Do péče dětského domova mohou být svěřeny děti do věku 18 let nebo 26 let v případě stálé přípravy na povolání (např. studium VŠ).

Po ukončení pobytu mohou takoví mladí lidé využít podle zákona o sociálních službách institut tzv. domu na půl cesty, což je služba sociální prevence poskytující ubytování pro děti a mládež do 26 let věku opouštějící školská zařízení pro výkon ústavní péče. Po dovršení 26 let už skutečně není další bydlení těchto osob nijak řešeno.

Semelová sama mlhavě zmiňuje dále v diskuzi azylové domy a domy na půli cesty, nicméně nijak nekonkretizuje jejich význam v této problematice. Její tvrzení, že problém u těchto dětí není řešen vůbec, není pravdivé.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý z následujících důvodů:

1) Trest odnětí svobody na dva roky (např. v případě usmrcení z nedbalosti může být vyšší – až šest let) může viník (zde autonehody) obdržet ve specifickém případě těžkého ublížení na zdraví dle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku. V tomto případě se dále šetří podmínka toho, zda jednáním viníka dopravní nehody nedošlo k porušení některé z tzv. důležitých povinností stanovených zákonem o silničním provozu (viz níže). 2) Payne absolutně nezohledňuje náhradu škody poškozenému (zmíněné "poplatky poškozenému"), a to jak v trestněprávní, tak občanskoprávní rovině (viz níže). 3) Kandidát mystifikuje též v otázce "ostatních států Evropy". Problematika je obdobně upravena např. na Slovensku (viz níže).

První bod hodnocení, věnující se specifickému trestu dva roky odnětí svobody, nejlépe odůvodňuje následující část článku ze serveru e-právo, jež se zabývá přestupky a trestněprávními důsledky dopravních nehod:

"V rámci samotného šetření skutkového stavu dopravní nehody se mimo jiné šetří i zavinění nehody konkrétním viníkem. Dojde-li na základě šetření policejní nebo jiný správní orgán k závěru, že konkrétní osoba porušila některou z povinností stanovených zákonem o silničním provozu, bude tato osoba zpravidla obviněna ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 22 a 23 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a hrozí jí dle § 11 a násl. tohoto zákona některá ze sankcí od napomenutí, přes pokutu či zákaz řízení až po propadnutí věci. Nadto je třeba upozornit, že ve stanovených případech se řidiči motorového vozidla, kterému byla příslušným orgánem uložena sankce za přestupek, navíc zaznamená v registru řidičů stanovený počet bodů. V případě dopravní nehody, při které dojde k ublížení na zdraví jiné osoby, se současně šetří, zda jednáním jejího viníka nedošlo k porušení některé z tzv. důležitých povinností stanovených zákonem o silničním provozu. Je-li tento předpoklad potvrzen, může být proti této osobě zahájeno trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti dle ustanovení § 148 odst. 1 trestního zákoníku, případně v závislosti na míře újmy i těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, resp. trestného činu usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, za což pachateli hrozí trest až šesti let odnětí svobody. Klíčovým při posuzování rozdílů a okolností poranění a jejich důsledků je pro soudy vždy lékařský nález či posudek, nikoli pouze skutečnost, jak se poškozený po útoku zdravotně cítil. V souvislosti se způsobením těžké újmy na zdraví, případně smrti, je nutné podotknout, že dobu, po kterou nebyl postižený léčen z důvodu vyčkávání na lékařský zákrok nelze zahrnovat do obsahu zaviněného následku, za který je odpovědný viník nehody.Pokud jde o porušení tzv. důležité povinnosti stanovené zákonem o silničním provozu, pak je třeba uvést, že za porušení důležité povinnosti není dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky (kupř. rozhodnutí sp.zn. 6 Tdo 538/2002) v souvislosti s ustanovením § 148, resp. § 147 trestního zákoníku automaticky považováno porušení jakéhokoli ustanovení pravidel silničního provozu, jež mají za následek ublížení na zdraví či smrt, nýbrž jen porušení takové relevantní povinnosti, jejíž vědomé nerespektování má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku.

Následně výčet „důležitých povinností“ není možné učinit taxativně, neboť je každé jednání posuzováno ve světle konkrétní situace. Typickými příklady, které soudy považují za porušení důležité povinnosti jsou kupříkladu:

• řízení motorového vozidla pod vlivem návykové látky;
• řízení motorového vozidla bez potřebného oprávnění;
• hrubě nepřiměřeně rychlá jízda;
• řízení vozidla za snížené viditelnosti se silně znečištěným čelním sklem a světlomety;
• předjíždění v místech, kde je to zakázáno;
• nesledování technického stavu vozidla;
• nevěnování se plně řízení;
• jízda ve vzdálenosti od vozidla, která nebyla s ohledem na rychlost vozidel bezpečná; aj.

