle OSN zemřelo kvůli konfliktu na východě Ukrajiny během let 2014 až 2018 přes 3 000 civilistů. Přestřelky zde stále pokračují, do dnešního dne si vyžádaly více než 13 000 životů.

Radek Koten tento výrok pronesl v kontextu eskalace vztahů na rusko-ukrajinské hranici. Poukazuje na to, že podle něj Rusko vůči Ukrajině neprovádí žádné agresivní akce, jelikož se ruští vojáci nachází na území Ruské federace, a nikoliv na území Ukrajiny. 

Kromě ruských vojáků na území Ruské federace se dle odhadů v současné době účastní zhruba 30 tisíc ruských vojáků cvičení v Bělorusku. Cílem cvičení má být dle ruského ministerstva obrany příprava na případné napadení zvenčí. Navzdory ukončení některých vojenských cvičení společné cvičení ruské a běloruské armády pokračuje.

Další ruské jednotky jsou umístěny v Moldavsku, konkrétně v Podněsterské moldavské republice, která ovšem není mezinárodně uznána. Mimo jiné ji neuznává ani Rusko. Podle posledních dostupných informací z roku 2018 se mírové mise v Podněstří účastní 1 500 ruských vojáků. Jejich dalším úkolem je ochrana muničních skladů, ve kterých se nachází okolo 20 tisíc tun munice.

Rusko v poslední době posílilo také svou přítomnost na sporném poloostrově Krym. Spor o území Krymu se vede od roku 2014, kdy byl anektován Ruskem. Tato anexe byla následně odsouzena například OSN, která vydala rezoluci (.pdf) o územní celistvosti Ukrajiny. Počet ruských vojáků na Krymu v roce 2019, před současnou eskalací napětí, dosahoval 30 tisíc. Zároveň Rusové zvýšili počet stíhacích letounů na Krymu a rozmístili zde protiletadlové systémy S-400. 

Ve východní části Ukrajiny se nachází nespecifikovaný počet proruských separatistů, kteří jsou podporováni Ruskem. V roce 2014 premiér samozvané Doněcké republiky přiznal, že se bojů účastnilo několik tisíc ruských vojáků. Tvrdil ovšem, že se jedná o bývalé příslušníky ruské armády, či o vojáky na dovolené. 

Níže uvedená mapa zobrazuje rozmístění ruských jednotek v blízkosti Ukrajiny:

Kromě již zmíněných jednotek probíhá v současné době také ruské cvičení v Černém moři. Cílem tohoto cvičení je dle ruských zdrojů především příprava na případnou obranu anektovaného poloostrova Krym. 

Celkově se v blízkosti ukrajinských hranic nachází okolo 130 tisíc ruských vojáků (včetně cvičení v Bělorusku). Rusko na hranice přesunulo své jednotky prakticky z celého území, například ze Sibiře. 

Z počtu přibližně 130 tisíc vojáků se 30 tisíc nachází v Bělorusku, v Podněstří je umístěno přibližně 1 500 ruských vojáků a na krymském poloostrově přes 30 tisíc dalších.

Radek Koten má bezpochyby pravdu v tom, že ruští vojáci jsou rozmístěni na území Ruské federace, resp. na s Ruskem spřízněných územích. Koten však svým výrokem pomíjí významné navýšení počtu ruských vojáků v bezprostředním okolí Ukrajiny: Rusko posílilo své jednotky hned za hranicemi na ruském území, ale také v Bělorusku, na sporném Krymu či v Černém moři. Na základě tohoto kontextu výrok poslance Kotena hodnotíme jako zavádějící.

Rada České televize je podle zákona orgánem, kterým se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize. Její členy volí Poslanecká sněmovna, a to na návrh různých organizací a sdružení. Každý rok pak Rada ČT vydává výroční zprávu o činnosti České televize, kterou musí předložit Poslanecké sněmovně. Pokud by pak následně Sněmovna dvakrát po sobě tuto výroční zprávu neschválila, má právo Radu ČT odvolat.

