Výrok Antonína Staňka hodnotíme jako pravdivý. Tramvaje v Olomouci jsou ve vozovně v Koželužské ulici, která zdaleka nedosahuje kapacity pro umístění všech tramvají.

Město Olomouc pořídilo nové tramvaje v roce 2013 v celkové hodnotě 370 milionů. Protože byly nakoupeny v rámci Regionálního operačního programu Střední Morava, byly ze 75 % financovány z dotací. Město tak zaplatilo 92,5 milionu korun.

Umístění tramvají je ve vozovně v Koželužské ulici, která funguje od roku 1899. Pro nevyhovující kapacitu bylo později vedle vozovny postaveno odstavné kolejiště Rubik. Dále jsou tramvaje odstavovány na ulici Sokolská a v Nové Ulici.

Tramvaje jsou tedy umísťovány buď do vozovny, nebo na odstavné koleje, kde jsou celoročně vystaveny vlivům počasí, navíc chybí prostory pro dostatečnou údržbu, diagnostiku a moderní myčka.

Václav Láska dlouhodobě, především od vstupu do Strany zelených, řeší téma korupce v české politice, kam mimo jiné patří také financování politických stran. Strana zelených se pak chystá podpořit zákon o financování politických stran, jehož spoluautorem byl právě Václav Láska už před vstupem do Strany zelených. Proto tento výrok hodnotíme jako pravdivý.

Na základě analýzy volebních programů pro volby do Poslanecké sněmovny z roku 2013 hodnotíme výrok Tomia Okamury jako nepravdivý. Explicitně, více či méně konkrétněji, své závazky boje s lichvou zmiňuje ve svých programech většina stran a hnutí, které v PS v současné době působí.

Při analýze volebních programů vycházíme z programů stran, jež ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR překročily 5% klausuli a v současné době v Poslanecké sněmovně působí. Jsou to tyto politické subjekty: ČSSD, ANO, KSČM, TOP 09, ODS, KDU-ČSL a Úsvit.

Hnutí Úsvit přímé demokracie skutečně ve svém programu pod bodem č. 6 uvádí: " Budeme prosazovat přijetí zákona proti lichvě a legislativně znemožníme spekulativní exekuce majetku občanů na základě lichvářských půjček. Nikdo nemůže být takto připraven o bydlení a důstojnost. Exekuce musí respektovat základní občanská práva ". Dále je v programu zmíněno předložení novely zákona o spotřebitelském úvěru, snaha o jasné stanovení " co je, a co není lichva " nebo zastropování lichvy " jako násobek lombardní sazby ČNB ".

Nicméně další, kdo boj proti lichvě přímo explicitně zmiňuje, je například strana ČSSD, která ve svém programu na webových stránkách pod bodem č. 9 uvádí: " Zpřísníme regulaci půjček tak, abychom znemožnili lichvu a zabránili předlužování domácností. Zajistíme přísný dozor státu nad exekutory, zabráníme jejich nezákonným praktikám a omezíme nemravné zisky z vymáhání pohledávek ".

Rovněž hnutí ANO ve svém zkráceném programu pro volby z roku 2013 zmiňuje závazek: " Omezíme hazard, zamezíme lichvě " i s podrobnějšími kroky (např. novela zákona o spotřebitelském úvěru, omezení neúměrných sankcí za nesplácení úvěru atp.).

Stejně tak strana KSČM deklaruje na straně 5 svého volebního programu (.pdf), že " hodnota dluhu by neměla nepřiměřeně narůstat o lichvářské úroky a nadměrné sankce ".

Strana TOP 09 ve svém volebním programu (.pdf, str. 23) uvádí: " V minulém období jsme prosadili řadu norem, které chrání spotřebitele proti spekulativnímu jednání na finančním trhu (zákon o spotřebitelském úvěru, směnárenský zákon, zákon o finančním arbitrovi). Rovněž v civilním právu proběhla zásadní rekodifikace spotřebitelského práva, která posiluje ochranu spotřebitelů před lichváři, před neférovým chováním mobilních operátorů a jiných dominantních korporací ".

Otázku existence většího dohledu nad exekutory a snahu, aby malé dluhy nepřerůstaly " do neřešitelných závazků " řeší ve svém programu (.pdf, str. 23) i strana ODS, ačkoliv na lichvářství konkrétně se program nesoustředí.