Každá dopravní nehoda je však vždy posuzována samostatně s ohledem na její okolnosti a soud při tomto posuzování, zda byly naplněny znaky daného trestného činu, musí mimo jiné zkoumat existenci příčinné souvislosti mezi porušením důležité povinnosti a následkem jednání."

Druhý bod hodnocení rozporoval tzv. "poplatky poškozenému". Těmi je pravděpodobně myšlena náhrada škody poškozenému (zde nemajetkové škody – zdraví) způsobené trestným činem, na níž trestní zákoník pamatuje. Náhrada škody poškozenému v kontextu trestněprávní odpovědnosti se pak nevylučuje ani s odpovědností občanskoprávní, konkrétně s ustanoveními občanského zákoníku. Povinnost peněžité náhrady za ublížení na zdraví stanovuje především § 2958 a § 2962 násl. občanského zákoníku.

Třetí bod hodnocení: "Všechny ostatní státy v Evropě to řeší dlouhodobými poplatky poškozenému...", nejlépe vyvrátíme odkazem na článek Zákonný postih vinníka dopravnej nehody Ministerstva vnútra Slovenskej republiky, který popisuje celou problematiku na Slovensku. Ta je velmi obdobná výše popsanému řešení problematiky v ČR.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože vzhledem k povaze fenoménu, jehož se výrok týká, není možné zjistit relevantní informace.

První a zatím poslední sčítání bezdomovců, proběhlo v roce 2011. Počet bezdomovců v Praze byl podle údajů ČSÚ 1 254. Sčítání neposkytuje informace o reálném počtu bezdomovců, protože bylo prováděno především v azylových domech. Někteří bezdomovci se odmítli do sčítání zapojit. Předpokládá se, že dvě třetiny bezdomovců nejsou ve statistice vůbec zahrnuty. Průzkum z roku 2009 ukázal na vzorku 157 bezdomovců dočasně ubytovaných v azylových domech, že 43,9 % osob z této skupiny bylo závislých na kouření, 7,6 % bylo závislých na alkoholu, 0,6 % bylo drogově závislých a 20 % osob kombinovalo tyto tři závislosti (.pdf, str. 9).

Tento vzorek a jeho výsledky nelze aplikovat na jinou skupinu bezdomovců, neboť se změnily podmínky bezdomoveckého prostředí. Z informací ohledně počtu drogově závislých zase nelze odvodit procento bezdomovců ve skupině uživatelů drog.

Odhaduje se, že v zemích EU je 25 až 40 % bezdomovců s duševními problémy. Přikládáme rovněž statistiku z USA.

Výrok hodnotíme na základě dokumentů dostupných na webu hlavního města Prahy. Z těch je patrné, že uváděné částky neodpovídají skutečnosti.

Počty problémových uživatelů drog vyčísluje Strategie protidrogové politiky (.pdf, str. 58). Vydávané prostředky pak najdeme ve Výroční zprávě o realizaci protidrogové politiky za rok 2013 (.pdf, str. 45).

RokPočet uživatelů drogVydané prostředky (v tisících Kč)2005 9800 29 0002006 8400 29 0002007 10 000 32 0002008 11 500 37 0002009 10 400 40 0002010 11 350 40 0002011 10 900 35 1502012 14 600 39 0002013 n/a 41 000

V rámci těchto souhrnů se jedná o celkovou částku vydanou městem na protidrogovou politiku. Zmíněná výroční zpráva uvádí konkrétně položky na stranách 52–53 pro roky 2012–2013. Které z těchto všech položek tvoří protidrogovou prevenci města však není nikde zcela konkrétně popsáno a není tak možné korektně určit celkovou částku na prevenci pro daný rok. Z toho důvodu je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Ve výroční zprávě FN Motol (.pdf) za rok 2013 je na stranách 85–87 rozepsán personál nemocnice (resp. všichni zaměstnanci). V tomto výčtu (profesní složení, rozdělení podle kvalifikace, vzdělání a platu) ovšem není popsána kategorie, kterou Miloslav Ludvík zmiňuje.

Z mediálních zpráv se také nepodařilo dohledat, že by FN Motol zaměstnávala zmíněné osoby na dané práce. Nelze tak korektně říci, zda Ludvíkův výrok sedí, či nikoli.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě zápisů z hlasování a rozprav zastupitelstva HMP a informací z volebního programu KSČM.