V březnu minulého roku schválila (.pdf, str. 4) Rada ČT výroční zprávu za rok 2020. V jednom ze závěrů konstatuje (.pdf, str. 115), že Česká televize v roce 2020 splnila obecný cíl médií veřejné služby. Zároveň však uvádí (.pdf, str. 115), že hnutí SPD dostalo oproti ostatním politickým stranám neadekvátní prostor. Doplňme, že toto tvrzení se do zprávy dostalo poměrně krátce před závěrečným hlasováním Rady a mnozí její členové nesouhlasili (.pdf, str. 4) s tím, aby ho text obsahoval.

3. února letošního roku zasedal Volební výbor Poslanecké sněmovny, který se zabývá mediální problematikou, a doporučil (.pdf) poslancům, aby zmiňovanou zprávu neschválili. Pro hlasovalo 8 členů, 4 se zdrželi a proti nezvedl ruku nikdo. Důvodem nesouhlasného postoje výboru je nicméně pasáž o údajně neadekvátním zastoupení hnutí SPD. Potvrzuje to na svém Facebooku poslankyně Voborská i poslanec Jakob z TOP 09, který stanovisko navrhnul. Větu o zastoupení SPD ve vysílání považují za problematickou i poslanci Bendl a Nováková. Pasáž o SPD na výboru kritizoval i generální ředitel ČT Petr Dvořák, protože prý nemá oporu v datech a je zavádějící.

SPD skutečně dlouhodobě tvrdí, že Česká televize neplní cíl médií veřejné služby, jak napsal ve svém tweetu poslanec Foldyna. Zmiňovaný cíl je ve výroční zprávě uváděn (.pdf, str. 104) jako „Cíl 1 – Poskytování zpravodajských a publicistických informací, udržování a rozvoj občanské společnosti a demokracie“. Uveďme, že například v létě roku 2019 předseda hnutí SPD Tomio Okamura na půdě Sněmovny řekl, že se Česká televize chová jako utržená ze řetězu a má nevyvážené zpravodajství. Na svých sociálních sítích označil televizi za manipulativní například v únoru 2015, červnu 2016, lednu a prosinci 2018, lednu a září 2019, červenci 2020 nebo březnu 2021.

Na závěr se zaměřme na hodnocení celého výroku poslance Foldyny. Výroční zpráva Rady ČT skutečně uvádí, že televize naplnila obecný cíl médií veřejné služby. Volební výbor Poslanecké sněmovny nedoporučil schválení této zprávy a SPD kritizuje veřejnoprávní televizi dlouhodobě. V těchto třech tvrzeních má tedy Jaroslav Foldyna pravdu. Úskalí tweetu je ale jinde. Jaroslav Foldyna nesouhlasné stanovisko výboru interpretuje jako nespokojenost s plněním činnosti ČT, a to i přesto, že jeho kolegové z volebního výboru veřejně uvedli, že ve výroční zprávě považují za problematickou právě zmínku o SPD. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Poslanec Bašta svými slovy odkazuje na dění na rusko-ukrajinské hranici, kde lze od druhé poloviny ledna sledovat stupňující se napětí, které znepokojuje i západní státy. 

Ukrajinská vláda v pondělí 24. ledna 2022 stáhla návrh zákona, který se týkal reintegrace oblasti Donbasu a Krymu. Od roku 2014 je východoukrajinská oblast Donbasu v rukou proruských separatistů a Krym je anektován Ruskem. Média interpretují stažení návrhu zákona jako ústupek ze strany Ukrajiny, aby Rusko přistoupilo na schůzku v tzv. normandském formátu. Doplňme, že současná napjatá situace má vícero příčin a návrh zákona je pouze jedním z mnoha faktorů, které přispěly k nedůvěře mezi Ruskem a Ukrajinou.

Ve středu 26. ledna 2022 se pak v Paříži sešli zástupci Ukrajiny, Ruska, Francie a Německa. Francie a Německo v tzv. normandském formátu fungují jako zprostředkovatelé, kteří mezi Ruskem a Ukrajinou umožní jednání, jež by měla vést k ukončení konfliktu. 

V předchozích týdnech již jednali zástupci USA a Ruska ve švýcarské Ženevě. Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock a americký ministr zahraničí Blinken se shodli na diplomatickém řešení konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou na schůzi 20. ledna 2022. Rusko ovšem neustoupilo ze svých požadavků a neprojevilo snahu o deeskalaci konfliktu.

Před zmiňovaným 24. lednem, kdy ukrajinská vláda stáhla návrh zákona o reintegraci Donbasu a Krymu, tedy ruská strana žádný podnět k deeskalaci napětí neučinila. Ukrajinská vláda tedy skutečně byla v rámci dvou stran konfliktu tou první, která k takovému kroku přistoupila. Krátce poté následovalo jednání v tzv. normandském formátu, jak uvádí Jaroslav Bašta. Ten se však dopustil také dvou nepřesností: o stažení návrhu zákona rozhodla vláda, nikoliv prezident Zelenskyj, a nestalo se tak v úterý, ale v pondělí. Jedná se však o drobné nepřesnosti a vzhledem ke zbývajícím částem výroku, ve kterých poslanec Bašta správně popsal vývoj událostí v rámci rusko-ukrajinského sporu, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Ruská federace v polovině ledna oznámila, že její námořnictvo provede vojenské cvičení zhruba 240 kilometrů jihozápadně od irského pobřeží. Cvičení bylo naplánováno na 3. až 8. února a zúčastnit se ho mělo 140 plavidel a přes deset tisíc námořníků. 

Místo plánovaných manévrů se nenachází přímo v Irském moři (tedy mezi ostrovy Velká Británie a Irsko). Cvičení však mělo probíhat v irské výlučné ekonomické zóně (Exclusive Economic Zone – EEZ), v níž sice Irsko nemůže zcela rozhodovat o tom, co se děje na hladině, má však kontrolu nad všemi hospodářskými zdroji v oblasti, a to včetně rybolovu. S jistou mírou zjednodušení tak lze hovořit o „irském moři“.

Právě irští rybáři, kteří místo cvičení využívají k rybolovu, záměr Ruska kritizovali. Výkonný ředitel Irské organizace producentů ryb na jihu a západě (IS&WFPO) Patrick Murphy 25. ledna uvedl, že místní rybáři budou v těchto vodách dále rybařit, a pokojně tak proti tomuto cvičení „demonstrovat“. Také zmínil, že tím Irové chtějí chránit biodiverzitu a mořský život. 

K ruským vojenským manévrům se vyjádřil i irský ministr zahraničí Simon Coveney, který řekl, že takovéto akce „nejsou vítány“. Pro úplnost doplňme, že všechny lodě ve výlučné ekonomické zóně se v podstatě nacházejí v mezinárodních vodách a právní názory na to, zda mohou plavidla cizích zemí v EEZ provádět vojenská cvičení bez povolení, či ne, se různí.

Ještě v lednu se pak výkonný ředitel irské rybářské organizace sešel s ruským velvyslancem v Irsku Jurijem Filatovem. Ten nejdříve rybáře přesvědčoval, aby se vyhnuli „provokativním akcím, které by mohly ohrozit všechny zúčastněné“, 29. ledna však Rusko nakonec oznámilo, že „jako gesto dobré vůle“ cvičení přesune na jiné místo mimo výlučnou ekonomickou zónu Irska. V českých médiích se pak zprávy o tomto rozhodnutí Ruské federace objevily 31. ledna, tedy až poté, co proběhla námi ověřovaná debata. 

Jelikož tedy původní místo ruského vojenského cvičení běžně využívají irští rybáři a nachází se v irské výlučné ekonomické zóně, může o něm Jaroslav Bašta hovořit jako o „irském moři“, byť jde o nepřesný a lehce matoucí termín. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Podle Jaroslava Bašty je rozdíl mezi anglosaskými státy a jinými (evropskými) státy v přístupu k podpoře Ukrajiny. Dle jeho názoru posílají anglosaské státy (Velká Británie, Kanada) na Ukrajinu vojáky, zbraně či munici, zatímco evropské státy, které jsou geograficky blíže Ukrajině (zmiňuje Německo a Francii) vojenské vybavení či polní nemocnice. Český přístup je podle poslance Bašty „stejně radikální“ jako přístup anglosaských států.

