Výrok hodnotíme na základě dostupných informací z životopisů daných osob jako zavádějící. Pavel Dobeš, bývalý ministr dopravy, se dostal do funkce už ve věku 29 let. Dále má Karolína Peake na mysli Stanislava Grosse. Ten se stal premiérem ČR až ve věku 34 let, ale i přes tuto odchylku hodnotíme výrok jako pravdivý - Stanislav Gross byl opravdu velmi mladý na pozici premiéra - byť mírně nepřesný.

Důvodová zpráva je běžně přístupná na stránkách Knihovny připravované legislativy (po načtení stránek je nutné kliknout na Hledání, poté doplnit například Předkladatele jako MPSV a po vypsání výsledků hledání je návrh zákona již viditelný, důvodová zpráva je k nalezení v sekci Přílohy). Konkrétně se jedná o Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, a další související zákony, ve vztahu ke kartě sociálních systémů, s číslem jednacím (OVA) 305/13. V rámci výše zmíněných stránek je součástí návrhu zákona i důvodová zpráva. Datum poslední úpravy je sice 8. března, nicméně pokud klikneme na pole "přílohy", je zřejmé, že v knihovně připravované legislativy je dokumene veřejně dostupný již od 28. března.

V čele tzv. "Gauckova úřadu" stanuli (něm.) zatím tři osoby - Joachim Gauck, Marianne Birthler a v současné době Roland Jahn.

Joachim Gauck byl zvolen (něm.) téměř jednomyslně 2. října 1990. Marianne Birthler byla zvolena (něm.) 27. ledna 2006, také velkou většinou hlasů. Jak vyplývá z informací Českého rozhlasu, oba jsou bývalými členy východoněmeckého disentu. Joachim Gauck je v současnosti německým spolkovým prezidentem.

V současnosti stojí v čele úřadu Roland Jahn, který byl taktéž zvolen naprostou většinou hlasů, podle analýzy Vladimíra Handla (k dispozici je i podrobnější audiozáznam) pro něj hlasovali i poslanci za radikálně levicovou stranu Die Linke.

Není sice jasné, koho z výše uvedených má Lubomír Zaorálek na mysli, ale všechny tři osobnosti se těší všeobecnému uznání a byly bezpochyby zvoleny hlasy napříč politickým spektrem.

Systém fakultních nemocnic byl dvakrát oddlužen během, a to během jejich převodu na krajské úřady v letech 2003 a 2004. Ze státního rozpočtu bylo na tyto transakce vládou vyčleněno celkem 3,4 miliardy korun. V roce 2006 bylo do oddlužení fakultních nemocnic investováno dalších 1,6 miliardy korun, polovinu této částky zaplatilo ministerstvo zdravotnictví a druhou polovinu ministerstvo financí. Posledním případem oddlužení fakultních nemocnic, bylo oddlužení dvou pražských nemocnic(nemocnice v Motole a Všeobecné fakultní nemocnice) v roce 2008, které vyšlo na 1,2 miliardy korun.

V odůvodnění předchozího výroku je také dohledatelné, že část závazků nemocnic stát vypořádal již v roce 1998.

Oddlužení systému fakultních nemocnic (nebo dílčích částí) proběhlo čtyřikrát a celkem do něj bylo investováno 6,2 miliardy korun.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný vzhledem k nedostupnosti dat o reálných výdajích MPSV za rok 2012.

Rozpočet Ministerstva práce a sociálních věcí pro rok 2012 (.pdf) přiznával na dávky pomoci v hmotné nouzi 5,56 mld. Kč (viz Specifické ukazatele - výdaje). Nicméně závěrečný účet, případně výroční zpráva nebo jiný dokument, který by uváděl prostředky reálně poskytnuté na dávky pomoci v hmotné nouzi v roce 2012, .

Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Při volbě v Senátu, která proběhla v prosinci minulého roku, byla do Rady ÚSTR zvolena i Emilie Benešová, archivářka Národního archivu. Potud by bylo možné označit Jirsův výrok jako pravdivý. Jelikož se nepodařilo dohledat žádné vyjádření Emilie Benešové, které by vypovídalo o jejím vztahu k ÚSTR, výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Emilie Benešová je členkou Rady ÚSTR, podle oficiálních stránek ÚSTR pracuje jako archivářka v Národním archivu.

Hlasování v Senátu proběhlo 5. prosince 2012. V prvním kole hlasování (které proběhlo tajnou volbou) získala Emilie Benešová 36 hlasů. Zvolena byla ve druhém kole společně s Lukášem Jelínkem a Michalem Uhlem.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný. Na základě veřejně dostupných informací se nám nepodařilo výrok ověřit. Dostupné informace o autorech amnestie jsou protichůdné. Václav Klaus 2. března 2013 pro deník Právo uvedl: "Autorem jsem já. Není žádný jiný autor. Samozřejmě se o tom bavím s nejužším kroužkem spolupracovníků, ale žádný jiný autor neexistuje. To je pořád ta hloupá mediální nebo politická hra".

O podání informací na základě zákona o svobodném přístupu k informacím žádal místopředseda ČSSD L. Zaorálek a místopředseda České pirátské strany J. Michálek či občanské sdružení Lepší Kladno. Podle nich text amnestie naznačuje konzultaci s právníkem, což koliduje s tvrzením prezidentské kanceláře a V. Klause.

