Novelu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení, tzv. insolvenčního zákona, která způsobila nárůst počtu provozoven, předložil ministr za ODS. Nicméně to nebyl Jiří Pospíšil, ale ve studiu přítomný Pavel Blažek. Sněmovně byla předložena v březnu 2013, prošla sněmovnou a nabyla účinnosti 1. ledna 2014. Tato skutečnost však není hlavní částí výroku, hodnotíme jej proto jako pravdivý s výhradou.

Stěžejní změny doznal zákon ve třetím článku druhé části (pdf, str. 120), ve kterém zákon říká, že insolvenční správce může mít kromě sídla také provozovnu, činnost insolvenčního správce může být vykonávána ve více provozovnách. V obvodu jednoho okresního soudu však může mít pouze jednu provozovnu. V obvodu jednoho krajského soudu může však mít insolvenční správce více provozoven.

Jak uvádí důvodová zpráva vyhlášky (.doc) ministerstva spravedlnosti, od doby, kdy novela vstoupila v platnost (1. ledna 2014), narostl počet provozoven na 3000, zatímco insolvenčních správců je pouze zhruba 500 (dle článku Hospodářských novin.) Jak vysvětluje důvodová zpráva: „... dochází k masivnímu nárůstu počtu provozoven za účelem maximalizace nápadu insolvenčních věcí, ovšem za současného snížení kvality výkonu činnosti insolvenčních správců.“ (str. 2)

Právě nárůst počtu provozoven a fakt, že na některé insolvenční správce připadá až 60 provozen byl hlavním argument, kterým ministerstvo spravedlnosti vedené Robertem Pelikánem (ANO) odůvodňovalo nutnost své vyhlášky. Podle její důvodové zprávy: „Velmi často byl za provozovnu označen veřejně nepřístupný průmyslový objekt, restaurace, herna či rodinný dům, jehož obyvatelé o existenci provozovny na dané adrese neměli žádné informace.“ (str. 2)

Pelikánova vyhláška začala platit 1. srpna 2015 a okamžitě se proti ní ozvala Asociace insolvenčních správců.

Vyhlášku však napadla skupina 21 senátorů u Ústavního soudu, který svým rozhodnutím 17. února 2016 zrušil ustanovení vyhlášky ukládající povinnost fyzické přítomnosti insolvenčních správců na provozovnách.

Česká republika byla vnímána jako země zdrženlivá při řešení migrační krize zejména v souvislosti s přijímáním uprchlických kvót a uprchlíků. O tomto informovala řada médií, za všechny New York Times nebo Prague Post.

Iniciativu pak Česká republika projevila svoláním mimořádného summitu V4 do Prahy, kde měla vystoupit s alternativním plánem pro řešení migrační krize. Na tomto summitu přijaly země V4 společné prohlášení k migrac i (.pdf).

V tomto prohlášení jsou obsaženy např. tyto body:

• "Předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny vyzývají k dosažení pokroku zejména ve dvou oblastech: zaprvé k urychlenému přijetí pozice Rady k “Evropské pohraniční a pobřežní stráži” za nizozemského předsednictví zachovávající patřičnou rovnováhu mezi pravomocemi EU a suverénními kompetencemi členských států; zadruhé k dosažení rychlých a přesvědčivých výsledků při provádění Společného akčního plánu Evropská unie - Turecko. V tomto ohledu je úloha Turecka, pokud jde o zastavení migračních toků a boj proti obchodování s lidmi, klíčová."

• "Myšlenka vytvoření alternativního podpůrného plánu pro západobalkánskou migrační trasu vzešla z lednové výměny dopisů mezi předsedou vlády Slovinské republiky a předsedou Evropské komise. V reakci na tuto korespondenci předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny plně sdílejí názor, že by alternativní podpůrný plán měl vycházet z existujících rámců unijní a bilaterální spolupráce a měl by využívat nástroje a agentury Evropské unie, včetně FRONTEXu. Součástí tohoto plánu by mělo být, v případech, kdy je to nezbytné, také efektivnější sdílení relevantních informací, jakými jsou data obdržená z databáze EURODAC, se třetími zeměmi. Provedení takového plánu bude vyžadovat aktivní zapojení všech dotčených zemí a institucí a předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny potvrzují svou připravenost aktivně se na tomto úsilí podílet. Ve snaze usnadnit implementaci příslušných opatření předsedové vlád zemí Visegrádské skupiny deklarují svou ochotu poskytnout obecně těm zemím západního Balkánu, které jsou nejvíce vystaveny masivnímu přílivu migrantů, náležité prostředky praktické podpory, a to na základě jejich skutečných potřeb."

