ODS ve sněmovních volbách v roce 2002 obdržela 24,47 % hlasů. K tomu politologové Ladislav Cabada a Karel Vodička poznamenávají (str. 229), že"[v]zhledem k předvolební rétorice představitelů ODS v čele s předsedou strany, kdy Václav Klaus prohlašoval, že každý jiný výsledek než vítězství je prohrou, byl tento výsledek chápán jako neúspěch."I z toho částečně vyplývá, že samotný Václav Klaus viděl podmínky, za nichž probíhala volební kampaň, pro ODS spíše jako příznivé.

Následnou reflexi volebních výsledků provedl v rámci ODS speciální pracovní tým, v jehož analýze se objevily čtyři základní vysvětlení volebního neúspěchu. Prvním argumentem byl rozkol v rámci české pravice, kdy jednotlivé politické strany v daném období nebyly schopny vzájemně spolupracovat. Druhý argument se pak v podstatě shoduje s výrokem Pavla Béma, když jako příčinu uvádí špatné přijetí opoziční smlouvy veřejností i médii. Dva poslední body poukazují na některé chyby při formulaci programových tezí ODS a technickém provedení volební kampaně. Podobně nastalou situaci ve svém projevu před zástupci oblastí a regionů ODS zhodnotil i Václav Klaus.

Z povolební analýzy politologa Petra Fialy, který se věnoval přesunům voličů mezi volbami v roce 1998 a 2002, je patrné, že k přesunům mezi jednotlivými politickými stranami docházelo spíše na levici, tedy mezi ČSSD a KSČM. Naopak pravicové strany ztrácely voliče v důsledku snížené volební účasti v rámci jejich tradičního elektorátu. Je otázkou, nakolik k této nižší účasti přispěl sám Klaus vytvořením a držením opoziční smlouvy se (podle svých vlastních slov z kampaně 98) svým hlavním rivalem, ČSSD.

Z výše citovaných poznatků lze dojít k závěru, že volební výsledek ODS ve volbách 2002 byl zapříčiněn mnoha vnitřními i vnějšími faktory. Ačkoliv významným faktorem bylo i kritické přijetí opoziční smlouvy, důležitou roli sehrály například i problematické aspekty politického marketingu a volební strategie jenž nelze označit jako zcela náhodné. Ale chybná taktika ODS se projevila také v přístupu k opoziční smlouvě ve snaze o její zachování i pro následující volební období, čehož naopak dokázalo využít nové vedení ČSSD v čele s Vladimírem Špidlou.

V tomto smyslu je tedy výrok značně zjednodušující, a proto jej hodnotíme jako zavádějící.

Dle každoroční zprávy (.pdf; a.j.) Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) Health at a Glance, vydané v roce 2012, dávalo Německo celkově do zdravotnictví v roce 2010 11,6% svého HDP, Česká republika pak 7,5% (viz. str. 123 citovaného materiálu). Na základě této publikace hodnotíme výrok bývalého ministra Hegera jako pravdivý.

Je sice pravda, že koalice disponuje podpisy 101 poslanců, nicméně s tímto prohlášením přišla 25. června, tedy den po demisi expremiéra Petra Nečase.

Prezident Zeman však již v pondělí 24. června potvrdil, že má v plánu jmenovat úřednický kabinet. Kancléř prezidenta Vratislav Mynář pak tvrdí, že oznámení koalice o podpoře 101 poslanců přišlo pozdě a prezident Zeman nechtěl na poslední chvíli měnit plán sestavení úřednické vlády.

Nebylo to tedy tak, že by Miloš Zeman ,,najednou” oznámil záměr jmenovat úřednickou vládu proti existující podpoře 101 hlasů pro Miroslavu Němcovou, jak tvrdí Martin Kuba. Tato podpora byla ve skutečnosti oznámena koalicí až den poté, co prezident Zeman deklaroval záměr jmenovat úřednický kabinet.

Úroky za dlouhodobé státní dluhopisy byly v posledním roce převážně více než 2 %.

Česká Republika se letos skutečně umístila kolem desátého místa v žebříčku států s nejnižšími úroky za státní dluhopisy (konkrétně na jedenáctém).

V porovnání s Německem jsou pak naše úrokové sazby za poslední dva roky skutečně vyšší.

