Na základě dohledaných stranických dokumentů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Dokument KSČM Socialismus pro 21. století (.doc) ihned ve svém úvodu formuluje následující: "Dokument „Naděje pro Českou republiku“, přijatý VI. sjezdem KSČM, označil za základní programový cíl KSČM socialismus, demokratickou společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní."

Ve svém oficiálním životopise uvádí Miloš Zeman, že v Prognostickém ústavu ČSAV začal pracovat až v lednu 1990, přičemž Václav Klaus se stal federálním ministrem financí v prosinci 1989.

Podle návrhu věcného záměru zákona by ministr jmenoval i okresní státní zástupce.

Ministr odkazuje k navrhované změně zákona o státním zastupitelství, která v této chvíli (22. ledna) nemá podobu návrhu zákona v Poslanecké sněmovně. V hodnocení tedy vycházíme z návrhu (.doc) věcného záměru zákona, aktuálnímu k 22. října 2012.

V návrhu je pak uvedeno: "Krajské státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce."

"Okresní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh krajského státního zástupce [...]"

"Náměstky krajských státních zástupců a okresních státních zástupců jmenuje a odvolává nejvyšší státní zástupce na návrh vedoucího státního zástupce, o jehož náměstka se jedná."

Ministr Blažek tedy návrh popisuje pouze zčásti pravdivě: okresní státní zástupce by stále jmenoval on či jeho nástupce.

V srpnu roku 2012 odmítl Evropský parlament dohodu proti padělatelství ACTA. Zastavil se tak definitivně proces ratifikace této smlouvy. Už v únoru roku 2012 odmítlo tuto smlouvu ratifikovat několik členských států EU - včetně České republiky.

KSČM se skutečně dá označit za nereformovanou komunistickou stranu, která se nezřekla minulosti a nástupnictví KSČ. Avšak jako nereformované komunistické strany jsou označovány i některé další, které Zuzana Roithová nezmiňuje. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

PhDr. Stanislav Balík Ph.D. v textu (2004) KSČM a její vztah k vlastní minulosti přímo píše: „Postavení Komunistické strany Čech a Moravy – personální i právní nástupkyně Komunistické strany Československa – je v kontextu bývalých středo a východoevropských satelitů Svazu sovětských socialistických republik do značné míry výjimečné. Vedle České republiky již totiž jedině v Bělorusku a částečně na Ukrajině nedošlo k důsledné transformaci někdejší státostrany ve stranu socialistickou či sociálně demokratickou,.."

Problém reformace komunistických stran je v tom, že se dá dívat na tuto rovinu z užšího pohledu, tedy pouze na komunistické strany, které byly ve východním bloku u moci a reformovaly se směrem od revolučního komunismu spíše k socialismu nebo sociální demokracii, ale pak také je možno použít širšího pohledu, kde bychom museli vzít v potaz všechny nezakázané komunistické strany, které se hlásí k marxisticko-leninistické ideologii a používají i stejnou symboliku, i když se otevřeně nehlásí k násilí a revoluci. V takovémto případě bychom našli v Evropě mnoho příkladů různých radikálně komunistických stran například Dělnickou komunistickou stranu Francie nebo Stranu italských komunistů, která se odtrhla od Strany komunistické obnovy právě kvůli jejich reformovanosti.

Pokud ale budeme brát pouze v potaz státostrany východního bloku, který byl v područí sovětského svazu a jejich nástupnické strany, tak nám jako nejvýraznější zůstává pořád komunistické strana v Bělorusku, Ukrajině a Rusku. Tvrdit že tyto strany jsou více reformované, než KSČM je celkem relativní, jelikož prakticky zachovali veškerou symboliku stejně jako KSČM, ale stejně jako oni tvrdí, že chtějí zachovat demokratický systém, soukromé vlastnictví a základní práva a svobody, což je poněkud ambivalentní k k tomu jakým způsobem se prezentují před svými voliči. Pokud Ukrajinská komunistická strana například používá stále stejnou symboliku, ba dokonce oslavuje 95. výročí ustanovení sovětské moci nad ukrajinským územím jí staví do podobné pozice jako KSČM.