Kanada Ukrajinu podpořila vysláním menší vojenské jednotky. Spojené státy plánují navýšení počtu vojáků ve východní Evropě (mimo jiné například na Slovensku). Velká Británie na Ukrajinu posílá protitankové zbraně a skupinu 30 vojáků, která má ukrajinské vojáky vycvičit v jejich používání. Britové zvažují také zvýšení počtu vojenských jednotek ve východní Evropě, především v Pobaltí. Česká vláda rozhodla o zaslání čtyř tisíc dělostřeleckých granátů na Ukrajinu.

Německo ke konci ledna 2022 zaslalo na pomoc Ukrajině pět tisíc vojenských přileb a přislíbilo finanční podporu pro stavbu polní nemocnice. Samotnou polní nemocnici ovšem postaví Estonsko. Německo je za formu pomoci, kterou Ukrajině poskytlo, kritizováno politiky i veřejností. Až v průběhu února, tedy po datu výroku Jaroslava Bašty, Německo začalo zvažovat posílení svých jednotek v Litvě.

Německo je však se svým zdrženlivým postupem v Evropě, a to i v Ukrajině geograficky blízké střední a východní Evropě, spíše výjimkou. K podobné formě konkrétní vojenské pomoci jako anglosaské státy či Česko se v rámci Evropy rozhodlo také Dánsko, pobaltské státy a Polsko. Pobaltské státy plánují Ukrajině poskytnout například rakety. Polsko přislíbilo Ukrajině darovat dělostřeleckou munici, drony, protiletadlovou munici či lehké minomety. 

Jaroslavem Baštou zmiňovaná Francie, kterou řadí do stejné kategorie jako Německo, podle médií již přislíbila dodatečné dodávky zbraní na Ukrajinu. Kromě toho Francie nabídla přesun svých vojáků do Rumunska. Postoj Francie je tedy zjevně odlišný od toho Německého.

Na druhou stranu některé evropské státy v tuto chvíli pomoc neplánují, případně ji poskytnout nechtějí. Slovensko s Ukrajinou v současné době o vojenské pomoci nejedná. Maďarsko je v otázce podpory Ukrajiny zdrženlivější, zejména kvůli sporu ohledně práv maďarské menšiny na Ukrajině.

Výrok Jaroslava Bašty hodnotíme jako nepravdivý, jelikož kromě Německa již velká část středo- a východoevropských států (včetně Francie) na Ukrajinu zbraně poslala nebo je poslat plánuje.

Henry Kissinger je americký politolog, bývalý poradce pro národní bezpečnost a ministr zahraničních věcí během studené války v letech 1973–1977. 

Přestože se přirovnání zahraniční politiky k šachům či pokeru používá již delší dobu, a to i v souvislosti s velmocenskou politikou během studené války, žádné zdroje neuvádějí, že by se mělo jednat o citát Henryho Kissingera. Na jeho oficiálním webu, kde jsou zveřejněny Kissingerovy články a proslovy, se nám zmíněný výrok nepodařilo dohledat. Zmínka o pokeru a šachách není ani v jedné z nejznámějších knih Henryho Kissingera: Umění diplomacie a Uspořádání světa (byť přirovnání některých zahraničněpolitických kroků k šachové partii nalézt můžeme). Ani v jiných veřejně dostupných zdrojích není toto srovnání přisuzováno Kissingerovi, a výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Obvykle se přirovnání zahraničních politik USA a Ruska k pokeru, respektive šachům objevuje odděleně, obě hry ale ve svém článku zmínil například ekonom Oskar Morgenstern. Jeden ze zakladatelů teorie her napsal v roce 1961 článek pro The New York Times. V něm přirovnával šachy a poker ke studené válce, která tou dobou zrovna probíhala. Uvedl také: „If chess is the Russian national pastime and poker is ours (…)“ (Pokud jsou šachy ruskou národní hrou a naší je poker (…), překlad Demagog.cz).