V neposlední řadě i strana KDU-ČSL do svého programu (.pdf, str. 5) zahrnuje explicitně boj s lichvou prohlášením: " Zvýšíme ochranu občanů před lichvou - zakážeme půjčky s úrokem nad 20 % RPSN ".

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Tématem ochranného léčení se z právního hlediska zabýval prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., který ve svém článku píše: "Zpravidla bude vhodné, aby se léčená osoba po ústavním léčení podrobila ještě ambulantnímu doléčení. Opačná změna bude přicházet v úvahu, např. jestliže léčená osoba nebude dodržovat stanovený režim léčby nebo bude jinak narušovat její průběh. Tyto otázky by měly být objasněny v návrhu zdravotnického zařízení na změny formy ochranného léčení, popř. je-li návrh podán jinou oprávněnou osobou nebo rozhoduje-li soud bez návrhu ve zprávě zdravotnického zařízení, ve kterém je ochranná léčba vykonávána. O změně způsobu výkonu ochranného léčení rozhoduje ve veřejném zasedání okresní soud, v jehož obvodu je zdravotnické zařízení, ve kterém se ochranné léčení vykonává."

Tato slova potvrzuje také web projektu Ligy lidských práv Férová nemocnice. Ten v případě neplnění podmínek ambulantní léčby uvádí: "Neplníte-li podmínky ambulantního ochranného léčení, může soud změnit formu ochranného léčení na ústavní. Musí být ale splněna podmínka, že váš pobyt na svobodě je v důsledku neplnění podmínek ambulantní ochranné léčby nebezpečný. Pokud soud nařídí změnu formy, může vás nechat vyhledat policí a ta vás dopraví do příslušného zařízení."

Pokud je osoba, které bylo uloženo ochranné léčení, při pobytu na svobodě nebezpečná, musí předseda soudního senátu podle § 351 odst. 2 trestního řádu nařídit její bezodkladné dodání do zdravotnického zařízení.

Na základě životopisu zveřejněného Martinem Majorem na webu statutárního města Olomouc hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Martin Major dokončil studium práv na Univerzitě Palackého v roce 2004. Členem zastupitelstva statutárního města Olomouc se však stal již v roce 2002 a členem zastupitelstva Olomouckého kraje v roce 2004. Není tedy pravdou, že by do politiky nešel přímo ze školy. Ba co víc, městským zastupitelem se stal dva roky před koncem svého studia. Podle tohoto životopisu se advokacii věnuje od roku 2004 doposud.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož v lednu roku 2014 brněnští zastupitelé schválili novelu vyhlášky o regulaci hazardu. Již v roce 2003 byly ve vyhlášce (.pdf, str. 3) stanoveny vzdálenosti, ve kterých nesmí být žádné zařízení.

Pravdou také je, že konkrétně ve zmiňovaných Kohoutovicích jsou v blízkosti dvou heren, zdravotnická zařízení, což znázorňuje i následující mapa hazardu. Tyto herny se zde nachází i přes neslučitelnost s blízkostí zdravotnického zařízení, a dokonce i přes to, že byl vyhláškou hazard v této oblasti celoplošně zakázán.

Okamura se od Víta Bárty, který (neúspěšně) kandidoval za hnutí Úsvit ve sněmovních volbách 2013, distancuje dlouhodobě. Jak ovšem v prosinci minulého roku odhalil portál Idnes, spojení mezi Věcmi veřejnými zůstává živé i po volbách, alespoň v personální rovině. Nejméně šest lidí – většinou dříve vysoce postavených ve VV – je spojeno s aktuálními poslanci za stranu Úsvit (Vít Bárta mezi nimi ovšem nefiguruje).

Dodejme také, že v dolní komoře nyní zasedají čtyři poslanci nominovaní za Věci veřejné. Tři z nich jsou podle portálu Naši politici doposud ve Věcech veřejných, vyjma Jiřího Štětiny, který je bez politické příslušnosti.

Kontaktovali jsme Víta Bártu s žádostí o reakci na Okamurova slova, výrok hodnotíme prozatím jako neověřitelný.