O výstupu z tohoto setkání, tedy snahu o prosazení záložního plánu k migrační krizi, informovala také zahraniční média, za všechny uveďme Politico.

Na summitu v Bruselu se 17. února probírala 2 velká témata. Jednak migrační krize a pak také tzv. Brexit. Země V4 (zejména Maďarsko) se dostalo do konfliktu s italským premiérem Renzim, který zopakoval spojení čerpání fondů s EU s přijímáním uprchlíků (upozorňujeme, že toto není podle evropských pravidel možné). O tomto informoval ve své online reportáži server Aktuálně.cz.

Na adresu záložního plánu zemí V4, pak prohlásil Donald Tusk, ženení čas na plány A, B nebo C.

Jednací řády územně samosprávných celků se liší v každém kraji. Obecně se dá říci, že je rozprava regulováno přísněji, než je tomu v případě Poslanecké sněmovny. To hlavně z důvodu, že je možné odhlasovat její ukončení navzdory tomu, že by chtěli zastupitelé stále vystupovat.

Jednací řád vydává příslušné zastupitelstvo na základě zákona o obcích a zákona o krajích. Vzhledem k této skutečnosti se od sebe mohou jednotlivé jednací řády lišit.

Uvádíme několik příkladů úpravy jednacích řádů krajských zastupitelstev:

Jednací řád Středočeského kraje např. stanovuje v čl. 11 odst. 9 dvouminutové omezení u faktické poznámky a odpovědi na ni. Předsedovi klubu, členu Rady a řečníkovi, pověřenému přednést k věci stanovisko politického klubu je uděleno slovo kdykoliv o to požádá. Dle čl. 11 odst. 11 se může zastupitelstvo usnést na časovém omezení rozpravy (to však neplatí pro předkladatele nebo zastupitele přednášejícího stanovisko Klubu) a dle odst. 12 tohoto článku může být při překročení doby řečníkovi odnímáno slovo.

JŘ Pardubického kraje omezuje také počet vystoupení na dvě (netýká se faktických poznámek) a pokud se zastupitelstvo neusnese na jiné době, činí maximální doba vystoupení pět minut a dvě minuty u faktických poznámek.

JŘ Moravskoslezského kraje v čl. 6 omezuje délku vystoupení na pět minut, avšak na jeho žádost může být tato lhůta prodloužena. Zastupitelstvo se může usnést na maximálním počtu vystoupení jednotlivce k projednávané věci.

JŘ Jihočeského kraje (.pdf) v čl. 6 odst. 4 umožňuje zastupitelstvu omezit dobu vystoupení a při překročení této doby může předsedající dle čl. 6 odst. 1 slovo odejmout. Faktickou či technickou poznámku může přednést zastupitel kdykoliv o to požádá, avšak nesmí být delší než 1 minuta.

JŘ Ústeckého kraje (.pdf) v čl. 11 omezuje délku vystoupení na 10 minut a zastupitelstvo se může usnést na omezení počtu vystoupení nebo jeho doby. Pokud řečník nemluví k věci, může mu být slovo odejmuto.

Pokud jde o JŘ zastupitelstva hlavního města Prahy (.pdf), ten v čl. 10 umožňuje usnést se na omezení řečnické doby na 5 minut a omezení počtu výstupů k dané věci na dva (netýká se předkladatele). Pokud řečník nemluví k věci nebo překračuje dobu, může mu být slovo odejmuto. Délka faktické poznámky je standardně omezena na 2 minuty. Předseda klubu může žádat během rozpravy nebo před hlasováním o přestávku v max. délce 10 minut. Rozpravu je dle čl. 13 odst. 3 možné hlasováním přerušit, pokud to navrhne předseda klubu. Pokud přerušení navrhnou dva předsedové klubů, přerušuje se rozprava bez hlasování. Předsedající však určí lhůtu, do kdy mu kluby předloží své stanovisko k návrhu. Dle čl. 14 odst. 2 je možní rozpravu ukončit na návrh člena zastupitelstva, kdy vystoupit následně mohou pouze ti, jež se přihlásili před podáním tohoto návrhu na ukončení.

Pokud jde o jednací řád Poslanecké sněmovny, ten také využívá klasického nástroje bránícího obstrukcím – umožňuje omezit řečnickou dobu na 10 minut a počet vystoupení omezit na dvě. Délka faktické poznámky je v PS omezena na dvě minuty.