Předně uveďme, že poslanec a člen zahraničního výboru Jaroslav Bašta (SPD) v debatě mluvil o tom, jakým způsobem by se mohlo Rusko zachovat v případě, že by čelilo dalším sankcím ze strany Evropské unie a USA. Zmiňoval také, že Rusové ve světové politice hrají šachy, a jako příklad promyšleného tahu Ruska uvedl právě ruskou intervenci v Sýrii.

V následujících odstavcích se detailně zaměříme na jednotlivé části výroku. Nejprve popíšeme, jaké dopady mělo na Rusko uvalení západních sankcí v roce 2015 a zda prezident Vladimir Putin intervencí ruských vojenských sil v Sýrii skutečně „zachránil“ syrského prezidenta Bašára al-Asada. V poslední části se budeme věnovat tomu, zda existuje spojení mezi protiruskými sankcemi a ruskou vojenskou účastí v Sýrii.

Západní sankce vůči Rusku

Již v březnu roku 2014 zavedla Evropská unie omezující opatření vůči Ruské federaci. Tato opatření byla přímou reakcí na protiprávní uspořádání krymského referenda o připojení k Rusku, na následnou ruskou anexi Krymu a záměrnou destabilizaci Ukrajiny a realizovala se v několika rovinách. Jednalo se o diplomatická opatření, dále o sankce namířené proti konkrétním lidem a subjektům, o omezení hospodářských vztahů s Krymem a Sevastopolem či o hospodářské sankce, pod něž spadá také omezení hospodářské spolupráce.

Pro kontext uveďme, že 19. března roku 2015 se Evropská rada rozhodla (.pdf, str. 4) svázat režim sankcí s plněním podmínek tzv. minských dohod. Druhá dohoda, kterou podepsali mimo jiné i zástupci Ruska 2. února 2015, navazuje na tu původní ze září roku 2014 a obsahuje (.pdf) třináct bodů. 

Naplněním těchto bodů mělo Rusko přispět k deeskalaci probíhajícího konfliktu v Doněcké a Luhanské oblasti, tedy v místě střetů ukrajinské armády a proruských separatistů podporovaných ruskými silami. Dodejme, že součástí dohody je také bezpodmínečný a úplný klid zbraní, stažení všech ruských vojenských formací, techniky i žoldnéřů z území Ukrajiny a obnova kontroly ukrajinské vlády nad rusko-ukrajinskou hranicí. Žádná z těchto podmínek však nebyla doposud naplněna, proto EU 13. ledna 2022 znovu prodloužila veškeré sankce.

Podobné protiruské sankce jako Evropská unie vyhlásily (.pdf) na jaře 2014 také Spojené státy (.pdf) či Kanada.

K dopadům sankcí na ruskou ekonomiku pak například Jan Šír, výzkumný pracovník Institutu mezinárodních studií UK, v červenci 2021 uvedl, že nemožnost refinancování půjček se výrazně projevila na pádu rublu v roce 2014. Ruská měna tehdy ztratila během několika měsíců více než polovinu původní hodnoty. „Mezinárodní měnový fond odhadoval po prvním roce dopad mezinárodních sankcí na ruskou ekonomiku na něco mezi 1 a 1,5 % HDP a značný nepřímý kumulativní efekt, což za sedm let trvání vydá již na hezkých pár stovek miliard dolarů. To jistě není katastrofa, ale zamrzí,“ komentoval situaci Šír. Dodejme, že Mezinárodní měnový fond (IMF) později v roce 2019 odhadoval, že protiruské sankce snížily v letech 2014 až 2018 růst ruské ekonomiky v průměru o 0,2 % ročně.

