My jsme v podstatě opsali manifest evropských socialistů, tam je ta vize docela jasná, silná, udržet sociální model a zabránit sociálnímu rozvratu a dezintegraci Evropy.
Pokud srovnáme manifest Evropských socialistů nazvaný Směrem k Nové Evropě s manifestem ČSSD, s označením Chceme spravedlivou a sociální Evropu, k volbám do Evropského parlamentu, zjistíme, že se v mnoha bodech shodují. Důraz je dle ČSSD a PES (Strana evropských socialistů, The Party of European Socialists) kladen zvláště na vytváření nových pracovních míst, snahu o důstojný život Evropanů, konec "podbízení" investorům a sladění daňových a jiných podmínek členských států, snahu pomoci mladým lidem s nalezením adekvátní práce, důslednou kontrolu pracovních podmínek zaměstnanců, rovnost příležitostí a větší míru regulace bankovního systému.
My jsme to zdědili (pomoc stádu OKD), to vyjednal pan Mládek od pana Cieńciały, bývalá vláda od Pana Rusnoka, který vyjednal těch 1,1 (miliard)
Je pravdou, že celý problém s dolem Paskov vznikl dříve, než nastoupila vláda Buhuslava Sobotky, nicméně konkrétní dojednání pomoci státu bylo podepsáno až za současné vlády. Výrok je hodnocen jako zavádějící.
Předmětem výroku je situace týkající se plánovaného uzavření dolu Paskov patřícího těžební společnosti OKD. Konkrétně vedení OKD plán na uzavření dolu oznámilo 17. září 2013 s tím, že za předpokladu finanční účasti státu bude moci být těžba provozována do roku 2018. Bez přispění státu pak měl být důl uzavřen již v závěru roku 2014.
Hledáním řešení nastalé situace byl pověřen tehdejší ministr průmyslu Jiří Cienciala, který spolu s Dalem Ekmarkem, výkonným ředitelem OKD podepsal 6. ledna 2014 memorandum, v němž firma deklarovala ochotu k jednání o podmínkách prodloužení těžby.
Po skončení mandátu Rusnokovy vlády Cienciala nadále působil v pozici vládního zmocněnce pro danou problematiku. Výstupem z jednání byl navržený kompromis zahrnující zachování těžby do roku 2016 za předpokladu finanční spoluúčasti státu na pokrytí nákladů spojených s útlumem těžby. V této souvislosti byla současným ministrem průmyslu a obchodu Janem Mládkem explicitně zmíněna částka 1,1 mld. Kč.
Výslednou konkrétní dohodu tedy Sobotkův kabinet nezdědil, dojednána a podepsána byla až za jeho působení, vláda tak měla prostor dohodu podepsat, vyjednat jinak, či zcela odmítnout.
Německá ekonomika 35 % svého objemu získává z exportu, 60 % německého exportu jde do Evropské unie.
Podle portálu Trading Economics míří skutečně 60 % německého exportu do zemí EU (40 % zboží a služeb je pak vyváženo do zemí eurozóny).
Stejný server pak uvádí za rok 2012 podíl německého exportu na HDP ve výši 51,79 % (stejný údaj uvádí např. i Světová banka). Jelikož se tedy Martinem Schulzem uváděný údaj o podílu vývozu na německé ekonomice výrazně odchyluje od skutečnosti, výrok hodnotíme jako nepravdivý.
Strašně se rozvírají nůžky. 60 % střední třída, většina pořád klesá. Ty oligarchové mají pořád čím dál tím víc a nezaměstnaní narůstaj.
Výrok Petra Hanniga obsahuje velké množství nejednoznačných pojmů a není z něj jasné, o jakém období a jaké oblasti hovoří. Hodnotíme jej proto jako neověřitelný.
Za posledních 6 let narostla v EU nezaměstnanost. Od roku 2004 v EU rovněž mírně vzrostla příjmová nerovnost (měřená podílem příjmů 20 % nejbohatších a příjmů 20 % nejchudších) a tisková zpráva Evropské komise upozorňuje, že „nůžky sociální nerovnosti se stále rozevírají a hrozí, že současné křehké oživení nijak nepřispěje ke zlepšení situace mnoha nízkopříjmových skupin.“
Podíly nezaměstnanosti v Evropské Unii, Eurozóně, Japonsku a USA v letech 2000–2014:
(zdroj: Eurostat)
Střední třída ani oligarchie nemá jednoznačnou definici, a není proto možné ověřit jejich pohyby ani procentuální vyjádření.
Velký sociologický slovník (Linhart, J., et. al, 1996, str. 1340) například uvádí, že střední třída „patří spolu s dělnickou třídou k nejdiskutovanějším pojmům, zejm. pokud jde o vymezení jejích hranic, místa a funkce v třídní struktuře. […] Často se diskutuje o tom, zda ‚demarkační čára‘ mezi střední třídou a dělnickou třídou vede mezi představiteli manuálních a nemanuálních profesí, či zda je toto dělení v dnešní době již irelevantní.“
DD: Vy jste řekl, že (k soudu) pojedete, ale pak jste tam nejel. AB: Ne, ne, já jsem tam byl, 6. 6. 2013 jsem vypovídal 70 minut.
O tom, že vicepremiér Babiš byl prvnímu jednání před slovenským soudem přítomen, informovala ČTK prostřednictvím Českých novin - svého zpravodajského serveru. Dále například také místní média jako server Pluska.sk. Dalšího, říjnového jednání, se nezúčastnil a byl pouze zastoupen advokátem. Na zatím poslední jednání 30. ledna se (přes původně avizovanou absenci) prokazatelně dostavil, článek o tom napsaly například Webnoviny.
