Ke změnám došlo např. schválením novely zákona o veřejném zdravotním pojištění a zákona o zdravotních službách.

Novela zákona o veř. zdr. pojištění změnila ministrem zmíněná pravidla např. tím, že úhrady za péči nově se poskytují (§ 15) dle "ceny zdravotnického prostředku v ekonomicky nejméně náročném provedení". Jak uvádí Oborová zdr. pojišťovna, "Dosud zdravotní pojišťovna hradila 75 % z ceny jakéhokoliv prostředku, který lékař předepsal". Dochází tedy ke standardizaci péče a změně pravidel, jak tvrdí ministr.

Oproti původnímu zákonu o péči o zdraví lidu nese zákon o zdravotních službách řadu ustanovení o právech pacienta (§28-40). Prezentace ministra Hegera, která přibližně odpovídá zákonné úpravě, stručně shrnuje legislativní změny. Pro zákon s účinností od 1.dubna 2012 zatím nelze hodnotit faktické dopady na práva pacientů, v legislativě ale k jejich posílení došlo.

S odvoláním na analýzu OECD, která srovnává výdaje na zdravotnictví ve vybraných zemích, a která kromě České republiky zahruje většinu členských států EU hodnotíme výrok jako pravdivý.

OECD srovnává různé ukazatele ve zdravotnictví, výrok ministra Herega potvrzuje tabulka Public expenditure on health (Výdaje na zdravotnictví z veřejných rozpočtů), která ukazuje podíl výdajů z veřejných rozpočtů jako procento celkových výdajů. Tento podíl činil v Česku v roce 2010 (poslední dostupné srovnatelné údaje) 83,8%. Vyšší podíl už je jen v Dánsku (85,1%) a v Norsku (85,5%), to ale není součástí EU. Podobně vysoké hodnoty najdeme také ve Velké Británii a ve Švédsku.

Vysoký podíl veřejných výdajů znamená naopak nízké finanční nároky na pacienty, jak potvrzuje i interpretace těchto dat na idnes.cz.

Dle článku 68, odst. 2 Ústavy ČR: “Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.”

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme na základě dostupných informací jako zavádějící. Jiří Dienstbier v rozhovoru pro Týden.cz doslovně uvedl: “ Zcela jednoznačně nemohu podpořit Miloše Zemana. Jak jsem říkal, má velmi problematické vazby. Přes Miroslava Šloufa je napojen na pražského kmotra Tomáše Hrdličku, na pražskou mafii je napojen i přes pana Vratislava Mynáře, šéfa SPOZ, který až do května byl v představenstvu společnosti, která exekučně vymáhá pokuty dopravního podniku”.

J. Dienstbier tak sice naznačil spojení mezi dotyčnými osobami, explicitně všal neuvedl, že se přímo stýkají, jak se se vyjádřil M. Zeman .Proto hodnotíme výrok jako zavádějící.Ověřit zda M. Zeman dotyčné osoby někdy viděl se nám pochopitelně nepodařilo.

Táňa Fischerová hovoří o situaci po volbách v roce 2006. První Topolánkova vláda byla jmenována, začala tedy vládnout, prezidentem Klausem 4. září 2006 a poté, co nezískala důvěru sněmovny, byla pověřena dočasným výkonem funkce - de facto až do jmenování druhé Topolánkovi vlády 9. ledna 2007, respektive vyjádření důvěry této vládě o 10 dní později. Nejde tedy o 7 měsíců, jak tvrdí Fischerová, ale o 4 měsíce a 15 dní. Časový rámec:

• Volby do poslanecké sněmovny proběhly 2. - 3. června 2006.
• Václav Klaus jmenoval Mirka Topolánka premiérem 16. srpna 2006.
• 4. září 2006 prezident jmenoval vládu podle jeho návrhu
• 3. října 2006 první vláda Mirka Topolánka nezískala důvěru sněmovny (viz hlasování)
• 11. října 2006 vláda podala demisi a byla dočasně (do sestavení nové vlády) pověřena výkonem funkce
• 9. ledna 2007 byla jmenována druhá vláda Mirka Topolánka
• 19. ledna 2007 získala důvěru sněmovny

Listina základních práv a svobod byla přijata v roce 1991 ústavním zákonem 23/1991 Sb (.pdf). § 6 odst. 1,říká, že " Zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu s Listinou základních práv a svobod nejpozději do 31. prosince 1991. Tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která s Listinou základních práv a svobod nejsou v souladu. "

Podle této argumentace pozbyly Benešovy dekrety účinnosti k 31. 12. 1991.