V případě poslanců, senátorů a členů vlády pak musí být uděleno slovo na zastupitelstvech kdykoliv o to požádá. Pokud dojde k situaci, že je jedna osoba současně zastupitelem a poslancem, senátorem či členem vlády, měla by mít tato osoba z titulu své funkce právo vystoupit kdykoliv.

Hlavní rozdíl mezi kraji a sněmovnou pak spočívá v podmínkách, za nichž je možné ukončit rozpravu a přejít k hlasování. V krajských jednacích řádech je narozdíl od jednacího řádu Poslanecké sněmovny možné na návrh zastupitele hlasovat o ukončení rozpravy, kdy možnost vyjádřit se je ponechána pouze osobám, které se stihly přihlásit před podáním návrhu na ukončení rozpravy. V Poslanecké sněmovně lze rozpravu ukončit pouze, pokud již není nikdo přihlášen.

Jednací řád Středočeského kraje umožňuje obstruovat např. pomocí opakovaných vystoupení předsedů klubu, kterým musí být uděleno slovo. To je další z oblíbených metod českých poslanců.

V případě všech zastupitelstev pak mají právo na nich vystupovat i občané daného kraje či obce, čímž může také v případě jejich většího počtu vést k podstatnému omezení akceschopnosti zastupitelstva.

Jednací řády obecních zastupitelstev pak vzhledem k počtu obcí v České republice skýtají podmínky k ještě větší rozmanitosti jejich úpravy.

Dle informací České televize se na otevření neoficiálního zastoupení pro kurdské milice YPG v Praze podílí bývalý příslušník skupiny speciálních operací Vojenské policie Lumír Němec. Ten se snaží navázat kontakty s politickými stranami a "vlivnými lidmi, kteří by mohli kurdskému lidu jakýmkoli způsobem pomoci." Na podzim 2015 prý dokonce trénoval bojovníky přímo v syrském Kurdistánu.

Dle České televize byl Lumír Němec členem Útvaru speciálních operací Vojenské policie (SOG), která byla zrušena v roce 2009.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, jelikož uprchlíků bylo v polovině roku 2015 ve světě o 5 milionů více než kolik uvádí Vít Jedlička. Druhá část výroku o přidělení deseti milionů uprchlíků na základě Lisabonské smlouvy je především v rozporu se smlouvou samou.

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vydává pololetně analýzu situace ve světě. Ta poslední (.pdf, eng) byla vydána v polovině roku 2015. Tato zpráva na str. 4 uvádí, že „celkový počet uprchlíků během posledních pěti let znatelně a trvale rostl. Zatímco na konci roku 2011 se jednalo o 10,4 milionů osob, v roce 2012 už 10,5 milionů, v roce 2013 dále 11,7 milionu až po 14,4 milionu na konci roku 2014. V polovině roku 2015 se dle odhadů jednalo o 15,1 milionu osob, což je největší počet za posledních 20 let.“ Toto číslo však monitoruje uprchlíky po celém světě. S pravděpodobností hraničící s jistotou lze říci, že ne všichni z nich míří do Evropské unie, nemluvě o tom, že by mohli být přiděleni České republice.

Co se týče Lisabonské smlouvy (.pdf), migrace se týkají zejm. její články 62 až 63b. Čl. 63 odst. 3 říká: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“

Článek 63b však následně uvádí, že „politiky Unie podle této kapitoly a jejich provádění se řídí zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni. Kdykoli je to nutné, obsahují akty Unie přijaté podle této kapitoly vhodná opatření pro používání této zásady.“ Vzhledem k počtu uprchlíků, zásadě solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členské státy není reálné, aby České republice byl přidělen počet uprchlíků téměř rovnající se počtu obyvatel ČR.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť nikdo nerozhodl o povinnosti občanů vzít si uprchlíky domů. Výrok, který je Alešem Brichtou připisován předsedovi EP Martinu Schulzovi, z jeho úst také nezazněl.

Skutečnost, že by předseda Evropského parlamentu (nikoliv Rady) Martin Schulz kdekoliv hovořil o povinnosti „vzít si uprchlíky domů,“ se nám nepodařilo nikde nedohledat. Co se týče tvrzení o použití vojenské síly proti státům Visegrádské čtyřky, jedná se o výrok hojně šířený na tzv. alternativních webech či blozích podobného charakteru v Česku a na Slovensku (jednalo se např. o web Medzičas.sk, Czech Free Press, Parlamentní listy, Svobodný svět). Na svém webu se této informaci věnoval i nedávno zesnulý europoslanec Miloslav Ransdorf, který navzdory kritice Schulze napsal, že vojenským zásahem předseda EP nevyhrožoval.