V zápisu (.pdf) z jednání Zastupitelstva HMP (27. 2. 2014), se Marta Semelová vyslovila pro návrh opatření ukládající radě HMP “ předložit nově zpracovanou metodiku rozdělování finančních prostředků, obdržených jako odvod z loterií tak, aby motivovala městské části ke skutečnému omezení hazardu...“ (str. 6–7).

Mimo to Semelová např. na zasedání zastupitelstva (.pdf, 19. 9. 2013) uvedla následující: “ Považuji opravdu za naprosto postavené na hlavu, pokud rozdělujeme tyto peníze městským částem podle toho, kolik má která povolených výherních hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení a podle počtu dnů, na které byla vydána povolení. My tím přece vyložena nabádáme starosty městských částí, aby tam ty herny, aby tam tyto přístroje herní měli. Čím víc jich budete mít, tím víc budete mít peněz. (...) Znovu požaduji na Radě hl. m. Prahy, aby připravila novou metodiku rozdělování těchto peněz, např. podle počtu obyvatel ” (str.101).

Pravdou také je, že součástí volebního programu KSČM pro Prahu je následující bod: Nulová tolerance k hazardu: likvidace sítě herních automatů a kasín ”.

Výrok je označen jako nepravdivý, protože Městská policie Praha by měla mít 2 520 zaměstnanců, ovšem v současné chvíli jí chybí 280 strážníků, takže má pouze 2240 zaměstnanců. Dalších sto strážníků bude muset odejít na konci příštího roku. Velký podstav je způsoben také tím, že městská policie nemohla vloni nabírat nové posily. Ale celkově lze říci, že během posledních let Městskou policii Praha opustilo značné množství strážníků. Tuto situaci se však ředitelství snaží řešit, a to především formou finančních benefitů.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, z důvodu velkého rozptylu v možném platovém ohodnocení a absenci dohledatelných oficiálních informací.

Podle informací MPSV (.pdf, str. 28) činil medián měsíční mzdy (údaje k prvnímu pololetí 2014) v kategorii Zaměstnanci v ozbrojených silách (kromě generálů, důstojníků a poddůstojníků) 23 646 Kč.

Plat strážníků se liší především v závislosti na době odpracované ve službě a rovněž na lokalitě, kde působí.

Podle Idnes nováčci pobírají v průměru 17 tisíc korun čistého, lidé s desetiletou praxí 21 až 22 tisíc korun čisté mzdy. Portál Městské policie Praha slibuje nástupní plat po 5měsíční přípravě 20 až 22 tisíc korun čistého. Průměrný plat podle jiného článku na Idnes u strážníků v Praze činil v loňském roce 29 609 korun, letos by průměrná mzda měla vzrůst na 30 500 Kč.

Václav Moravec v pořadu uváděl, že průměrná mzda se pohybuje kolem 27 tisíc korun.

Podle nařízení vlády (.pdf, str. 9 a str. 303 a dále) se plat strážníka může lišit až o sedm platových tříd.

Kontaktovali jsme Městskou policii v Praze s žádostí o upřesnění informací a hodnocení doplníme.

Podle výroční zprávy (.pdf – str. 11) FN Motol za rok 2013 měla nemocnice skutečně obrat cca 7 miliard korun. Přesně šlo o 7,15 miliardy. Co se týká výše výdajů na právní poradenství, nelze tuto informaci ve výroční zprávě dohledat. Ta v přehledu výdajů pouze souhrnně popisuje výdaj na služby (ve výši cca 335 milionů). Kolik však přesně jde na právní poradenství, resp. na právníky obecně, není dohledatelné.

Zmínka o 150 milionech je dohledatelná z veřejně dostupných zdrojů (např. ČTK/Lidovky.cz). Byla však aktuální v roce 2012, resp. v té době byla publikována. Bylo také přislíbeno, že se tato částka bude snižovat. Z jednotlivých rozpočtů na webu města však není dohledatelné, kolik přesně město ročně souhrnně vydá za právní poradenství v letech po uveřejnění této zprávy –tedy v letech 2013 a 2014. Je otázkou, zda jde celkovou sumu na právní poradenství pojmenovat jako “vyhazování” peněz, to je spíše otázka interpretace jednotlivých politických aktérů.

Weby Echo24.cz a Idnes.cz informovaly v dubnu a květnu tohoto roku, že výběrovými testy k pražské městské policii prošlo pouze 27 osob z 470 uchazečů pozvaných k výběrovému řízení, což je značně méně než každý sedmý.

Většina dotyčných vypadla na psychotestech. Web regiony.impuls.cz v článku z prosince 2013 uvádí úspěšnost kandidátů okolo 8–9 %. Podle Idnes letos uspělo pouhých 49 uchazečů z 2 100 zájemců.