V Íránském případě byly sankce skutečně uvalovány postupně, první byly uvaleny již v roce 2006, jak informovala ČTK prostřednictvím české televize. Jednotlivé vlny sankcí ze strany EU pak popisuje Ministerstvo financí na svých stránkách.

Výchozím dokumentem co se sankcí týče je společný postoj (.pdf) Rady (EU) z února 2007, navazující na rezoluci Rady bezpečnosti č. 1737 (2006). Základním podnětem byly tehdy jaderné aktivity Íránu. V první vlně šlo zejména o zákaz dodávání Íránu takového materiálu, který by mohl použít k výrobě jaderných zbraní. Dále také zákaz poskytování služeb a financí, které by takovou výrobu mohly podpořit, a rovněž pořízení takového materiálu z Íráku.

Tento postoj byl změněn dalším společným postojem (.pdf) roku 2008, který nabádá obecně k větší obezřetnosti při obchodních vztazích, finančních transakcích a letištních kontrolách v souvislosti s Íránem.

Prvním skutečně závazným aktem bylo rozhodnutí Rady (.pdf) z července 2010, kterým Rada zakazuje všem členským státům mimo jiné poskytnout Íránu veškerý hmotný i nehmotný materiál (např. know-how), který by mohl být využit v rámci jaderného programu. Dále jde samozřejmě také o zbraně, vojenské vybavení či technologii. Nově však hovoří i o postižení íránského ropného průmyslu (článek 4), omezení investic (článek 5) nebo obchodních a finančních záležitostí (články 7-9.). Došlo rovněž k zmrazení finančních a hospodářských zdrojů některých fyzických osob a organizací (seznam viz str. 12 a dále). Téhož roku následovalo rozsáhlé nařízení (.pdf) vymezující definice a rozšiřující sankce v oblasti finančnictví a obchodu.

Další rozhodnutí (.pdf) z roku 2011 zavazuje členské země odepřít vstup na svá území osobám odpovědným za porušování lidských práv v Íránu. Posílilo se rovněž zmrazení finančních prostředků.

Nařízení (.pdf) Rady EU z téhož roku pak opět rozšiřuje okruh zmrazených aktiv íránského původu (článek 2), posiluje informační a kooperační povinnost států a rozpracovává seznam osob, na něž některé z individuálních sankcí dopadají. V roce 2012 následovalo rozsáhlé nařízení č. 267/2012 (.pdf) zakazující dovoz íránské ropy do Evropy. Začátkem roku pak díky jednáním se zástupci Íránu EU z některých sankcí upustila, což se projevilo nařízením 2014/42 (pdf.).

Vedle EU uvaluje sankce na Írán také USA, což monitoruje například Ministerstvo zahraničních věcí (viz bod 10.2).

Karel Schwarzenberg tedy hovoří pravdu, když říká, že íránské sankce se vyznačují stupňujícím se charakterem a vznikly díky podezření na bující jaderný program v Íránu.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s odkazem na informace NATO.

Podle stránek zpravodajství NATO (JISR, angl.) mají všechny státy Aliance vlastní zdroje a metody získávání zpravodajských informací.

Na schématu reakce na hrozby (pdf. angl. str. 30) lze pozorovat, že jako primární jsou zpravodajská pozorování jednotlivých národů, na které navazuje zhodnocení států Aliance. NATO tak vlastní zpravodajskou službu nemá, ale využívá zdrojů členských států.

Výbor, který je zodpovědný mimo jiné i za zpravodajské informace, je vojenský výbor (Military Committee), který zasedá každý týden. Jeho součástí je zpravodajský výbor (Intelligence Committee, pdf. angl. str. 31).

Neschází se tedy tak často, jak uvádí ministr zahraničí Zaorálek.

I přes tento drobný omyl považujeme výrok jako pravdivý.

Ruský a ukrajinský národ považuje Putin za „sesterské“. „Ať už Ukrajina směřuje kamkoliv, jednou se potkáme. Proč? Protože jsme jeden národ,“vyjádřil se loni. Tím navázal i na starší poznámku adresovanou Georgi Bushovi, ve které podle agentury Kommersant řekl, že Ukrajina není ani stát. Co je Ukrajina? Část jejích území je východní Evropa, ale větší část je dárkem od nás.