Jaká je skutečnost? Jednalo se o Schulzovo vyjádření pro televizi ZDF (německy, čas 7:08). Reportáž sice obsahuje infografiku ukazující na nepoměr mezi dotacemi, které přijaly východní země EU a počtem uprchlíků, které budou přijímat. Martin Schulz však ve svém vyjádření mluví pouze o ultranacionalistech a o zemích V4 se vůbec nezmiňuje. Předseda EP říká: „Pokud bude EU v této otázce ustupovat, stane se Evropa Evropou ultranacionalistů v této, ale i v jiných otázkách. Evropské společenství potřebuje společného ducha, kterého je nutné v případě nutnosti prosadit i silou. Nemůže se stát, aby ti (a já k těmto lidem patřím), kteří říkají, že v v 21. století, v globálním 21. století, nebudeme řešit globální problémy nacionalismem, aby tito lidé někdy v budoucnu bojovali a říkali: V případě nutnosti se také prosadíme v boji s těmi druhými.“

Předseda EP tedy nemluví o vojenském zásahu proti zemím V4, ale právě naopak se vymezuje proti ultranacionalistům, kteří by se v budoucnu chtěli prosadit bojem. Nutno podotknout, že se navíc jedná o prohlášení jednoho z čelních představitelů EU pro média, nikoliv o žádný krok, který by schválila a učinila Evropská unie.

Dle kvót schválených v září 2015 by do Česka mělo zamířit 2 978 osob z celkového počtu 120 000 rozdělovaných.

Evropská unie (EU) má vlastní zahraniční a bezpečnostní politiku, jak však píše server Euroskop: „V rámci SZBP nemůže EU přijímat žádná legislativní opatření. To znamená, že se všechna rozhodnutí vztahují pouze ke konkrétním situacím a nemají obecnou platnost.“

Navíc je nutné dodat, že rozhodnutí, která jsou činěna v Radě EU na základě strategických cílů určených Evropskou radou, vyžadují jednomyslnost. Nemůže se tak stát, že by otázka zahraniční politiky byla protlačena proti vůli členského státu. Pouze aspekty rozhodnutí lze rozhodovat hlasováním kvalifikovanou většinou (55 % hlasů zemí EU představujících nejméně 65 % obyvatel EU). A i „v případě, že členský stát odmítá rozhodnutí spadající pod rozhodování kvalifikovanou většinou přijmout a prohlásí ho za oblast státního zájmu, může přijetí rozhodnutí zablokovat.“ (Parlamentní institut, .pdf., s. 10)

Česká republika tak sice je na jednu stranu součástí spolurozhodování o společné evropské zahraniční a bezpečnostní politice, na druhou však krom politického tlaku neexistuje nic, co by jí bránilo ve vlastní samostatné zahraniční politice i v rámci EU.

Pokud jde o společnou migrační politiku EU, ta je nově upravena v Lisabonské smlouvě a jejím cílem je účinné řízení migračních toků, spravedlivé zacházení pro státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající v členských státech, prevence a boj s nelegální migrací a boj proti obchodování s lidmi. Mj. se však můžeme dočíst i to, že „nedotčena zůstávají práva členských států stanovit objem vstupů státních příslušníků třetích zemí, kteří k nim přicházejí s cílem hledat práci.“

Ne každý imigrant je však migrantem ekonomickým (o rozdílu pojmů si můžete přečíst v naší Abecedě migrace.) K tomuto tématu Lisabonská smlouva např. hovoří o budování společného evropského azylového systému, kdy „umožňuje, aby v případě stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí mohla Rada na návrh EK a po konzultaci s EP přijmout ve prospěch postižených členských států dočasná opatření.“ V tomto případě by ale i odchod z EU neznamenal možnost úplného odmítání uprchlíků/azylantů. Tato otázka je totiž upravena v rámci mezinárodních smluv, jako je např. Mezinárodní úmluva o právech uprchlíků z roku 1951 (str. 14, .pdf) či Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967 (str. 46, .pdf).

Výrok je tedy hodnocen jako zavádějící, Česká republika má i bez odchodu z EU samostatnou zahraniční politiku. Taktéž není pravda, že samotný akt vystoupení z EU by vedl k možnosti odmítnout přijímat všechny druhů imigrantů.

Premiéru Sobotkovi dáváme zapravdu. Česko je jednou z prvních zemí, která má zákon upravující kybernetickou bezpečnost.