Data Světové banky pak ukazují, že do roku 2014 ruské HDP meziročně rostlo, v roce 2015 poté nastal propad o zhruba 2 %. V následujících letech začalo HDP Ruské federace opět růst. Zde je však nutné zmínit, že ruská ekonomika je výrazně závislá na světových cenách ropy a plynu. Právě ceny ropy se v letech 2014 a 2015 významně propadly, což byla také jedna z hlavních příčin pádu rublu. Podle ekonomů se pak na propadu ruské ekonomiky podílelo více faktorů dohromady – jak propad cen ropy, tak mezinárodní sankce.

Jan Šír také dále mluvil o výrazném růstu politických i reputačních rizik, která se pojí s podnikáním v Rusku zasaženém mezinárodními sankcemi. Podle Šíra se kvůli tomu Rusko značně vzdálilo od mezinárodních ekonomických i finančních center. Vzájemný obchod EU a Ruska navíc v letech 2013–2015 klesl o zhruba 36 %, Rusko také v roce 2015 zaznamenalo prudký pokles zahraničních investic, a to až o 92 % oproti roku 2014. Ruské občany v tomto roce navíc zasáhla také vysoká míra inflace. 

Co se týče dopadu sankcí na Ruskou federaci v roce 2015, lze jen těžko zhodnotit, zda byl právě tento rok pro Rusko vzhledem k sankcím nejzávažnější. V následujících letech se totiž sankce stanovené v roce 2014 ještě dále zpřísňovaly a rozšiřovaly. Je však pravdou, že v roce 2015 Rusko poprvé pocítilo faktický dopad těchto sankcí na svoji ekonomiku a z tohoto hlediska lze tento rok považovat za zlomový a pro Rusko velmi nepříjemný. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy tuto část výroku hodnotíme jako pravdivou.

Záchrana syrského prezidenta

Na konci září 2015 se Rusko poté, co ruští senátoři jednohlasně odhlasovali návrh prezidenta Vladimira Putina, zapojilo do občanské války v Sýrii. Ta zde probíhá od roku 2011, kdy začala jako lidové povstání proti režimu, postupně se však do bojů zapojilo velké množství různorodých uskupení, včetně Islámského státu.

O zapojení ruských vojsk do konfliktu požádal ruského prezidenta sám Bašár al-Asad. Učinil tak poté, co syrská armáda utrpěla významné ztráty území a byla donucena opustit některé strategické oblasti. Podle některých médií či podle bývalého vojenského zpravodajského analytika Dušana Rovenského Vladimir Putin vojenskou podporou de facto syrského prezidenta a syrský režim „zachránil“.

„Přinejmenším padla možnost, že by mohl být režim v Damašku vojensky svržen, neboť Moskva dala jednoznačně najevo, že toto prostě nedovolí. V létě 2015 se Asadova armáda nacházela v defenzivě, ale ruská podpora umožnila, aby v říjnu 2015 spustila novou ofenzívu,“ uvádí například server Natoaktual.cz. Zdroje se také shodují, že jedním z nepopiratelných důsledků ruského zásahu v Sýrii bylo právě udržení syrského prezidenta u moci.

Motivace ruské intervence v Sýrii

Média i odborníci uvádějí hned několik možných motivací pro ruské zapojení do syrské občanské války. Jednou z nich je i ochrana ruské základny v přístavu Tartús, kterou v té době začali ohrožovat příslušníci Islámského státu (IS). Přístav je totiž jedinou středomořskou základnou ruského námořnictva. Dalším z důvodů je podle webu Natoaktual.cz například také záměr udržet u moci stávající režim, se kterým Moskva dlouhodobě spolupracuje, či upevnění a rozšíření pozic Ruska na Středním východě. Rusko se také prostřednictvím intervence v Sýrii může snažit o prověření některé nové vojenské techniky. 

Přímo zástupci Ruské federace pak na podzim 2015 uváděli, že cílem ruského zapojení do války v Sýrii je bojovat proti mezinárodnímu terorismu, porazit zde Islámský stát a snížit příliv migrantů do Evropy. Připomeňme, že Islámský stát v roce 2015 kontroloval velkou část syrského území.