V posledním roce (období září 2012 až září 2013) ovšem podle Evropské centrální banky byla ovšem úroková sazba dluhopisů převážně (v sedmi sledovaných měsících) nad úrovní 2 %, není tedy pravda, že by se úrok pohyboval v rozpětí 1,5 až 2 %, jak tvrdí Němcová.

Občanská demokratická strana a Česká strana sociálně demokratická vládnou v koalici nejen na brněnském a plzeňském magistrátu, ale také například v Ostravě a Jihlavě, kde je součástí koalice kromě těchto dvou stran ještě KDU-ČSL. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je na základě dat z webu volby.cz hodnocen jako pravdivý.

Situaci v Jihomoravském kraji pojmenovává Sobotka přesně. Michal Hašek získal o zhruba 1200 preferenčních hlasů víc, tato část výroku je tedy pravdivá.

Preferenční hlasy (ČSSD - JMK 2010)B. Sobotka 23 962M. Hašek 25 181Rozdíl 1219

Co se týká postavení mezi třemi politiky ČSSD, kteří dostali nejvíce preferenčních hlasů, tak i tato část výroku Sobotky je pravdivá a to v případě, že preferenční hlasy pojmeme jak absolutně, tak i percentuálně.

Pořadí politiků ČSSDpref. hlasy absolutněpref. hlasy v % 1. HašekParoubek 2.Sobotka Hašek 3. Zaorálek Sobotka4. ParoubekPecina

Volby do Evropského parlamentu dosud skutečně vzbuzují poměrně vlažný zájem u českých voličů, nikoliv však na politické scéně, kdy počet kandidujících subjektů je srovnatelný s volbami do českých zastupitelských sborů. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.

Při srovnání vycházíme z údajů ČSÚ zveřejňovaných na serveru volby.cz. Volby do Evropského parlamentu u nás zatím proběhly dvakrát – do historicky prvních voleb v roce 2004 se přihlásilo 32 stran a uskupení, k urnám přišlo 28,32 % oprávněných voličů. Účast u voleb v roce 2009 se pak prakticky nelišila, k volbám přišlo 28,22 % voličů, kandidátku podalo 33 subjektů.

V zatím posledních volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 2010 kandidovalo 27 stran a volební účast se vyšplhala na 62,6 % oprávněných voličů. Například v roce 2002 dosáhla účast ve volbách do PS 58 % a kandidovalo 29 subjektů.

Volby do Senátu mají jinou periodicitu i volební systém, kdy se volí většinově ve dvou kolech. Každé dva roky se volí ve třetině volebních obvodů. První kolo navíc tradičné bývá spojeno s dalšími volbami - krajskými či komunálními. Jiná je tedy i účast – například řádné volby do jedné třetiny obvodů v roce 2010 přilákaly 44,59 % oprávněných voličů v prvním kole a 24,64 % ve druhém, voliči vybírali z kandidátů z 36 různých stran a hnutí (celkově za všechny obvody).

Ze srovnání vynecháváme krajské a komunální volby, protože ty se vyznačují značným množstvím lokálních uskupení.

Data o vývoji HDP v eurozóně a České republice potvrzují slova Vladimíra Dlouhého o tom, že naše ekonomiky zatím kopíruje dynamiku v eurozóně.

3Q10 4Q10 1Q11 2Q11 3Q11 4Q11 1Q12 2Q12 3Q12

EMU 2,1% 1,9% 2,6% 1,7% 1,3% 0,2% 0,3% -0,8% -0,8%

ČR 3,0% 3,3% 3,1% 2,1% 1,4% 0,6% -0,2% -1,6% -1,6%

Přikládáme také odkaz na grafické znázornění porovnání vývoje HDP v ČR a Eurozóně.

Výrok Martina Peciny je hodnocen jako neověřitelný, neboť se nám nepodařilo dohledat informace potvrzující "rozprášení nejagresivnějších neonacistických buněk" za doby jeho působení ve funkci ministra vnitra ve vládě Jana Fischera.

Tisková zpráva SPOZ z 15. srpna dokládá pravdivost výroku: „Politická rada projednala také oslovení současných ministrů vlády Jiřího Rusnoka ohledně účasti na kandidátce. Rozhodli jsme se, že oslovíme s nabídkou jednání všechny současné ministry mimo těch, kteří již deklarovali, že kandidovat do parlamentu nechtějí.“

Ministra kultury Jiřího Balvína Mynář nezahrnuje, neboť „za sebou má manažerské pochybení.“