Pro neuspokojivou odpověď prezidentské kanceláře a nemožnost se vůči ní odvolat J. Michálek podal správnou žalobu (pdf.) na V. Klause. Podle dostupných informací žalobu zvažuje i občanské sdružení Lepší Kladno a L. Zaorálek.

Postup při zadávání zakázky k takzvaným sKartám je skutečně velmi podrobně zdokumentován na webu MPSV, včetně Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Bohužel se nyní nedá dohledat, kdy byly jednotlivé dokumenty zveřejněny. Demagog.cz již dříve ověřoval ministrovo prohlášení, že „smlouva od ledna visí na webu“ (byla uzavřena v lednu 2012) a ani tehdy se nám nepodařilo dokázat zda je to pravda. V té době (leden, únor 2012) se totiž média v souvislosti s MPSV věnovala převážně kolapsu systému pro vyplácení dávek.

Jak vyplývá z dokumentu Protokol o otevírání obálek (.pdf) z této veřejné soutěže, tendru se účastnily následující subjekty: Česká spořitelna.; Komerční banka; Československá obchodní banka a Česká pošta.

Vzhledem k tomu, že v současnosti je veškeré dokumentace k zakázce dostupná a poměrně transparentní, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Nebyla nalezena žádná studie či analýza, která by potvrzovala nebo vyvracela tento výrok. Požádali jsme o vyjádření profesora Fialu a níže citujme jeho odpověď: "... výrok je založen na podkladech poskytnutých Českou školní inspekcí, která podle ustanovení školského zákona mj. pravidelně zjišťuje a hodnotí průběh, podmínky a výsledky vzdělávání. Na základě analýzy inspekčních výstupů a příslušných datových záznamů sledovaných škol z období 18. 10. 2012 - 17. 12. 2012 nabízí podle tvrzení České školní inspekce 82% škol výuku druhého jazyka. Toto číslo potvrzuje trend zjištěný Českou školní inspekcí v roce 2011/2012, kdy výuku druhého cizího jazyka nabízelo 79% subjektů poskytujících základní vzdělání...." I přes toto ujištění se nám nepovedlo dohledat příslušnou analýzu a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Přidáváme odkaz na nejaktuálnější výroční zprávu (.pdf) České školní inspekce, ve které se nám na tohle téma podařilo najít pouze tuto informaci: " K navýšení minimální časové dotace výuky cizích jazyků využilo disponibilních hodin 77,5 % škol, 22,5 % škol této možnosti nevyužilo a disponibilní hodiny využilo pro posílení výuky jiných předmětů. " Z této formulace ovšem nevyplývá, jestli školy posilují výuku o další cizí jazyk, nebo rozšiřují výuku prvního cizího jazyka.

Miloslav Ransdorf se vyjadřuje ke změně v platech europoslanců, která proběhla v červenci 2009, a na základě dostupných informací je tento výrok hodnocen jako pravdivý.

Jak uvádí oficiální stránky Evropského parlamentu (na stránce zcela dole - Platy a příspěvky), od července 2009 vstoupil v platnost jednotný statut, na základě kterého pobírají europoslanci stejný hrubý měsíční plat (7 956 euro). Zpravodajský server iDnes.cz uvádí, že vzhledem ke skutečnosti stejného spotřebního koše pro všechny europoslance bylo sjednocení platů nezbytné.

Na stránkách (v sekci FAQ - How much does a Member of the European Parliament earn?) evropského centra lze zjistit, že mzdy (z roku 2003/2004) europoslanců z Lotyšska byly, vedle mezd europoslanců ze Slovenska (888 euro) a Maďarska (761 euro), jedny z nejnižších (1 075 euro). Nejvyšší mzdy měli naopak poslanci z Itálie (12 007 euro). Ačkoliv se tyto konkrétní hodnoty mezd liší od těch uvedených Miloslavem Ransdorfem, jednoduchým početním úkonem lze doložit, že nový jednotný plat se dá pokládat za zprůměrňované mzdy všech evropských politiků, a tak tento výrok hodnotíme jako pravdivý.

Pro bližší přiblížení situace uvádíme, že do roku 2009 byli europoslanci jedinými zaměstnanci společných evropských institucí, jejichž platy se odvíjely od národních parlamentů. Nyní jsou hrazeny z rozpočtu Evropského parlamentu, odvádí se z nich daň EU a také příspěvek na úrazové pojištění. Po těchto odvodech plat činí 6 200 euro. Členské státy mohou plat podrobit rovněž vnitrostátnímu zdanění. Dle oficiálních stránek (na stránce zcela dole - Platy a příspěvky) Evropského parlamentu však také existuje několik výjimek: poslanci EP, kteří byli poslanci již před volbami roku 2009 a ti, kteří se rozhodli pro zachování předchozího vnitrostátního systému pro plat, odchodné a důchod, mají mzdy původní. Vedle svých platů dostávají všichni europoslanci od Evropského parlamentu ještě příspěvky určené na pokrytí výdajů, které jim vzniknou při plnění parlamentních povinností - příspěvky na všeobecné výdaje, cestovní výdaje, roční příspěvek na cestovní výdaje a denní příspěvky.