Stejně tak se mezi nereformované komunistické strany rovněž často počítá i Komunistická strana Ruské federace, která se neméně hlásí k sovětské minulosti a oslavuje její vůdce, jakožto se i nezřekla plně marxisticko-leninistické ideologie, k čemuž se hlásí i na svých stránkách, kde používá podobnou rétoriku jako KSČM, tedy velebení převratu v carském Rusku a obecně pozitivní smyšlení o státem řízeném hospodářství a Sovětském svazu.

Výrok Miloše Zemana je na základě dohledaných informací o vývoji minimální mzdy od doby nástupu jeho vlády hodnocen jako nepravdivý.

Miloš Zeman vychází již ze špatné premisy, že jeho vláda zvýšila minimální mzdu z 2500 Kč na 8000 Kč, správná výše je popsána v tabulce MPSV (.pdf). Z ní vyplývá, že další vlády minimální mzdu dále zvyšovaly a to z hranice 5700, jíž bylo dosaženo právě za vlády M. Zemana. Např. ihned další vládní kabinet Vladimíra Špidly minimální mzdu zvýšil, a to nařízením vlády z 2. prosince 2002.

Na stránkách Evropského parlamentu lze dohledat archivní stránku s informacemi o aktivitách Jany Bobošíkové. Pozměňovací návrhy i projevy zde najít opravdu můžeme, publikace ani akce, za kterými by Jana Bobošíková stála už ale nikoli. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Z internetových stránek Eurostatu lze získat následující údaje:

Z jednoduchého průměrného růstu lze vysledovat, že Zeman pro Nečasovu vládu počítá s roky 2010, 2011 a 2012 (odhad), stejnou techniku tedy využijeme i pro jeho vládu - tedy roky 1998-2002.

Průměrný růst za vlády Miloše Zemana byl tedy 2,18 % HDP, za vlády Petra Nečase pak dosáhl výše 1,03 % HDP.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť podle dat Eurostatu lze dopočítat, že údaje u své vlády Miloš Zeman nadsazuje, v případě vlády Petra Nečase je naopak lehce snižuje.

Na základě výsledků průzkumů Centra pro výzkum veřejného mínění a agentury STEM hodnotíme výrok jako zavádějící. Senát si v poslední době udržuje větší popularitu, ale 7 až 8 let je přehnaný údaj.

Jak ilustruje například článek na serveru iHned.cz, popularita se často ztotožňuje s důvěrou obyvatel. Pro hodnocení výroku tedy použijeme výsledky průzkumů, hodnotících důvěru občanů v ústavní instituce, a to v období 2004-2012.

Agentura STEM provádí takové šetření jednou za čtyři roky. Dostupná relevantní data jsou tedy z let 2012, 2008 a 2004. (V tabulce uvádíme procento občanů, které důvěřuje dané instituci - určitě ano, spíše ano.)

STEM201220082004 PS24 %30 %42 %Senát28 %24 %20 %

Každý měsíc kromě letních provádí průzkum důvěry v ústavní instituce i Centrum pro výzkum veřejného mínění. V úvahu bereme výsledky od listopadu 2004 do listopadu 2012. Přehledy průzkumů, vždy pro celý uplynulý rok, jsou dostupné na stránkách CVVM (vše .pdf): 2012, 2011, 2010, 2009, 2008, 2007, 2006, 2005. Pro přehlednost jsme pro vás vytvořily celkový dataset (.xls) s grafem vývoje popularity obou institucí.

I údaje CVVM vyvrací tvrzení Přemysla Sobotky - v období říjen-prosinec 2010 a listopad 2006 měly obě instituce popularitu stejnou; v září 2010, od května 2005 do září 2006 a od listopadu 2004 do února 2005 se Poslanecká sněmovna těšila větší důvěře než Senát.

Z dlouhodobého hlediska by se podle údajů CVVM dalo říct, že Senát je v malých procentech populárnější než Poslanecká sněmovna, ale není tomu tak stále. Období 7 až 8 let je tedy přehnané. Převažující prvenství si Senát udržuje až od začátku roku 2007, a to pouze podle výsledků CVVM. Podle agentury STEM by tento výrok mohl být pravdivý nejpozději po roce 2008.

Slib prezidenta upravuje článek 59 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky. Konkrétně: (1) Prezident republiky složí slib do rukou předsedy Senátu na společné schůzi obou komor. (2) Slib prezidenta republiky zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.". Článek 60 dále uvádí: Odmítne-li prezident republiky složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen.