Výrok je označen jako nepravdivý, protože v italském kantonu Ticino ve Švýcarsku v září roku 2013 byl sice skutečně referendem schválen zákon, který zakazuje zahalování obličeje na veřejných místech, vztahuje se tedy i na burky a nikáby, nikoliv však na hidžáby, které zakrývají pouze vlasy.

Parlament tohoto kantonu daný zákon schválil na konci listopadu 2015 a v této souvislosti federální parlament ve shodě s vládou řekl, že zákon není rozporu s federálním právním řádem. Zákon (it) vstoupí v platnost 1. července 2016.

Povaha tohoto nebezpečí plyne ze samotné definice toho, kdo je to uprchlík. Tu poskytuje například Úmluva o právním postavení uprchlíků (.pdf), kterou přijalo Valné shromáždění OSN v roce 1951.

Podle článku 1 odstavce 2 tohoto dokumentu se uprchlík "nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti" (s. 2) . Tento legální status byl přijat a ratifikován všemi 28 státy EU. Nebezpečí tedy plyne z neschopnosti státu poskytnout svým obyvatelům ochranu, v horším případě je právě stát původcem výše definovaného pronásledování.

Bezpečným navrácením se pak zabývá tzv. princip Non-Refoulement, který zakazuje navrátit oběť persekuce do rukou původce této persekuce. Zásada vychází ze zmiňované Úmluvy a jejího Protokolu z roku 1967. Rozbor (.pdf) tohoto principu na webu Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) specifikuje, že omezení navrácení uprchlíků se netýká jen země původu, ale jakéhokoliv teritoria, kde by byli v ohrožení (s. 122).

Případ soudce Jiřího Berky a dalších osmi lidí, kteří měli manipulovat s konkurzy, řeší soudy již od roku 2003 a týká se skutků, ke kterým mělo docházet v letech 2000-2003. Obžaloba vinila skupinu lidí okolo Berky ze zneužití pravomoci veřejného činitele, účasti na zločinném spolčení, poškození věřitele, porušování povinnosti při správě cizího majetku nebo nepravdivého znaleckého posudku.

Zatím poslední rozsudek ve věci padnul v listopadu 2015, kdy táborský soud odsoudil Berku na 8,5 roku odnětí svobody. Ač obhájci naznačovali, že se patrně odvolají, z veřejných zdrojů není možné zjistit, zda k odvolání došlo nebo zda rozsudek nabyl právní moci. Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Ve zprávě odborového svazu zdravotnictví a sociální péče "Petice za záchranu českého lázeňství slavila v Senátu úspěch" se píše: "Lázeňství kromě nepopiratelného pozitivního vlivu na zdravotní stav tak zaměstnává cca 11 tisíc zaměstnanců přímo v lázeňských zařízeních a dalších až 40 tisíc zaměstnanců v navázaných oborech." V tomto případě jde však o celorepubliková čísla, zatímco Miloš Zeman vztáhl toto číslo na diskuzi o Karlovarském kraji.

V Karlovarském kraji probíhá zhruba polovina celorepublikové lázeňské péče tj. 129 668 pacientů z celkových 336 682 se léčí právě v tomto kraji (Lázeňská péče 2014 .pdf str. 12). Odtud lze směřovat úvahy k tomu, kolik osob v Karlovarském kraji je napojeno na lázeňství, pokud celorepublikově je to až 51 tisíc osob.

Na stránkách Českého statistického úřadu se můžete podívat na kolik lidí bylo zaměstnáno v jakém odvětví v Karlovarském kraji v roce 2014 (.xlsx). K tomu také připojujeme analýzu (.pdf) zaměstnanosti Karlovarského kraje, ze které plyne, že v roce 2013 bylo v odvětvích spojených s lázeňstvím (ubytování, stravování, pohostinství, zdravotní a sociální péče) zaměstnáno přibližně 17 000 osob.

Z tohoto důvodu můžeme říci, že pravděpodobnost, že v Karlovarském kraji je na lázeňství napojeno minimálně 40 tisíc osob, se limitně blíží nule a výrok tedy vyhodnotit jako nepravdivý.