Na Rusko se později nicméně snesla vlna kritiky, protože velká část jeho úderů nesměřovala proti IS, nýbrž proti syrským opozičním skupinám, včetně těch podporovaných západními státy. Ačkoli tedy Rusko pomohlo režimu Bašára Asada bojovat proti místní opozici, nelze popřít, že se zapojilo také do boje proti Islámskému státu. Podle vyjádření ruského ministerstva zahraničí z roku 2018 Rusko zabilo více než 5 tisíc členů IS.

Podle některých médií chtělo Rusko svou rolí v syrském konfliktu dokázat Západu, že je pro něj užitečné a důležité. Deník The Moscow Times k tomu například uvedl, že „Vladimir Putin doufal, že se mu podaří vyjednávat a ukončit ekonomické sankce“ tím, že bude nepostradatelným vyjednavačem při hledání mírového řešení občanské války v Sýrii. „Říkejte tomu geopolitické vydírání,“ poznamenal k tomu například bývalý ruský diplomat Vladimir Frolov.

Podobně pak v roce 2015 komentoval kroky Ruska jeden ze zástupců Ukrajiny pro agenturu Reuters: „Putinova intervence v Sýrii je způsob, jak se domoci ústupků, jak přinutit Západ, aby už nemluvil o Krymu, upustil od sankcí a akceptoval zamrzlý konflikt na východě Ukrajiny.“

Podle vyjádření médií a odborníků tak jedním z důvodů intervence Ruska v Sýrii mohla být také reakce na sankce, které na něj uvalily EU a USA kvůli konfliktu na Ukrajině, a snaha získat postavení, které by Západ vedlo k uvolnění sankcí. Z těchto důvodů hodnotíme i tuto část výroku jako pravdivou.

Pro kontext nejdříve uveďme, že Rusko své požadavky na bezpečnostní záruky od USA a NATO zveřejnilo na konci minulého roku, tedy v době, kdy opět začala eskalovat situace mezi Ruskem a Západem kvůli dění na rusko-ukrajinské hranici. Připomeňme, že média v listopadu 2021 informovala o hromadění ruských vojenských sil u hranic nejen s Ukrajinou, ale i Běloruskem, tedy na místech, odkud by Ruská federace mohla potenciálně zahájit rychlý útok na Ukrajinu. Moskva nicméně popřela, že by chtěla provést invazi, a své kroky obhajovala jako čistě obranné. Tvrdí také, že jen reaguje na chování Ukrajiny a NATO, kterými se cítí být ohrožena.

Rusko ve svých návrzích smlouvy s NATO především:

• požaduje zamezení vstupu Ukrajiny a dalších východoevropských států do NATO;
• odmítá rozmísťování vojáků a zbraní v zemích východního křídla NATO (tedy včetně ČR);
• požaduje, aby se NATO vzdalo všech vojenských aktivit ve východní Evropě, na Kavkaze a v Asii.

Podobné požadavky zaznívají v návrhu smlouvy s USA, v níž Rusko požaduje:

• nerozmísťování vojenských sil v oblastech, kde by to druhá strana vnímala jako ohrožení národní bezpečnosti;
• stáhnutí jaderných zbraní ze zahraničí;
• zamezení rozšiřování NATO do východní Evropy;
• ukončení vojenské spolupráce s postsovětskými zeměmi.

Jak NATO, tak USA tyto požadavky odmítly. Přesné formulace jejich odpovědí nebyly zveřejněny, ovšem ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov se k oběma odpovědím vyjadřoval v rozhovoru ze dne 28. ledna. Zmiňoval, že odpověď USA sice postrádá kladnou reakci na požadavek nepřípustnosti rozšiřování NATO na východ, ale podle něj dává prostor k zahájení vážného dialogu. Co se týče NATO, byla reakce Sergeje Lavrova již trochu jiná. „Americká reakce je téměř vzorem diplomatické slušnosti. Od NATO je odpověď tolik ideologizovaná, tolik dýchá výjimečností Severoatlantické aliance, jejím zvláštním posláním, jejím mimořádným předurčením, že jsem se trochu styděl za ty, kdo tyto texty psali," prohlásil Lavrov. Výrok Jaroslava Bašty tedy hodnotíme jako pravdivý.