Seznam zemí, které ve své legislativě obsahují zákon o kybernetické bezpečnosti, vede výzkumné centrum NATO Cooperative Cyber Defence Centre of Excellence. Z jejich dat vyplývá, že v současné době jde pouze o Českou republiku, Německo, Maďarsko, Litvu, Lotyšsko, Srbsko a Pákistán.

V Česku vstoupil zákon v účinnost dne 1. ledna 2015, v Německu (německy, en fine) pak dne 25. července 2015, v Maďarsku (maďarsky, § 25) 1. července 2013, v Lotyšsku (.doc, anglicky) dokonce už 1. února 2011, v Litvě (.pdf, litevsky) 1. ledna 2015, v Srbsku v roce 2015 (.pdf, srbsky) a v Pákistánu (.pdf, anglicky) v roce 2014. Opravdu jsme tedy mezi prvními 7 zeměmi s takovouto legislativní úpravou.

Dodáváme jen, že neexistence legislativy v některých zemích automaticky neznamená, že by se dané země o kybernetickou bezpečnost nezajímaly. Jak uvádí výše zmíněné výzkumné centrum, velká část států má v této oblasti přinejmenším vytvořenou národní strategii.

TOP 09 své stanovisko ke kvótám publikovala již v květnu 2015, tedy v době, kdy se o nich stále jednalo. V tomto stanovisku uvádí:

" Česká republika se musí jednoznačně postavit proti plánu Evropské komise stanovit jednotlivým zemím kvóty pro migranty. Pokud její záměr projde, mělo by Česko podle politiků TOP 09 použít i oficiální brzdu v podobě žluté karty. "

Proti kvótám se vyslovil také tehdejší předseda TOP 09 Schwarzenberg na konci září 2015 v České televizi. Doslova uvedl:

" ...já jsem byl taky proti povinným kvótám a jsem dodnes. Ze dvou důvodů. Za prvé, Česká republika a mnoho jiných států byly připraveny dobrovolně přijmout větší počet uprchlíků. Ale nikdo to nemá rád, když se mu to nařídí. Za druhé to také není dobrý vývoj. Zbaví to odpovědnosti naše politiky. Oni teď můžou říci: no, my za nic nemůžeme, to rozhodl Brusel. My s tím problémem nemáme co dělat, my jsme ex obligo. A to je ještě horší, protože to vede k nezodpovědnosti a k většímu protievropskému postoji našeho obyvatelstva. "

Podobné prohlášení Schwarzenberg v září 2015 opakoval, namísto kvót byl pro přijetí většího počtu uprchlíků na dobrovolné bázi. Např. v rozhovoru pro slovenský Denník N.

Kalousek má tedy pravdu, že TOP 09 jako strana odmítá kvóty již doby, kdy se o nich jednalo. Doplňme ovšem, že 3 ze 4 europoslanců zvolených na kandidátce TOP 09 a Starostové hlasovali v Evropském parlamentu pro návrh Komise, který kvóty obsahoval. Záznam z hlasování (str. 21-22) ze 17. září 2015 uvádí, že pro toto hlasovala trojice Niedermayer, Polčák a Štětina, proti pak poslední z poslanců TOP 09, Jiří Pospíšil.

I přes tento zdánlivý rozpor je výrok hodnocen jako pravdivý, vedení strany TOP 09 je od počátku konzistentně proti kvótám.

Výrok předsedy Senátu hodnotíme jako pravdivý, protože petice iniciovaná občanskou platformou Prezidente, odejděte.cz byla v Senátu poprvé projednávána v loňském roce. Horní komoře byla petice postoupena v březnu 2015, následně ji projednaly příslušné výbory a plénum o ní jednalo v prosinci. Senát tehdy přijal následující usnesení:

"Senát PČR konstatuje, že petice č. 3/15 - „Petice vyzývající Senát Parlamentu České republiky k projednání podezření na akt velezrady prezidenta Miloše Zemana“ je nedůvodná."

Obsah petice vyzývá Senát Parlamentu České republiky k projednání podezření na akt velezrady prezidenta Zemana. Podle autorů tedy prezident “svými rozporuplnými výroky k sankcím proti putinovskému režimu v Rusku zadal důvodné podezření, že jedná spíše v zájmu nepřítele-putinského režimu, než v zájmu České republiky a jejích spojenců.”

Tuto petici podepsalo více než 11 tisíc lidí, informovala o tom média i podporující spolky jako Podhradí.cz.

Jako neoprávněnou ji označili ústavní právníci už v květnu minulého roku, média popisují vyjádření pěti z nich. V závěru roku podle informací HN dodávají, že se prezident podle nich pohybuje na hraně zákona, i když to není na žalobu.