Současná německá podoba institutu oddlužení podle některých studií působí edukativně na dlužníka i na další potenciální dlužníka. Informace o dopadech na celkovou ekonomickou situaci Německa se však nepodařilo dohledat.

V německé právní úpravě probíhá podle zákona Insolvenzordnung (anglický překlad) oddlužení tak, dlužník po dobu několika let odvádí veškeré své příjmy opatrovníkovi, který je poté rozděluje mezi věřitele a část vrací dlužníkovi. Dlužník má povinnost po tuto dobu provozovat přiměřenou výdělečnou činnost. Pokud plní všechny své povinnosti, je poté osvobozen od dluhů. (§ 286 - § 295 InsO)

Informace o vlivu institutu oddlužení na celkovou ekonomickou situaci v Německu se nepodařilo dohledat. Ve studii (.pdf) profesor práva Jason J. Kilbourn porovnává německý a americký způsob oddlužení (přičemž americký nepracuje s několikaletým procesem, ale s jednorázovým zbavením dluhů). Píše, že tyto dva systémy produkují podobné ekonomické výsledky, nicméně německý způsob obsahuje lepší sociální cíle (s. 259). Předchozí německá úprava, která se více zaměřovala na věřitele a méně cílila na práci s dlužníky, nesla v porovnání s tou současnou větší riziko, že se dlužník místo poctivého splácení zapojí do černé ekonomiky (s. 264 - 265).

Ve studii (.pdf) z pohledu behaviorální ekonomie tentýž autor popisuje, že německý (a obecně evropský) způsob je edukativní pro budoucnost dlužníka a má větší potenciál působit odstrašujícím způsobem na další potenciální dlužníky (s. 29).

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, jelikož jsme doposud neobdrželi odpověď ze strany Ministerstva životního prostředí na náš dotaz ohledně rozsahu staveb s udělenou EIA.

Zákon o státní službě byl jednou z podmínek našeho přistoupení k Evropské unii. Skutečnost, že Česká republika byla jedinou zemí, kde takový zákon nebyl účinným potvrzuje na svém webu např. Rekonstrukce státu. Původní zákon o státní službě (zákon č. 218/2002 Sb.) byl schválen již v roce 2002, avšak jeho účinnost byla stále odkládána až do doby, kdy byl tento zákon zrušen novým zákonem o státní službě, který je účinný od 1. ledna 2015.

Co se týče tzv. EIA (z anglického Environmental Impact Assessment, tedy vyhodnocování vlivů na životní prostředí), poprvé byla v České republice uzákoněna již v roce 1992 (zákon č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí). Tento byl v roce 2001 nahrazen novým zákonem, který je účinný do dnešního dne, přičemž za vlády současné koalice byl dvakrát novelizován (viz záložka Historie). Poslední novela byla schválena v důsledku hrozícího zastavení čerpání fondů EU ve výši cca 100 miliard, jelikož zákonodárci dříve nesprávně implementovali směrnici EU do našeho právního řádu. Není však pravdou, že bychom dříve neměli EIA uzákoněnu.

Senátor Štěch ve svém popisu porušování běloruského sankčního režimu vychází ze špatného chápání podstaty těchto sankcí, které na Bělorusko uvalila EU kvůli soustavnému porušování lidských práv v této zemi.

Tyto sankce (z nichž většina byla v únoru 2016 zrušena) byly administrovány prostřednictvím několika direktiv Evropské komise, poslední z nichž bylo rozhodnutí 2012/642/CFSP. Sankce zde uvedené je možné rozdělit do tří hlavních kategorií:

a) Zákaz obchodování se zbraněmi mezi státy EU a Běloruskem (článek 1).

b) Zásadní omezení svobody cestovat do EU pro jmenovitě vybrané představitele běloruského režimu prezidenta Lukašenka, které se přímo podílejí na porušování lidských práv (článek 3).

c) Zmrazení všech finančních prostředků uvedených běloruských firem a podniků, které jsou také komplicitní v porušování lidských práv, či mají přímou podporu Lukašenkova režimu (článek 4).