Benešovy dekrety jsou tzv. obsoletní předpis (zastaralý), byly přijaty platným způsobem, platily, nikdo je nezrušil, ale v současnosti se podle nich již nepostupuje, pozbyly účinnost.

Ústavní soud ve svém nálezu z 8. března 1995 k uvedenému konstatuje: „Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem. Vzhledem k tomu, že tento normativní akt již splnil svůj účel a po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy, a nemá tedy již nadále konstitutivní charakter, nelze dnes, za uvedené situace, zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky], neboť takový postup by postrádal jakoukoli právní funkci. Opačný postup by ostatně zpochybnil princip právní jistoty, jenž je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů.“

Karel Schwarzenberg tedy ve svém výroku zaměňuje platnost a účinnost a i když se patrně jedná pouze o špatnou formulaci, výrok je hodnocen jako zavádějící.

Úřednická vláda Jana Fischera byla do úřadu jmenována 8. května 2009 a úřad opustila 13. července 2010. Během jeho vlády zaznamenal vývoj HDP meziroční pokles 4,1 %, a to ve třetím čtvrtletí roku 2009. (Český statistický úřad) Za celý rok 2009 pak vývoj HDP byl -4,5 %. (Eurostat)

Tento výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Článek 63 Ústavy popisuje pravomoci prezidenta republiky, z nichž jedna je skutečně jmenování soudců. Pro informaci doplňujeme, že tato pravomoc podléhá kontrasignaci.

Kandidáty na vstup do EU jsou Bývalá jugoslávská republika Makedonie, Srbsko, Černá Hora, za potencionální kandidátské země jsou pak považovány Albánie, Bosna a Hercegovina, Kosovo.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě informací ze stránek vlády ČR, ministerstva dopravy a zpravodajských článků. Hodnocení však doplňujeme i o další koncepční dokumenty, které zůstaly v platnosti i ve zmiňovaném období.

Za posledních 6 let, které uvádí Milan Chovanec, měla Česká republika tři pravicové vlády - první a druhá vláda Mirka Topolánka a po úřednické vládě Jana Fischera následovala současná vláda Petra Nečase. Za období těchto tří vlád se vystřídalo šest ministrů dopravy v pořadí: Aleš Řebíček, Petr Bendl, (zde následoval ministr úřednické vlády Gustáv Slamečka), Vít Bárta, Radek Šmerda, Pavel Dobeš a současný ministr Zbyněk Stanjura.

Superkoncepcí, o níž hovoří Milan Chovanec, je myšlen dokument s názvem Strategie dopravy jako nevyhnutelná součást rozvoje České republiky do roku 2025 vydaná v lednu 2011 za ministra Víta Bárty. Původně měl být před ní projednáván vládou nový harmonogram výstavby dopravní infrastruktury pro léta 2011 - 2013, byl však kvůli této nové strategii stažen. Nástupce Radek Šmerda tuto " superkoncepci " následně odložil a přehodnotil význam některých staveb. Další ministr v pořadí Pavel Dobeš pak na společném mítinku s Petrem Nečasem uvedl, že nechce prosazovat Bártovu nebo Šmerdovu koncepci.

Během let 2005 - 2013 však existoval také například koncepční dokument s názvem Dopravní politika České republiky pro léta 2005 - 2013 přijatý již za vlády Jiřího Paroubka. V prezentaci (.pdf) Pavla Dobeše z roku 2012 se uvádí, že tento dokument byl průběžně aktualizován, nicméně zůstal v platnosti. V současné době již existuje návrh (.pdf) na dopravní politiku pro roky 2014 - 2020 s výhledem do roku 2050. Dále uvádí i Národní programy reforem. Ačkoliv je tedy fakticky výrok Milana Chovance pravdivý, netýká se všech koncepčních dokumentů.