Přítomný skutečně nebyl na druhém jednání ve věci, které ale bylo pro absenci svědků odročeno na výše zmíněný 30. leden. Nutno ovšem říct, že vypovídal již na jednání prvním a jeho osobní účast nutná.
Já jsem napsal knihu o fungování byrokracie.
Jan Keller skutečně napsal knihu Sociologie organizace a byrokracie, která „seznamuje s vývojem a současným stavem bádání v oblasti velkých a komplexních moderních organizací“.
Václav Moravec: Jak se projevila Lisabonská smlouva ve společné zahraniční a bezpečnostní politice? Klára Samková: Dala jí právní subjektivitu.
Euroskop.cz potvrzuje výrok Kláry Samkové: „Lisabonská smlouva také zavádí právní subjektivitu Evropské unie. V praktické rovině se tato změna projeví např. v přeměně delegací Evropské komise ve třetích zemích na delegace Evropské unie, které budou integrální součástí Evropské služby pro vnější činnost. Dohody se třetími státy budou v budoucnu uzavírány jménem EU, a nikoli jménem Evropského společenství a členských států. Právní subjektivita ale Evropskou unii neopravňuje k přijímání právních předpisů nebo k jednání v oblastech mimo pravomoci, které jí byly svěřeny členskými státy ve smlouvách.“
Pavel Telička: Všechny politické strany, i zde přítomné, mají ve svém programu, ve svých záměrech, snížení administrativní zátěže, jinou regulaci. (...) Naši europoslanci v této věci na půdě Evropského parlamentu neudělali ani "ň", nic. Jan Zahradil: Není to tak.
Výrok hodnotíme jako nepravdivý na základě aktivity Jana Zahradila v Evropském parlamentu.
Jan Zahradil tvrzení Pavla Teličky vyvracel hned v debatě přímou reakcí zcela po právu. Právě on stál za návrhem nařízení Evropského parlamentu a Rady, jehož cílem je vytvoření lepšího a přehlednějšího legislativního prostředí pro podniky, zejména s ohledem na zjednodušení formalit prováděných dovozci některých textilních výrobků.
Cílem také bylo zajistit větší jednotnost pravidel pro dovoz, a to harmonizací pravidel, která upravují dovoz textilních výrobků, s pravidly upravujícími jiné průmyslové zboží, což by mělo zlepšit celkovou provázanost legislativního prostředí v této oblasti.
Tento konkrétní výstup vyvrací tvrzení Pavla Teličky, že nikdo z českých europoslanců neudělal vůbec nic pro snížení administrativní zátěže.
Zároveň ani první část výroku není pravdivá. Například ČSSD se ve svém programu snížení administrativní zátěže nevěnuje.
Navrhli jsme zákon o zprůhlednění financování politických stran a nabídli jsme jej poslancům, vedli jsme k němu kampaň, informovali veřejnost.
Vyjádření Ondřeje Lišky přinesl pořad Dvacet minut Radiožurnálu ze dne 27. ledna 2014.
Výrok je hodnocen jako pravdivý s výhradou. Strana zelených již v roce 2011 skutečně navrha novelu zákona o financování politických stran, který měl vést k větší transparentnosti. Protože SZ tehdy byla stranou mimoparlamentní, byl návrh nabízen sekretariátům ostatních stran, nepodařilo se nám však dohledat, zda byl návrh nabízen přímo poslancům.
Kampaň, která měla za úkol informovat veřejnost o tomto návrhu novely zákona, probíhala jak na oficiálních webových stránkách strany, tak i na Facebooku, kde byl pro tyto účely založen zvláštní profil.
V r. 2013 Zelení avizovali, že prostřednictvím Libora Michálka, který byl také s jejich podporou zvolen do Senátu, předloží návrh na změnu pravidel financování politických stran. Dle výpisu senátních návrhů zákona však taková novela zatím předložena nebyla.
V některých zemích se to uplatňuje, tento občanský princip, kdy jsou dary zastropovány i podstatně přísnějším způsobem, než jaký my jsme navrhovali v našem senátním návrhu zákona.
Senátní návrh zákona, o němž Dienstbier mluví, vznikl v roce 2011. Řeší jednak zastropování, o němž je řeč, upravuje také limity na kampaň, popř. specifikuje omezení, od koho může politická strana dar získat.
Zmíněný senátní návrh upravuje zastropování darů tak, že „(2) Celková hodnota darů od jednoho dárce nesmí za kalendářní rok převýšit částku 1 000 000 Kč“.
Nutno podotknout, že tento návrh nebyl přijat. Celý legislativní proces naleznete zde.
Jak uvádí Jiří Dienstbier, podobné limity skutečně existují i v jiných zemích, například v USA hodnota daru od jednotlivce pro kandidáta nesmí přesáhnout 2600 dolarů v jedněch volbách pro každého z kandidátů (americký systém ovšem zahrnuje další limity, například pro jednu stranu ročně je to 32 000 amerických dolarů). V Kanadě je tento limit 1200 kanadských dolarů ročně bez ohledu na to, kdo je příjemcem daru.
Studie (.pdf) Mezinárodního institutu pro demokracii a volby IDEA pak ukazuje, že limit existuje také například ve Španělsku, Francii, Polsku nebo Rusku (str. 19).