Z výše uvedeného nijak nevyplývá, že by se sankce vztahovaly na obchod s běžným zbožím (ony "šroubky") mezi EU a Běloruskem. Ostatně, podíváme-li se na charakter obchodní výměny mezi ČR a Běloruskem v letech 2010-2014, které přímo spadají do rozmezí, které senátor Štěch zmiňuje, zjistíme, že mezi nejvýznamnější položky českého vývozu patřily: stroje a přepravní zařízení, zařízení pro průmyslová odvětví nebo třeba osobní automobily.

Pokud se podíváme na český export do Běloruska v širším časovém horizontu, tak zjistíme, že vývoz probíhal i v letech, kdy byly v účinnosti hlavní sankce EU vůči Bělorusku (2006-2016). Data vycházejí z databáze zahraničního obchodu na stránkách Českého statistického úřadu.

Tvrzení, že ČR do Běloruska během posledních 10 lete nedodala "ani šroubek", je proto nepravdivé.

Vláda ČR dne 20. listopadu 2015 skutečně schválila návrh Časového harmonogramu realizace konceptu přípravy systému elektronického mýta po 2016 (.pdf) ministra dopravy Dana Ťoka, který poskytuje nástin provozu stávajícího systému do roku 2019 (s. 1-3) a rámec zadávacího řízení pro pozdější roky (s. 4-5). Návrh harmonogramu počítal s podpisem smlouvy s nově vybraným Generálním dodavatelem v říjnu 2016 (s. 2). Vláda v dubnu 2015 schválila (.pdf) technologicky neutrální charakter řízení.

Dosavadním provozovatelem výběru mýta byla firma Kapsch, které měla ke konci roku 2016 vypršet desetiletá smlouva. Už koncem prosince 2015 vypadala lhůta vybrání nového provozovatele do konce roku 2016 neproveditelně.

Že ministerstvo vypsat nový tendr nestíhá podle plánu, se potvrdilo. Ministr Ťok uvedl, že Kapsch zůstane provozovatelem mýtného systému až do roku 2019. S nabídkou na provozování českého mýtného systému přišel slovenský SkyToll, provoz by společnost mohla převzít od začátku roku 2017, pokud se pro ni ministerstvo rozhodne do konce září.

Dohoda zmiňovaná premiérem Sobotkou tedy skutečně proběhla, realizace se ovšem zřejmě neuskuteční tak, jak bylo v návrhu harmonogramu naplánováno. Možnost zpoždění ovšem dokument (.pdf, s. 6) sám avizuje.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Česká republika vyslala koncem minulého roku na ochranu vnější schengenské hranice celkem 95 příslušníků Policie ČR.

Konkrétně do Slovinska bylo vysláno 20 policistů, kde budou působit do konce ledna 2016. Účelem společných hlídek bude pomoc Slovinsku při zvládání aktuální migrační situace. Do Makedonie bylo vysláno 25 policistů, kteří zde budou působit od poloviny ledna do konce února 2016. DoMaďarska pak byl vyslán nejvyšší počet policistů, a to 50, kteří zde působili do poloviny prosince 2015. V Maďarsku taktéž pomáhali dvě desítky českých vojáků.

S utajovanými informacemi je nakládáno podle zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Bezpečnost jejich přenosu dále upravuje vyhláška 523/2005 Sb.

Podle zákona jsou utajované informace zasílány pouze systémy, které jsou certifikované Národním bezpečnostním úřadem. Musí přitom naplňovat bezpečnostní kritéria, jako je například nutnost odpovídající úrovně kryptografické ochrany (tzn. šifrování) nebo kritérium fyzické bezpečnosti.

E-mailové schránky bezpečnostní kritéria obecně nenaplňují. Jako příklad můžeme uvést analýzu společnosti Google, která dokládá, že poskytovatelé e-mailových schránek přenášené zprávy nešifrují. Stejně tak ze své podstaty nemohou zaručit ani podmínku fyzické bezpečnosti.